Právní stát

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Právní stát je stát, který je vázán svým právem, včetně mezinárodních závazků, které přijal.[1] Idea právního státu, který je vázán svým právem, a kde tedy vládne právo jako závazný regulativ pro výkon státní moci, proběhla v průběhu historicky dlouhého období své formulace změny jak myšlenkového obsahu, tak i rozsahu a struktury základních principů (zásad), které lze považovat za podstatné charakteristiky právního státu.


Obsah[editovat | editovat zdroj]

1. Právni stát[editovat | editovat zdroj]

1.1 Koncepce právního státu

S myšlenkou vlády práva se setkáváme již od starověku. Hlavním zdrojem myšlenek všeobecného panství zákonů bylo starověké Řecko - naturalisté, Platón, Aristoteles, i některé římskoprávní koncepce. Koncepce moderního právního státu se začíná formovat v 18. a  19. století. Dnešní koncepce právního státu se dotváří až v průběhu 20. století. Tato koncepce se formovala především na základě a v interakci myšlenkových směrů, které ovlivnily konstituování jejích základních východisek:

liberalismus – má hlavní vliv na koncepci právního státu v myšlence omezení ingerence státu do veřejného a zejména soukromého života občanů. Právní stát  se podle liberálů má proto ve svých aktivitách  zaměřit především na ochranu lidských práv a svobod.

přirozenoprávní teorie – zdíli názor, že lidská práva a svobody náleží člověku nezávisle na státu a platném právu. Základní práva daná lidskou přirozeností jsou nezadatelná, nezcizitelná a nezrušitelná a patří každému jedinci bez ohledu na jeho státní příslušnost či společenské postavení.

teorie společenské smlouvy - je myšlenka, že se jedinci vzdali ve prospěch státu části své svobody, aby tak dosáhli ochrany nezbytných hodnot pro zabezpečení svého života.

konstitucionalismus – jeho základem je myšlenka spočívající ve zdůraznění významu existence a naplňování ústavy jako základního zákona nejvyšší právní síly daného právního řádu.

právní pozitivizmus - hlavním přínosem pro ideu právního státu byla myšlenka primátu práva nad státem a důsledného vázanosti státu  pozitivním právem.

1.2 Tři základní modely právního státu:

Liberální právní stát – předpokládá minimální zásahy státu do života společnosti a jednotlivých právních subjektů, a to jak v oblasti soukromého, tak veřejného života.

Materiální právní stát – je založen na pozitivním právu. Pozitivní právo zosobňuje určitý hodnotový řád, vycházející z přirozenoprávních nebo morálních kategorií.

Sociální právní stát –cíleně zasahuje i do oblastí, které byly dříve soukromou doménou, s cílem zajistit garantovaná sociální práva občana a vytvořit tak sféru sociálního bezpečí. Sociální právní stát nalézá i pozitivně právní zakotvení v ústavách některých demokratických států. Klasickým představitelem modelu sociálního právního státu je Spolková republika Německo.


1.3 Pojem právní stát a Česká republika

Ústava České republiky je podle čl. 1 definovám jako právní stát. Českou republiku.[1] Podle čl. 1 Ústavy z roku 1960 ústavního zákona č.493/1992 Sb. byla „ČSFR demokratickým právním státem“, u nás poprvé a výslovně zakotvovalo princip materiálního právního státu.[2] V nálezu pléna Ústavního soudu ČSFR ze dne 26. listopadu 1992 sp. zn. Pl. ÚS 1/92 k tomu najdeme: „Na rozdíl od totalitního systému, který byl založen na okamžitém účelu a nikdy nebyl vázán na právní zásady, tím méně pak zásady ústavní, demokratický stát vychází ze zcela odlišných hodnot a kritérií.“ V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 43/93, publikovaném ve Sbírce zákonů pod č. 91/1994 Sb. Ústavní soud konstatoval, že „princip právního státu vychází z priority občana před státem, a tím i z priority základních občanských lidských práv a svobod.[3] Česká republika se hlásí k principům, které jsou v demokratických zemích Evropy vyjádřeny mimo jiné v Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.[4]

