Lel a Polel

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Moderní rekonstrukce blíženeckého idolu z Tollensesee

Lel a Polel jsou podle raně novověkých polských kronik božští blíženci přirovnávání k řeckým dioskúrům Kastóru a Polydeuksovi (římským Castoru a Polluxovi). Přestože mimo pozdní polské prameny neexistují o nich doklady jinde, které by byly starší, byl na území Polabských Slovanů nalezen nedaleko jezera Tollensesee patrně blíženecký idol, má se za to, že nějaká blíženecká dvojice musela být známa minimálně v okruhu západních Slovanů.

Prameny[editovat | editovat zdroj]

Poprvé jsou zmiňováni Matějem z Miechova v Chronica Polonorum z roku 1519:

Ctili Léthé, matku Castora a Poluxe, a blížence Castora a Polluxe narozené z jednoho plodu oslavují do dnešního dne starými písněmi zpívajíce: Lada, Lada, Ileli Ileli Poleli' a přitom tleskají a hlomozí rukama. Ladou (jak říkají očití svědkové) nazývají Léthé [aby to nebylo stejné jako jméno Martovo], Kastora Leli, Poluxe Poleli,[1]:s.73

Další zmínka pochází z Kroniky Polska, Litvy, Žmudě a celé Rusi Matěje Stryjkowského z roku 1582:

Kastora a Poluxe, římské bůžky, oslavovali a nazývali je Lel a Polel. To ještě můžeme slyšet v dnešní době mezi Mazury a Poláky, když se napijí, pak vykřikují ‚Lelum po Lelum'...Oslavovali i matku Lela a Polela Ledu.[1]:s.75

Idol jménem Leli je také zmiňován v polských pověstech o Lysé hoře společně s idoly zvanými Ládá a Bodá.[2]:s.169

Hypotézy[editovat | editovat zdroj]

Podle Lubora Niederleho a Aleksandera Brücknera byla tato dvě božstva produktem přesvědčení křesťanských kněží že refrény lidových písní obsahují odkazy na předkřesťanské náboženství, takto tedy z refrénu „ileli ileli poleli“ a jemu podobných vznikla představa o tom že v Polsku byla ctěna božstva jménem Lel a Polel.[2]:s.171

Szymon Matusiak ztotožnil Lela s Jessou a Polela s Ladou.[2]:s.175 Jméno Lel může souviset s ruským lelek označujícím zdravého, silného mladíka.[3]

Blíženci[editovat | editovat zdroj]

Lel a Polel můžou být také spojeni s kultem blíženců, jehož existenci u Slovanů předpokládal například Aleksander Gieysztor nebo Zdeněk Váňa. Blíženecká božstva jako védští Ašvinové, řečtí dioskúrové[pozn. 1] a lotyšští Dieva dēli byla v indoevropských náboženstvích vzývána jako ochránci a zachránci před nebezpečím a něštěstím.[4]

Na kult podobných božstev u Slovanů ukazuje například nález dřevěného idolu postav lidské velikosti spojených hlavami a boky na ostrově na meklenburském jezeru Tollensesee pocházející z 11.–13. století. Slovanští blíženci by mohli mít souvislost s plodností, jak ukazují některé vegetační konotace výkřiků podobných jménem Lel a Polel v ruských písních, na které upozornil již Karol Potkański. Jiří Dynda také spekuluje kvůli spojení těchto postav s pijáckými písněmi o souvislosti Lela a Polela s nedochovaným mýtem o vzniku nápoje nesmrtelnosti či alkoholu.[5] S kultem blíženců by mohl souviset východoslovanský Simargl, podle některých badatelů ve skutečnosti dvě božstva. Aleksander Brückner je vykládal prvního jako ochránce rodu a druhého jako boha vegetace, především obilí, nebo alkoholu, vzniklého kvašením obilí, Vittore Pisani zase jako boha dobytka a boha obilí.[6]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. tedy Kastór a Polydeukés, předlohy římského Castora a Polluxe zmiňovaných Matějem z Miechova a Matějem Stryjkowským.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b TÉRA, Michal. Perun - bůh hromovládce : sonda do slovanského archaického náboženství. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2009. 380 s. (Russia Altera; sv. 8). ISBN 978-80-86818-82-5. 
  2. a b c NIEDERLE, Lubor. Slovanské starožitnosti. Praha: Bursík & Kohout, 1916. Díl II., svazek I.. 
  3. KEMPIŃSKI, Andrzej. Encyklopedia mitologii ludów indoeuropejskich. Warszawa: Iskry, 2001. ISBN 83-207-1629-2. S. 255. 
  4. WEST, Martin Litchfield. Indo-European Poetry and Myth. New York: Oxford University Press, 2007. Dostupné online. ISBN 978-0-19-928075-9. S. 186-193. 
  5. DYNDA, Jiří. Archaické slovanské náboženství z pohledu komparativní mytologie Georgese Dumézila. Praha, 2012. Bakalářská práce. Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta Ústav filosofie a religionistiky. Vedoucí práce Dalibor Antalík. s. 38. Dostupné online.
  6. PITRO, Martin; VOKÁČ, Petr. Bohové dávných Slovanů. Praha: ISV, 2002. ISBN 80-85866-91-9. S. 68.