Aristotelovo pojetí demokracie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Bysta Aristotela

Aristotelovo pojetí demokracie

Úvod[editovat | editovat zdroj]

Aristotelés nahlížel na demokracii podobně jako Platón, tedy považoval ji za závadný typ státního zřízení. Ve svém hodnocení jednotlivých ústav člení druhy státních zřízení podle dvou parametrů:

  • počtu vládců
  • respektu vládců k zákonům, zdali podle nich jednají či nikoli.[1]

Pokud jde vládcům jen o své blaho, pak lze považovat tuto za despotickou (tj. má stejný základ jako panství pána (= despotés) nad jeho otroky). Tento druh vládnutí ale náleží do privátní sféry domácnosti, v politice státu či obce nemá mít žádné místo.[2]

Klasifikace státních zřízení[editovat | editovat zdroj]

Aristotelova klasifikace státních zřízení
Vláda ve prospěch → všech svůj
jeden vládnoucí monarchie tyranie
nemnozí vládnoucí aristokracie oligarchie
mnozí vládnoucí politeia demokracie

Demokracie[editovat | editovat zdroj]

Aristotelés ve své klasifikaci státních zřízení považuje demokracii za špatnou a "zvrácenou" formu. On ji přímo nazývá "politeia", což může vyvolat špatné pochopení, protože "politeia" se v řečtině obvykle používá pro označení ústavy nebo státního zřízení. Naopak "politeia" jako prospěšná a zdravá forma státního zřízení by měla být vládou množství v zájmu obecného blaha tvořena mnohými občany, kteří smí nosit zbraň, čemuž odpovídají jejich vojenské ctnosti.[3] Demokracii naopak definuje jako vládu množství ve prospěch chudých.[4]

Z této klasifikace vyplývá, že Aristotelés zúžil pojem lidu v demokratických zřízeních na většinu chudých, která nedisponuje všemi právy ani prosazením svých zájmů. To je důvodem, uvažuje Aristotelés jako Platón, proč demokracie nemůže být stabilním systémem, pokud v ní existují takové rozdíly mezi bohatými a chudými. Demagogové rádi zneužijí své moci nad chudými a namíří jejich hněv proti bohatým, kteří jsou přinuceni se bránit, což ve výsledku vede ke zhroucení demokracie.[5] Nejzávadnějším faktorem tohoto zřízení není ani tak nestabilita, jako spíše skutečnost, že demokracii a vládnoucí většině chudých v ní nejde o obecné blaho, což je důležitá charakteristika všech zdravých forem zřízení. Opakem demokracie je v tomto duchu oligarchie, tedy vláda malé skupiny bohatých na úkor chudých, která je dalším typem zvráceného ústavního zřízení.

Aristotelés se opět shoduje s Platónem, když za hlavní princip demokracie považuje svobodu. Ta je charakterizována dvěma principy:

  1. každý jedinec střídavě vládne a je ovládán.
  2. každý žije jak chce. [6]

První bod ukazuje jednu z konstant demokracií, tedy že každý se může podílet na obsazování řídících postů v obci.

Další důležitou charakteristikou je pojetí spravedlnosti. Ta je v demokratickém zřízení aritmetická, protože při rozdělování statků náleží každému členu obce stejná část. Další shodu Aristotéla a Platóna nacházíme v pohledu na nepřirozenou nerovnost v charakteru a vědění, které se liší u všech jedinců.[7] [8]

Vlastnosti demokracie[editovat | editovat zdroj]

Aristotelés definoval základní vlastnosti demokracie:

  1. Ve většině politických rozhodnutí má svrchovanou pravomoc lidové shromáždění, nikoli úřady.
  2. Soudní tribunály jsou sestaveny z členů obce či jejich zástupců.
  3. Všichni občané volí úředníky, kterými se mohou stát všichni občané.
  4. Všichni vládnou střídavě nad druhými.
  5. Většinu úřadů smí občan obsadit jen v jediném volebním období.
  6. Volební období netrvají dlouho.
  7. Adepti do všech veřejných úřadů jsou nominováni losem. Výjimku tvoří úřady, kde je vyžadována odbornost.
  8. Pro výkon funkce v úřadu nesmí existovat majetkový cenzus nebo jen velmi mírný.
  9. Členství v jednotlivých úřadech, v lidovém shromáždění či soudu má být honorováno platem.[9]

Z toho vyplývá, že politická moc je v rukou lidu (1., 2., 3.), dále je realizován ideál aritmetické rovnosti, tím že žádný jedinec obce nemá schopnost koncentrovat větší moc na delší dobu (4., 5., 6.), komparativní výhoda v odbornosti je minimalizována na nejmenší míru (7.) a je znemožněno uchopení moci bohatými (8., 9.).

