Tvořivost

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Kreativita)
Jump to navigation Jump to search

Tvořivost neboli kreativita (z lat. creo = tvořím), také invence (z lat. invenio = nalézám, objevuji), je zvláštní soubor schopností, které umožňují uměleckou, vědeckou nebo jinou tvůrčí činnost. Ta se projevuje jako vynalézavost, jako vznik nového, originálního díla nebo myšlenky, popř. tvůrčím řešením problémů.

Vymezení[editovat | editovat zdroj]

Nejčastěji se tvořivost vymezuje jako „generování nových, neobvyklých, ale také přijatelných, užitečných myšlenek, řešení, nápadů". Tvořivý proces je potom charakterizován dvěma základními prvky, což je originalita (novost, původnost) a užitečnost (hodnota, prospěšnost).[1] [2]

Pro výsledky činnosti, které lze označit jako tvůrčí, ale mají negativní sociální hodnotu (nové mučicí nástroje, plynové komory, atomová bomba atd.) užívají někteří autoři pojem antikreativita,[3] negativní tvorba či protispolečenská tvořivost.[4]

Klasifikace tvořivosti[editovat | editovat zdroj]

Tvořivost lze rozčlenit podle oblasti lidské činnosti, v níž se uplatňuje, na tvořivost uměleckou a tvořivost vědecko-technickou. Někteří autoři upozorňují na společné znaky tvořivosti v obou oblastech: „Umělecká tvorba je projevem téhož tvůrčího potenciálu jako jiná tvorba, ale zatímco výsledky vědy a techniky pronikají do lidské činnosti ve smyslu objektivního zkoumání a přetváření světa i člověka, umění hledá především lidské rozměry tohoto pronikání. Umění završuje vývoj člověka a jeho díla, započatý vědeckými a technickými prostředky.“ Autor dále upozorňuje, že umělecké dílo více než vědecké a technické vyvolává a vyžaduje tvůrčí přístup i u svého příjemce (divák, posluchač, čtenář).[5]

Stupně kreativity[editovat | editovat zdroj]

Flanagan rozlišuje následující kategorie tvořivosti:

  • Produktivita – plodnost, množství idejí
  • Kreativita – kvalita idejí, novum
  • Ingenuita (důmyslnost) – objevování problémů a jejich invenční, překvapivé řešení.[5]

Stupně tvořivosti dle Maňáka:

  • expresivní (spontánní) – díla a produkty vznikající z náhlého vnuknutí, z vnitřní potřeby a nutkání
  • inovativní – vznik novinek vůči běžné praxi, záměrné úsilí o něco nového
  • inventivní – vynalézavost, originalita, nová řešení
  • emergentní – projev génia.[6]

Klasifikace vzniklého produktu[editovat | editovat zdroj]

Bakalář a Erazím klasifikují vědecko-technickou tvůrčí činnost podle vzniklého produktu. Výsledkem tvůrčího procesu může být:

  • Objev – nejvyšší stupeň – základní vědecké poznání
  • Vynález – aplikace vědy nebo tvořivé inženýrské práce
  • Pedagogický vynález – řešení sice známé, ovšem nově didakticky využité
  • Nekonvenční řešení – nové postupy a podmínky, ne však vynález.[3]

Tvořivý člověk[editovat | editovat zdroj]

Ve snaze nalézt biologické faktory, jež ovlivňují či podmiňují tvořivost člověka, zkoumali vědci vliv pohlaví, inteligence, pravolevé orientace a dalších. Výsledky ovšem vždy ležely v mezích statistické chyby a žádný z těchto faktorů tedy nelze pokládat za ukazatel biologických dispozic pro kreativitu jedince. Ohledně vztahu tvořivosti jedince a jeho inteligence se ukázalo, že pro hodnoty IQ nad 120 tento vztah nelze prokázat. Pro vysokou míru tvořivosti není mimořádná inteligence třeba a v některých případech může být dokonce na překážku.[1] Na druhou stranu vyvstává otázka, jak může být mimořádná inteligence na překážku, když vztah mezi kreativitou a IQ nad 120 nelze prokázat?

