Terst

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Na tento článek je přesměrováno heslo Trieste. Další významy jsou uvedeny na stránce Trieste (rozcestník).
Terst
Trieste
Piazza Unità d'Italia
Terst – znak
znak
Terst – vlajka
vlajka
Poloha
Souřadnice
Nadmořská výška 2 m n. m.
Stát Itálie Itálie
region Friuli-Venezia Giulia
provincie Trieste
Terst
Terst
Terst, Itálie
Rozloha a obyvatelstvo
Rozloha 84,49 km²
Počet obyvatel 205 374 (2008)
Hustota zalidnění 2 430,7 obyv./km²
Správa
Oficiální web www.comune.trieste.it
Telefonní předvolba + 40
PSČ 34100
Označení vozidel TS
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Terst (italsky Trieste; chorvatsky a slovinsky Trst; furlansky a německy Triest; maďarsky Trieszt; latinsky Tergeste) je přístavní město u Jaderského moře v Itálii, přímo na hranici se Slovinskem. Je hlavním městem autonomní oblasti Friuli-Venezia Giuliaprovincie Trieste. Na konci roku 2007 měl 208 000 obyvatel.

Terst býval nejdůležitějším přístavem Rakouska-Uherska, což mu vtisklo středoevropský a zároveň mnohonárodnostní ráz; vedle převládajících Italů zde žily komunity většiny národů a náboženství monarchie.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Canal Grande v centru města byl zřízen v polovině 18. století.

Místo bylo osídleno již v neolitu, v 1. tisíciletí př. n. l. zde žili Venetové a Ilyrové. Římská kolonizace zde proběhla v 1. století př. n. l., Tergeste připomíná již Strabón[1] v době Augustově.

Po pádu Říma bylo město v rukou Byzance, následně jej roku 788 získali Frankové, později o něj usilovala Benátská republika. Od 6. století zde sídlilo biskupství; nejznámějším biskupem byl v 15. století humanista Aeneas Silvius Piccolomini, pozdější papež Pius II.

Terst s přilehlým vnitrozemím se stal součástí Habsburské monarchie v roce 1382, v jejímž rámci si zachoval autonomii až do 18. století. Rozvoj města se urychlil poté, co císař Karel VI. v roce 1719 prohlásil Terst svobodným přístavem, a jeho význam vzrostl tím, že se roku 1730 stal centrem správy Přímoří. V roce 1775 se Terst stal součástí dědičných zemí a krátce nato byl spojen s oblastí Goricí a Gradišky.

V důsledku napoleonských válek Habsburská monarchie přišla o celé Přímoří (získalo je napoleonské italské království) a v roce 1809 se Terst stal součástí Ilyrských provincií, které byly přímo spravovány Francií. Po porážce Napoleona Rakousko v roce 1813 tuto oblast vlastnilo znovu a tři roky poté ji přeměnilo na Ilyrské království. Po roce 1825 byl Terst s bezprostředním okolím odloučen od místní správy a podřízen přímo koruně. Roku 1849 bylo Ilyrské království zrušeno a v Terstu sídlil místodržící pro celou korunní zemi Přímoří. Ta se skládala se z markrabství Istrie (včetně ostrovů Kvarnerského zálivu), okněžněného hrabství Gorice a Gradiška a od nich odděleného Terstu. Po obnově ústavního života v monarchii v roce 1861 byl Terst opět samostatnou korunní zemí v rámci Rakouského císařství (v souvislosti s rakousko-uherským vyrovnáním se pak stal součástí západní poloviny říše, Předlitavska). Získal samosprávu a byl zde i Terstský zemský sněm, v jehož čele stál zemský hejtman. Státní správa ovšem byla nadále organizována pro celé území Rakouského přímoří (společný místodržící).

Z hlediska hospodářského byl Terst největším a nejvýznamnějším přístavem Rakousko-Uherska. Zatímco koncem 19. století byl jedním z největších měst monarchie, dnes má méně obyvatel než před 100 lety. Po druhé světové válce, kdy Terst okupovala Třetí Říše, byl nárokován Jugoslávií, na rozdíl od Istrie však zůstal italský – v rámci Svobodného území Terst se totiž nacházel v zóně A, která po zániku tohoto státního útvaru v roce 1954 připadla Itálii.

