Mezinárodní právo

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Na tento článek je přesměrováno heslo Mezinárodní právo veřejné. Tento článek pojednává o souboru mezinárodních právních norem. O mezinárodním právu soukromém pojednává článek Mezinárodní právo soukromé.

„Mezinárodní právo veřejné je souborem právních norem stanovících způsoby chování, které jsou nezbytné ke spořádanému soužití lidí na této planetě a které nejsou upraveny ve vnitrostátním právu jednotlivých suverénních zemí."[1] Na mezinárodní právo veřejné lze nahlížet jako na soubor právních norem, které upravují právní vztahy mezi jednotlivými státy a také vztahy mezi státy a mezinárodními organizacemi. Cílem mezinárodního práva je zajistit mírovou existenci a plynulý vývoj mezinárodního společenství.[2] Mezinárodní právo bývá označováno jako mezinárodní právo veřejné, aby se tak odlišilo od mezinárodního práva soukromého, jež je subsystémem práva vnitrostátního, kterým stát upravuje soukromoprávní vztahy s mezinárodním prvkem.[3]

Samotná definice již zdůrazňuje těsný vztah mezinárodního práva a mezinárodního společenství, ve kterém a skrze které je toto právo uplatňováno a vykonáváno. Hlavním pramenem mezinárodního práva jsou především mezinárodní smlouvy, kromě nich ale také stále mezinárodní obyčeje, jež jsou tradičními prameny mezinárodního práva.[4]

Název „mezinárodní právo“ pochází z latinského ius gentium“ (právo národů), které tvořilo součást právního instrumentária antického Říma. Ius gentium bylo ovšem vším jiným než dnešním mezinárodním právem. Jeho normy tvořila jednostranně vůle římského impéria.[5]

Oblasti uplatňování[editovat | editovat zdroj]

Mezinárodní právo je v důsledku svého mládí a specifik společenství, v němž se uplatňuje, doposud jakýmsi „rozvojovým právem“, čili právem, které ještě hledá svou vrcholnou stabilizovanou podobu a to jak materiálně, tak i formálně. Nedosahuje preciznosti a detailnosti vyspělého vnitrostátního právního systému. Nepostrádá však dynamiku. Nebývale se rozšiřuje a to těmito směry:

  • upravuje nové oblasti mezinárodních vztahů (ekologie, odzbrojení aj.) v nových prostředích (kosmický prostor, dno oceánu, nebeská tělesa aj.),
  • vniká do sféry dříve vyhrazené výlučně vnitrostátnímu právu (např. úpravou vztahů mezi státem a občany),
  • postupně přejímá některé rysy vyspělého vnitrostátního práva a
  • vtahuje do svého systému nové subjekty.[6]

Vývoj mezinárodního práva[editovat | editovat zdroj]

Mezinárodní právo se začalo formovat v nedávné době. Jeho vznik předpokládal souběžnou existenci více nezávislých politických územních celků, dostatečně četné a intenzivní vzájemné styky těchto celků i překonání politiky egocentrismu a izolacionalismu, jež po dlouhá staletí provázela koexistenci mocenských útvarů.[7] Tradiční mezinárodní právo mělo zajistit koexistenci států v mezinárodním společenství podporou jejich vzájemných vztahů. Jelikož bylo povoláno upravovat vztahy mezi subjekty, které disponovaly svrchovanou, tj. „nejvyšší mocí, muselo především vzájemně ohraničit (definovat) výkon moci jednotlivých států, a tím mezi nimi minimalizovat konflikty. Moc státu se v tomto pojetí uskutečňovala uvnitř pomyslných mantinelů. Každý stát měl vyhrazen prostor, do něhož jiný stát neměl zásadně přístup (zákaz vměšování do vnitřních záležitostí). Mezinárodní právo prokazovalo svou společenskou potřebnost a užitečnost zejména tím, že jeho normy omezovaly svrchovanost států na recipročním základě, což je výhodné pro obě strany vztahů (např. zákaz používat v ozbrojeném konfliktu některé druhy zbraní). Tradičně uplatňované „právo koexistence“ přešlo postupně do vyššího stádia „práva spolupráce“. Jeho základní funkcí se stala ochrana a uspokojování společných cílů a zájmů, jejichž okruh ovšem není snadné přesně určit. Pokrok v mezinárodním právu lze spatřovat v rozšiřování okruhu společných zájmů a cílů, které mezinárodní právo chrání. Pokrokovým je např. zřetelný vývoj posledních let k ochraně demokracie a politického pluralismu. Dalším aspektem pokroku, jenž je nedílně spjat s předchozím, je zvyšování efektivity norem souvisejících s ochranou lidských práv.[8]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. SEIDL-HOHENVELDERN, Ignaz. Mezinárodní právo veřejné. 3. vyd. Praha : ASPI a.s., 2001. 448 s. ISBN 80-7357-178-1. S. 1.  
  2. MALENOVSKÝ, Jiří. Mezinárodní právo veřejné. Brno : Doplněk, 2002. 249 s. ISBN 80-7239-109-7. S. 7.  
  3. KUČERA, Zdeněk. Mezinárodní právo soukromé. Brno : Doplněk, 2004. 458 s. ISBN 80-7239-166-6. S. 21.  
  4. SCHEU, Harald Christian. Úvod do mezinárodního práva veřejného. 1. vyd. Praha : Auditorium s.r.o., 2010. 142 s. ISBN 978-80-87284-05-6. S. 22.  
  5. MALENOVSKÝ, Jiří. Mezinárodní právo veřejné. Brno : Doplněk, 2002. 249 s. ISBN 80-7239-109-7. S. 23.  
  6. MALENOVSKÝ, Jiří. Mezinárodní právo veřejné. Brno : Doplněk, 2002. 249 s. ISBN 80-7239-109-7. S. 19 -20.  
  7. MALENOVSKÝ, Jiří. Mezinárodní právo veřejné. Brno : Doplněk, 2002. 249 s. ISBN 80-7239-109-7. S. 14.  
  8. MALENOVSKÝ, Jiří. Mezinárodní právo veřejné. Brno : Doplněk, 2002. 249 s. ISBN 80-7239-109-7. S. 32-33.