Masmédia

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Masmédium (často v množném čísle masmédia), též označováno jako masová média je název pro prostředek či prostředky, které slouží k přenosu masmediálních obsahů, které jsou tvořeny mediálními organizacemi. Pojem masmédium se užívá jako termín pro sdělovací prostředek s velkým počtem oslovených příjemců, nazývaných masa, popřípadě publikum. Masmédii tedy je rozhlas, televize, noviny a veřejně dostupná sdělení na internetu. Oproti tomu pojem médium je matérií k přenosu informace, a to již na úrovni interpersonální komunikace nebo i na úrovni veřejné. Na nejvyšší úrovni komunikace, kde stojí masová komunikace, se pojem médium mění v pojem masmédium a vztahuje se pouze ke komunikaci určené pro masy.

Masmédia mohou být též označována jako čtvrtý či sedmý stav. Jde o vyjádření, že noviny a celkově masmédia mají určitý vliv ve společnosti. Označení sedmý pramenní z 19. století z napoleonské doby, kdy se v Evropě utvořilo šest velmocí a právě sedmou byl tisk.[1][2] Označení čtvrté je odvozeno od dělení moci na výkonnou, soudní a zákonodárnou a čtvrtou, hlídačem demokracie (hlídacím psem demokracie), jsou média.[3]

Funkce masmédií[editovat | editovat zdroj]

Masové sdělovací prostředky mají ve společnosti důležitý sociální, politický a kulturní význam. Jsou většinou plošně a snadno dostupné, vyznačují se aktuálností v průběžném přinášení zpráv a informací přinášených většinou v krátkých periodách. Masové médium jako takové se netýká jen přenosu zpráv, ale má tyto základní funkce:[4]

  • orientační a informační funkce – poskytování informací o událostech a podmínkách života, jakož i o platném rozdělení moci a uspořádání mocenských vztahů, a usnadňování adaptace na změny podporou inovací a pokroku. S tím souvisí i možnost dezinformací.
  • interpretační funkce → vykládají souvztažnosti a formují veřejné mínění × manipulují s veřejným míněním
  • veřejná kontrola státní moci pomocí médií → významný nástroj formování společenských a politických postojů občanů - voličů
  • socializace – vysvětlování a komentování významů událostí, platných společenských vztahů a informací spolu s podporou ustálených autorit a ve společnosti zavedených zvyklostí, dále vytváření konsenzu a nastolování posloupnosti priorit. Předávání informace dalším kulturám a pokolením.
  • kontinuita – podpora převládajících kulturních vzorců včetně objevování subkultur a nových směrů ve vývoji kultury;
  • zábava – nabídka napětí, pobavení či rozptýlení, prostředek uvolnění a zdroj oslabování sociálního napětí;
  • získávání – agitace pro politicky a společensky významné cíle;
    • funkce médií v totalitních režimech jsou jiné: mediální politika v těchto zemích je součástí agitace a propagandy.

Pohledy a teorie o masmédiích[editovat | editovat zdroj]

Masová média a sociální změna[editovat | editovat zdroj]

Teze o potencionálních vztazích mezi masovou komunikací a sociální změnou se při velkém zjednodušení dají rozdělit do 3 kategorií:[5]

  1. masovým médiím je přisuzována schopnost urychlit proces modernizace, ať už jako prostředek vzdělávání, nebo jako mobilizační multiplikátor předávající nové zkušenosti a přinášející rozšiřování obzoru, psychickou mobilitu a zvyšující připravenost k inovacím. Proces modernizace tedy začíná komunikací nových myšlenek a informací, které podněcují přání jednat a chovat se novým způsobem.
  2. masová média jsou považována za výsledek hospodářského vývoje a není jim v procesu modernizace přisuzován žádný další význam. Pro tyto nepříliš rozšířené teorie jsou typické ekonomické modely růstu, které médiím žádný další význam nepřikládají.
  3. masová média nejsou považována za prostředek, který by přispíval ke vzdělání nebo modernizaci, ale jsou naopak považována za škodlivý element, protože nabízejí špatné vzory a zvyšují úroveň hospodářských nároků na nereálně vysokou laťku.

