Válka o španělské dědictví

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
O severoamerickém konfliktu války o španělské dědictví pojednává článek Válka královny Anny.
Válka o dědictví španělské
{{{alt}}}
Vévoda z Vendôme a Filip V. Španělský po vítězné bitvě u Villaviciosa v roce 1710
trvání: 17011714
místo: Západní Evropa, Severní Amerika, Jižní Amerika
casus belli: vymření španělské linie Habsburků
výsledek: Nerozhodný. Francouzský princ sice získal španělský trůn, ovšem za cenu velkých územních ústupků, zejména rakouským Habsburkům, a příslibu, že nikdy nedojde ke spojení Francie a Španělska.
strany
Haagská velká aliance:

spojenci:

podpora:

Bourboni se spojenci:
velitelé
Svatá říše římskáŠpanělská monarchie Karel III. (VI.)

Svatá říše římská Leopold I.
Svatá říše římská Josef I.
Španělská monarchie Rafael Casanova
Španělská monarchie Basset y Ramos
Habsburská monarchie Evžen Savojský
Habsburská monarchie Ludvík Vilém
Habsburská monarchie Guido Starhemberg
Savojské vévodství Viktor Amadeus II.
Hesensko-Kasselsko Fridrich Hesensko-Kasselský
Württemberské vévodství Karel Alexandr
Falcké kurfiřtství Jan Nasavsko-Weilburský
Velká Británie Anna
Velká Británie John Churchill, vévoda z Marlborough
Velká Británie Henri de Massue, hrabě z Galway
Velká Británie George Rooke
Spojené provincie nizozemské Anthonie Heinsius
Spojené provincie nizozemské Jindřich Nasavský
Spojené provincie nizozemské Arnold van Keppell, hrabě z Albemarle
Portugalsko António Luís de Sousa
Maroko Ismaíl íbn Šarif

Španělsko Filip V.

Španělsko Francisco Castillo Fajardo, markýz z Villadarias
Španělsko Alexandre Maître, markýz z Bay
Francouzské království Ludvík XIV.
Francouzské království Claude de Villars
Francouzské královstvíBandera de España 1701-1760.svg James Fitzjames, vévoda z Berwicku
Francouzské království Louis Joseph de Bourbon, vévoda z Vendôme
Francouzské království Louis-François de Boufflers
Francouzské království François de Neufville de Villeroy
Francouzské království René de Froulay de Tessé
Bavorské kurfiřtstvíŠpanělsko Maxmilián II.
Mantovské vévodství Karel III. Gonzaga
Sedmihradsko-Uhersko František II. Rákóczi

ztráty
Svatá říše římská 95 000–110 000
Spojené provincie nizozemské 40 000–52 000
Pruské království 30 000–40 000
Španělská monarchie 20 000–35 000
Velká Británie 24 000–30 000
Savojské vévodství 5 000–6 000
Francouzské království 115 000–140 000
Španělsko 10 000–12 000
Bavorské kurfiřtství 4 000–5 000
dohromady až 400 000–700 000 mrtvých

Válka o španělské dědictví (17011714) představovala největší ozbrojený konflikt první poloviny 18. století. Její příčinou byl spor o následnictví na španělském trůně poté, co v roce 1700 vymřela španělská větev Habsburků. Konflikt skončil bez jasného vítěze.

Původ války[editovat | editovat zdroj]

Karel II., poslední Habsburk na španělském trůně

Vymření rodu španělských Habsburků se předem očekávalo a ještě před smrtí posledního habsburského krále Karla II. byly uzavřeny smlouvy, které měly válkám zabránit. Podle dohod mezi velmocemi z roku 1698 a rozhodnutí Karla II. měl být následníkem Josef Ferdinand Bavorský. Po jeho nečekané smrti (1699) pak Rakousko, Anglie a Nizozemsko uzavřely smlouvu, podle které se měl následníkem stát mladší syn římského císaře Leopolda I. Karel, ale španělský král Karel II. určil ve své závěti za následníka trůnu svého prasynovce Filipa z Anjou, vnuka Ludvíka XIV. (předpokládá se, že se jednalo o podvod a že panovník buďto vůbec neměl ponětí, co podepisuje, nebo že byl daný text na listinu doplněn později[zdroj?]). Jelikož Ludvík XIV. tuto volbu uznal, Leopold I. mu vyhlásil válku, k němuž se postupně přidala Anglie s Nizozemskem. Oba státy se obávaly spojení Francie a Španělska v jedněch rukou a požadovaly, aby jim Ludvík poskytl záruky a slib, že k tomu nedojde. Ten ale nic takového zaručit nehodlal a navíc oba státy provokoval neuváženými nepřátelskými kroky (evidentně byl přesvědčen, že je schopen porazit celou koalici, jako přinutil podobnou k ústupu v roce 1697 - viz devítiletá válka).