Vlastnosti a rysy tvořivé osobnosti:

  • vnímání a asociace tvořivé osoby směřují k menší všeobecnosti a typičnosti
  • projevuje zájem o formu a eleganci, není svázána přesností a pečlivostí
  • je intuitivní a emfatická, psychicky náladová, má zájem o lidské jednání
  • je otevřená, vnímavá, libuje si v nových přístupech
  • je esteticky, emocionálně a sociálně senzitivní
  • využívá vlastní představivosti a fantazie
  • překračuje hranice konvencí a je málo konformní (nejde s dobou)
  • je zvídavá a snadno se nechává inspirovat okolím
  • má široké zájmy
  • je hravá, často využívá například přirovnávání a srovnávání.

Tvůrčí proces[editovat | editovat zdroj]

Dávné společnosti připisovaly vznik vynikajících uměleckých děl i myšlenek božské inspiraci či vnuknutí múz. Stará řečtina neměla pro tvořivost zvláštní slovo a užívala slovesa poiein (dělat) nebo ktizein (budovat, zakládat). Platón pokládal výtvarná díla za pouhou nápodobu, přesto proces tvůrčího poznání popsal takto: „Když se ty jednotlivé věci, jména a výměry (…) vespolek o sebe třou, v laskavých posudcích jsouce opravovány a s nezávistivým užíváním otázek a odpovědí, tu konečně vyšlehne oheň poznání a rozumu o každé jednotlivé věci, při největším úsilí, jakého je člověk schopen.“[7]

Pojem tvoření (hebr. bárá) vznikl z biblické představy stvoření z ničeho, ale až v renesanci se začal běžně připisovat i člověku. „Génius“, ve starém Řecku božstvo, je od osvícenství označením pro velmi tvořivého člověka. Koncem 19. století se úvahami o tvořivém myšlení zabývali významní vědci, například fyzik Hermann von Helmholtz (1896), matematik Henri Poincaré (1906) nebo sociolog Max Wertheimer.

Jeden z prvních modelů tvůrčího procesu při řešení problémů publikoval roku 1926 sociální psycholog a ekonom Graham Wallas. Model navazoval na předchozí názory, byl dále rozpracováván a v podstatě se používá dodnes. Autor tvůrčí proces rozdělil do čtyř návazných fází: [8]

  • Příprava - člověk stojí před výchozí problémovou situací, která může být neurčitá (něco nefunguje jak má a neví se proč) či určitá (vnější zadání, jasně měřitelné rozdíly mezi skutečným a očekávaným). V této fázi dochází tedy k pojmenovávání, analyzování a zpracování problémové situace.
  • Inkubace nebo zrání - oproti předchozí fázi, kdy hrála roli spíše logika (analýza, zpracování), se do procesu zapojuje intuice. Řešitel získává od problému vědomě odstup (ne vždy), v mysli zpracovává data a nechává je "vyzrát". Podle Wallase se problém a jeho logicky a analyticky zpracované aspekty přesouvají do podvědomí, kde probíhá hledání řešení a jakási podvědomá analýza. Vznikají prozatím nekonkrétní nápady a myšlenky.
  • Iluminace či osvícení je rovněž intuitivní a projevuje se náhlou konkrétní myšlenkou, nápadem. Řešitel již přestává být hledajícím a stává se objevitelem. Gestalt psychologie tento okamžik nazývá ,,AHA prožitkem".
  • Verifikace či ověřování, zda nalezené řešení problému odpovídá vstupní problémové situaci a zda je lze uplatnit v praxi.

Teorie tvůrčího procesu[editovat | editovat zdroj]

Tvůrčí proces je středem zájmu mnoha výzkumů z oblasti psychologie a kognitivní vědy. Různé interpretace výsledků těchto výzkumů vedli k různým teoriím o tom jak kreativní chování vzniká a jakým způsobem probíhá.