Pohledy na masmédia[editovat | editovat zdroj]

Dle Denise McQuaila můžeme rozlišit čtyři základní teoretické pohledy na masmédia:[6]

  1. mediokulturní: pozornost je věnována obsahu a přijímání mediálních sdělení;
  2. mediomaterialistický: pozornost je věnována organizačním, finančním a technologickým aspektům médií;
  3. sociokulturní: zajímá se o vliv, jaký mají různé společenské faktory na mediální produkci a její přijímání; celkově na funkci médií ve společnosti;
  4. sociomaterialistický: nehledí na média jako na příčinu ekonomických a materiálních změn ve společnosti, ale pouze jako na důsledek takových změn ve společnosti.

Typy teorií[editovat | editovat zdroj]

Můžeme rozlišit pět typů teorií využitelných v oblasti masové komunikace:[6]

  1. sociálněvědní teorie: obecná tvrzení o povaze, fungování a účincích masové komunikace, založená na systematickém a objektivním studiu médií a dalších relevantních zdrojů.
  2. kulturální teorie: rozmanitější teorie, která ve svých formách se snaží jak rozlišovat kulturní artefakty dle kritérií kvality, ale též se právě naopak snaží zpochybnit hierarchickou klasifikaci jako irelevantní nástroj pro skutečný význam kultury. Cílem je i vymezit estetická či etická pravidla či stanovit společensko-kritický směr.

Dělení masmédií[editovat | editovat zdroj]

Periodický tisk[editovat | editovat zdroj]

Až do vynalezení knihtisku se většina knih opisovala ručně, pouze několik titulů bylo tištěno pomocí rytých dřevěných bloků. Obě metody však byly velmi pomalé, a proto bylo tehdy k dostání jen málo knih, navíc byly pochopitelně velmi drahé. Dovolit si je mohly jen kláštery, univerzity a nejbohatší vrstvy obyvatel.

Mohučský zlatník a písař Johannes Gutenberg (vlastním jménem Gensfleisch) vynalezl tiskařské zařízení s pohyblivými literami. Měl zkušenosti s prací s kovem a tak vyrobil formy, ze kterých bylo možné odlévat písmena ve tvaru kovových razítek. Z několika takových razítek se utvořilo slovo, ze slov se poskládaly celé stránky. Když se na razítka nanesla barva, daly se stránky otiskovat na listy papíru pomocí speciálního lisovacího stroje (tiskařského lisu).

Nejznámější Gutenbergova práce nese název 42řádková bible nebo také Gutenbergova bible. Toto dílo začal Gutenberg tisknout v roce 1452, práci ukončil v roce 1456 a za celou tuto dobu vyrobil pouhých 300 kopií. V roce 1460 se tisknutí knih definitivně vzdal. Zemřel v chudobě v roce 1468.

Vynálezem knihtisku byly dány základy pro vydávání novin. Do té doby existovaly jen noviny psané. První vydal římský konzul Gaius Julius Caesar pod názvem Acta diurna. Zprvu noviny informovaly jen o jednání veřejných institucí a byly zaměřeny čistě zpravodajsky. Ale za císaře Augusta se staly i propagačním prostředkem. Rozmnožovány byly opisováním.

První tištěné noviny na světě Avisa Relation oder Zeitung vyšly v roce 1609. České Sobotní (Outerní) Pražské poštovské noviny začal vydávat tiskař a nakladatel Karel František Rosenműller v roce 1719.

Další technické vynálezy umožnily rozšíření novin do té doby určených stále jen pro majetné. Např. v USA stál až do roce 1830 jeden výtisk v průměru 6 centů, což v té době nebylo málo. Proto měly noviny náklad jen něco málo kolem 1000 výtisků. Pak se objevil „penny press“, cena novin se snížila na cent za kus a noviny se začaly prodávat na ulici. Náklady prudce vzrostly.

