Válka o španělské dědictví

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jump to navigation Jump to search
O severoamerickém konfliktu války o španělské dědictví pojednává článek Válka královny Anny.
Válka o španělské dědictví
Vévoda z Vendôme a Filip V. Španělský po vítězné bitvě u Villaviciosa v roce 1710
Vévoda z Vendôme a Filip V. Španělský po vítězné bitvě u Villaviciosa v roce 1710
trvání: 17011714
místo: Západní Evropa, Severní Amerika, Jižní Amerika
casus belli: vymření španělské linie Habsburků
výsledek: Nerozhodný. Francouzský princ sice získal španělský trůn, ovšem za cenu velkých územních ústupků, zejména rakouským Habsburkům, a příslibu, že nikdy nedojde ke spojení Francie a Španělska.
strany
Haagská velká aliance

podpora

Bourboni

ostatní spojenci

velitelé
Flag of Cross of Burgundy.svg Karel III.

Flag of Cross of Burgundy.svg Rafael Casanova
Flag of Cross of Burgundy.svg Basset y Ramos
Banner of the Holy Roman Emperor with haloes (1400-1806).svg Evžen Savojský
Banner of the Holy Roman Emperor with haloes (1400-1806).svg Ludvík Vilém I.
Banner of the Holy Roman Emperor with haloes (1400-1806).svg Guido Starhemberg
Flag of Great Britain (1707–1800).svg Anna
Flag of Great Britain (1707–1800).svg John Churchill, vévoda z Marlborough
Flag of Great Britain (1707–1800).svg Henri de Massue, hrabě z Galway
Flag of Great Britain (1707–1800).svg George Rooke
Statenvlag.svg Anthonie Heinsius
Statenvlag.svg Jindřich Nasavský
Statenvlag.svg Arnold van Keppell, hrabě z Albemarle
Flag of Portugal (1707).svg António Luís de Sousa
Savoie flag.svg Viktor Amadeus II.

Bandera de España 1701-1760.svg Filip V.

Bandera de España 1701-1760.svg Francisco Castillo Fajardo, markýz z Villadarias
Bandera de España 1701-1760.svg Alexandre Maître, markýz z Bay
Royal Standard of the King of France.svg Ludvík XIV.
Royal Standard of the King of France.svg Claude de Villars
Royal Standard of the King of France.svgBandera de España 1701-1760.svg James Fitzjames, vévoda z Berwicku
Royal Standard of the King of France.svg Louis Joseph de Bourbon, vévoda z Vendôme
Royal Standard of the King of France.svg Louis-François de Boufflers
Royal Standard of the King of France.svg François de Neufville de Villeroy
Royal Standard of the King of France.svg René de Froulay de Tessé
Mantua Flag 1575-1707 (new).svg Karel III. Gonzaga
Flag of the Electorate of Bavaria.svgBandera de España 1701-1760.svg Maxmilián II.

ztráty
Banner of the Holy Roman Emperor with haloes (1400-1806).svg 95 000–110 000
Statenvlag.svg 40 000–52 000
Flag of the Kingdom of Prussia (1701-1750).svg 30 000–40 000
Flag of Cross of Burgundy.svg 20 000–35 000
Flag of Great Britain (1707–1800).svg 24 000–30 000
Savoie flag.svg 5 000–6 000
Royal Standard of the King of France.svg 115 000–140 000
Bandera de España 1701-1760.svg 10 000–12 000
Flag of the Electorate of Bavaria.svg 4 000–5 000
dohromady až 400 000–700 000 mrtvých

Válka o španělské dědictví (17011714) představovala největší ozbrojený konflikt první poloviny 18. století. Její příčinou byl spor o následnictví na španělském trůně poté, co v roce 1700 vymřela španělská větev Habsburků. Konflikt skončil bez jasného vítěze.

Původ války[editovat | editovat zdroj]

