Politika

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Politika (z řeckého polis – město, politiké techné – správa obce) je mnohoznačný pojem obvykle označující proces a metodu rozhodování určité skupiny lidí s pluralitními zájmy a názory. Věda zabývající se politikou se nazývá politologie. Politika je sférou, v níž je přítomné neustálé větší či menší napětí mezi „vládnoucí“ (politika shora) a „emancipační“ (politika zdola) politikou.[1] Politiku lze chápat také jako boj o společenské uspořádání.[1]

V rámci rozhodovacích procesů je politika správa věcí veřejných, uměním řídit stát a hájit zájmy jednoho státu vůči druhému, vytvářet a udržovat vztahy mezi těmito státy.

Prostředkem politiky je politická moc, kterou lze získat buď demokratickými prostředky, nebo násilím.[zdroj?] V otevřených společnostech demokracií vstupují do politiky politické subjekty politickým přesvědčováním (argumentací zúčastněných stran) a vyjednáváním (často kompromisní dohodou) a tak vytvářejí či spoluvytvářejí politická rozhodnutí. Mezi takové subjekty mohou patřit jednotlivci (občané), stejně jako organizace (politické strany a hnutí, spolky a jiné zájmové skupiny). Vynutitelnost politického rozhodnutí je zajištěna autoritou (která vykonává politickou moc).

V přeneseném smyslu znamená politika chování a jednání jednotlivce nebo skupiny nebo nasazení prostředků (ať legitimních, nebo ne) k dosažení určitého cíle.

Politika jako správa věcí veřejných byla chápána již v antickém Řecku. Ve středověku se pak do jisté míry stala dědičnou záležitostí feudálů, o něco později výlučnou záležitostí politiků. V novější době přechází tato tradice do pojetí politiky jako věci občanů.

Významová nejednoznačnost termínu politika[editovat | editovat zdroj]

České slovo (politika) má několik významů, je ekvivalentem tří anglických termínů, které však operují na různé rovině obecnosti.

  • politika ve významu anglického polity představuje strukturálně-funkční rámec politického procesu a politických aktivit (tento význam je blízký politickému systému společností, můžeme si pod ním představit například státní zřízení, ústavu, volební a stranický systém apod.);
  • politika ve významu anglického politics představuje politický proces střetávání zájmů, arény, v nichž se pohybují a vyjednávají politici (do politiky s tímto významem tedy patří konkrétní političtí aktéři, jako jsou politické strany a politici);
  • politika ve významu anglického policy je programem, opatřením, krokem či záměrem, není spojená s aktéry, ale s tématy (např. sociální politika, vzdělávací politika, rozvojová politika atd.). Nositelem politiky (ve významu policy) nemusí být jen političtí představitelé, ale v zásadě kdokoliv (mzdová politika firmy, protidrogová politika školy).

Historie[editovat | editovat zdroj]

Starověké tradice[editovat | editovat zdroj]

Antická Čína[editovat | editovat zdroj]

Čínská politická filosofie má své kořeny už v období Jara a Podzimu, zvláště je spojeno s Konfuciem (6. století př. Kr.). Politická filosofie v Číně vznikla jako odpověď na společenské a politické rozdrobení země v období Jara a Podzimu a Období válčících států. Hlavní společensko-politické směry v tomto období čerpaly z filosofií konfucianismu, legismu, mohismu, agrarismu a taoismu. Filosofové jako Konfucius, Mencius a Mocius se ve svých politických filosofiích pokoušeli o to najít společnou řeč. Konfucionismus obhajoval hierarchickou, meritokratickou vládu založenou na empatii, loajalitě a mezilidských vztazích. Legismus se stavěl za striktně autoritářskou vládu založenou na drakónských trestech a zákonech. Mohismus podporoval společnou, decentralizovanou, "liberální" vládu založenou na filosofii asketismu (V Číně má tradici v podobě mnišských společenství). Agraristé propagovali rolnický "komunismus" a egalitářství.[2] Příznivci taoismu byli jednimi z prvních zastánců proto-anarchismu.