Inkubace[editovat | editovat zdroj]

Inkubace je přestávkou od aktivní snahy vyřešit problém, která může přinést vhled. Od doby, kdy byla začleněna do Wallasova modelu tvůrčího procesu, je tato přestávka v centru pozornosti mnohých výzkumů. Ward[9] vypočítává všechny hypotézy, které byly sestaveny k vysvětlení toho, proč přestávka napomáhá tvůrčímu procesu a upozorňuje na část empirických důkazů, které naznačují, že hlavní přínos přestávky je v zapomínání. Bez přestávky se totiž řešitel problému mnohem snadněji zasekne ve slepé uličce díky fixaci na klamné nápovědi.[10]

Tuto teorii můžeme vnímat v kontrastu s teorií starší, která tvrdí, že řešení problémů se za záhadných okolností vynořují z podvědomí, zatímco je vědomí zaujato něčím jiným, což umožňuje vytváření nových a originálních propojení myšlenek bez toho, aby tento proces byl narušován snahou vědomí o zachování řádu. [11]

Divergentní a konvergentní myšlení[editovat | editovat zdroj]

Viz níže.

Kreativní kognice[editovat | editovat zdroj]

Tento přístup předpokládá, že tvůrčí proces probíhá ve dvou fázích. V první fázi si jedinec vytvoří určité mentální reprezentace, které tato teorie nazývá preinventivními strukturami. V druhé fázi z těchto struktur skládáme nápady a řešení. Tato teorie víceméně vychází z výsledků některých výzkumů, které naznačují, že i když lidé využívají svou imaginaci k vytváření nových myšlenek, činí tak většinou predikovatelným způsobem v rámci již existujících konceptů a kategorií. [12]

Explicitní-Implicitní interakce[editovat | editovat zdroj]

Helie a Sun[13] se pokusili navrhnout vlastní teorii tvůrčího procesu, která se zakládá na pěti principech:

  1. Společná existence a rozdíly mezi implicitními a explicitními znalostmi.
  2. Vzájemné působení implicitních a explicitních procesů během většiny úloh
  3. Redundantní reprezentace explicitních a implicitních znalostí.
  4. Integrace výsledků explicitních a implicitních procesů
  5. Iterační metoda

Tuto teorii lze chápat jako první krok k vytvoření procedurální teorie tvořivosti, která bude zahrnovat vhled, inkubaci a další příbuzné jevy.

Míšení konceptů[editovat | editovat zdroj]

Tato teorie předpokládá, že tvořivé myšlenky vznikají míšením složek jednotlivých scénářů a vztahů mezi nimi na hranicích mezi dvěma rozdílnými referenčními rámci.[14]

Teorie zdokonalování[editovat | editovat zdroj]

Teorii zdokonalování z větší části vyvinula psycholožka Liane Gaborová. Tato teorie v zásadě tvrdí, že tvořivost vzniká na základě sebeřízení a sebezdokonalování. Klade důraz nejen na viditelný výsledek tvořivého procesu, ale i na vnitřní kognitivní restrukturalizaci a úpravu pohledu na svět, kterou s sebou tvoření přináší. Úkol se zde střetává s naším světonázorem a z této interakce ani jedna strana nevyjde nezměněna. Tento střet se opakuje dokud není úkol splněn, ale v té chvíli je samotné zadání úkolu nazíráno z poněkud odlišného úhlu a světonázor prodělal mírnou, nebo i drastickou změnu, neboť následuje obecnou tendenci všech světonázorů eliminovat kognitivní disonanci a vyhledávat souhlad mezi všemi svými složkami, ať to jsou myšlenky, přístupy, nebo vědomosti.

V centru pozornosti zde stojí potencionální stav, laicky řečeno „nedopečené nápady“, které vznikají na základě náhodných asociací mezi minulými zážitky a vědomostmi a tím na co právě myslíme během našeho tvůrčího procesu.