Před roce 1989 bylo v tehdejším Československu registrováno 722 titulů periodického tisku. Inzerce zaujímala velmi malou plochu, protože většina novin a časopisů byla v rukou státu a dostávala takové státní dotace, že redakce nic nenutilo k získávání inzerce.

Od ledna roce 1990 nastal v oblasti tiskových médií veliký rozmach. Výsledkem je současných zhruba 2000 titulů (k roce 1997). Vývoj však nebyl přímočarý. Z původních 1870 v roce 1990 poklesl počet na 1553 za roce 1991, aby v roce 1992 prudce vzrostl na rekordních 2983 titulů. V roce 1993 byl naproti tomu zaznamenán takový pokles, že se stav dostal pod úroveň roce 1990 na pouhých 1367 titulů. Další vzestup v roce 1994 přivedl situaci asi na dnešní stav (cca 2000 titulů v roce 1997.

Zcela jiná křivka byla u deníků. Z 30 v roce 1990 jich v roce 1992 bylo 76, zatímco v roce 1993 se jejich stav vrátil k původnímu počtu. Ale už v roce 1994 jich bylo 51. Týdeníky měly od roce 1990 do roku 1994 tuto linii: 307 → 173 → 465 → 168 → 235. Velký vzestup zaznamenaly čtrnáctideníky ― z 242 titulů na 514. Naproti tomu u měsíčníků došlo ke značnému poklesu z 707 titulů na 447 s výjimkou vrcholu v roce 1992, kdy jejich počet stoupl na 1027. Tyto pohyby na trhu tiskových médií měly různé příčiny, zejména to byl vstup zahraničního kapitálu. Mezi nejvýznamnějšími vydavateli a zároveň i vlastníky tiskových médií v ČR jsou: RINGIER (Švýcarsko) ― vydává deníky Lidové noviny, Blesk, týdeníky Reflex, Televize aj. RHEINISCH-BERGISCHE DRUCKEREI (Německo) ― deníky MF Dnes, Svoboda aj. PASSAUER NEUE PRESSE (Německo) ― regionální listy jako je Plzeňský deník aj. MITTERHEIN VERLAG BOHEMIA (Německo) ― Moravskoslezský den, Zemské noviny VNU HOLLAND (Nizozemsko) ― časopisy Vlasta, Story, Praktická žena.

Rozhlas[editovat | editovat zdroj]

Z horkých médií byl vynalezen až třetí ― po telefonu a kinu. K prvnímu vysílání zábavného pořadu došlo v roce 1916, když se německému spojovacímu důstojníkovi a pozdějšímu zakladateli německého rozhlasu, Hansi Bredowovi, zdálo služební radiové spojení nudným. Začal svým kolegům na frontě vysílat „zábavu“. Ti to uvítali, ale od nadřízených to Hans „schytal“. Pokračovat mohl až po skončení první světové války.

Tato válečná epizoda byla neoficiálním vysíláním. K tomu oficiálnímu došlo v roce 1920, kdy bylo v Pittsburghu zavedeno první pravidelné vysílání. První veřejnou rozhlasovou stanicí na světě se stala londýnská BBC. Český rozhlas zahájil své vysílání jako druhý na evropském kontinentu [7]. Bylo to 18. května 1923 z letiště ve Kbelích u Prahy. Společnost RADIO-JOURNAL krátce nato začala budovat další pobočky. V září 1924 začalo vysílat Brno, v roce 1926 Bratislava, v roce 1928 Košice a v roce 1929 Ostrava.

V běžném provozu používáme čtyři vlnové rozsahy:

  • pásmo dlouhých vln (LW nebo DV)-přes vysokou hladinu rušení atmosférickou elektřinou se hodí pro trvalý příjem na velké vzdálenosti (dosah povrchové vlny je až 2000 km)
  • pásmo středních vln (MW nebo SV)-je nejužívanější, lze v něm s omezenou kvalitou přijímat největší počet vysílačů ze středních vzdáleností (dosah je až 1000 km)
  • pásmo krátkých vln (SW nebo KV)-příjem je závislý na odrazivosti ionosféry a na stavu sluneční činnosti

