Sardinie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tento článek je o autonomním regionu Itálie. Další významy jsou uvedeny na stránce Sardinie (rozcestník).
Sardinie
Regione Sardegna
Satelitní snímek Sardínie
Satelitní snímek Sardínie
Sardinie – znak
znak
Sardinie – vlajka
vlajka
Geografie
Sardinia in Italy.svg
Hlavní město Cagliari
Souřadnice
Rozloha 24 100 km²[1]
Geodata (OSM) 6847723 OSM, WMF
Obyvatelstvo
Počet obyvatel 1 663 286 (2015[2])
Hustota zalidnění Parametr "hustota" (nyní s hodnotou "68,95") šablony "Infobox - region" je zastaralý. Více informací po kliknutí.68,95 obyv./km²
Správa regionu
Nadřazený celek Itálie
Druh celku Oblast
Podřízené celky • 4 provincií (Nuoro, Oristano, Sassari, Sud Sardegna) a Metropolitní město Cagliari
• 377 obcí
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-2 IT-88
NUTS ITG2
Oficiální web www.regione.sardegna.it
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Sardinie (italsky Sardegna, sardinsky Sardigna, Sardinna nebo Sardinnia) je autonomní oblast na stejnojmenném ostrově na jihozápadě Itálie ve Středozemním moři. Nachází se mezi Apeninským poloostrovem, Španělskem, Korsikou a Tuniskem. Region má rozlohu 24 100 km²[1], přes 1,6 miliónu obyvatel a dělí se na 4 provincie a metropolitní město Cagliari. V regionu se mluví kromě italštiny také sardinštinou a ve městě Alghero katalánštinou.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Ve starověku na Sardinii existovala nuragská civilizace, která je pojmenována podle svých typických staveb, nuragů, kamenných věží ve tvaru komolého kužele, jichž se na ostrově dnes nachází asi 7000.[3]

Od konce 13. století byla Sardinie pod vládou Aragonie. Ostrov byl častým cílem útoků muslimských pirátů ze Severní Afriky a ještě v roce 1798 bylo více než 900 obyvatel odvlečeno do otroctví nájezdníky z Tuniska.[4] Španělsko o Sardinské království definitivně přišlo v roce 1714 během války o dědictví španělské ve prospěch rakouské monarchie, která zas území roku 1720 vyměnila se savojským vévodou za Sicílii. Území savojského vévody dostalo název Sardinské království, i když mu vládla savojská dynastie a jeho centrem byl Piemont. Po sjednocení Itálie bylo 18. února 1861 vyhlášeno zřízení Italského království a piemontsko-sardinský král Viktor Emanuel II. byl prohlášen italským králem.

Geografie[editovat | editovat zdroj]

Ostrov je značně hornatý s členitým pobřežím. Nejvyšším vrcholem je Punta La Marmora (1 834 m) v masivu Gennargent. Oblast zahrnuje hlavní ostrov Sardinie a okolní ostrovy, mimo jiné např. Sant'Antioco, San Pietro, Asinara, La Maddalena a Caprera.

Film[editovat | editovat zdroj]

O Sardinii pojednává česko-italský celovečerní film Mír s tuleni, obsahující mimořádně zajímavé archivní i nově pořízené záběry Sardinie ze vzduchu, pevniny i z moře. Film vznikl ve spolupráci se sardskými obyvateli městečka Cala Gonone a byl po celé Sardinii promítán také v kinech.

Dostupnost a turismus[editovat | editovat zdroj]

Turisté navštěvují horo-skalnatá oblast Aggius (5 km SZ od Tempia) se stometrovými oblými monolity. Hodnotné možnosti tu mají horolezci. Na severním pobřeží u Capo Testa se nalézá pás 60–90 m vysokých, oblých balvanových kup, přístupných z moře i pobřeží. Lezecké stěny se zvedají z moře a pláží v Golfo di Orosei u Cala Gonone a jižněji u Cala Fuili a Cala Luna. Efektní červené skalní stěny vystupující přímo z vody u Arbatax (poblíž Tortoli) se pro svou zvětralost využívají méně. Na Sardinii se nachází neznámé prehistorické stavby - nuraghy z let 1500–300 př. n. l. V provincii Oristano je archeologické naleziště starobylého města Tharros. Přístup je nejčastější lodí z Itálie anebo Korsiky přes Bonifácký průliv.

Fotogalerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b http://www.sardegnastatistiche.it/cartaidentita/
  2. Popolazione residente al 1° Gennaio 2015 per età, sesso e stato civile [online]. Istat [cit. 2015-09-20]. Dostupné online. (italsky) 
  3. Informace - Sardinie, dějiny. Geops.cz [online]. Dostupné online. 
  4. Christian Slaves, Muslim Masters: White Slavery in the Mediterranean, the Barbary Coast and Italy, 1500–1800. Robert Davis (2004). s.45. ISBN 1-4039-4551-9.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]