Legismus byl dominantní politickou filosofií v období Dynastie Čching, v období Dynastie Chan byl však vytlačen státním konfucionismem, který se v Číně držel na nejzastávanějších filosofiích až do příchodu komunismu.[3]

Antické Řecko[editovat | editovat zdroj]

Celá západní politická (od polis) filosofie pramení z filosofie Antického Řecka, kde první filosoficko-politické debaty vedl již Platón.[4] Antická polis stála u zrodu základních politických směrů v Aristotelově klasifikaci: timokracii, tyranii, demokracii a oligarchii. Jedna z prvních knih o politice, která formovala i novověké státy byla Platónova Ústava,[4] která inspirovala i Aristotela k jeho Politice a Etice Nikomachově.[5] Do římského politického myšlení pak pronikla především filosofie stocismu.[6]

Antická Indie[editovat | editovat zdroj]

Hierarchizace společnosti na kasty umožnila indické společnosti vyvíjet svou politiku již dlouho před vznikem prvních států. Ve starověké Indii pak společenská situace vyústila do jasně vymezené hranice mezi náboženskou a světskou správou. Správa státu byla rozdělena na vládu, administraci, obranu, zákon a pořádek. Mantraga byla hlavním vládnoucím orgánem, sestávající z krále, předsedy vlády, vůdce armády a velekněze. Předseda vlády stál v čele skupiny ministrů společně s vrchním soudcem (Maha Amatya).

Pravidla, která v indické společnosti postupně vznikala byla silně ovlivněna védami. Jeden z předních myslitelů starověké indie byl Čánakja, který žil ve 4.st. př. Kr. Jeho Arthašástra kromě vojenské strategie udílela také vládci rady jak vést ekonomicky stabilní stát a jak dohlížet na trestné konání.[7]

Středověká Evropa[editovat | editovat zdroj]

Základem středověké politické filosofie byla kombinace Aristotelova a Augustinova učení: Scholastika, která stavěla na harmonii rozumové a zjevené pravdy.[8] Asi nejvlivnějším filosofem v této sféře byl Tomáš Akvinský, který značně pomohl znovuobjevení Aristotelových děl. Scholastika byla nejdůležitější filosofií ještě v renesanci.[9]

Tomáš Akvinský své politické názory zachytil v Summa Theologiae, kde říká například, že král tyran není král určený Bohem. Jeho myšlenky do jisté míry následně reflektuje i Magna Charta Libertatum, listina mnohými považována za základní kámen Anglo-Americké politické svobody, která explicitně prosazuje právo vzpoury proti panovníkovi za účelem dosažení spravedlnosti.[10]

Mezi běžnými lidmi však byla politika podle mnohých sociologů ve středověku vnímána jako světská (nesvatá) záležitost, do které není radno zabředávat.[11]

Evropská renesance[editovat | editovat zdroj]

Během renesance byl pohled na politiku jako na nesvatou službu postupně vlivem humanismu opouštěn a po celé evropě se proto začalo objevovat mnoho filosofů, které nad státem a společností uvažovali.

Niccolò Machiavelli[editovat | editovat zdroj]

Jedním z nejvlivnějších děl renesance byl Machiavelliho Princ, sepsán mezi lety 1511 a 1512 a posmrtně vydán r. 1532. Vedle Discorsi sopra la prima deca di Tito Livio, kde Machiavelli rozebírá klasické římské období politické myšlení renesanční Evropy značně ovlivnil. Některé soudobé osobnosti (např. Jean-Jacques Rousseau) vykládali Prince jako satiru pro rod Medicejů, po té co znovuzískali Florencii a Machiavelliho z ní vyhnali.[12] Přestože Princ byl skutečně sepsán pro Mediceje, Machiavelli podporoval Florenskou republiku a olygarchii Medicejů kritizoval. Ať tak či onak, Machiavelliho dílo vůbec poprvé představuje pragmatický, konsekvencionalistický pohled na politiku. Ani Machiavelli, ani Hobbes nevěřili v Bohem seslané panovníky, namísto toho věřili ve vrozené umění vládnout. Tento pohled nabýval na důležitosti při vzniku autokratických vlád, protože pouze ty podle společenského povědomí mohli udržet pořádek.[13]

Osvícenství[editovat | editovat zdroj]

Během osvícenství mělo největší dopad na politické ideologie objevení tribálních společností mimo Evropu a vypuknutí série občanských válek (Anglická, Americká, Francouzská revoluce). Myslitele jako Thomas Hobbes, John Locke, Montesquieu a Jean-Jacques Rousseau velice poznamenala také Haitská revoluce.

Tito myslitelé přišli s novým pohledem na účel státu: V první řadě se ptali, jakým právem lidé tvoří státy, v druhé pak jaká je dokonalá forma státu. S příchodem idey přirozeného řádu se mohli sociální vědy oddělit od církevního učení.

