Právní předpis

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Právní předpis je pramen práva, označovaný také jako právní normativní akt, který je jednostranně vydán orgánem veřejné moci a který obsahuje jednu, zpravidla ale více právních norem jako obecně závazných pravidel chování nebo jejich složek.[1] Protože jde vždy o písemný dokument, z hlediska typu jako pramen práva tvoří psané právo. Právní předpisy jsou součástí právního řádu a navzájem se hierarchicky strukturují především podle své právní síly.

Charakteristika[editovat | editovat zdroj]

Právní předpisy jsou základním pramenem práva v kontinentálním typu právní kultury, která již ve svých počátcích byla na tomto typu psaného pramene práva postavena (vychází z tradice římského práva). Jsou výsledkem legislativní činnosti orgánů veřejné moci (zákonodárného sboru, státních orgánů či orgánů územních samosprávných celků). Právě v závislosti na subjektu, který příslušný právní předpis vydává, a na jeho postavení je určena právní síla toho kterého normativního aktu. Orgán, který jej vydává, musí:[2]

Jedním ze základních znaků právních předpisů je obecnost, avšak formu a označení právního předpisu mají i mnohé právní akty neobecné povahy, typicky například zákon o státním rozpočtu, ale též například zákony či jejich ustanovení, jimiž jsou zřizovány konkrétní právnické osoby či organizační složky státu, výčtový restituční zákon atd. Nedostatečná obecnost byla jedním z důvodů, proč Ústavní soud České republiky v roce 2009 zrušil ústavní zákon o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny. Nález ústavního soudu konstatoval, že obecnost zákonů všeobecně má být důležitou součástí panství zákona a tím i právního státu, což je princip, který platí již od doby římského práva a který zajišťuje oddělenost mocí zákonodárné, výkonné a soudní. Přípustnými výjimkami by podle nálezu bylo jen přijetí aktu aplikace práva, pokud by k tomu bylo předem dáno ústavní zmocnění, jako například u zákona o státním rozpočtu, nebo v případě naprosto výjimečných důvodů, které by musely splňovat podmínku proporcionality (například výčtové restituční zákony).

Od právních předpisů jakožto relativně obecných a všeobecně závazných normativních aktů je proto třeba odlišit normativní smlouvy, které zavazují pouze své strany, dále individuální právní akty, kde se jedná o výsledek aplikace normativních aktů na konkrétní případ a které zavazují jen své adresáty – například rozsudek, správní rozhodnutí apod. Nakonec je třeba od nich odlišit také interní normativní akty, což jsou instrukce v rámci organizace a nemají obecně závaznou povahu – například směrnice, statuty, organizační a pracovní řády apod. Ty jsou akty soukromého práva a zavazují pouze členy či zaměstnance určité právnické osoby, ať už veřejnoprávní nebo soukromoprávní.[3]

Pro právní předpisy, které mají podobu zákonů, se používá i označení zákoníky (kodexy), pokud upravují komplexně určitou materii určitého právního odvětví nebo aspoň jeho převážné části, přičemž někdy se toto označení dostává i do názvu daného právního předpisu (např. občanský zákoník, trestní zákoník, obchodní zákoník, zákoník práce apod.).

Vyhlášení právního předpisu[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Promulgační list.

Vyhlášení právního předpisu předem stanoveným způsobem je nutnou podmínkou jeho platnosti. Děje se tak jeho publikací. Slouží k tomu, aby měl každý možnost se s právním předpisem předem seznámit a mohlo tak být ze strany státu oprávněně požadováno dodržování zásady ignorantia legis non excusat (neznalost zákona neomlouvá). V právním státu je nemyslitelná platnost nevyhlášeného právního předpisu. Od platnosti se pak odvozuje i účinnost právního předpisu.

