Claude de Villars

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Claude de Villars
Hyacinthe Rigaud -Portrait of Claude Louis Hector de Villars (1704) - Palace of Versailles.jpg
Narození 8. května 1653
Moulins
Úmrtí 17. června 1734 (ve věku 81 let)
Turín
Ocenění rytíř Řádu svatého Ducha
rytíř Řádu sv. Michala
rytíř Řádu zlatého rouna
Děti Honoré Armand de Villars
Rodiče Pierre de Villars
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Claude Louis Hector de Villars (8. květen 165317. červen 1734) byl poslední velký generál Ludvíka XIV. a jeden z nejlepších francouzských vojevůdců. Později získal titul generalissima.

Brzká kariéra[editovat | editovat zdroj]

Villars se narodil v Moulins (dnes department Allier) do šlechtické, ale chudé rodiny, jako syn diplomata Pierra de Villars. V roce 1671 Claude vstoupil do francouzské armády. Během francouzsko-holandské války se zúčastnil obléhání Maastrichtu (1673) a po krvavé bitvě u Seneffe (1674) byl povýšen na plukovníka jezdeckého pluku.

Na další povýšení musel čekat dlouho, i přes vynikající službu pod Turennem, Condém a Luxembourgem a svůj šlechtický původ. Důvodem bylo nepřátelství s mocným Louvoisem.

V době mezi válkou s Holandskem a válkou proti Augsburské lize, byl Villars nějakou dobu na neoficiální diplomatické misi v Bavorsku, kde byl stálým společníkem Maxmiliána II. Emanuela.

Do Francie se vrátil roku 1690 a dostal velení nad jízdou francouzské armády ve Flandrech, ale ke konci devítileté války byl vyslán do Vídně jako vyslanec.

Válka o španělské dědictví[editovat | editovat zdroj]

Villars v bitvě u Denain

Roku 1702 vyhrál u Friedlingenu a obdržel hodnost maršála. Další rok porazil Rakušany u Hochstadtu. Poté potlačil povstání v Cevénnes. Za tento úspěch získal titul vévody. Friedlingen a Hochstadt byla neplodná vítězství a operace, jichž byla součástí, jsou plná nevyužitých příležitostí. Villars se tedy proslavil až roku 1709, kdy byla Francie na pokraji prohry.

V tomto roce stál na severní frontě proti Evženu Savojskému a vévodovi z Malborough, dvěma největším vojevůdcům své doby. Tehdy se starý maršál Boufflers podvolil sloužit pod ním a Villars vyzval Francouze, aby něco dali pro blaho vlasti. Tím získal nové prostředky. Následovala krvavá Bitva u Malplaquet, v níž se Villarsovi i přes ústup jeho armády a těžké zranění na koleně, podařilo zastavit postup nepřátel. Po bitvě mohl králi právem říci: „Připustí-li Bůh ještě jednu podobnou porážku, může Vaše Veličenstvo počítati s porážkou nepřátel.“

Další dvě tažení proběhla bez boje, ale pak byl Malboroughem vymanévrován. To vedlo k dobytí pevnosti Bouchain. Pak se Angličané stáhli. Následně Villars Evžena Savojského vymanévroval a rozdrtil jeho vojska u Denainu (1712). Tím zachránil Francii. Další rok dobyl na Rýně Landau a zvítězil u Freiburgu. Poté uzavřel s Evženem mír v Rastattu.

Regentství[editovat | editovat zdroj]

V době regentství hrál Villars důležitou roli jako soupeř kardinála Duboise. Účastnil se, již s titulem generalissima králových armád, války o polské nástupnictví (1734), ale brzy po začátku vojenských akcí zemřel 17. června 1734 v Turíně.

Charakteristika[editovat | editovat zdroj]

Villars na jednu stranu byl vychloubačný, toužící po vyznamenání a bohatství, ale na druhou stranu vysoce odvážný, morální.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Claude Louis Hector de Villars na anglické Wikipedii.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]