Účastníci konfliktu[editovat | editovat zdroj]

Mapa Evropy na počátku Války o španělské dědictví
Josef Ferdinand, princ asturijský a kurprinc bavorský, všemi zúčastněnými velmocemi uznaný následník Karla II. Jeho nečekaná smrt v roce 1699 zničila křehké dohody o následnictví na španělském trůně a fakticky ukončila naděje, že by se celá věc obešla bez konfliktu

Konfliktu se zúčastnily všechny tehdejší evropské mocnosti s výjimkou Švédska a Ruska, které si řešily své vzájemné mocenské rozpory v severní válce (1700-1721), a Osmanské říše, která se zotavovala ze série drtivých porážek utrpěných v druhé polovině 17. století. Během rané fáze konfliktu se postupně vyprofilovaly dvě strany: francouzská (tvořená především Francií, větší částí Španělska, Savojskem a Bavorskem) a protifrancouzská (kterou utvořila Svatá říše římská, rakouští Habsburkové, Anglie a Nizozemsko). Posléze ještě došlo k několika menším změnám (Savojsko přešlo na stranu protifrancouzské koalice, ke které se též připojilo Portugalsko a část Španělska /především Katalánsko/).

Vývoj bojů[editovat | editovat zdroj]

Válka začala dobře pro Francii, ale pak se postupně vyvíjela ve prospěch protifrancouzské koalice, která uštědřila Francii sérii drtivých porážek (bitva v zátoce Vigo (1702), bitva u Höchstädtu (1704), bitva u Ramillies (1706), bitva u Turína (1706), bitva u Oudenaarde (1708)). Francouzská strana byla vytlačena z Itálie, Říše, Španělského Nizozemí i většiny Španělska a musela se soustředit na obranu. Jelikož však mírové podmínky, které dostala, shledal Ludvík XIV. nepřijatelnými, válčil dál a obrana se jeho vojskům dařila. V roce 1709 byl postup Evžena Savojského a Marlborougha zastaven v krvavé bitvě u Malplaquet. Protifrancouzskou koalici začaly postupně rozrušovat spory, jejichž řešení neprospěly ani další neúspěšné pokusy o rychlé ukončení konfliktu, ani nastávající mocenská změna v Anglii, kde ve volbách zvítězili toryové, kteří válku nepodporovali. Definitivní ránu pak celé koalici uštědřila smrt německého císaře Josefa I., která vynesla do čela impéria rakouských Habsburků jejich uchazeče o španělský trůn Karla.

Rozpad protifrancouzské aliance a konec bojů[editovat | editovat zdroj]

Evropa po Utrechtském míru

Představa spojení španělského a „rakousko-říšského“ impéria v jedněch rukou nelákala Anglii a Nizozemsko o nic více než spojení Francie a Španělska a v roce 1713 (po patřičných zárukách ze strany Ludvíka XIV., které francouzsko-španělskou personální unii vyloučily) se obě námořní mocnosti z války stáhly (tzv. Utrechtský mír). Tato okolnost nakonec přinutila k míru i rakouské Habsburky, kteří uzavřeli patřičné smlouvy s Francií v roce 1714 (Rastattský mír). Vzniklý systém smluv dával španělský trůn Ludvíkovu vnukovi Filipovi z rodu Bourbonů, který však nedostal říši celou. Rakouští Habsburkové byli odškodněni Španělským Nizozemím, Neapolským královstvím, Sardinií a také většinou Milánska, o něž se podělili s vévodou savojským, který mimo to obdržel královskou korunu a Sicílii. Velká Británie si navíc ponechala dvě důležité základny ve Středomoří, které dříve náležely Španělsku: Menorcu a Gibraltar.

Literatura[editovat | editovat zdroj]