Intuice

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Intuice (z lat. in-tueor, in-tuitum; českými synonymy tušení, předtucha) znamená vhled nebo náhled a v současném užití obvykle označuje schopnost rychlého chápání, odhadu a rozhodování, které není zprostředkováno žádným uvažováním a ačkoli bývá provázeno pocitem jasnosti a jistoty, není podloženo žádnými důvody. Intuice může být podmíněna zkušeností a hraje významnou úlohu jak pro rychlé rozhodování pod časovým tlakem, tak také v umění a v každé tvořivé činnosti vůbec.

Odtud také intuitivní – dosažený intuicí či odhadem, nezdůvodněný, předběžný.

Intuice ve filosofii[editovat | editovat zdroj]

Zkušenost „bleskového“ náhledu, pochopení nebo nápadu zmiňuje už Platón v "Sedmém listu", kde je ovšem důsledkem velkého myšlenkového úsilí. Jinak je Platón k nepodloženým odhadům a „pouhému mínění“ kritický a vyžaduje, aby se takové mínění vždy podrobilo rozumovému zkoumání. Teprve tak může dojít ke skutečnému poznání, jež je člověk schopen také předávat jiným. Podle I. Kanta je intuitivní poznání protikladem poznání diskurzivního, vznikajícího rozumovou úvahou a zkoumáním. Význam intuice jako prvotního zdroje poznání i rozhodování, které teprve následně můžeme podrobit racionální reflexi a kritice, zdůraznil Edmund Husserl i Henri Bergson. Ve snaze dopátrat se samého počátku například smyslového vnímání si Husserl všiml, že ještě než vnímaný předmět rozpoznáme jako něco (stůl, zvíře, hora), musel nás něčím zaujmout a upoutat. Hermeneutika německého filosofa H.-G. Gadamera hovoří o nezbytném předporozumění (Vorverständnis), s nímž člověk k určitému textu přistupuje ještě dřív, než jej mohl číst. Nové, neznámé věci by člověk zřejmě bez jisté intuice nemohl poznávat, stejně jako by nemohl tvořit.

Intuice v psychologii[editovat | editovat zdroj]

Z etologického hlediska je intuitivní poznávání dobře pochopitelné: v běžném životě se člověk musí často rozhodovat a jednat velmi rychle a své znalosti i zkušenosti sbírá právě kvůli tomu. Tak už velmi mladí šimpanzi prudce reagují na obrázek hada, i když se ještě s žádným nesetkali, malé dítě rychle rozpoznává lidskou tvář a podobně.

Švýcarský psycholog Carl Gustav Jung vytvořil klasifikaci lidských typů, kde na jedné ose leží proti sobě funkce racionální (usuzovací), totiž rozum a cítění, na druhé ose funkce iracionální, to jest intuice a vnímání. V kombinaci s další dvojicí, extrovertního a introvertního, tak vzniká celkem osm „čistých“ typů. Jung byl přesvědčen, že i když se různé typy mohou kombinovat, každého člověka charakterizuje právě jedna převládající schopnost, jejíž protějšek je vůči ní potlačen.

I současné studie dávají do protikladu intuici (víru) a analytické myšlení[1].

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://www.osel.cz/index.php?clanek=6277 - Analytické myšlení a víra nejdou dohromady

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • N. Claremon, Zen a lukostřelba: lekce mistra lukostřelby o dechu, držení těla a cestě intuice. Bratislava: CAD press, 1994 - 150 s. ISBN 80-85349-42-6
  • Filosofický slovník. Olomouc: Fin 1998. Heslo Intuice
  • M. Gladwell, Mžik. Jak myslet bez přemýšlení. Praha, Dokořán 2007.
  • Ottův slovník naučný nové doby, heslo Intuice. Sv. 4, str. 1491
  • J. Stachová – J. Nosek (vyd.), Intuice ve vědě a filozofii: sborník příspěvků. Praha: Filozofický ústav AV ČR, 1993 - 308 s. ISBN 80-7007-043-9
  • Tento článek využívá informace z odpovídajícího článku anglické a německé Wikipedie.