Bible

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Bible (z řec. τὰ βιβλíα ta biblia - knihy, svitky) je soubor starověkých knih, které křesťanství a zčásti i judaismus užívají při bohoslužbách a modlitbách a považují za posvátné a inspirované Bohem. Proto se nazývá také Písmo svaté (lat. Scriptura sacra nebo Scriptura sancta) nebo krátce Písmo. Bible se skládá ze dvou částí, které se označují jako Starý a Nový zákon. Bible je nejvíce překládanou a vydávanou knihou, první Gutenbergovo vydání z roku 1452 je první tištěnou knihou na Západě. První český překlad celé bible vznikl kolem roku 1360.

Kumránský svitek s textem knihy Izajáš, 2. stol. př. n. l.

Označení[editovat | editovat zdroj]

Řecká majuskulní bible (Vatikánský kodex, 4. stol.)
Wulfilova bible v gótštině (6. stol.)
Alcuinova latinská bible, kolem 840

Slovo „bible“ pochází z řeckého neutra το βιβλίον (biblion zdrobnělina slova biblos), které označuje papyrový svitek. Ty se vyráběly ve starověkém fénickém městě Gebal, řecky Byblos (dnes Džubajl v Libanonu), které nakonec dalo jméno i papyru, svitku a knize vůbec. Množné číslo ta biblia (svitky, knížky) později v latině pochopili jako jednotné číslo feminina a slovo Bible se tak začalo na Západě užívat v jednotném čísle.[1]

Hebrejské slovo tóra (naučení, příkaz, zákon) přeložila Septuaginta do řečtiny jako diathéké (závěť, smlouva) a latinské překlady jako testamentum (závěť, odkaz). Staroslověnský překlad použil slovo zavět a český slovo zákon, které původně snad znamenalo ustanovení a odkaz. [2]

Starý a Nový zákon[editovat | editovat zdroj]

Křesťanská bible tvoří dva oddělené soubory knih. Starší a podstatně obsáhlejší Starý zákon je tvořen posvátnými židovskými texty. Mladší, čistě křesťanský Nový zákon je věnován Ježíši Kristu, jeho učení a počátkům křesťanství.

Starý zákon[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Starý zákon.

První část, Starý zákon nebo Stará smlouva, obsahuje 39 (nebo 46) posvátných knih (tóra, později tanach), které křesťané převzali z judaismu a jsou oběma náboženstvím společné. Někdy se označují jako hebrejská bible.[3] Knihy Starého zákona vznikaly postupně od 9. do 1. století př. n. l. a byly psány v hebrejštině, malá část aramejsky. Nejstarší zachované rukopisy pocházejí ze 3. století př. n. l. a v téže době vznikla pro potřeby řecky mluvících Židů tzv. Septuaginta, překlad širšího souboru 46 knih do helénistické řečtiny (koiné). Tuto verzi používali první křesťané a řecké církve ji používají dodnes. Ve 2. století n. l. vznikl první překlad do latiny a kolem roku 400 překlad sv. Jeronýma, tzv. Vulgata, kterou západní církev používala až do reformace a římskokatolická církev dodnes.

Nový zákon[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Nový zákon.

Druhá, křesťanská část Bible - Nový zákon nebo Nová smlouva - má 27 řecky psaných knih, které vznikaly od roku 45 do poloviny 2. století n. l. Líčí život a učení Ježíše z Nazaretu (evangelia) a první dobu křesťanské církve. Na Starý zákon výslovně navazuje a ukazuje, že Ježíš Kristus jako mesiáš naplnil Hospodinův slib, nově vyložil jeho záměr s člověkem a založil křesťanskou církev. Skutky apoštolů popisují činnost Ježíšových prvních žáků a novozákonní listy dokládají život prvních křesťanských obcí. Výběr knih Nového zákona (kánon) byl definitivně ukončen někdy po roce 300. Nejstarší úplné rukopisy pocházejí ze 4. století, nejstarší dochovaný papyrový zlomek P52 vznikl kolem roku 130. Už ve 2. století byl Nový zákon přeložen do latiny a do roku 2014 do 1860 jazyků, celá bible do 531 jazyků. [4]

Text Bible[editovat | editovat zdroj]

Jazyky[editovat | editovat zdroj]

Hebrejská bible obsahuje kromě Tóry (תוֹרָה‎‎) ještě Proroky (נְבִיאִים‎‎ nevi'im) a Spisy (כְּתוּבִים‎‎ ktuvim), dohromady se tomuto korpusu říká též tanach (תנ״ך). Původní text existoval v hebrejštině, s částmi v aramejštině (kniha Daniel, kniha Ezdráš). Židovští učenci se snažili v 1. tisíciletí vytvořit jednotný text Tanachu, který je znám jako masoretský text. Ten přidává do textu punktaci, tj. znaménka pro označení samohlásek, které hebrejština běžně nezapisuje. Hebrejský text ve starověku však existoval ve více variantách, jak dosvědčují kumránské svitky a další fragmenty, včetně překladů.