Kultura[editovat | editovat zdroj]

Kolem roku 1900 byl Terst jedním z literárních center Evropy. Svá díla tu psal James Joyce, Italo Svevo, Umberto Saba, Rainer Maria Rilke a další. Pochází odtud také několik spisovatelů slovinského jazyka, například Boris Pahor. Město má hned tři literární muzea: joyceovské, svevovské, třetí je věnováno Petrarcovi a Piccolominimu.

Terst byl městem mnoha jazyků, kultur a náboženství – vedle Italů zde žila početná komunita Němců, Slovinců, Srbů a Židů. Slovinská menšina existuje dodnes, nově přicházejí imigranti např. z Albánie.

Od 19. století působily ve městě obchodní školy, univerzita byla založena teprve roku 1924.

Pamětihodnosti[editovat | editovat zdroj]

Radnice

Středem města je náměstí Piazza Unità d'Italia (náměstí Jednoty Itálie), kde stojí množství paláců především z 19. století, včetně radnice (Palazzo del Municipio).

Mezi nejvýznamnější památky Terstu patří zámek Miramare, který si nechal v letech 18561860 zbudovat Maxmilián I. Mexický; nachází se na pobřeží na severním okraji města.

Ve středu města se nalézá hrad San Giusto, v současnosti s expozicí historických zbraní a římským lapidáriem. Z hradeb se nabízí kruhový výhled na město a okolí.

Ze starověku se dochovaly zbytky římského divadla a baziliky, ze starších kostelů především katedrála San Giusto, umístěná poblíž hradu. Je zde také srbský pravoslavný chrám, luteránský kostel a synagoga. Budova divadla Teatro Verdi byla postavena roku 1798 v neoklasicistním stylu.

Kuriozitou je dosud provozní Opicinská tramvaj, uvedená do provozu roku 1902. Jde o jakýsi smíšený typ tramvaje a lanovky, která mezi centrem Terstu a obcí Opicina překonává výškový rozdíl 326 m za stoupání až 26 %.

Hospodářství[editovat | editovat zdroj]

Terst sice přišel o část svého někdejšího významu, je však jedním z nejbohatších italských měst a vévodí žebříčkům kvality života.[2] Svůj význam si drží loděnice, zejména výroba lodních motorů. Své laboratoře tu mají také telekomunikační firmy (Alcatel). Sídlí zde několik kávových koncernů, z nichž nejznámější je Illy.

V 19. století se s obchodem rozmohlo také bankovnictví a pojišťovnictví (Lloyd Adriatico, Assicurazioni Generali). Město je domovem lodní společnosti Italia Marittima (dříve Lloyd Triestino), jedné z nejstarších dosud fungujících na světě.

Doprava[editovat | editovat zdroj]

Vůz unikátní Opicinské tramvaje na konečné v centru města

Město je dálničním přivaděčem napojeno na dálnici A4 (Turín–slovinská hranice), další silniční tahy vedou do Lublaně a do chorvatské Rijeky.

Železnice dorazila do Terstu od Vídně již roku 1857. Po rozpadu Rakouska-Uherska, kdy přístav ztratil na významu, se octl také mimo hlavní železniční trasy, neboť místní hlavové nádraží Trieste Centrale leží na odbočce z tranzitního tahu mezi Itálií a státy bývalé Jugoslávie. Terst má tedy časté vlakové spojení pouze s Benátkami a Udine, několik spojů zajíždí do Milána, Říma a dalších měst, avšak mezinárodní spoje chybějí. Autobusy je suplují jen částečně (do Koperu či dále na Balkán, vnitrostátní autobusová doprava není v Itálii rozšířena). Dostupnost veřejnou dopravou proto není zdaleka ideální.

Terstský přístav je v současnosti významný pro nákladní dopravu, fungují však také trajektové linky do několika přístavů Jaderského moře včetně albánské Drače. Západně od města leží letiště Trieste-Ronchi dei Legionari, které je spíše regionálního významu.

Městskou dopravu zajišťují autobusy, okrajově též Opicinská tramvaj.

Vývoj počtu obyvatel[editovat | editovat zdroj]

Počet obyvatel

Partnerská města[editovat | editovat zdroj]

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • KLABJAN, BORUT: Češi a Slováci na Jadranu. Vztahy s Terstem a severním Jadranem v letech 1848-1948. Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2014. ISBN 978-80-7308-470-7

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Geografia, V, 1, 9; VII, 5, 2.
  2. Trieste batte Aosta: è prima nella qualità della vita ilSole24ore.it, 19. 12. 2009.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]