Slovanské náboženství

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o zaniklém náboženství starých Slovanů. O moderních pokusech jej obnovit pojednává článek Rodnověří.
Replika dřevěného idolu se čtyřmi tvářemi v polském Wolinu, obecně je považována za místní variantu rujánského boha Svantovíta.

Slovanské náboženství, nebo běžně také Slovanské pohanství, jsou tradičně užívaná označení pro původní náboženství Slovanů před jejich přijetím křesťanství. Slované byli polyteisté, uctívali více bohů. Kult se, kromě božstev, soustředil především na uctívání přírodních objektů jako byly posvátné stromy nebo prameny, nadpřirozených bytostí jako byli víly, duše předků a praktikování rituálů. Existují mimo jiné teorie, které zpochybňují výhradně polyteistický charakter slovanského náboženství, například že Slované vyznávali formu předetického dualismu, tedy víru v existenci boha dobra a boha zla ve vzájemné rovnováze, snad na základě íránských vlivů. Neexistují prameny, dokazující existenci uceleného panteonu bohů, zejména oblast Polabí se vyznačuje mocnými kmenovými kulty. Jediný historicky doložený panteon slovanských bohů byl v 9. století, kdy byl založen kyjevským knížetem Vladimírem.

Doba vzniku náboženství starých Slovanů je neznámá, s největší pravděpodobností vznikalo postupně a zaniklo až během středověku pod vlivem nástupu křesťanství. Mnoho pohanských zvyků se však zachovalo až do současnosti především v lidové kultuře a o obnovu tohoto náboženství se snaží novopohanská hnutí, zejména takzvané rodnověří. Slovanské náboženství vykazovalo mnoho shodných rysů s ostatními indoevropskými náboženstvími a bylo ovlivněno i představami různých sousedních etnik.

Z důvodů jisté kontroverznosti pojmu pohanství bývá někdy užíváno pojmu slovanské (staré, staroslovanské, předkřesťanské atp.) náboženství, případně slovanský polyteismus. Nepřesně je také někdy používán pojem slovanská mytologie, který však označuje pouze část slovanského duchovního systému,[1] a to konkrétně bájesloví.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Areál muzea v přírodě na Pohansku u Břeclavi s rekonstrukcí pohanského „božiště“ (tj. kultovního místa).
Rekonstrukce pohanského chrámu Polabských Slovanů v Groß Raden

Otázka doby vzniku slovanského náboženství souvisí se stále nevyřešenou otázkou slovanské etnogeneze, která bývá kladena jak doby před naším letopočtem tak až do okamžiku jejich objevení se v historických pramenech, tedy doby stěhování národů. Další nejasnou otázkou je nakolik si byly podobné náboženské představy a kult jednotlivých slovanských kmenů.

V době expanze došlo nejspíše ke zvýšení akcentu na válečná božstva, jak tomu odpovídá zmínka Prokopia o ctění hromovládce z 6. století. S rozvojem protostátních celků došlo ke vzniku oficiálních lokálních kultů jako byl panteon kyjevského knížete Vladimíra nebo kult polabských bohů Svarožice a Svantovíta. V druhém zmiňovaném případě vznikla i kněžská vrstva a byly stavěny chrámy.

Vlivy[editovat | editovat zdroj]

Slovanské náboženství vychází ze stejného substrátu jako náboženství ostatních indoevropských etnik. Příkladem může být zachování trojfunkčního schématu ve funkcích hlavních božstev, nebo výraznou úctou vzdávanou hromovládnému válečnému bohu, kterému byl zasvěcen dub.

Výrazné jsou íránské analogie, některé íránské kmeny se dokonce mohly podílet na etnogenezi Slovanů. U obou etnik došlo k záměně některých náboženských výrazů, například slovanské diva a íránské déva označuje démona, zatímco příbuzné sanskrtské déva, latinské deus a germánské tiu označuje boha. Korespondence také existuje mezi praslovanským *bogЪ "bůh" a staroperským baga "bůh" nebo *svętЪ "svatý" a avestánským spenta "magicky mocný" a jinými náboženskými výrazy.[2]. Tentýž vliv je spatřován jako příčina velké úcty k ohni a slunci, prvcích dualismu a jménech některých bohů, z nichž u Chorse je prokázán.

