Přeskočit na obsah

Svantovít

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Svantovít
Svantovítova modla z hradiště Arkony, přibližný vzhled podle popisu Saxona Grammatika
Svantovítova modla z hradiště Arkony, přibližný vzhled podle popisu Saxona Grammatika
Význambůh války a hospodářství, nejvyšší bůh u Ránů
Symbolyroh hojnosti, bílý kůň, meč, čtyři hlavy
Římský ekvivalentJupiter (nejvyšší bůh)
Řecký ekvivalentZeus (nejvyšší bůh)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Svantovít či Svantovit (v pramenech Suantovitus u Saxona,[1] Zuantevith u Helmolda,[2] Svantaviz v Sáze o Knýtlinzích[3]) byl slovanský bůh uctívaný polabskými Slovany, resp. kmenem Ránů na Rujáně. Díky politickému vlivu Rujány byl často ctěn okolními kmeny jako nejvyšší z bohů (deus deorum), dary mu přinášely kmeny od Vagrie po Pomořansko, dokonce i dánský král Sven III., ač byl křesťan, mu obětoval skvostnou číši.[4] Jméno lze vykládat pravděpodobně jako kompozitum ze slov svętъ (mocný, silný) a koncovky –vit (pán, vládce, vítěz, bojovník), tedy přibližně mocný pán. To může naznačovat, že původně nešlo o jméno boha, ale o přízvisko. Mohlo se tedy jednat o hypostazi či polabsko-slovanskou variantu Peruna, Svarožice či jiného boha.[5] Později byl také uměle ztotožňován s křesťanským sv. Vítem.[6]

Svantovítova modla

[editovat | editovat zdroj]

Možný vzhled Svantovítovy modly v arkonské svatyni nejlépe vystihuje pasáž z Dějin Dánů kronikáře Saxona Grammatika:[7]

„ Ve svatyni stála ohromná modla, která svou velikostí přesahovala všechny míry lidského těla, podivuhodná čtyřmi hlavami na stejném počtu krků, z nichž dvě se dívaly dopředu a dvě dozadu. Mimoto vždy jedna z těch dopředu i dozadu otočených [hlav] upírala zraky doprava, druhá doleva. Vyholení vousů a zastřižení vlasů bylo ztvárněno tak, že by ses domníval, jako by umělcovou snahou bylo napodobit obvyklou úpravu vlasů Rujánců. V pravé ruce držela z různých druhů kovu vybraně zpracovaný roh, jejž kněz, znalý jejích obřadů, každoročně naplňoval vínem a ze stavu této tekutiny předvídal úrodu na následující rok. Levá paže byla zpodobena obloukem opřená v bok. Suknice dosahovala až k holením, které byly vytvořeny z jiného druhu dřeva a byly propojeny s koleny tak umným spojem, že místo spojení nebylo možno zjistit jinak, než velmi důkladným pohledem. Nohy bylo vidět, jak se dotýkají země; jejich podstavec byl skryt pod ní. Nedaleko bylo možno spatřit uzdu i sedlo modly a také mnohé jiné odznaky boha. Obdiv nad tím umocňoval nápadně veliký meč, k jehož pochvě i jílci sváděl pohled kromě znamenitě ozdobného tepání i postříbřený zevnějšek.[8] “

Často se v tomto případě odkazuje na podobu tzv. Zbručského idolu, jež Saxonovu popisu Svantovítovy modly překvapivě dobře odpovídá, ačkoliv jakékoliv spojování těchto dvou dokladů slovanského náboženství je pouze hypotetické.

Svantovítovy kompetence

[editovat | editovat zdroj]
Bývalá moderní socha na mysu Arkona, ostrov Rujána, Německo

Svantovít v sobě spojoval vlastnosti válečného i hospodářského boha. Z jeho rohu naplněného vínem kněz věštil úrodu na následující rok. Ve Svantovítově arkonské svatyni stála socha s pohárem, z něhož se po celý rok odpařovalo víno. Čím méně ho zůstalo, tím horší měla být úroda v dalších letech.[9] Rituál za zvýšení úrody se také konal s medovým koláčem, za kterým se kněz skrýval (tento rituál měl paralely takřka ve všech slovanských kulturách,[10] což svědčí pro možnou domněnku o hlubokých kořenech tohoto zvyku). Chrámoví kněží cítili ke Svantovítovi takovou úctu, že při uklízení svatyně zadržovali dech, aby chrám nezneuctili dechem smrtelníka, a pro nadechnutí vybíhali ven. Teprve pak se zase vrátili a pokračovali v úklidu.[11]

Svantovítův kněz s obětním rohem (případně Svantovít sám), žulová deska z Rujány v období let 1150–1200, později umístěna do zdi kostela v Altenkirchenu.
podobné idoly
Wolinský idol s čtyřmi tvářemi z 9.–10. století bývá běžně ztotožňován se Svantovítem.
Wolinský idol s čtyřmi tvářemi z 9.–10. století bývá běžně ztotožňován se Svantovítem.
Zbručský idol z Ukrajiny s čtyřmi tvářemi představuje zřejmě čtyři různé bohy.
Zbručský idol z Ukrajiny s čtyřmi tvářemi představuje zřejmě čtyři různé bohy.