Narozdíl od jiných teorií tvůrčího procesu, které vnímají tvůrčí proces prostě jako náhodné spojování nápadů, teorie zdokonalování se pokouší vysvětlit rukopis autorů, který je rozeznatelný i když daný autor zkusí vytvořit své dílo v jiném druhu umění, než v jakém tvořil doposud. Vysvětlením tohoto nezaměnitelného rukopisu je zde nezaměnitelný světonázor autora, který se promítá do všech jeho děl. [15]

Každodenní tvořivá myšlenka[editovat | editovat zdroj]

Lidé si všeobecně poměrně často představují alternativy k současné realitě myšlenkou začínající slovy "Kdybych tak..." [16]. Toto tzv. kontrafaktuální myšlení můžeme považovat za tvořivý proces [17], neboť zvažování alternativ k současné realitě probíhá obdobným způsobem jako racionální zvažování alternativ.[18]

Divergentní a konvergentní myšlení[editovat | editovat zdroj]

Tvořivé myšlení se někdy označuje jako divergentní (rozbíhavé), čili myšlenkový proces, z něhož vzniká množství nápadů a myšlenek.[19]. Jeho protikladem je myšlení konvergentní, směřující k jednomu správnému nebo nejlepšímu řešení. Příkladem je výběr jedné správné položky v testu s více možnostmi výběru.[19] Skutečný tvůrčí proces je ovšem kombinací obou složek. Divergentní myšlenkový postup nejprve nabídne mnoho různých řešení, poté nastupuje myšlení konvergentní, které vybere z množství nápadů ten nejvhodnější.[1][19]

Strukturní složky tvořivosti (složky divergentního myšlení)[editovat | editovat zdroj]

Složky divergentního myšlení často citované v literatuře o teorii tvořivosti uvádí Joy Paul Guilford:[20]

  • Fluence (plynulost) – plynulost toku nápadů
  • Flexibilita (pružnost) – pružnost myšlení
  • Originalita (původnost)
  • Senzitivita (citlivost) - citlivost na problémy
  • Redefinování (nová interpretace) - změna významu či reorganizace informací, použití starých poznatků novým způsobem
  • Elaborace (propracování) - schopnost najít, doplnit, vypracovat funkční detaily, jejichž spojením se vytvoří kompletní řešení problému

Uvedené složky tvořivosti se někdy užívají k měření úrovně tvořivosti.

Dalšími složkami tvořivosti, které hrají v tvůrčím procesu důležitou roli jsou:

Laterální myšlení[editovat | editovat zdroj]

Autor termínu laterální myšlení, Edward de Bono, jej klade do protikladu k pojmu vertikální myšlení.

Vertikální myšlení je klasický selektivní způsob řešení problému ve snaze dojít k jedinému správnému cíli. Při hledání odpovědi se orientuje jedním směrem. Je založeno na značné posloupnosti myšlenek - tj. každá nová přicházející myšlenka je založena na myšlence předchozí a navazuje na ni. Myšlení tedy probíhá striktně po krocích [1]. Při vertikálním myšlení vycházíme z již vytvořených vzorců řešení problému a je založeno spíše na hloubcce znalostí než na jejich šíři [21].

Laterální myšlení je považováno za základ tvořivosti a divergentního myšlení.