Podobné bylo náboženství Baltů, nejbližších příbuzných Slovanů, spojuje je například úcta k ohni a podobným bohům, příkladem je dvojice PerunPerkunas nebo VelesVelnias. Některé prvky jako upalování vdov, tedy zvyk analogický indickému sátí, nebo mnohohlavost idolů, vedly některé badatele k úvahám o přímém vlivu indické civilizace na Slovany. Jedná se však spíše o dědictví společných kořenů.[3] Jistý vliv mělo také náboženství antické, germánské, keltské a to nejen v rovině obecných indoevropských paralel a také náboženství Turkotatarů a Ugrofinů, které se odráží například ve slovanském kosmogonickém mýtu. Ačkoliv počali Slované přijímat křesťanství až v 9. století, ovlivnilo toto náboženství jejich představy nejspíše už předtím.[4]

Christanizace[editovat | editovat zdroj]

Obraz zachycující biskupa Absalona a dánského krále Valdemara nad strženou modlou Svantovíta krátce po vítězném dobytí Rujány.

První historicky zaznamenané přijetí křesťanství mezi Slovany se odehrálo okolo roku 750 v Korutanech, v dnešním Rakousku.[5] Od 8. do 9. století se pak šířilo mezi jižními a západními Slovany a roku 988 byl oficiálně christianizována Kyjevská Rus. Nejdéle se udrželo původní náboženství mezi polabskými Slovany a Pomořany. O jejich christianizaci se pokoušel již Karel Veliký na konci 8. století, ale misionáři do oblastí těmito kmeny dorazili až v 11. a 12. století. Nové náboženství zde narazilo na výrazný odpor.

Stejně jako v jiných christianizovaných oblastech došlo ke vzniku dvojvěří, kdy lidé kromě křesťanství, o kterém zpravidla měli pouze mlhavé představy, praktikovali staré náboženství, což vedlo k zachování mnoha pohanských reliktů v lidové kultuře, jako je Vynášení smrti. Zakořeněnost původního náboženství a případy násilné christianizace vedly také k povstáním vedeným především slovanskými čaroději (na Rusi tzv. volchvy, česky vlchevci) a pohanskými kněžími.

Rodnověří[editovat | editovat zdroj]

Obřad ruských rodnověrců
Související informace naleznete také v článku Rodnověří.

V 19. století přinesl nastupující romantismus zájem o předkřesťanskou kulturu předků evropských národů, včetně slovanských. Přímá snaha o obnovu slovanského náboženství se pak objevila ve 30. letech na Ukrajině a poté v 60. letech v Sovětském svazu. Od 90. let se rodnověří začalo prosazovat i v ostatních slovanských zemích.

Objekty kultu[editovat | editovat zdroj]

Křesťanská ilustrace Radziwillského letopisu zachycuje kyjevského knížete Vladimíra v roce 980 při udělování nařízení pod modlou boha Peruna. Výjev je pouhou fantazií neznámého autora letopisu 15. století.
Související informace naleznete také v článku Seznam slovanských bohů.

Praslovanské slovo pro boha je *bogЪ a pochází z praindoevropského kořene *bhago, který souvisí s bohatstvím a jídlem. Někteří badatelé jako Henryk Łowmiański zastávali názor že Slované nebyli polyteisté, ale měli mlhavou představu nejvyššího nebeského božstva (prototeismus) a ctili širokou plejádu duchovních bytostí (pandémonismus), vzniklých oživením přírodních jevů (animatismus) a předků (manismus). Ke vzniku představy božstev mělo dojít až pod vlivem křesťanstvím a slovanští bohové jsou tak povýšení přírodní duchové či významní předci. Tato teorie je však v rozporu s všeobecným názorem že polyteismus existoval už u Praindoevropanů. [6]

