Dědičné habsburské země

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Dědičné země Habsburků
Habsburgische Erblande
 Rakouské vévodství
 Štýrské vévodství
 Korutanské vévodství
 Země Koruny české
12731918 Německé Rakousko 
Stát Slovinců, Chorvatů a Srbů 
Italské království 
geografie
Mapa
Dědičné habsburské země do roku 1635 (do uzavření pražského míru):
     15. století – rakouské země
     1500 – Gorice s Gradiškou, Terstem, Istrií a Rijekou
     1627 – české země
obyvatelstvo
státní útvar
Svatá říše římskáSvatá říše římská Svatá říše římská
Habsburská monarchieHabsburská monarchie Habsburská monarchie
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
státní útvary a území
předcházející:
(z předcházejících států žádný nezanikl)
Rakouské vévodství Rakouské vévodství
Štýrské vévodství Štýrské vévodství
Korutanské vévodství Korutanské vévodství
Země Koruny české Země Koruny české
následující:
Německé Rakousko Německé Rakousko
Stát Slovinců, Chorvatů a Srbů Stát Slovinců, Chorvatů a Srbů
Italské království Italské království

Dědičné habsburské země (německy Habsburgische Erblande) je pojem označující oblasti, v nichž v podobě[zdroj?!] personální unie dědičně vládli rakouští Habsburkové (do roku 1918). Obsah tohoto pojmu se v průběhu času měnil, slouží však k odlišení od dalších zemí Svaté říše římské – v níž Habsburkové od roku 1273 často a od roku 1438 téměř nepřetržitě jako římští králové či císaři vládli, byť pokaždé museli být zvoleni sborem kurfiřtů – a také od celku zemí Koruny svatoštěpánské (tj. Uherského království a dalších zemí), kterým též Habsburkové vládli, ale jednak se při nástupu na uherský trůn museli rovněž podrobovat volbě a jednak Uhry nespadaly do rámce Svaté říše římské.

Pro území připojená pod dědičnou habsburskou vládu až v dobách po třicetileté válce (například Halič, Bukovina, Dalmácie, Solnohradsko, Benátsko-Lombardsko) se již pojem „dědičné země“ nepoužívá.[zdroj?!]

Skladba[editovat | editovat zdroj]

„Dědičné země“ byly od roku 1526 složeny ze dvou velkých celků, zemí rakouských a zemí českých. Až do tereziánských správních reforem v polovině 18. století však nebyly spolu tyto celky propojeny; rakouské země navíc neměly ani tu úroveň integrace jako země České koruny a byly až do roku 1619 dále děleny na dva podcelky s oddělenými habsburskými panovnickými liniemi: vlastní Rakouské arcivévodství (složené z Rakous nad Enží a pod Enží) pod albertinskou linií a Vnitřní Rakousy pod linií leopoldinskou. Postupně však české i rakouské země byly sjednocovány na vyšší úroveň než pouhou personální unii a z politicko-správního hlediska si byly stále více podobné. Také je jako jeden celek císař František I. přihlásil do Německého spolku (181566). Po jeho přeměně v Německo a omezení habsburské vlády výhradně na neněmecké země (tzv. maloněmecká koncepce), tvořily „dědičné země“ hlavní část Cislajtánie v rámci Rakousko-Uherska.

Rakouské země[editovat | editovat zdroj]

Do nich nejsou počítány Přední Rakousy, původní rodové habsburské državy v jihoněmeckém Švábsku (včetně části dnešního Švýcarska), kterým až do roku 1665 vládla boční větev leopoldinské linie. Habsburkové tyto oblasti postupně ztráceli a nakonec se jich úplně na Vídeňském kongresu (1815) vzdali.

Vlastní Rakousy
Vnitřní Rakousy

České země[editovat | editovat zdroj]

Český trůn drželi Habsburkové už od roku 1526, ale teprve porážka stavovského povstání (1620) jim otevřela cestu k prosazení dědičnosti de iure – což bylo formálně potvrzeno Obnoveným zřízením zemským (1627/28). Státoprávní soudržnost českých zemí byla postupem času habsburskou centralizační politikou záměrně oslabována, zejména správní reformou z roku 1749, takže zbylé české země spolu už moc nesouvisely.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]