(dosah je až 300 km). Protože ale prostorové vlny mohou dosáhnout až 4000 km, lze v určitých denních dobách dosáhnout dálkového příjmu (po několikanásobném odrazu mezi Zemí a ionosférou dokonce i spojení mezi Evropou a Austrálií). Velkou nevýhodou je vytváření tzv. hluchých pásem (=místo, kam už nedosáhne povrchová a ještě nedosáhne prostorová vlna)

  • pásmo velmi krátkých vln (FM nebo VKV)-hlavním nositelem rozhlasových signálů je povrchová vlna, kde však dochází k výraznému kolísání intenzity a k rušení cestou od vysílače k přijímači. Mechanismus šíření FM vln je prakticky technicky zcela totožný s šířením televizních signálů, jejich dosah je 40-60 km

V České republice jsou pro rozhlasové vysílání využívány VKV, SV a DV pásma, 80 % populace je vybaveno přijímačem s velmi krátkými vlnami. Stále populárnění je i poslech rádií přes internet na počítači, tabletu nebo v mobilním telefonu. Příjem rozhlasu je v možný i přes DVB-T, DVB-C a DVB-S. V současnosti se prostřednictvím pozemních vysílačů rozbíhá také digitální DAB rozhlas (na začátku roku 2013 bylo signálem pokryto cca 50 % populace ČR). Převážná část stanic na VKV nepokrývá celé území ČR, ale jsou pouze regionální nebo lokální. Řada českých stanic vysílá už jen na internetu, protože je to nejlevnější distribuční cesta s vysokým počtem potenciálních posluchačů.

Televize[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Televize.

První pohyblivý obraz se podařilo přenést v roce 1925 Charlesi Francisi Jenkinsovi z Washingtonu DC do Philadelphie (cca 200 km). Byl to obraz prezidenta USA W. G. Hardinga. V roce 1929 začala v Londýně stanice BBC s pokusným televizním vysíláním. První pravidelné televizní vysílání bylo zahájeno v roce 1935 v Berlíně. V roce 1949 byla v USA vyvinuta elektronická barevná televize. V roce 1957 byl ve Francii vyvinut systém barevné televize SECAM, v roce 1961 v Německu systém PAL. V roce 1972 bylo v USA zřízeno prvních 2839 přípojů kabelové televize. V roce 1979 byl japonské společnosti udělen patent na plochou televizní obrazovku s tekutými krystaly.

Internet[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Internet.

Internet začal vznikat v 50. letech 20. století ve Spojených státech pod agenturou ARPA. První síť byla zprovozněna v roce 1969 a byla a decentralizovaná. Stejně tak tomu je i u internetu nyní, je decentralizovaný.

Internet slouží pro šíření zpravodajství napříč veřejností. Využívají ho k prezentaci zpráv jak mediální společnosti tak jednotlivci. Zpravodajství jako takové je ve převážně publikováno na webových stránkách mediálních organizací a následně je šířeno prostřednictvím sociálních sítí.

Největší vlastníci masmédií[editovat | editovat zdroj]

