Radegast

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o slovanském bohu Slunce a hojnosti. Další významy jsou uvedeny v článku Radegast (rozcestník).
Socha Radegasta na Radhošti

Radegast (nebo Radigost, Radhošť, Radhost, Redigast, Radgost) je hypotetický západoslovanský bůh pohostinnosti, plodnosti a úrody, spojovaný s válkou a Sluncem. Je znám pouze jeden historický zdroj uvádějící, že božstvo tohoto jména ve skutečnosti pohanští Slované uctívali a o jeho správnosti se vedou spory. Zatímco samotné jméno je doloženo v několika historických popisech slovanského náboženství, není možné jednoznačně rozhodnout, zda se opravdu vztahuje k božstvu nebo spíše k městu pohanských Slovanů Retře, kde byla svatyně boha Svarožice.

Historické záznamy[editovat | editovat zdroj]

Saský biskup a kronikář Dětmar z Merseburku se ve své Kronice, kterou napsal v letech 1012 až 1018, zmiňuje o svatyni pohanského kmene Ratarů z luticko-veletského svazu, jménem Riedigost. V tomto místě se mělo uctívat mnoho bohů, jako nejvýznamnějšího uvedl Dětmar Svarožice. Dětmarův následovník, další významný saský kronikář Adam Brémský, v díle Činy biskupů hamburského kostela (Gesta Hammaburgensis Ecclesiae pontificum), které napsal přibližně o sedmdesát let později, už pravděpodobně stejné místo pojmenovává Retra a mluví o bohu Radegastovi. Ve druhé polovině 12. století převypráví údaje ze starších pramenů do své slovanské kroniky Chronicon Slavorum biskup Helmoldus z Bosau.

Je možné, že se během doby od napsání Dětmarovy kroniky změnilo jméno svatyně na Retra a pojmenování božstva na Radegast, nebo že Radegast a Svarožič byla různá jména pro stejné božstvo atd. Pro teorii o chybném přepisu mluví to, že Adam Brémský vychází z Dětmarovy kroniky, jeho popis uctívání je v podstatě stejný jako Dětmarův. Argumentem proti existenci Radegasta může být také, že Svarožič je zmiňován jako bůh téměř deset let před Dětmarem v ruských středověkých rukopisech – byl tedy uctíván jak západními, tak východním Slovany a byl pravděpodobně božstvem původního proto-slovanského pantheonu. Naproti tomu Radegasta zmiňuje pouze Adam a po něm Helmold, což lze vysvětlit jejich nesprávnou interpretací Dětmara.

Adam Brémský uvádí, že roce 1066 byla bohu v Retře obětována hlava biskupa Jana Skota z Marienburgu, v odvetě roku 1068 biskup Burchard z Halberstadtu svatyni vyvrátil a odjel na Radegastově/Svarožicově posvátném černém koni. Pohanský chrám v Retře tím zanikl a úlohu hlavního božstva zaujal Svantovít a jeho svatyně v Arkoně.[1] [2]

Beletristické zpracování[editovat | editovat zdroj]

Podle některých novodobých beletristických zpracování[3][4] je Radhost neboli Radegast bůh západní, odpolední strany. Je celý černý a rád zve na hostiny. Jezdí na věšteckém koni se štítem s obrazem tuří hlavy, jeho přilbici nese labuť s rozpjatými křídly a jeho ruka je vyzbrojená kopím. Ze zvířat mu byl zasvěcen kanec a kůň, který se, podobně jako ten Svantovítův, také užíval k věšteckým účelům. Jako takového ho můžeme použít pro práci s archetypy[5], stejně jako další slovanské bohy a bohyně.[6]

Kniha Báje a mýty starých slovanů Ivana Hudce např. uvádí, že boha Radhosta milovala mladičká Chors. Ten si jí však příliš nevšímá, na rozdíl od samotářského boha Striboga, boha větrů, vánků a povětří, který Chors miluje. Aby Chors získal, ukradl potají plášť boha Radhosta a k ránu se vkradl do komnat, po celé noci znavené Chors. Ta lest neprokoukla a nechala se svést. Bůh Radhost zuřil, avšak ne pro počestnost Chors, ale pro ukradený plášť, který ráno našel pohozený na svém trůně, zatímco ho celou noc hledal. Chors se cítila podvedaná, osamělá a začala se bát o dítě, které již cítila pod srdcem. Prosila o milost pro svou holčičku a navrhovala, že by mohla být bohyní období mezi létem a zimou. Avšak hlavní bůh Svarožic rozhodl. Vzal ještě nenarozenou bohyni do svých rukou a nechal ji rozplynout se slovy „Budiž rozplynuta, ty, jež nejsi ani plod léta, ani plod zim.“ Ozvěna ještě dlouho opakovala jeho poslední slova plod zim, plod zim, plodzim, podzim, podzim... až si ta slova všichni zapamatovali. A tak období mezi létem a zimou nemá bohyni, ale má název. A protože nemá bohyni, perou se o toto období Živa s Morenou. Když je ještě hezky, vyhrává Živa a když převládnou plískanice, zavládne Morena. A Chors? Ta tajně miluje pozemskou ženu od Dunaje Pizamar, ve které vidí svou ztracenou dceru.[3]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. VÁŇA, Zdeněk. Svět slovanských bohů a démonů. Praha : Panorama, 1990. ISBN 80-7038-187-6. S. 87.  
  2. PROFANTOVÁ, Naďa; PROFANT, Martin. Encyklopedie slovanských bohů a mýtů. Praha : Libri, 2004. ISBN 80-7277-219-8. S. 192.  
  3. a b *Ivan Hudec, Báje a mýty starých slovanů, Slovart, 1994
  4. *Irena Šindlářová, Josef Růžička, Báje a mýty starých slovanů, Fontána, 2003
  5. ŘEZÁČOVÁ, Zuzana; LUKÁŠKOVÁ. Bohové a bohyně v nás. 1.. vyd. Brno : Zoner Press, 2016. 176 s. ISBN 978-80-7413-324-4. S. 143 - 146.  
  6. http://www.centrum-mandala.cz/blog/slovanske-bohyne-v-terapii

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]