Karel II., poslední Habsburk na španělském trůně

Vymření rodu španělských Habsburků se předem očekávalo a ještě před smrtí posledního habsburského krále Karla II. byly uzavřeny smlouvy, které měly válkám zabránit. Podle dohod mezi velmocemi z roku 1698 a rozhodnutí Karla II. měl být následníkem Josef Ferdinand Bavorský. Po jeho nečekané smrti (1699) pak Rakousko, Anglie a Nizozemsko uzavřely smlouvu, podle které se měl následníkem stát syn římského císaře Leopolda Karel, ale španělský král Karel II. určil ve své závěti za následníka trůnu svého prasynovce Filipa z Anjou, vnuka Ludvíka XIV. (předpokládá se, že se jednalo o podvod a že panovník buďto vůbec neměl ponětí, co podepisuje, nebo že byl daný text na listinu doplněn později). Jelikož Ludvík XIV. tuto volbu uznal, Leopold I. mu vyhlásil válku, k čemuž se postupně přidala Anglie s Nizozemskem. Oba státy se obávaly spojení Francie a Španělska v jedněch rukou a požadovaly, aby jim Ludvík poskytl záruky a slib, že k tomu nedojde. Ten ale nic takového zaručit nehodlal a navíc oba státy provokoval neuváženými nepřátelskými kroky (evidentně byl přesvědčen, že je schopen porazit celou koalici, jako přinutil podobnou k ústupu v roce 1697 - viz devítiletá válka).

Účastníci konfliktu[editovat | editovat zdroj]

Mapa Evropy na počátku Války o španělské dědictví
Josef Ferdinand, princ asturijský a kurprinc bavorský, všemi zúčastněnými velmocemi uznaný následník Karla II. Jeho nečekaná smrt v roce 1699 zničila křehké dohody o následnictví na španělském trůně a fakticky ukončila naděje, že by se celá věc obešla bez konfliktu

Konfliktu se zúčastnily všechny soudobé evropské mocnosti s výjimkou Švédska a Ruska, které si řešily své vzájemné mocenské rozpory v severní válce (1700-1721), a Osmanské říše, která se zotavovala ze série drtivých porážek, které utrpěla v druhé polovině 17. století. Během rané fáze konfliktu se postupně vyprofilovaly dvě strany: francouzská (tvořená především Francií, větší částí Španělska, Savojskem a Bavorskem) a protifrancouzská (kterou utvořila Svatá říše římská, země rakouských Habsburků, Anglie a Nizozemsko). Posléze ještě došlo k několika menším změnám (Savojsko přešlo na stranu protifrancouzské koalice, ke které se též připojilo Portugalsko a část Španělska /především Katalánsko/).

Vývoj bojů[editovat | editovat zdroj]

Válka začala dobře pro Francii, ale pak se postupně vyvíjela ve prospěch protifrancouzské koalice, která uštědřila Francii sérii drtivých porážek (bitva v zátoce Vigo (1702), bitva u Höchstädtu (1704), bitva u Ramillies (1706), bitva u Turína (1706), bitva u Oudenaarde (1708)). Francouzská strana byla vytlačena z Itálie, Říše, Španělského Nizozemí i většiny Španělska a musela se soustředit na obranu. Jelikož však mírové podmínky, které dostala, shledal Ludvík XIV. nepřijatelnými, válčil dál a obrana se jeho vojskům dařila. V roce 1709 byl postup Evžena Savojského a Marlborougha zastaven v krvavé bitvě u Malplaquet. Protifrancouzskou koalici začaly postupně rozrušovat spory, jejichž řešení neprospěly ani další neúspěšné pokusy o rychlé ukončení konfliktu, ani nastávající mocenská změna v Anglii, kde ve volbách zvítězili toryové, kteří válku nepodporovali. Definitivní ránu pak celé koalici uštědřila smrt německého císaře Josefa I., která vynesla do čela impéria rakouských Habsburků jejich uchazeče o španělský trůn Karla.

Rozpad protifrancouzské aliance a konec bojů[editovat | editovat zdroj]

Evropa po Utrechtském míru

Představa spojení španělského a „rakousko-říšského“ impéria v jedněch rukou nelákala Anglii a Nizozemsko o nic více než spojení Francie a Španělska a v roce 1713 (po patřičných zárukách ze strany Ludvíka XIV., které francouzsko-španělskou personální unii vyloučily) se obě námořní mocnosti z války stáhly (tzv. Utrechtský mír). Tato okolnost nakonec přinutila k míru i rakouské Habsburky, kteří uzavřeli patřičné smlouvy s Francií v roce 1714 (Rastattský mír). Vzniklý systém smluv dával španělský trůn Ludvíkovu vnukovi Filipovi z rodu Bourbonů, který však nedostal říši celou. Rakouští Habsburkové byli odškodněni Španělským Nizozemím, Neapolským královstvím, Sardinií a také většinou Milánska, o něž se podělili s vévodou savojským, který mimo to obdržel královskou korunu a Sicílii. Velká Británie si navíc ponechala dvě důležité základny ve Středomoří, které dříve náležely Španělsku: Menorcu a Gibraltar.

Literatura[editovat | editovat zdroj]