Politické a ekonomické vztahy byly drasticky posunuty jejich teoriemi, částečně tak podpořili vznik cechů (jako samostatných správních celků), svobodného trhu a protestanství (myšlenkami o národním náboženství). Kritika katolické církve na sebe nedala dlouho čekat a tomuto směru se postavil například François Marie Arouet de Voltaire.[14]

Industrializace a moderna[editovat | editovat zdroj]

Marxistická kritika kapitalismu byla vedle liberalismu a fašismu jednou z rozhodujících ideologií dvacátého století. Industriální revoluce, urbanizace a rostoucí význam velkých závodů dal vzniknout socialistickému hnutí. V polovině 19. století socialismus s uvedením marxismu nabýval na popularitě, především mezi městskými pracovníky v továrnách.

Radikální změnu v politickém smýšlení přivedla 1. světová válka. Ruská revoluce roku 1917 (a podobné, ačkoli méně úspěšné revoluce v dalších evropských státech) přinesla komunismus. V té době poprvé tvořily vlády sociální demokraté - což souviselo s rozšířením univerzálního volebního práva napříč vyspělými státy, přestože většina kolonií stále zůstávala v rukou evropských velmocí.[15]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b CABADA, Ladislav; KUBÁT, Michal. Úvod do studia politické vědy. Praha: Eurolex Bohemia, 2004. ISBN 80-86432-63-7. S. 45. (česky) 
  2. DEUTSCH, Eliot; Ronald Bontekoei. A companion to world philosophies. [s.l.]: Wiley Blackwell, 1999. S. 183. (anglicky) 
  3. HSÜ, Leonard Shihlien. The political philosophy of Confucianism. [s.l.]: Routledge, 2005. Dostupné online. ISBN 978-0-415-36154-5. S. xvii-xx. (anglicky) 
  4. a b SAHAKIAN, Mabel Lewis. Ideas of the great philosophers. [s.l.]: Barnes & Noble Publishing, 1993. Dostupné online. ISBN 978-1-56619-271-2. S. 59. (anglicky) 
  5. KRAUT, Richard. Aristotle: political philosophy. [s.l.]: Oxford University Press, 2002. Dostupné online. ISBN 978-0-19-878200-1. S. 3. (anglicky) 
  6. RADFORD, Robert T. Cicero: a study in the origins of republican philosophy. [s.l.]: Rodopi, 2002. Dostupné online. ISBN 978-90-420-1467-1. S. 1. (anglicky) 
  7. BOESCHE, Roger. The First Great Political Realist: Kautilya and His Arthashastra. [s.l.]: Lexington Books, 2002. Dostupné online. ISBN 0-7391-0401-2. S. 7. (anglicky) 
  8. KOETSIER, L. S. Natural Law and Calvinist Political Theory. [s.l.]: Trafford Publishing, 2004. Dostupné online. ISBN 978-1-4122-1440-7. S. 19. (anglicky) 
  9. COPLESTON, Frederick. A history of philosophy. [s.l.]: Continuum International Publishing Group, 1999. Dostupné online. ISBN 978-0-86012-296-8. S. 346. (anglicky) 
  10. VALENTE, Claire. The theory and practice of revolt in medieval England. [s.l.]: Ashgate Publishing Ltd., 2003. Dostupné online. ISBN 978-0-7546-0901-8. S. 14. (anglicky) 
  11. DENGLEROVÁ, Denisa. Společenské vědy pro střední školy 3.díl. [s.l.]: [s.n.] 
  12. JOHNSTON, Ian. Lecture on Machiavelli's The Prince [online]. Malaspina University College, February 2002 [cit. 2007-02-20]. Dostupné online. 
  13. COPLESTON, Frederick. A history of philosophy. [s.l.]: Continuum International Publishing Group, 1999. Dostupné online. ISBN 978-0-86012-296-8. S. 310–312. (anglicky) 
  14. BYRNE, James M. Religion and the Enlightenment. [s.l.]: Westminster John Knox Press, 1997. Dostupné online. ISBN 978-0-664-25760-6. S. 1–2. (anglicky) 
  15. ASPALTER, Christian. Importance of Christian and Social Democratic movements in welfare politics. [s.l.]: Nova Publishers, 2001. Dostupné online. ISBN 978-1-56072-975-4. S. 70. (anglicky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Blackwellova encyklopedie politického myšlení. Příprava vydání David Miller. Brno: Barrister & Principal, 2000. 581 s. ISBN 80-85947-56-0. (čeština) 
  • Krejčí, Oskar: Mezinárodní politika. 5. upravené vydání. Praha: Ekopress, 2014. 804 s. ISBN 978-80-87865-07-1

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]