Inspirace

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Inspirace (z lat. in-spirare, vdechnout) může znamenat:

Původ[editovat | editovat zdroj]

Dech a dýchání se v mnoha kulturách užívá jako metafora života, ale také ducha nebo myšlenky. I v češtině užíváme slova jako nadšení nebo duchaplný. Starověká představa inspirace (řec. enthyméma) navázala na posvátné nadšení (entuziasmus) věštců, kteří při slavnostech upadali do extáze, a přenesla je i na básníky a umělce. V křesťanském pojetí znamená inspirace vnuknutí, které pochází od Boha. V silném významu užívali slovo inspirace romantici a patřilo také k úctě géniů v 19. století.

Běžný význam[editovat | editovat zdroj]

V běžné řeči znamená inspirace nejčastěji podnět, myšlenku nebo nápad, buď původní, anebo i odněkud převzatý („inspiroval se u XY“). Může znamenat také okruh myšlenkového vlivu, působení či školu („myslitelé hegelovské inspirace“). O autorech a věcech, které v tomto smyslu podněcují tvořivost, říkáme, že jsou inspirativní.

Inspirace je jako sexuální touha: není na objednávku.
— Paul Gauguin

Básnická a umělecká inspirace[editovat | editovat zdroj]

Ve vztahu k umělcům a zejména k básníkům vyjadřuje slovo inspirace údiv posluchačů nad tím, co dokáže básník vyvolat jen prostřednictvím slov, řeči. Ale i básníci sami často vyjadřovali zkušenost „nápadu“, nečekané myšlenky, kterou si nevymysleli, nýbrž která je „přepadla“, případně i pronásledovala. Na tom je založena romantická představa múz nebo génia, původně řeckých polobožstev, která lidem přinášejí a „vdechují“ myšlenky. Podobně jako věštci pokládali se i básníci někdy za pouhé mluvčí nadlidské inspirace. Platón ve "Faidru" mluví o šílenosti (mania) a o vytržení (enthusiasmón) nad krásou.[1] Básnickou inspirací se zabýval například Friedrich Nietzsche.

INSPIRACE Je také umělecká skupina založená v roce 2018 malířem Vincentem Fikarem v ČR.

Jde o projekt, jenž má inspirovat lidi ke kultuře a výtvarnému umění.

Vincent Fikar každoročně oceňuje jednoho výtvarníka přihlášeného na výstavu v onom roce. Cena pro vítěze je skleněná plaketa a certifikát.


Nikdo nikdy nedosáhl velikosti bez dechu božské inspirace.
— Cicero[2]

Inspirace v teologii[editovat | editovat zdroj]

Myšlenka přímého Božího vnuknutí se vyskytuje u starozákonních proroků, například: „Lidský synu, mluv k izraelským starším a řekni jim: ‚Toto praví Panovník Hospodin: ...“[3] Křesťanská teologie tuto myšlenku převzala a vyjádřila pojmem inspirace, který znamenal božský původ Bible jako Božího zjevení. Už ve středověku se ale objevuje myšlenka, že Písmo je přímý diktát Boží – myšlenka doslovné čili verbální inspirace. Tu pak zastávali mnozí teologové až do 19. století a objevuje se i dnes u takzvaných fundamentalistů.

Toho si buďte především vědomi, že žádné proroctví v Písmu nevzniká z vlastního pochopení skutečnosti. Nikdy totiž nebylo vyřčeno proroctví z lidské vůle, nýbrž z popudu Ducha svatého mluvili lidé, poslaní od Boha.
— Druhý Petrův 1,20-21

Fundamentalisté také často argumentují pozdním deuteropavlovským listem Timoteovi, kde pisatel mj. píše, že "veškeré písmo pochází z Božího Ducha" (řec. theopneustos čili "vdechnuté Bohem"), sr. 2 Tm 3, 16.

Katolický postoj je ale takový, že Bible byla Bohem inspirována ve všech částech, ale nikoli Bohem přímo sepsána či nadiktována. Právě proto se používá pojem inspirace. Nejen Bůh ale i svatopisci jsou považováni za skutečné autory, protože „z popudu Ducha svatého mluvili lidé“ a Bůh tak mluví lidským způsobem. Proto je pro porozumění tomu, co chtěl svatopisec vyjádřit, potřebné pátrat po jeho dobové a kulturní situaci, po způsobech vyjadřování běžných v jeho době a rozumět použitému dobovému literárnímu stylu.[4][5] Inspirace tak garantuje to, co chtěl svatopisec skutečně vyjádřit, i když se to neomezuje na čistě náboženské téma. Negarantuje ale autorovo kulturní pozadí, které je v autorově textu patrné ale není předmětem výpovědi (např. biologické či astronomické znalosti).

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Platón, Faidros 241e, 249e, 253a, 263d
  2. Cicero, De natura deorum 2.
  3. Ezechiel 20,3; viz též 29,3; 33,2 aj.
  4. Srov. Druhý vatikánský koncil, konstituce Dei Verbum 12. [online] vyd. 1965-11-18, [cit. 2013-05-02], Dostupné online
  5. HŘEBÍK, Josef: Všeobecný úvao do Písma svatého. Přednáška na Katolické teologické fakultě, UK v Praze, Katedra biblických věd, kap. 2.2.2.4 Dostupné online

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

°Inspirace: Umělecká skupina

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • S. Fischerová – J. Starý, Původ poezie: proměny poetické inspirace v evropských a mimoevropských kulturách. Praha: Argo, 2006 - 302 s. 21 cm ISBN 80-7203-852-4
  • P. Pokorný, Literární a teologický úvod do Nového zákona. Praha: Vyšehrad, 1993 - 333 s. ISBN 80-7021-052-4