Saxo Grammaticus popisuje svatyni jako budovu, okolo níž byla dřevěná ohrada s malbami a řezbami. Samotný chrám byl dřevěnou stavbou rozdělenou uvnitř závěsy, za nimiž stála modla. Na stěnách visely atributy boha a v truhlách chrámové kněžstvo ukládalo cennosti získané na válečných výpravách nebo darem.[12]

Svantovítovými atributy spojenými s jeho válečnickou kompetencí byli velký meč, sedlo, uzda[7] a také posvátný bílý kůň,[13] na němž směl jezdit pouze kněz a Svantovít samotný, který na něm údajně podnikal noční výpravy. Důkazem toho prý bylo, že přestože byl obvykle celou noc zavřený ve stáji, ráno byl samý pot a bláto.

Stejně jako u retranského Svarožice[14] či štětínského Triglava[15] sloužil kůň také jako válečné orákulum. Věštilo se pomocí tří řad dvou do země zapíchnutých a překřížených kopí, která kůň překračoval. Překročil-li všechny pravou nohou, bylo to bráno za příznivé znamení pro zahájení válečné výpravy; pokud byť jedinou řadu překročil levou, od výpravy bylo upuštěno.[16] Svantovítovi rovněž náležela družina tří set jezdců a bohatství shromážděné z poplatků a darů.[17] Jeho velekněz měl větší autoritu než rujánský kníže – arkonský kult nesl celou řadu teokratických rysů.[18] Podle Helmoldova tvrzení docházelo na Arkoně dokonce k obětování člověka.[19]

Historie

[editovat | editovat zdroj]

Rozkvět Svantovítova kultu

[editovat | editovat zdroj]
Věštba před bitvou, Józef Ryszkiewicz, rok 1890

Největšího rozkvětu dosáhl kult tohoto božstva počátkem 12. století, z dřívější doby o něm nejsou zprávy. V té době se totiž Rujána v důsledku rozpadu Lutického svazu, jenž do té doby dominoval slovanským oblastem v Polabí, stala střediskem slovanského náboženství.[20]

Zánik Svantovítova kultu. Výjev zachycuje biskupa Absalona a dánského krále Valdemara nad strženou Svantovítovou modlou krátce po dobytí Rujány.
Slavnost Svantovítova na Rujáně z cyklu Slovanská epopej od Alfonse Muchy, 1912

Podle pověsti (či spíše interpretatio christiana) zaznamenané Helmoldem i Saxonem[21] přinesli křesťanský kult sv. Víta na Rujánu benediktinští mniši z kláštera v Corvey, a ten pak prý Ránové převzali v překroucené podobě a uctívali v něm pohanského boha; sám Helmold však tuto verzi pokládá za „nejistou zvěst“ a Saxo tuto interpretaci poněkud uměle vkládá do úst dánského krále Valdemara I.

Zánik Svantovítova kultu

[editovat | editovat zdroj]

Rujánské hradiště Arkona se Svantovítovým chrámem byly vyvráceny roku 1168 dánským králem Valdemarem I., který dobyl celou Rujánu.[22] Tímto datem zanikl poslední organizovaný náboženský kult Slovanů. Svatyně byla vypleněna a Svantovítova dřevěná socha vláčena k potupě Slovanů před jejich zraky po městě, rozbita na kusy a ještě téhož dne večer spálena.[23] Ránové byli poté násilně pokřtěni.

