Mezinárodní smlouva

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Mezinárodní smlouva je jedním z hlavních pramenů mezinárodního práva. Jde o dokument s mezinárodněprávními účinky, na jejímž obsahu se dohodly smluvní strany jako subjekty mezinárodního práva, tedy nejčastěji státy. V praxi se kromě označení smlouva vyskytují i názvy jako úmluva, konvence, protokol, pakt, statut, charta nebo dohoda, to však z hlediska mezinárodněprávních účinků nemá žádný význam. Od mezinárodních smluv je však třeba odlišit tzv. gentlemanské dohody, které sice může uzavřít představitel státu, ale pouze za svou osobu, stát jako takový tím neváže, a také čistě politická ujednání, které se sice mohou nazývat obdobně, ale strany je dohodly s úmyslem jim mezinárodněprávní účinky nepřiznat (např. Jaltská dohoda nebo Postupimská dohoda z roku 1945).[1]

Je-li mezinárodní smlouva písemná, což je pravidlem, může být na jednom, dvou, nebo vícero dokumentech. Váže ty státy, které ji podepsaly (mezinárodní platnost) a ratifikovaly (mezinárodní účinnost). Výhradou si může některá ze stran vymínit, že určité ustanovení dané smlouvy vůči ní neplatí. Podle počtu smluvních stran se rozlišují na dvoustranné a vícestranné, přičemž vícestranné se začaly objevovat až po Vídeňském kongresu v roce 1815 (např. Vestfálský mír z roku 1648 byl založen na vícero obsahově stejných dvoustranných dohodách mezi dříve válčícími státy).[1]

Dosavadní mezinárodní obyčeje, týkající se mezinárodních smluv, byly kodifikovány a doplněny do Vídeňské úmluvy o smluvním právu z roku 1969. Tato úmluva se však vztahuje jen na mezinárodní smlouvy uzavřené písemnou formou, mezinárodní smlouvy sjednané v jiné formě se nadále řídí mezinárodním obyčejovým právem.

Česká republika byla k 20. únoru 2002 vázána 438 dvoustrannými a 251 mnohostrannými mezinárodními smlouvami.[2]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b MALENOVSKÝ, Jiří. Mezinárodní právo veřejné, jeho obecná část a poměr k jiným právním systémům, zvláště k právu českému. Brno : Masarykova univerzita a Doplněk, 2008. ISBN 978-80-210-4474-6. S. 180–186.  
  2. PAVLÍČEK, Václav, et al. Ústavní právo a státověda II. díl, Ústavní právo České republiky, část 1. 2., doplněné a podstatně rozšířené vyd. Praha : Linde Praha, a. s., 2008. 797 s. ISBN 978-80-7201-694-5. S. 261.  

Související články[editovat | editovat zdroj]