Nejslabší místo vidí Aristotelés, jako mnoho dalších myslitelů, v možnosti manipulace většiny lidu ze strany demagogů, jejichž stádní chování může vést k poškození menšiny bohatých.

Typy demokracie[editovat | editovat zdroj]

Aristotelés popisuje čtyři typy demokracie:

  • Nejlepší formou je ta, v níž se lid skládá z rolníků a občanů střední vrstvy (středně majetných), přičemž by výkon v úřadu měl být podmíněn malým majetkovým censem. V tomto modelu demokracie je lid zaneprázdněn prací na uživení sebe sama a nemá na politikaření. Shromáždění lidového sněmu jsou řídká a ve společnosti je zachována vláda práva.
  • Druhým typem demokracie je ten, v nichž lid je složen z občanů dobrého původu.
  • Třetí typ je založen na společnosti, v níž žijí všichni svobodně (není zjevné, zda měl na mysli i cizince a děti bývalých otroků).

Ve druhém a třetím typu demokracie také vládne zákon.

  • Čtvrtý typ je definován tak, že demokratickou společnost také tvoří všichni svobodní (jako u 3. typu), ale tito se bez výjimky podílejí na politickém životě obce. Jedná se o extrémní typ demokracie, v němž neexistuje vláda zákona, ale vláda lidové většiny, což odporuje ústavnosti.[10]

Obecně lze říci, že demokracie bude ctnostná, pokud se lid zajímá o svou práci a nehledí na intriky a pletichaření proti bohatým.

Aristotelés rozvinul politickou teorii, v níž popisuje nauku o podmínkách stability ústavních zřízení včetně demokracie, která je obsažena v 5. a 6. knize Politiky. Zde zmiňuje ideu, že jakákoliv jednostranná vláda má vždy usilovat o to, aby zabránila znevýhodňování menšin. V případě demokratického zřízení, tak má vyjma majetkové nerovnosti platit rovnost, nebo dokonce i zvýhodňování bohatých.[11] Velmi důležité je i zajistit a podporovat co nejsilnější střední třídu v obce, která má blahodárný vliv na stabilitu státních zřízení. Konflikt vždy hrozí z rozdílného postavení chudých a bohatých. De facto platí, že středně majetní nezávidí bohatým a zároveň nejsou jako oni arogantní a tedy tvoří nejlepší základ pro stabilní režim (i ten demokratický).[12]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Aristotéles (1998): Politika. Přeložil A. Kříž. Praha, Rezek, s. 1279a.
  2. Dtto, s. 1255b.
  3. Dtto, s. 1279a37-b4.
  4. Dtto, s. 1279b9.
  5. Dtto, s. 1304b.
  6. Dtto, s. 1317b.
  7. Dtto, s. 1280a.
  8. Platón (1993): Ústava. Přeložil R. Hošek. Praha, Svoboda, s. 558b.
  9. Aristotéles (1998): Politika. Přeložil A. Kříž. Praha, Rezek, s. 1317b17-1318a2.
  10. Dtto, s. 1292a28, 1293a8.
  11. Dtto, s. 1309a28n.
  12. Dtto, s. 1295b.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • CABADA, Ladislav; KUBÁT A KOL., Michal; A KOL.. Úvod do studia politických věd. Praha : Eurolex Bohemia s. r. o., 2004. ISBN 80-86432-63-7.  
  • Aristotéles (1998): Politika. Přeložil A. Kříž. Praha, Rezek
  • Platón (1993): Ústava. Přeložil R. Hošek. Praha, Svoboda.