Název korporace Obrat v roce 2019 Druh médií Dceřiné společnosti, akvizice a ostatní majetek
General Electrics 183 mld. dolarů TV, film, tisk a nakladatelství, internet a další Nejznámější je jeho televizní společnosti NBC a Universal Pictures, dále vlastní společnosti jako Telemundo, Focus Features, 26 televizních stanic v USA, kabelovou televizní síť MSNBC, Bravo a Sci Fi Channel (současně vlastní Sci-fi magazine). GE taktéž vlastní 80% podíl ve filmových studiích NBC Universal. Kromě toho podniká v mnoha dalších odvětvích.
Walt Disney 37,8 mld. dolarů TV, radio, tisk a nakladatelství, internet a další Vlastní ABC Television Network, kabelové televize jako např. ESPN, Disney Channel, SOAPnet, A&E a Lifetime, 277 radiových stanic, hudební a knižní nakladatelství, produkční společnosti jako Touchstone, Miramax a Walt Disney Pictures, Pixar Animation Studios, mobilní síť Disney Mobile. Mimo to provozuje zábavní parky po celém světě.
News Corporation 33 mld. dolarů TV, tisk a nakladatelství, film, internet a další Mediální konglomerát Ruperta Murdocha vlastní Fox Broadcasting Company, televizní a kabelové stanice jako např. Fox, Fox Business Channel, National Geographic a FX, dále tisková nakladatelství jako Wall Street Journal, the New York Post, TVGuide, časopisy Barron’s, SmartMoney and The Weekly Standard, knižní nakladatelství jako HarperCollins, filmové produkční společnosti jako 20th Century Fox, Fox Searchlight Pictures a Blue Sky Studios, mnohé servery jako např. MarketWatch.com. Murdoch mimo to vlastní některé sportovní kluby a burzovní index.
Time Warner 29,8 mld. dolarů TV, internet, film, tisk a nakladatelství, další Největší mediální konglomerát na světě, vlastní např. CNN, the CW (společně se CBS), HBO, Cinemax, Cartoon Network, TBS, TNT, America Online, MapQuest, Moviefone, Warner Bros. Pictures, Castle Rock a New Line Cinema, dále více než 150 časopisů včetně Time, Sports Illustrated, Fortune, Marie Claire a People.
Viacom 14,6 mld. dolarů TV, radio, tisk a nakladatelství, film, internet a další Majetek Viacom čítá hudební stanici MTV, Nickelodeon/Nick-at-Nite, VH1, BET, Comedy Central, filmová studia Paramount Pictures, Paramount Home Entertainment, Atom Entertainment. Viacom 18 je společný podnik s indickou mediální společností Global Broadcast news.
CBS 14 mld. dolarů TV, radio, tisk a nakladatelství, internet a další Tato korporace vlastní televizní síť the CBS Television Network, CBS Television Distribution Group, the CW (společně s Time Warner), dále Showtime, knižní vydavatelství jako Simon & Schuster, 29 televizních stanic a CBS Radio Inc., které má 140 rádiových stanic.

Masmédia v Česku[editovat | editovat zdroj]

V České republice nejsou masmédia legálně definována, avšak je o nich zmínka v zákoně o regulaci reklamy č. 40/1995 Sb., kde jsou popsány následovně: "Komunikačními médii, kterými je reklama šířena, se rozumí prostředky umožňující přenášení reklamy, zejména periodický tisk a neperiodické publikace, rozhlasové a televizní vysílání, audiovizuální mediální služby na vyžádání, audiovizuální produkce počítačové sítě, nosiče audiovizuálních děl, plakáty a letáky."[8]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Proč se říká, že tisk je čtvrtá velmoc? — PSK. www.ptejteseknihovny.cz [online]. [cit. 2019-09-09]. Dostupné online. (česky) 
  2. Slovník žurnalistiky : výklad pojmů a teorie oboru. První vydání. vyd. Praha: [s.n.] 1 online resource s. Dostupné online. ISBN 9788024637693, ISBN 8024637693. OCLC 1023801583 S. 220. 
  3. UBUNTUFM. THE FOURTH ESTATE — On the role of journalism: facts vs. fake news. Medium [online]. 2017-12-02 [cit. 2019-09-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. CAPKAKAREL. Žurnalistika [online]. 2016-10-14 [cit. 2019-09-01]. Dostupné online. (česky) 
  5. CAPKAKAREL. Žurnalistika [online]. 2016-10-14 [cit. 2019-09-01]. Dostupné online. (česky) 
  6. a b MCQUAIL, DENIS, 1935-. Úvod do teorie masové komunikace. 4., rozš. a přeprac. vyd. vyd. Praha: Portál 639 s. s. Dostupné online. ISBN 9788073675745, ISBN 8073675749. OCLC 428366852 S. 27-29. 
  7. https://www.irozhlas.cz/zivotni-styl/spolecnost/konference-truth-and-power-bbc-cesky-rozhlas_1806192112_miz
  8. 40/1995 Sb. Zákon o regulaci reklamy. Zákony pro lidi [online]. Zákony pro lidi [cit. 2017-05-14]. Dostupné online. (česky)