Kupadelné svátky

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Kupadelné svátky
Ivan Sokolov. Noc Ivana Kupala. 1856
Ivan Sokolov. Noc Ivana Kupala. 1856
Jiný název Svatojanské svátky
Slavený Slované
Druh slovanská
Význam a smysl letní slunovrat
Datum noc z 23. na 24. června

Kupadelné svátky je označení pro slovanské oslavy letního slunovratu. Byly vázány na církevní svátek Jana Křtitele (rusky Иван Купала – Ivan Kupala), tj. na svatojánskou noc z 23. na 24. června nebo na období mezi tímto večerem a svátkem sv. Petra 29. června. Tomuto období předchází v pravoslavném prostředí letnice, během nichž se také dodržovaly další příbuzné zvyky mezi něž patří rusalné svátky. Původ svátků a zvyků ovšem leží v období před christianizací.

Někdy je mylně Kupala či Kupalo považován za božstvo úrody, čemuž přispěla i skutečnost že takto jej vykládají některé dobové prameny jako Život sv. Vladimíra a v 17. století také Hustýnský letopis. Jako kupadla je také v české lidové kultuře označován dárek, kterým obdarovávaly dívky chlapce v předvečer svátku Jana Křtitele.

V Rusku a na Ukrajině je nazýván Ніч на Купала – Noc na Kupala nebo jednoduše Купало/Купайло – Kupalo/Kupajlo, v Bělorusku Купалле – Kupallje. V Polsku je svátek nazýván kupała či kupąła, ale také sobótka, tento název je snad odvozen od soboty, která byla v Polsku tradičním dnem nevázaného veselí a souvisí i s posvátnou slezskou horou Sobótka. Polský svátek wianki také navazuje na pohanskou tradici oslav letního slunovratu. Svátek je znám i v Bulharsku jako Ivan-den, v Srbsku jako Ivan dan a Slovinsku jako kres.

Svátek[editovat | editovat zdroj]

Kupadelné svátky. Bělgorodská oblast, Rusko. 2011

Smyslem svátku bylo zajištění zdárné úrody a to skrze vláhu přivolanou koupelemi, teplo přivolané ohni a plodnost přivolanou skrze sexuální nevázanost[zdroj?]. V kupadelných písních se objevuje motiv sňatku bratra a sestry – ohně a vody, dvou hlavních živlů tohoto svátku. Jeho symbolickým vyjádřením je modrožlutý květ černýše hajního. Tento motiv se objevuje i v jiných indoevropských mytologiích.

Dále byly pleteny věnce a mládež se jimi zdobila. Ty byly také, často doplněné svícemi, dívkami posílány po vodě a ty z jejich pohybu věštily své štěstí ve vztazích. Mladí muži se někdy snažili je zachytit aby na sebe upoutali pozornost dívky. Ohně mladíci a dívky přeskakovali nazí, v některých ruských oblastech až do 19. století,[1] a stejně jako koupele to mělo zajistit rituální čistotu a zdraví.

Stejně jako při mnohých jiných slovanských svátcích letního slunovratu byly dočasně odvrženy normy věrnosti a cudnosti[zdroj?], proti čemuž horlily církevní autority až do novověku. Typickým pokrmem při této slavnosti je pražmo, hledal se bájný kapradinový květ.

Kultovní figury[editovat | editovat zdroj]

Se svátky letního slunovratu zpravidla patřilo oblékání a zdobení symbolické figury, která byla nakonec pohřbena. V některých případech nahrazoval figuru člověk. Mezi nejznámější patří východoslovanský Kupalo, Marena, Jarilo, Kostroma a bulharský German a Kalojan.

Ruské Kupaljo zpodobňovala dívka se zavázanýma očima rozdávající děvčatům, která kolem ní tančila, věnce. Čerstvé symbolizovaly šťastné manželství, zatímco uvadlé nešťastné. Poté, co byly věnce rozdány se dívky rozeběhly a ta, která byla Kupaljou chycena, nemohla doufat v brzkou svatbu. Podobné bylo běloruské Kupaljo, představované dívkou zdobenou pouze květy. Jinde dívku nahrazovala květy zdobená vrba; dívky okolo ní tancovaly a nakonec o ni svedly boj s chlapci. Ten skončil roztrháním této májky. Na Ukrajině se dělaly z proutí, slámy a rostlin dvě figury – Kupalo a Marena, okolo kterých se též tančilo, byl o ně sveden boj a nakonec byly roztrhány či vhozeny do vody. Ve východoslovanském prostředí se v tomto období objevovaly též figury Jarila a Kostromy, spojených jinak spíše s jarními svátky.

Souvislost se svátky slunovratu má i březová májka stavěná v Rusku ve čtvrtek před svatodušní nedělí (letnice probíhají v pravoslavné církvi kolem poloviny června). Májka se obleče do ženských šatů nebo se ozdobí barevnými hadříky a stuhami a po hostině je nesena k domu, kde do neděle zůstává jako host. Poté je odnesena k řece a vhozena do řeky následována věncem. Podle některých badatelů se jedná o rituál k zajištění deště.

V severním Bulharsku a části Srbska byla užívána hliněná figura Germana, Kalojana či Perperuny házená do řeky za účelem dodání dostatku vláhy polím. Perperuně blízkou figurou je Dodola, sloužící k přivolání deště a představovaná nedospělou dívkou zdobenou věnci, doprovázenou dalšími pěti stejně ustrojenými.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Nejstarší zpráva o slovanském letním slunovratu pochází z roku 1128 a zmiňuje velký svátek Pomořanů doprovázený zpěvem a veselím. Narážkou na tyto slavnosti může být i Dívčí válka zmiňovaná Kosmou. (Váňa, 219.). Název Kupalo a další se objevují v ruských pramenech od 13. století,v bulharských od 14. století a v českých a polských od 15. století.

Někteří doboví autoři považovali mylně Kupala za božstvo. Například v Životě svatého Vladimíra se píše o bohu Kupalovi:

„...kterého měli za boha úrody a přinášeli mu bláznovská poděkování a oběti na počátku žní.“

a

„Večer se shromáždí mládenci a panny a pletou věnce z různých květů, které kladou na hlavu a kolem pasu. Zapalují oheň, vezmou se za ruce, skáčí kolem ohně a zpívají písně v nichž často vzpomínají na Kupala. A potom ohně přeskakují, onomu běsu Kupalovi obětují sami sebe a mnoho jiných běsovských výmyslů činí při oněch schůzkách, takže není slušno líčit je písmem.“[1]

Ruský Stoglavy Sobor v polovině 16. století uvádí že se lidé na svátek Jana Křtitele scházejí k nočním zábavám

„...k běsovským písním, tancům, skákáním a jiným mrzkým věcem – a jak uplývá noc, běží s velkým křikem k řece jako zběsilí a umývají se vodou. Jakmile se vyzvání jitřní vracejí se do svých domů a padají jako mrtví od velké klopoty.“

Havel Žalanský na počátku 17. století zmiňuje:

„...tance noční provodí, pasy a věnci frejířskými a pověřečnými se šlechtí, žraní, kvasy a jiné mrzkosti plodí.“

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b VÁŇA, Zdeněk. Svět slovanských bohů a démonů. Praha: Panorama, 1990. ISBN 80-7038-187-6. S. 216. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]