Ústava

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Možná hledáte: Ústava České republiky.
Další významy jsou uvedeny na stránce Ústava (rozcestník).

Ústava státu je základní zákon (nebo jejich soubor u ústavy polylegální) státu a nejvyšší právní norma jeho právního řádu. Ústava je právním výrazem existence státu a vytváří pravidla výkonu státní moci a zaručuje občanům základní lidská práva.[1] Zákony a podzákonné právní předpisy musejí být podle pravidla Lex superior derogat inferiori v souladu s Ústavou a ústavními zákony, které dohromady tvoří ústavní řád[2][3] (v České republice ústavní pořádek České republiky).[4][5][6] Na dodržování ústavního řádu dohlíží a případné rozpory prostých zákonů s ním řeší v právních státech obvykle ústavní soudy (výjimkou jsou státy anglosaského právního okruhu, kde tato pravomoc připadá obecným soudům). Ústavní řád může být též chápán jako subsystém práva tvořený nejdůležitějšími právními předpisy určitého právního řádu.[zdroj?]

Nejdelší psanou ústavou nezávislého státu je ústava Indie, která má v anglickojazyčné verzi se 104 dodatky celkem 146 385 slov. Zemí s druhou nejdelší ústavou je Nigérie (66 263 slov).[7] Naopak nejkratší psanou ústavu má Monacké knížectví (3 814 slov).[8] Zcela nejdelší ústavu s více než 376 000 slovy má americký stát Alabama (průměrná délka státní ústavy v USA je 39 000 slov). Alabamská ústava z roku 1901, měla k začátku roku 2021 celkem 948 dodatků, které tvoří přes 90 % jejího textu (nejnovější dodatek byl přijat v roce 2020, jde také zároveň o nejvíce měněnou ústavu). Důvodem pro takto rozsáhlý text je silně centralistická povaha státu, kdy jsou téměř všechny pravomoci okresní a místní správy a samosprávy řešeny ad hoc přímo v ústavě (např. platy okresních úředníků).[9]

Za nejstarší psanou stále platnou ústavu je považována ústava Spojených států amerických, která byla přijata 17. září 1787.[10] Někdy bývá za nejstarší stále platnou ústavu označována i tzv. ústava Republiky San Marino. Dokument „Leges Statutae Sancti Marini“, přijatý roku 1600, však není ústavou v pravém smyslu slova. San Marino nemá žádnou oficiální ústavu.[11] Průměrná doba platnosti ústavy je přibližně 20 let.[12]

Obsah ústavy[editovat | editovat zdroj]

Moderní ústavy obsahují zpravidla dvě hlavní části.[zdroj?] První se týká zejména rozdělení a výkonu státní moci ve státě a druhá stanoví postavení člověka vůči státu (což jsou zejména ústavou daná práva a povinnosti). Ústava by tak měla většinou určovat:

Malá ústava[editovat | editovat zdroj]

Malou ústavou se podle Michala Kubáta rozumí zákon omezující se pouze na vytyčení základních principů fungování jednotlivých mocenských institucí a vymezení vztahu mezi nimi.[13] Příkladem může být švédský Regeringsformen z roku 1634 nebo anglický Instrument of Government z roku 1653.[14]

Druhy ústav[editovat | editovat zdroj]

Prof. Jan Filip z Právnické fakulty MU rozlišuje mj. tyto typy ústav: [15]

Podle formy[editovat | editovat zdroj]

Podle původu[editovat | editovat zdroj]

  • původní – víceméně každá ústava
  • přenesená – jestliže je její platnost přenesena na nové území, např. německá ústava (Grundgesetz) po roce 1990 na území bývalé NDR

Podle způsobu přijetí[editovat | editovat zdroj]

  • oktrojovaná – jakákoliv ústava vydaná z rozhodnutí panovníka bez souhlasu zastupitelského orgánu. V českých dějinách se tak tradičně označuje Pillersdorfova ústava (dubnová oktrojovaná ústava, 1848) a Stadionova ústava (březnová oktrojovaná ústava, 1849)
  • revoluční – vyhlášená revolučně (za tu se dá považovat např. Prozatímní ústava z roku 1918)
  • dohodnutá – je výsledkem dohody či kompromisu převážné části společnosti, proto je stabilnější než třeba ústava revoluční