V době přelomu letopočtu Židé již nemluvili hebrejsky, ale řecky či aramejsky. Tehdy začala doba překladů Hebrejské bible – pro křesťany je nejvýznamnějším z těchto překladů Septuaginta, kterou první křesťané používali jako své „Písmo“. V té době vznikly též židovské překlady či parafráze známé jako targumy.

Závazný soubor knih (kánon)[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Biblický kánon.

Judaismus, katolíci, pravoslavní, protestanti a další náboženské tradice uvádějí za součást svých Písem, tzv. kánon, různý počet knih.

Židovský neboli palestinský kánon byl podle tradice judaismu definován synodou v Jabne roku 92. Křesťanský kánon se vyvíjel nezávisle na kánonu judaismu a dlouhá staletí nebyl ustálen.[5] Církev, která užívala řeckého překladu Starého zákona, Septuaginty, užívala jejího kánonu, označovaného jako kánon alexandrijský.

Protestantský kánon, který v zásadě přejímá kánon palestinský, má svůj počátek v době protestantské reformace. Katolická církev v reakci na to definovala svůj kánon v rozsahu zhruba odpovídajícím alexandrijskému kánonu a schválila jej na Tridentském koncilu 8. dubna 1546.

Součástí římskokatolického kánonu se tak na tomto koncilu stalo i sedm knih, které v původním kánonu nebyly (spor s protestanty o inspiraci Bohem) a nazývají se tak deuterokanonické (mimo kánon). deuterokanonické spisy, však za součást kánonu neuznávají Židé ani protestantské církve. Byly napsány nebo se dochovaly řecky. Protestantské církve tak vydávají Bible tyto deuterokanonické spisy neobsahující. Nicméně i Jan Amos Komenský se zmiňuje ve svém díle, že: "...je dobré je číst."

Dělení na kapitoly a verše[editovat | editovat zdroj]

V běžných biblických vydáních je text každé knihy dělen na kapitoly a každá kapitola na verše.[6] Dělení na kapitoly[7] pochází od Štěpána Langtona z doby krátce před rokem 1203, kapitoly posléze rozčlenil na verše Robert Estienne neboli Stephanus, který jako lingvista pracoval na zdokonalení Erasmova vydání biblického textu: 1551 (Nový zákon) a 1555 (Starý zákon). Toto dělení se velmi rychle ujalo, neboť bylo praktické pro rychlou a přesnou orientaci v textu. První česká Bible, která přejímá dělení na verše, je Bible kralická.

Jelikož však jsou případy, kdy některé knihy mají více textových verzí lišících se délkou, odlišuje se i jejich číslování veršů. Proto je možné setkat se s více než jedním označením téhož verše. V těchto případech je třeba zjistit, jaké textové verze ti kteří vydavatelé používají.

Vlastní dělení na kapitoly mají některé východní jazykové verze, zvláště syrské překlady.

Význam bible[editovat | editovat zdroj]

Vztah církví[editovat | editovat zdroj]

Biblické spisy jsou jak v chápání judaismu, tak v křesťanském chápání sbírkou svědectví o Božím zjevení, neboli o lidské zkušenosti s Bohem.

Církev měla v celých svých dějinách k Písmu svatému úctu, neboť věří, že se v textech Písma setkává s Božím slovem; některé církevní dokumenty dokládají, že k Písmu má církev podobnou úctu jako např. Římskokatolická církev k eucharistii.[8] To, co je v Bibli zaznamenáno, je podle církve zaznamenáno z vnuknutí Ducha svatého (označováno jako inspirace Písma). Bůh si, jak věří křesťané, vybral lidské autory k jejich sepsání a skrze ně na sepsání textu působil. Proto také církev věří, že to, co biblické spisy tvrdí, je spolehlivé, věrné, bez omylu a pravdivé, přestože jsou jistá tvrzení vnitřně rozporná. Pravdivostí se ale nemyslí nutně doslovný smysl (Bibli nepovažují křesťané např. za učebnici biologie), ale ten smysl, který vypovídá o Bohu a Božích věcech.[9]

Některé církve vzešlé z protestantské reformace trvají na doslovné inspiraci textu Bohem, toto pojetí je označováno jako biblický fundamentalismus.

Poselství Bible[editovat | editovat zdroj]

Chludovská řecká bible, 9. stol.