Dělení právních předpisů[editovat | editovat zdroj]

Podle původnosti[editovat | editovat zdroj]

Původní (originární) právní předpisy[editovat | editovat zdroj]

Původní (originární) právní předpisy jsou v České republice zákony a ústavní zákony jako zvláštní druh zákonů, zákonná opatření Senátu, dekrety prezidenta republiky přijaté v letech 1940–1945 v době nesvobody a ratihabované Prozatímním národním shromážděním ČSR jako zákony. Mezi originární předpisy se také řadí obecně závazné vyhlášky krajů a obcí vydávané v rámci jejich samostatné působnosti, třebaže tyto samosprávné celky nejsou na svém území svrchované a práva a povinnosti mohou stanovovat pouze v mezích stanovených (státním) zákonem a na základě zákona.

Původnost těchto aktů spočívá v tom, že je vydává orgán veřejné moci volený přímo lidem – zastupitelský sbor (v České republice je to Parlament České republiky), popřípadě může být tato pravomoc svěřena přímo lidu (v případě referenda). V demokratických státech je to tak pouze orgán veřejné moci volený přímo lidem, který má pravomoc vydávat normativní akty nejvyšší právní síly – zákony, případně ústavní zákony.

Odvozené (derivativní) právní předpisy[editovat | editovat zdroj]

Odvozené (derivativní) právní předpisy (také prováděcí předpisy, podzákonné předpisy) jsou právní předpisy odvozené od zákonů. Slouží k provedení zákona (nemohou obsahovat novou právní úpravu) a musí být vydávány na základě zákona a v jeho mezích, tj. secundum et intra legem. Jde o přenesení zákonodárné pravomoci z moci zákonodárné na moc výkonnou (extenze exekutivy), které bývá označováno pojmem delegované zákonodárství. Tyto normativní akty mají nižší právní sílu než původní normativní akty.

K podzákonným předpisům se řadí nařízení vlády, některá rozhodnutí prezidenta republiky normativní povahy (například o amnestii či o přenesení pravomoci sjednávat mezinárodní smlouvy na vládu či její členy), vyhlášky ministerstev a jiných správních úřadů nebo nařízení obecních a krajských rad vydávaných v rámci jejich přenesené působnosti.

Podle právní síly[editovat | editovat zdroj]

Právní síla právního předpisu odkazuje na to, který předpis má při aplikaci práva přednost před jiným předpisem. Právní předpis nižšího stupně právní síly nesmí odporovat předpisu vyšší právní síly. Pokud by takový případ nastal, je to důvod ke zrušení takového právního předpisu Ústavním soudem České republiky.[4]

Právní předpis smí být jinak změněn nebo zrušen jen právním předpisem téže nebo vyšší právní síly. Nejvyšší právní sílu v právním řádu ČR mají ústavní zákony a vyhlášené mezinárodní smlouvy, které jsou součástí právního řádu. Jim podřízené jsou zákony a nejnižší právní sílu mají prováděcí předpisy.

Podle subjektu, který je vydává[editovat | editovat zdroj]

V českém právním řádu se také podle subjektu, který je vydává, rozlišují následující typy právních předpisů.

Právní předpisy orgánů zákonodárné moci Právní předpisy orgánů výkonné moci Právní předpisy územní samosprávy
Parlament ČR Vláda České republiky Ministerstva a jiné ústřední správní úřady Česká národní banka Rady obcí a krajů Prezident ČR Obce Kraje
ústavní zákony nařízení vlády vyhlášky vyhlášky nařízení některá rozhodnutí obecné povahy (např. rozhodnutí o amnestii[5]) obecně závazné vyhlášky obce obecně závazné vyhlášky kraje
zákony
zákonná opatření Senátu

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. HARVÁNEK, Jaromír, a kol. Teorie práva. Plzeň : Aleš Čeněk, 2008. ISBN 978-80-7380-104-5. S. 252.  
  2. KNAPP, Viktor. Teorie práva. Praha : C. H. Beck, 1995. ISBN 80-7179-028-1. S. 131.  
  3. GERLOCH, Aleš. Teorie práva. Plzeň : Aleš Čeněk, 2009. Dále jen „Gerloch (2009)“. ISBN 978-80-7380-233-2. S. 70–71.  
  4. Čl. 87 odst. 1 písm. a) a b) ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky.
  5. Gerloch (2009), S. 78.