Slované také jakožto animisté ctili přírodní objekty a jevy. Pro duchovní bytosti na nižší úrovni než bohové byly užívány výrazy divЪ a běsЪ, ale jako božské a hodné uctívání byly také chápány hory, skály a kameny, prameny, vodní toky a plochy, stromy a háje, země, nebeská tělesa a oheň. Významnou pozici zaujímali především víly a duchové spojení se zemědělstvím a domovem. Obětiny byly také přinášeny předkům.

Kultovní praxe[editovat | editovat zdroj]

Úcta Slovanů se týkala některých stromů, například dubů.

Kultovní místa a předměty[editovat | editovat zdroj]

Slovanské náboženství se praktikovalo především pod širým nebem. Důležitou roli hrála posvátná místa jako háje, hory, prameny a skály. Existovala také uměle vytvořená obětiště a sakrální hradiště. Existence chrámů je doložena pouze u Polabských Slovanů. Na kultovních místech hrály významnou úlohu idoly bohů, ať už dřevěné, kovové či kamenné. Jejich existence je dokázána od doby expanze v 6. století, ačkoliv někteří badatelé tvrdili že Slované počali vytvářet modly až později a pod cizími vlivy. [7]. V kultu se také využívali další předměty jako zbraně a výstroj a široká škála objektů souvisejících s magickými praktikami.

Čarodějové a kněží[editovat | editovat zdroj]

U Slovanů nedošlo, s výjimkou Polabanů a Pomořanů, ke vzniku kněžské vrstvy. Jejich funkci zaujímali rodoví a kmenoví vůdci, zatímco nositeli náboženského světonázoru a znalci individuální magie byli čarodějové. Důležitou součástí slovanské duchovní praxe byla magie, která byla kromě čarodějů, běžně praktikována i běžnými lidmi. Soustředila se především na ochranu před zlými silami, zajištění plodnosti a bohatství, věštění, ale také působení zla nepříteli.

Rituály[editovat | editovat zdroj]

Romantická představa pohanských obřadů slovanských Ránů

Základními prvky slovanského náboženství byly invokace a modlitby spojené s obětí, v některých případech krvavou. Byly známy i oběti lidské. Obřady se soustředily především na svátky během roku, jako jsou slunovraty a rovnodennosti, a v životě je jednotlivce, jako je jeho narození, svatba a smrt.

Sezonní rituály byly založeny na pozorování zdánlivého pohybu slunce a měly především hospodářský význam. Po nástupu křesťanství byly jak zakazovány, tak překrývány svátky církevními, přesto si však až do moderní doby často zachovaly svůj pohanský ráz. Rok začínal zimním slunovratem, svátkem zvaným Hody či Kračunem. Tato slavnost byla doprovázená maškarní průvody, které probíhaly i později v zimě, během masopustu. Počátek jara byl spojen se zvykem Vynášení smrti a na přelom jara a léta připadaly různé slavnosti jako rusalné, často spojené s výrazným sexuálním nábojem. Následovala významná slavnost letního slunovratu, kupadelné svátky, později transformované ve svátek Jana Křtitele. Počátek podzimu byl ve znamení oslavy Dožínek.

Narození člověka bylo spojeny především s praktikami jež ho měli ochránit před zlými duchy a zajištění jeho šťastné budoucnosti. Důležité místo v narození dítěte měli Sudičky či Rožanice. Během dětství chlapce čekal obřad postřižin a dívky předávání pásků, věnců či jiných podobných předmětů. K sňatku docházelo výkupem či únosem nevěsty a byl provázen dalšími praktikami, které měly zajistit plodnost a ochranu.