Laterální myšlení je silně tvůrčí a spíše než na jednou správnou odpověď se zaměřuje na rozmanitost odpovědí. Na rozdíl od vertikálního myšlení je vícesměrné a není tedy nutně založeno na posloupnosti myšlenek. Vyznačuje se přijímáním i zcela nových a zdánlivě irelevantních informací a zapojuje je do procesu řešení problému. Díky tomu je při něm možno dojít originálních odpovědí a řešení. Postupuje v mentálních skocích a zdá se být nelogické a chaotické [1], avšak díky tomutu postupu dochází restrukturaci původních myšlenkových vzorců a nacházení mnohem větší množstí alternativ. Toleruje nejistotu během procesu hledání odpovědí. Je založeno spíše na šíři znalostí než na jejich hloubce [21]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e DACEY, J. S.; LENNON, K. H. Kreativita. Praha: Grada, 2000. ISBN 80-7169-903-9. (česky) 
  2. LOKŠOVÁ, I.; LOKŠA, J. Tvořivé vyučování. Praha: Grada, 2003. ISBN 80-247-0374-2. (česky) 
  3. a b BAKALÁŘ, E.; ERAZÍM, P. Kapitoly z psychologie tvořivosti I.. Plzeň: Dům techniky ČSVTS, 1990. (česky) 
  4. PETROVÁ, A. Tvořivost v teorii a praxi. Příbram: Vodnář, 1999. ISBN 80-86226-05-0. (česky) 
  5. a b HLAVSA, J. Psychologické základy teorie tvorby. Praha: Academia, 1985. (česky) 
  6. a b MAŇÁK, J. Stručný nástin metodiky tvořivé práce ve škole. Brno: Paido, 2001. ISBN 80-7315-002-6. (česky) 
  7. Platón, Listy VII., 344b.
  8. ŽÁK, Petr. Kreativita a její rozvoj. Brno: Computer press, 2004. 315 s. ISBN 80-251-0457-5. Kapitola Systémy kreativního řešení problému, s. 124-126. (Čeština) 
  9. Ward, T.(2003)."Creativity",in Nagel, L.: Encyclopaedia of Cognition. New York: Macmillan. 
  10. Smith, Steven M.(1995)."Fixation, Incubation, and Insight in Memory and Creative Thinking",in Steven M. Smith: The Creative Cognition ApproachMIT Press. 
  11. MIHALY., Csikszentmihalyi,. Creativity : flow and the psychology of discovery and invention. 1st ed. vyd. New York: HarperCollinsPublishers viii, 456 pages s. Dostupné online. ISBN 0060171332, ISBN 9780060171339. 
  12. Ward, T.B. (1995). What’s old about new ideas. In S. M. Smith, T. B. Ward & R. A. & Finke (Eds.) The creative cognition approach, 157–178, London: MIT Press.
  13.  "Incubation, insight, and creative problem solving: A unified theory and a connectionist model"(2010). Psychological Review 117: 994–1024. doi:10.1037/a0019532. PMID 20658861. 
  14. Koestler, A.(1964). The Act of Creation. London: Pan Books. ISBN 0-330-73116-5. 
  15. Gabora, L. & Saab, A. (2011). Creative interference and states of potentiality in analogy problem solving. Proceedings of the Annual Meeting of the Cognitive Science Society. July 20–23, 2011, Boston MA.
  16. Roese, N. J. & Olson, J. M. (1995). What Might Have Been: The Social Psychology of Counterfactual Thinking. Mahwah, New Jersey: Erlbaum
  17. Markman, K. Klein, W. & Suhr, E. (eds) (2009). Handbook of mental simulation and the human imagination. Hove, Psychology Press
  18. Byrne, R. M. J. (2005). The Rational Imagination: How People Create Counterfactual Alternatives to Reality. Cambridge, MA: MIT Press.
  19. a b c SAWREY, J.; TELFORD, Ch. Educational psychology. Boston: Allyn and Bacon, INC., 1968. (anglicky) 
  20. GUILFORD, J. P. The Nature of Human Intelligence. New York: McGraw-Hill Education, 1967. (anglicky) 
  21. a b Hernandez, J. S., & Varkey, P. (2008). Vertical versus Lateral Thinking. Physician Executive, 34(3), 26-28.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • J. Hlavsa, Psychologické základy teorie tvroby. Praha: Academia 1985
  • M. Königová, Jak myslet kreativně. Praha: Grada, 2006 - 125 s. ; 21 cm ISBN 80-247-1626-7
  • M. Petrusek, Velký sociologický slovník. Praha: Karolinum 1998. Heslo Kreativita, str. 538.
  • M. Wertheimer, Productive thinking. New York: Harper 1945.
  • P. Žák, Kreativita a její rozvoj. Brno: Computer Press, 2004 - 315 s. 23 cm ISBN 80-251-0457-5

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]