Pojem právní stát je definován českou právní teorií především jeko ústavní stát, který považuje ústavu za zdroj veškerého práva. Zákony i další právní předpisy vycházejí z Ústavy, z ústavních norem a jsou s nimi v souladu. V ústavním státě musí fungovat procedura, umožňující kontrolovat ústavnost zákonů, tedy soulad zákonů s ústavou. Stát vydávající zákony, které jsou trvale v rozporu s Ústavou, není státem právním. Stát, který je demokratickým právním státem, uznává povinnost svého ústavního sebeomezení, uznává autonomii člověka a občanské společnosti.


1.4 Princípy právního státu

Princip právního státu jako jeden z principů české Ústavy je principem politické organizace společnosti. Pozitivně právní úprava z tohoto principu vychází, avšak obsah není normativní úpravou vyčerpán zůstává stále něčím víc.[5] Základním atributem právního státu je vázanost státu právem. Stát je tvorcem práva, ale vzniklým právem je i sám vázán. Každá státní činnost musí být opřena o právní zmocnění, všechny postupy státu a jeho orgánů musí být v souladu se závaznými procesními pravidly. Stát nejen dodržuje zákonnost, ale sám si klade meze v používání práva při mocenském zasahování do sféry individuálního života občanů. Občan je zásadně svobodný a právní předpisy jeho svobody omezují jen v míře společensky nezbytné.[6]

Dalším principem právního státu je dělba moci, vyjadřující nezávislost vzniku a působení moci legislativní, exekutivní a soudní, doplněný o systémem vzájemných brzd a garancí. Dále musí forma vlády v demokratickém právním státě vycházet z principu omezení vlády, tady existence limitů a ústavních garancí státních regulativních zásahů.[7]

Nezbytným předpokladem právního státu je právní jistota, která souvisí s požadavky stability práva a zákonnosti tvorby práva. Znamená to, že každý má mít možnost právo znát a mít jistotu, že vždy bude rozhodováno podle práva a že v podobné věci bude rozhodováno podobně. O věcech bude rozhodovat orgán, který je k rozhodování příslušný, každé prvoinstanční rozhodnutí bude přezkoumatelné a každému bude poskytnuta právní ochrana proti nezákonnému rozhodnutí státní moci. Uvedený požadavek je spojen s principem nezávislosti soudní moci a s nestranností rozhodování soudů. Tyto principy vytvářejí předpoklady k důvěře v právo. K povinnostem zákonodárce v právním státě rovněž patří , aby prameny práva byly transparentní, přístupné a jasné.[8] Ve vztahu stát a občan platí v právním státě princip, že občanu je dovoleno vše, co mu zákon nezakazuje, kdežto státní orgány mohou zasahovat pouze tehdy, v těch mezích a takovými způsoby, které jsou zákonem dovoleny. Procesně právním znakem  právního státu je zásada Due Process of Law – zachování řádného právního postupu, který je vyjádřen i v Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

[1] ústavní zákon č. 1/1993 Sb. ve znění pozdějších předpisů

[2] srov. Pavlíček, V., Hřebejk, J. Ústava a ústavní řád České republiky, Svazek I.: Ústava ČR, Praha: Linde Praha a.s., 1994, s. 38

[3] Vybral Klíma K. Ústavní právo.  Dobrá Voda: Aleš Čeněk, 2002, s. 524

[4] Sdělení FMZV, o Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb., dostupné i z: http://www.radaevropy.cz/dokumenty/Sb92_209.pdf, dále jen Evropská úmluva

[5] Pl. ÚS 19/93, publikován ve Sbírce zákonů pod č. 14/1994 Sb.

[6] Srov. Pavlíček, V., Hřebejk, J.: Ústava a ústavní řád České republiky, Svazek I.: Ústava ČR, Linde Praha a.s., 1994, str. 39

[7] Viz Hendrych, D. a kol.: Právnický slovník, 1. vydání, Praha, 2001, str. 1111

[8] Pl. ÚS 24/99, publikováno ve Sbírce zákonů pod č. 167/2000 Sb.