Přestože jednotlivé knihy Bible pocházejí z různých historických období, křesťané věří, že Bible předává jisté ucelené poselství.[10]

V jistém okamžiku (na počátku) dějin lidé odmítli Boží plán a zhřešili. Protože všichni lidé zhřešili, a nikdo z nich tak nemohl přijít přímo k Bohu, Bůh se dával člověku poznat srozumitelným způsobem. Aby Bůh mohl člověka zachránit, povolal si Abraháma a jeho potomstvo, aby se stali prostředkem záchrany celého lidstva. Z téhož důvodu daroval Bůh prostřednictvím Mojžíše izraelskému národu zákon a uzavřel s ním smlouvu. Izraelský národ se v průběhu svých dějin odvracel od Boha a zase se k němu navracel. V této době Bohem poslaní proroci, kromě napomínání Izraelců, aby se navrátili k Bohu, poukazovali také na to, že v zákonu, který Bůh lidem dal, nejsou pouze samoúčelné příkazy, ale že zákon odráží něco z vlastností Boha, který je dobrý a touží po co největším dobru pro člověka.

Prohloubené porozumění - přímo naplnění - Božího zákona přinesl Ježíš Kristus společně s pozváním do Božího království pro ty, kdo v Něj věří. Nově tak přinesl milost, odpuštění a slitování proti požadavkům Zákona (Mojžíšova)pro ty, kteří Zákon uznali a pro něž Zákon existuje (zákon existuje proto, aby si lidé uvědomili, kde až je hranice „dobra“, „dokonalosti“ a že jí nemohou vlastními silami ani skutky nikdy dosáhnout, a proto potřebují odpuštění, které je, podle křesťanství, Boží milostí dovedeno k dokonalosti). Svou smrtí a svým vzkříšením získal Ježíš pro ty, kdo v něho uvěřili, záchranu a smíření s Bohem. Ježíš Kristus si vyvolil své učedníky, apoštoly, a na nich zbudoval nový Boží lid (církev), který s nadějí očekává Ježíšův příchod na konci časů a naplnění jeho zaslíbení.

Biblické překlady[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Překlady Bible.

Bible je nejpřekládanější knihou na světě. V roce 2009 byla alespoň část Bible přeložena do 2454 jazyků.[11] Nejstarší překlady byly pořízeny již ve starověku, od období humanismu se studují původní biblické jazyky a klade se důraz na přesnost a věrnost biblických překladů.

Nejstarší důležité překlady[editovat | editovat zdroj]

Překlady Písma svatého mají dlouhou historii. Do klasické řečtiny se překládal pouze Starý zákon, neboť Nový zákon je v tomto jazyce psán přímo. Již ve 3. století před přelomem letopočtu vzniká v Alexandrii řecký překlad Bible, tzv. Septuaginta (lat. sedmdesát podle legendárního počtu 72 překladatelů). Nejdůležitějším latinským překladem byla tzv. Vulgata, jejímž autorem byl svatý Jeroným na přelomu 4. a 5. století našeho letopočtu.

Moderní překlady[editovat | editovat zdroj]

Lutherova bible

V dnešní době se vydávání Bible ve velkém měřítku věnují Mezinárodní biblická společnost (IBS)[12] a WBT.[13] Jen tyto dvě organizace vydávají Bibli nebo její část ve více než 600 jazycích pro 127 zemí. V současné době (2007) pracuje IBS na překladu Bible do dalších 50 jazyků, na němž se podílí přes 500 odborníků. WBT koordinuje práci asi 6600 lidí překládajících Bibli v 90 zemích na světě. Kromě již existujících překladů je Bible i nadále překládána, a to z pochopitelného důvodu, neboť každý jazyk podléhá změnám. Různá biblická vydání se také liší svým stylem podle zaměření, ke kterému jsou určena. Například se vznikem internetu se objevil na sklonku 20. století online anglický překlad NET Bible.[14]

České překlady[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku České překlady Bible.

Velmi významným počinem byl překlad Písma do staroslověnského jazyka sv. Konstantinem Cyrilem a Metodějem (26. října 883) během jejich velkomoravské mise (počátek 862). Z tohoto překladu vychází česká překladatelská tradice.

Ve 14. století vznikly nejstarší české překlady – např. Bible leskovecko-drážďanská (1360) či Bible olomoucká a Bible třeboňská.

Nejvýznamnějším a nejznámějším českým překladem je Bible kralická („Šestidílka“, 15791594, poslední revize z roku 1613), první český překlad z původních jazyků. Bible kralických bratří (viz Kralice nad Oslavou, 1613) byla a je skvostem české a slovanské kultury. Ve slovanských jazycích tak byla vůbec první; na světě byli Češi pátý národ, který měl Bibli ve své rodné řeči! Pozdější překlady již nedosahují takových kvalit. Mezi katolickými barokními překlady vyniká třísvazková Bible svatováclavská z let 16771715.