Podle jejího dodržování[editovat | editovat zdroj]

Podle způsobu změny[editovat | editovat zdroj]

  • flexibilní – ústavu lze měnit prostým zákonem (Lex posterior derogat priori –⁠ pozdější účinný právní předpis ruší dřívější právní předpis) např. základní zákony Izraele
  • rigidní – změna ústavy je obtížnější než u jiných právních norem. Nejčastěji je pro odsouhlasení její změny potřeba větší množství hlasů členů zákonodárného sboru, než pro přijetí běžného zákona. Další používaná omezení jsou (včetně kombinace více možností):
    • ustanovení omezující změny ústavy například jen jednou za pevně daný počet let
    • po změně ústavy dojde k rozpuštění zákonodárného sboru, vypsání nových voleb a změna je platná teprve tehdy, když ji nový zákonodárný sbor schválí.
    • změna ústavy musí být schválena v referendu
    • např. ve federacích je obvyklé, že změnu musí schválit většina subjektů federace
    • ústavodárné shromáždění.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. FILIP, Jan. Ústavní právo České republiky 1. Brno: Masarykova univerzita, 2003. ISBN 80-210-3254-5. Kapitola 2, s. 94 a násl. (česky) 
  2. PAVLÍČEK, Václav. Ústavní právo a státověda 1. Praha: Linde, 2007. ISBN 80-7201-141-3. Kapitola 2, s. 21. (česky) 
  3. Ústavní řád na European Informational Website
  4. Richard W. Fetter, Jak se tvoří zákon čili Malý legislativní průvodce - 1. část, ceskenoviny.cz, 11. října 2006
  5. Ústav státu a práva: K otázce souladu mezinárodní smlouvy podle čl. 10a Ústavy ČR s ústavním pořádkem České republiky, str. 28
  6. Stálá komise Senátu pro Ústavu ČR a parlamentní procedury: Ústavní pořádek, ústavní inženýrství a parlamentní procedury
  7. California’s Constitution is Not the Longest (česky: Kalifornská ústava není nejdelší); CALIFORNIA CONSTITUTION CENTER
  8. Constitution Rankings (česky: Srovnání ústav); comparativeconstitutionsproject.org(anglicky)
  9. The Nation's Longest Constitution Just Got Longer (česky: Nejdelší ústava v zemi se zvětšila); parcalabama.org(anglicky)
  10. National Constitution Center [online]. Independence Hall Association [cit. 2011-08-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  11. DUURSMA, Jorri C. Fragmentation and the International Relations of Micro-States: Self-determination and Statehood. Cambridge, New York: Cambridge University Press, 1996. ISBN 0-521-56360-7. S. 211. (anglicky) 
  12. ELKINS, Zachary; GINSBURG, Tom; MELTON, James. The Endurance of National Constitutions. Cambridge: Cambridge University Press Dostupné online. ISBN 978-0-511-81759-5. (anglicky) 
  13. KUBÁT, Michal. Demokracie v Polsku. Praha: Slon, 2005. ISBN 80-86429-46-6. S. 39. (česky) 
  14. FILIP, Jan. Ústavní právo České republiky 1. Brno: Masarykova univerzita, 2003. ISBN 80-210-3254-5. Kapitola 2, s. 80. (česky) 
  15. FILIP, Jan. Ústavní právo České republiky 1. Brno: Masarykova univerzita, 2003. ISBN 80-210-3254-5. Kapitola 2, s. 82–94. (česky) 
  16. ŠIMÍČEK, Vojtěch. Článek 95 Ústavy ČR jako prostor pro přímou aplikaci ústavních norem. in Dělba soudní moci v České republice. Brno: Masarykova univerzita a Mezinárodní politologický časopis, 2004. ISBN 80-210-3318-5. S. 172. (česky) 
  17. FILIP, Jan. Ústavní právo České republiky 1. Brno: Masarykova univerzita, 2003. ISBN 80-210-3254-5. Kapitola 2, s. 91. (česky) 
  18. Ústavní pořádek České republiky podle Ústavního soudu ČR

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]