Pohřeb a smrt[editovat | editovat zdroj]

Slované tradičně pohřbívali žehem, s žádnou nebo minimální posmrtnou výbavou. Společně s Balty patřili k posledním etnikům, která si tento způsob pohřbu zachovali. Později se počal rozlišovat pohřeb nespáleného těla, pod nepřímým vlivem křesťanství a kočovných kmenů. Do kostrových hrobů se dávaly dary, které měly být po smrti užitečné nebo zdůrazňovat postavení pohřbeného. Tento zvyk se jistou dobu udržel i po přijetí křesťanství, jelikož se mu církev nebránila. (Beranová, s. 233) Existoval také zvyk upalování vdov podobný indickému satí.

Slované věřili v existenci lidské duše a posmrtný život, někteří badatelé předpokládají i primitivní formu víry v reinkarnaci.[8] Duše byla chápána jako síla oživující tělo, ale také jako bytost. Různé byly představy o tom co se s ní stane po smrti, existovala víra že zůstává na místě kde přebývalo její tělo, splývá s přírodou či vesmírem nebo odchází do podsvětí. Pro podsvětí jsou známa dvě označení, navЪ a ráj. Smrt měla podobu bíle oděné ženy s kosou, srpem, hráběmi či ratolestí, která přebývá v podzemí kde svíce ukazují délku života lidí. Mrtvým byly na hroby i jiná místa přinášeny oběti.

Symbolika[editovat | editovat zdroj]

Slované měli také jako jiné národy svou symboliku, objevující se na předmětech denní potřeby, zbraních či například kamenech. Tyto symboly měly svou magickou funkci, jež se zachovávala často až hluboko do novověku.

K nejčastějším symbolům patří kruh, jako solární symbol vyjadřující dokonalost a nekonečno. Objevuje se též v zesílené formě do sebe vložených kruhů. Dalším symbolem je kříž vyjadřující posvátné číslo 4, jež vyjadřovalo roční období, živly či měsíční fáze. V pohanské době byly známy i různé varianty jako pozdější ondřejský kříž, zmiňovaný Kosmou v pověsti o Lucké válce, sloužící k ochraně. Kříž podobný maltézskému byl používán na amuletech. Častým motivem je také kříž v kruhu podobný symbolu kola a rozety, oba jako solární symboly. Ke slunci se váže i svastika znázorňující tok času a pohyb slunce a měsíce. Má magickou funkci jak k zajištění úspěchu, tak k ochraně před zlem. Lunárním symbolem je zas srpek měsíce, lunice, ta ve spojením s křížem vyjadřovala spojení muže a ženy a hrála roli například v běloruském svatebním obřadu. Známý je také pentagram, jako symbol elementárních sil a člověka. Hexagram zase vyjadřuje spojení protikladů a stejně jako pentagram má ochranný význam.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. VÁŇA, Zdeněk. Svět slovanských bohů a démonů. Praha : Panorama, 1990. ISBN 80-7038-187-6. S. 25.  
  2. Václav Polák. Slovanské náboženství. In Vznik a počátky Slovanů. 1. Praha : Nakladatelství Československé akademie věd, 1956. S. 125.
  3. VÁŇA, Zdeněk. Svět slovanských bohů a démonů. Praha : Panorama, 1990. ISBN 80-7038-187-6. S. 42.  
  4. Václav Polák. Slovanské náboženství. In Vznik a počátky Slovanů. 1. Praha : Nakladatelství Československé akademie věd, 1956. S. 119.
  5. ATWERI, Jiří. Slovanské pohanství dnes, Vlivy novopohanství na společnost i jednotlivce [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2007, [cit. 2012-08-30]. S. 154.  
  6. VÁŇA, Zdeněk. Svět slovanských bohů a démonů. Praha : Panorama, 1990. ISBN 80-7038-187-6. S. 62.  
  7. VÁŇA, Zdeněk. Svět slovanských bohů a démonů. Praha : Panorama, 1990. ISBN 80-7038-187-6. S. 168.  
  8. VÁŇA, Zdeněk. Svět slovanských bohů a démonů. Praha : Panorama, 1990. ISBN 80-7038-187-6. S. 134.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]