Fundamentalismus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Fundamentalismus (z latinského fundamentum - základ) je urputné lpění na základních principech. Je protikladem modernismu. Nejčastěji je užíván ve spojitosti s náboženstvím, kde označuje směry, vyžadující doslovný výklad základních knih a jejich aplikaci do života. Bývá spojen s přesvědčením o absolutnosti vlastní pravdy, provázeným netolerancí k odlišným názorům.

Původně byl označením pro určitou skupinu protestantského hnutí v USA od přelomu 19. a 20. století; v 80. letech se termín rozšířil v médiích a začal být používán v povšechném smyslu „krajní nebo ultrakonzervativní křídlo“ na nejrůznější hnutí a myšlenkové směry, stále více pak na islámský extremismus.

Bezpečnostní aspekty[editovat | editovat zdroj]

Zpráva ministerstva vnitra z roku 1997 popisuje náboženský fundamentalismus jako „myšlenkový směr, který s „doslovnou“ a historickou interpretací náboženských textů vnáší do přítomné doby předdemokratické a předhumanistické prvky“. V českém prostředí je „jednou z nápadných, avšak zdaleka ne převažujících pohnutek k intoleranci“ a nejvýrazněji je reprezentován některými sektami. Zpráva poukazuje na potenciální společenskou nebezpečnost fundamentalismu v případě, jsou-li jeho zastánci ochotni usilovat o dosažení svých představ násilnými akcemi a porušováním právního řádu. V evropském prostředí je tak sledována i nábožensky fundamentalistická část extremistického spektra, vedle pravicových, levicových a nacionalistických extremistů.[1]

Zpráva se věnuje zejména fundamentalismu islámskému, jehož posilování koncem 20. století konstatuje a označuje jej za nejvýznamnější fenomén světového terorismu. Islámský fundamentalismus je namířen proti křesťanským, židovským, sekulárním a jinověreckým systémům a prakticky proti současné západní civilizaci i částečně proti umírněným islámským režimům. Zpráva zároveň varuje před ztotožňováním islámského fundamentalismu s islámským náboženstvím jako takovým. V souvislosti s pravicovým extremismem zmiňuje také prvky katolického fundamentalismu u skupin hlásících se k fašismu, např. neregistrovaného Hnutí národního sjednocení.[1] Obdobná zpráva z roku 2011 spojuje i polské pravicově extremistické skupiny s katolickým fundamentalismem a vysvětluje to historickou snahou profilovat se vůči německému protestantství a ruskému pravoslaví. Tento fundamentalismus se podle zprávy projevuje silnou netolerancí homofobního charakteru, která je v Polsku častější než rasisticky motivované útoky. Podobné charakteristiky zpráva nachází i u pravicových extremistů v Chorvatsku, zde doplněné o složité vztahy na Balkáně. V srbském prostředí pak uvádí pravoslavný fundamentalismus jako rys krajně pravicových mládežnických hnutí (např. Obraz, Dveri) v kombinaci s velkosrbským nacionalismem. V Řecku se východní ortodoxní křesťanský fundamentalismus u krajně pravicových hnutí projevuje v radikálně odmítavých postojích k islámu.[2]

Zpráva z roku 1997 konstatuje prozatímní absenci extremistických organizací islámských fundamentalistů či nebezpečného náboženského extremismu v České republice.[1] Také v dalších 14 letech obdobné zprávy vesměs konstatují, že ministerstvo vnitra, resp. ministerstvo kultury[3] nezaznamenalo žádné problémy s extremistickými projevy registrovaných či evidovaných subjektů nebo jejich představitelů.[4]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c Zpráva o postupu státních orgánů při postihu trestných činů motivovaných rasismem a xenofobií (1997), archiv MVČR, navštíveno 4. 9. 2012.
  2. Zpráva o extremismu a projevech rasismu a xenofobie na území České republiky v roce 2011, MVČR, navštíveno 4. 9. 2012.
  3. Ministerstvo kultury se problematice věnuje v rámci agendy registrace církví a náboženských společností a evidence církevních právnických osob. Jejich činnost však samo aktivně nemonitoruje, řeší jen případné podněty dokládající nebezpečnou či protizákonnou činnost.
  4. Výroční zprávy o extremismu a strategie boje proti extremismu MVČR, navštíveno 4. 9. 2012.