Svantovít, zbručský a wolinský idol v umění

[editovat | editovat zdroj]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Saxo, Gesta Danorum XIV.39.9.
  2. ↑ Helmold, Cronica Slavorum I.52.
  3. ↑ Knýtlinga saga, k. 122.
  4. ↑ Saxo, Gesta Danorum XIV.39.8.
  5. ↑ Lubor Niederle, Slovanské starožitnosti: Oddíl kulturní, dílu II. svazek 1.(oddíl VI.: Víra a náboženství), Praha, 1916, s. 129-131 a 136n.
  6. ↑ Viz Saxo, Gesta Danorum XIV.39.13 a Helmold, Cronica I.6.
  7. 1 2 Saxo, Gesta Danorum XIV.39.3.
  8. ↑ DYNDA, Jiří. Slovanské pohanství ve středověkých latinských pramenech. Praha: Scriptorium, 2017. 365 s. ISBN 978-80-88013-52-5. S. 203.
  9. ↑ Saxo, Gesta Danorum XIV.39.5.
  10. ↑ Milovan Gavazzi, „Jedan običaj od Sventovidovih svećenika do bosansko-hercegovačkih seljaka“, in: Napredak: Hrvatski narodni kalendar 1939, s. 37–40; Dušan Třeštík, Mýty kmene Čechů: Tři studie ke „Starým pověstem českým“, Praha, 2003, s. 7-27; Vitomir Belaj, Hod kroz godinu: Pokušaj rekonstrukcije prahrvatskoga mitskoga svjetonazora (2. izd.), Zagreb, 2007, s. 15–16.
  11. ↑ Saxo, Gesta Danorum XIV.39.4.
  12. ↑ Saxo, Gesta Danorum XIV.39.1n.
  13. ↑ Saxo, Gesta Danorum XIV.39.9.
  14. ↑ Thietmar, Chronicon VI.24
  15. ↑ Ebbo, Vita Ottonis episcopi Babenbergensis III.1
  16. ↑ Saxo, Gesta Danorum XIV.39.10.
  17. ↑ Saxo, Gesta Danorum XIV.39.7.
  18. ↑ Libuše Hrabová, Stopy zapomenutého lidu: Obraz dějin Polabských Slovanů v historiografii, České Budějovice: Bohumír Němec – Veduta, 2006, s. 114-127; Lubor Niederle, op. cit., s. 139.
  19. ↑ Helmold, Cronica Slavorum I.52 a II.108.
  20. ↑ Libuše Hrabová, op. cit., s. 116.
  21. ↑ Helmold, Cronica Slavorum I.6, I.108 a II.12; Saxo, Gesta Danorum XIV.39.13.
  22. ↑ Viz celou XIV. knihu Saxonových Gesta Danorum.
  23. ↑ Helmold, Cronica Slavorum II.108; Saxo, Gesta Danorum XIV.39.31–34.

Literatura

[editovat | editovat zdroj]

Prameny

  • Saxo Grammaticus,Gesta Danorum; v edici Jørgen Olrik & Hans Ræder (eds.), Saxonis Gesta Danorum, Hauniæ, 1931.
  • Helmold z Bosau, Cronica Slavorum; v edici: Iohannes M. Lappenberg & Bernhardus Schmeidler (edd.), Helmoldi Bozoviensis Cronica Slavorum, Hannoverae et Lipsiae, 1937.
  • Sága o Knýtlinzích (Knýtlingasaga); v edici: Bjarni Kolbeinsson (bp.), Jomsvikingasaga ok Knytlinga, med tilheyrandi tattum: Eptir gomlum handritum, Kaupmannahofn, 1828.
  • Thietmar z Merseburku, Chronicon; v edici: Robert Holzmann (Hrsg.), Die Chronik des Bischofs Thietmar von Merseburg und ihre Korveier Überarbeitung, Berlin, 1935.
  • Ebbo, Vita Ottonis episcopi Babenbergensis; v edici: G. H. Pertz (ed.), Herbordi Dialogus de vita Ottonis episcopi babenbergensis, Hannoverae, 1868.

Sekundární literatura

  • Vitomir Belaj, Hod kroz godinu: Pokušaj rekonstrukcije prahrvatskoga mitskoga svjetonazora (2. izd.), Zagreb, 2007.
  • Milovan Gavazzi, „Jedan običaj od Sventovidovih svećenika do bosansko-hercegovačkih seljaka“, in: Napredak: Hrvatski narodni kalendar 1939, s. 37–40.
  • Aleksander Gieysztor, Mitologia Słowian, Warszawa, 2006.
  • Libuše Hrabová, Stopy zapomenutého lidu: Obraz dějin Polabských Slovanů v historiografii, České Budějovice: Bohumír Němec – Veduta, 2006.
  • Jan Máchal, Bájesloví slovanské, Votobia, Olomouc, 1995.
  • Lubor Niederle, Slovanské starožitnosti: Oddíl kulturní, dílu II. svazek 1. (oddíl VI.: Víra a náboženství), Praha, 1916.
  • Martin Pitro, Zdeněk Vokáč, Bohové dávných Slovanů, ISV, Praha, 2002.
  • Naďa Profantová, Martin Profant, Encyklopedie slovanských bohů a mýtů, Libri, Praha, 2000.
  • Michal Téra, Perun, bůh hromovládce: Sonda do slovanského archaického náboženství, Červený Kostelec: Nakladatelství Pavel Mervart, 2009.
  • Dušan Třeštík, Mýty kmene Čechů: Tři studie ke „Starým pověstem českým“, Praha, 2003.
  • Zdeněk Váňa, Svět slovanských bohů a démonů, Panorama, Praha, 1990.
  • Irena Šindlářová, Josef Růžička, Báje a mýty starých slovanů, Fontána, 2003
  • Zuzana Řezáčová Lukášková, Bohové a bohyně v nás, Zoner Press, 2016

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Svantovít&oldid=25690002“