Demokracie podle de Tocquevillea

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Demokracie podle de Tocquevillea a její popis je založen na osobní zkušenosti myslitele s americkou a francouzskou formou demokratického zřízení, kdy popsal základní charakteristiky, tedy výhody a nevýhody demokracie oproti monarchické vládě.

Úvod[editovat | editovat zdroj]

Francouzský sociolog Alexis de Tocqueville byl prvním, kdož popsal soustavně rozdíly mezi demokratickými a monarchistickými společnostmi. Za jeho pobytu ve Spojených státech v letech 1831-1832 analyzoval americký demokratický model, který popsal ve své dvoudílné knize Demokracie v Americe (I. díl: 1835, II. díl: 1840). V ní nastínil zásady fungování amerického demokratického zřízení, její ústavní pořádek, ale především provedl rozbor dopadu demokracie na chování a myšlení jedinců a fungování institucí.

Pojetí demokracie[editovat | editovat zdroj]

De Tocqueville popisuje demokracii ve dvojím slova smyslu. V užším pojetí je pro něj demokracie systémem zastupitelské formy vlády lidu, v širším smyslu, který je důležitější, pak formou sociální demokracie, tzn. stavem společnosti, kde je rozhodující nadvláda všeobecné rovnosti životních podmínek. Ovšem demokratická revoluce, která se již tehdy odehrála v USA a přelila se do Evropy, není pro de Tocquevilla tím nejlepším. Aristokracie totiž i přes své nevýhody, které sám spatřuje např. v asymetrickém postavení vladaře a šlechtického stavu na straně jedné a poddaného lidu na druhé straně, má i své klady. Zde je možné uvést to, že panovník nebývá nakloněn vládě tyranie, šlechta pečuje v pastýřském duchu o prostý lid. Tito poddaní přijímají svou podřízenost a obě sociální třídy cítí vzájemný respekt a akceptují se. Navíc aristokratické zřízení podporuje vyniknutí výjimečných charakterů a osobností, z nichž prýští velký duch, vášně i činy.[1] Aristokracie vytváří syntézu antagonistických stavů: bohatství a chudoby, moci a bezmoci, vzdělání a nevzdělanosti.[2]

Naopak demokracie ze své podstaty tyto extrémy průměruje a zmírňuje: žádné přehnané vášně, žádné osobnosti, intenzivní city. Upřednostňovány jsou průměrné charaktery, klid, spořádanost či mírný blahobyt pro všechny.[3]

Transformace monarchie v demokracii je nahodilá a doprovázená intelektuálním (hodnotovým) zmatkem. De facto se tento přerod ve Francii odehrává jen na bázi společnosti, kdy zákony, představy a morálka doposud zachovávají aristokratický charakter. Společnost má tedy navenek demokratický řád, ale chybí jí hodnoty, které by měly usměrňovat a napravovat charakter.[4] Takové demokratické zřízení je ve své podstatě slabé , bez velkých vášní a osobností, lid pozbývá úcty k autoritám, bohatí soupeří s chudými o moc. Chudí si mimoto podrželi nevzdělanost od svých předků, ale bohužel ztratili zbytky ctnosti.[5]

Demokracie v USA[editovat | editovat zdroj]

Alexis de Tocqueville si všimnul, že ve Spojených státech je nejdůležitějším principem ve struktuře společnosti pravidlo svrchovanosti lidu. To je aplikováno ve všech třech mocích – výkonné, zákonodárné a soudní, což také odráží jeho citát:

Lid vládne americkému světu jako Bůh vesmíru.
— Alexis de Tocqueville Demokracie v Americe (2000), Praha: Academia, s. 16.

Klady a zápory americké demokracie[editovat | editovat zdroj]

Pro americkou společnost z takového demokratického zřízení plynou jak pozitiva, tak i negativa:

Klady
  1. Konstantní ekonomická, politická a sociální aktivita amerických občanů.[6]
  2. Respekt k zákonům.[7]
  3. Snaha úředníků o rozhodnutí, která jsou v souladu se zájmem lidu, vycházející z předpokladu, že sami úředníci jsou také lidé.[8]
Zápory
  1. Demokracie mají nedostatečnou sílu v krizích, např. ve válečném stavu.[9]
  2. Náchylnost úřednictva ke korupčnímu jednání. Mimoto takové jednání je často odhaleno a je špatným vzorem vyslaným směrem do společnosti.[10]
  3. Vysoká frekvence opakujících se voleb, která udržuje lid ve stavu „horečného vzrušení“.[11]
  4. Legislativa pak doznává s měnícími se vládami rychlé změny, dochází k rychlému střídání úřednického aparátu, což znemožňuje přenos zkušeností ve státní správě.[11]
  5. Správu věcí veřejných třímají zřídkakdy ve svých dlaních ti nejschopnější. Důvodem je absence lidu poznat a zvolit ty nejlepší jedince ze svých řad, navíc k tomu přistupuje závist, intriky a setrvávání starých kádrů na dosažených pozicích.[12]
  6. Rozhodnutí členů státní správy je negativně ovlivněno diktátu faktického suveréna, tedy většiny lidu. Tato tyranie většiny pak napomáhá „dvořanskému duchu“ uvnitř společnosti a vytěsnění nejlepších osobností z veřejného života.
  7. Jedinec se většinou neodváží postavit proti většinovému mínění, protože by ho to stálo respekt spoluobčanů a možnost uplatnění ve společenském (politickém) životě.

Obecné nedostatky demokracie[editovat | editovat zdroj]

Obecnou výhradou de Tocquevilla vůči demokracii je to, že demokratický řád potlačuje svobody ve jménu rovnosti.[13]

Demokratický despotismus tak mírovými prostředky fakticky vede k větší občanské konformitě, než je tomu u absolutní monarchie.[14]

De Tocqueville se domnívá, že demokracie jako „rovnost podmínek“ je nevyhnutelným údělem moderního člověka.

Je pouze na každém člověku, zdali ho:

...rovnost dovede k otroctví nebo ke svobodě, ke vzdělanosti nebo barbarství, k blahobytu nebo bídě.
— Alexis de Tocqueville Demokracie v Americe (2000), Praha: Academia, s. 599.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Tocqueville, A. de (2000): Demokracie v Americe. Praha, Academia, s. 12-13.
  2. Cabada, L. - Kubát, M. et al (2002): Úvod do studia politické vědy, Praha, Eurolex, s. 357.
  3. Tocqueville, A. de (2000): Demokracie v Americe. Praha, Academia, s. 14.
  4. dtto, s. 12.
  5. dtto, s. 14-16.
  6. dtto, s. 184n.
  7. dtto, s. 182n.
  8. dtto, s. 177.
  9. dtto, s. 169.
  10. dtto, s. 166n.
  11. a b dtto, s. 154-158.
  12. dtto, s. 150.
  13. Cabada, L. - Kubát, M. et al (2002): Úvod do studia politické vědy, Praha, Eurolex, s. 358.
  14. Tocqueville, A. de (2000): Demokracie v Americe. Praha, Academia, s. 194..

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]