Grado (Itálie)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Grado
Grado02.jpg
Poloha
Souřadnice
Nadmořská výška 2 m n. m.
Stát ItálieItálie Itálie
Grado
Grado
Rozloha a obyvatelstvo
Rozloha 111,3 km²
Počet obyvatel 8 173 (2018)[1]
Hustota zalidnění 73,9 obyv./km²
Správa
Oficiální web www.comune.grado.go.it
Telefonní předvolba 0431
PSČ 34073
Označení vozidel GO
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Grado (Gravo; Grau; Gradus[2]) je město v severovýchodním italském regionu Furlánsko-Julské Benátsko. Nachází se na ostrově a přilehlém poloostrově Jaderského moře mezi Benátkami a Terstem.

Město bývalo rezidencí i rybářským střediskem. V současnosti je oblíbené jako turistické letovisko L'Isola del Sole (Sluneční ostrov). Grado se také proslavilo jako lázeňské město; spolu s Marano Lagunare tvoří středisko Laguna di Marano, proslavené neznečištěnou přírodou. V Gradu se narodil Biagio Marin, básník, který o ostrově zpíval v místním benátském nářečí.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Grado není novodobým přímořským letoviskem. Má dlouhou a bohatou historii. Počátky se datují do 2. století před Kristem, doby římského impéria, kdy bylo pod názvem Ad Aquas Gradatas[3] nebo Aquae Gradatae přístavem vedoucím do prosperujícího města Aquileia, které leží ve vnitrozemí asi 10 km od Grada. Jeho prostřednictvím město Aquileia obchodovalo s dnešní Sýrií, Arábií, Kyprem a Malou Asií. Dnes je Grado více než rybářským přístavem vyhlášeným lázeňským městem.[zdroj?]

V 5. století, v době zániku Západořímské říše, uprchlo před nájezdy barbarských kmenů mnoho obyvatel Aquileie do Grada, a to včetně tamního biskupa Nicetase. V 6. až 12. století byly na římských základech postupně vybudovány tři chrámové stavby: v základech dochovaný sv. Jan, sv. Eufemie s baptisteriem a P. Marie delle Grazie.

Grado se také stalo domovským sídlem flotily patriarchátu, který do Benátek přemístil až papež Mikuláš V. roku 1451; do té doby tedy bylo Benátkám z pohledu církevní hierarchie Grado nadřazené. Z důvodů ochrany před vpádem nepřátel bylo staré město již během 14. století opevněno a pozůstatky hradebních zdí jsou na několika místech patrné na bočních stěnách domů, které byly do hradeb přistavěny.

Církevní a politický význam Grada od 2. poloviny 15. století upadal. Během sekularizace života v období osvícenství se stalo málo významnou vesnicí. Ve 2. polovině 18. století byl postaven drobný jednolodní kostel sv. Rocha (Chiesa di San Rocco).

V roce 1810 bylo Grado napadeno Angličany, kteří vypálili městské archivy a podobně si počínala o dva roky později i francouzská armáda císaře Napoleona. V roce 1815 bylo rozhodnutím Vídeňského kongresu Grado připojeno k Rakousku, kterému patřilo do roku 1918, kdy s koncem první světové války připadlo vítězné Itálii.

Památky[editovat | editovat zdroj]

  • Základy chrámu sv. Jana (Chiesa San Giovanni;Chiesa delle corte), byl postaven v 5. století na místě římské budovy ze 4. století; základy baziliky s apsidou, mozaikovou podlahou a kamennými sarkofágy jsou po archeologickém průzkumu zpřístupněné v Parku růží (Parco delle rose) vedle radnice (Municipio),
  • Katedrála = pětilodní bazilika svaté Eufémie s byzantskými mozaikami v apsidách bočních lodí, mozaikovou podlahou a sochou anděla na věži z 15. století (anděl zvaný L'anzolo je symbolem města); neobvyklá mramorová kazatelna je završena kupolí s výklenky ve tvaru tzv. oslích hřbětů; V ambitu je instalováno lapidárium římských a středověkých fragmentů; severně stojí osmiboké raně křesťanské Baptisterium se stupňovitým vstupem do bazénku
  • na náměstí před katedrálou: kamenný sloup s patriarším křížem, na vrcholu bronzový kříž papežský, který dal osadit na památku své návštěvy papež Jan Pavel II.
  • trojlodní bazilika Santa Maria delle Grazie, románská stavba stojící severně od katedrály; s románskou chórovou přepážkou a cyklem románských nástěnných maleb.
  • Zbytky městských hradeb - na pěší zóně, do jejich zdí přistavěné pozdější obytné domy
  • Parc delle rose: památník obětí světových válek
  • Vrtule německého stíhacího bombardéru, který havaroval na ostrově roku 1943 (vykopána při terénních úpravách parku vedle radnice a vystavena od roku 2003)

Turistické středisko[editovat | editovat zdroj]

Do lázní v Gradu jezdili od začátku 19. století příslušníéci významných rodin, především Habsburkové[4][5] a město v lázeňské tradici pokračuje i díky velkému vodnímu parku s vnitřními i venkovními bazény a wellness centru nabízejícímu lázeňské procedury. Turisty přitahuje i centrum města, které je pro dopravu zavřené a nachází se v něm mnoho obchodů, barů a restaurací.

Město nabízí sportovní vyžití včetně tenisu, jachtingu, windsurfingu a golfu. Z Grada se lze výletní lodí dopravit do stejnojmenné laguny a navštívit několik ostrovů v ní, jako je například Barbana.

Geografie[editovat | editovat zdroj]

Grado se nachází asi 70 km východně od známějšího Lignana, směrem na Terst, s nímž je spojeno pravidelnou lodní i autobusovou dopravou. Patří k nejbližším střediskům italského Jadranu při cestě z České republiky.[zdroj?]

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Grado, Friuli-Venezia Giulia na anglické Wikipedii.

  1. Popolazione Residente al 1° Gennaio 2018. Dostupné online. [cit. 2019-03-16]
  2. Barrington Atlas of the Greek and Roman World: Map-By-Map Directory. Redakce Richard J.A. Talbert. Princeton, NJ and Oxford, UK: Princeton University Press, 2000. ISBN 0691049459. S. 276. (anglicky) 
  3. http://www.perseus.tufts.edu/hopper/text?doc=Perseus:text:1999.04.0006:id=ad-aquas-gradatas
  4. Discover the marine spa, The Sea Spa offers a sense of well-being.. gradoit.it [online]. [cit. 2019-07-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. The marine baths of Grado. Turismo FVG [online]. [cit. 2019-07-26]. Dostupné online. (anglicky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Enrico MASSETTI: Trieste and Friuli (With Aquileia, Grado, Lignano, Gorizia, Cividale, Udine, Pordenone, Tarvisio, Massetti 2018 (4.vydání), s. 10-11.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]