Ve 20. století byl nejvýznamnějším Český ekumenický překlad, který vznikal v letech 19611979, ktarý se ale na velmi mnoha místech značně s kralickým překladem rozchází a v konečném pochopení je leckdy zavádějící. V roce 2008 vyšla Česká synoptická Bible, která uspořádává do sloupců vedle sebe jak překlad kralický, tak ekumenický.[15] Toto vydání Bible tak může napomoci srovnání obou překladů a lepšímu pochopení Písma Svatého.

Na přelomu tisíciletí se v České republice pracovalo nebo pracuje na šesti nových překladech Bible: blíže viz Moderní české překlady Bible.

Zahraniční překlady[editovat | editovat zdroj]

Ze sousedních zemí je známý překlad do němčiny Martina Luthera. Novější pak Elberfelder Bibel (jazykově podobný českému ekumenickému překladu).

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Milan Balabán, Hebrejské myšlení, str. 23–25, Herrmann a synové, Praha 1993
  2. Machek, Etymologický slovník. Praha: Academia 1971, str. 709.
  3. O starozákonním kánonu viz: Milan Balabán, Hebrejské myšlení, str. 32 – 41, Herrmann a synové, Praha 1993
  4. Wycliffe statistics
  5. viz například Dějiny vzniku novozákonního kánonu: http://etfuk.sweb.cz/kanon.pdf
  6. S výjimkou některých knih, např. Abdijáš, které jsou tak krátké, že ani nemají kapitoly, ale pouze verše.
  7. Viz: http://www.biskupstvi.cz/pastorace/studtexty/35.rtf
  8. Srov. Druhý vatikánský koncil, konstituce Dei Verbum 21. [online] vyd. 1965-11-18, [cit. 2013-05-02], Dostupné online
  9. Srov. Druhý vatikánský koncil, konstituce Dei Verbum 11. [online] vyd. 1965-11-18, [cit. 2013-05-02], Dostupné online
  10. Podle článku C. S. Lewis A Summary of the Bible.
  11. World Alive, Fall 2009, s. 5
  12. Mezinárodní biblická společnost.
  13. Wycliffe Bible Translators Wycliffovi překladatelé Bible
  14. [net.bible.org].
  15. Bible. Český ekumenický překlad a Bible kralická. Česká synoptická Bible v rozsahu celého vydání Bible kralické z roku 1613. Ruml, J.; Vlk, M. [intr.]. Praha: ČBS, 2008. ISBN 978-80-85810-85-1. Vychází Česká synoptická bible.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ALEXANDER, Pat. Průvodce biblí. Překlad Rostislav Matulík, Jan Dus. 2., revidované a rozšířené vyd. Praha : Česká biblická společnost, 2009. 816 s. ISBN 978-80-87287-13-2.  
  • DOUGLAS, J. D. et al. [eds.]. Nový biblický slovník. Praha: Návrat domů, 1996. ISBN 80-85495-65-1.
  • FOUILLOUX, Danielle et al. [eds.]. Slovník biblické kultury. Praha: EWA, 2002. ISBN 80-900175-7-6.
  • MERELL, J. a kol. Malý bohovědný slovník. Praha: Česká katolická charita, 1963.
  • NOVOTNÝ, Adolf. Biblický slovník. 2 sv. Praha: Kalich, 1956.
  • POKORNÝ, Petr. Literární a teologický úvod do Nového zákona. Praha: Vyšehrad, 1993. ISBN 80-7021-052-4.
  • PRITCHARD, J. B. Biblický atlas. Praha: Česká biblická společnost, 1996. ISBN 80-85810-09-3.
  • STUBHANN, Matthias [ed.]. Encyklopedie bible. Bratislava: Gemini, 2002. ISBN 80-85265-30-3.
  • TICHÝ, Ladislav. Úvod do Nového zákona. Svitavy: Trinitas, 2003. ISBN 80-86036-79-0.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Bible ve Wikimedia Commons
  • Dílo Bible ve Wikizdrojích
  • Slovníkové heslo bible ve Wikislovníku
  • Dílo Bible ve Wikicitátech
  • Bible ve Vlastenském slovníku historickém ve Wikizdrojích

Biblické texty a překlady[editovat | editovat zdroj]

Další odkazy[editovat | editovat zdroj]

Biblický software[editovat | editovat zdroj]

Historické bible[editovat | editovat zdroj]