Klasická hebrejština

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Klasická hebrejština je archaická forma hebrejštiny, jíž je zapsána hebrejská bible (proto často také nazývána biblická hebrejština), část svitků od Mrtvého moře a různé další nápisy.

Prameny a vývoj[editovat | editovat zdroj]

Šiloašský nápis z Chizkijášova tunelu (okolo 700 př. n. l.)

Prameny[editovat | editovat zdroj]

Vývoj klasické hebrejštiny se dělí do dvou období: starší klasická hebrejština (10.6. století př. n. l.) a mladší klasická hebrejština (6.1. století př. n. l.). Od 2. století př. n. l. vstoupila klasická do přechodového období, na jehož konci se přeměnila v mišnaickou hebrejštinu.[1]

Mezi prameny pro poznání klasické hebrejštiny kromě hebrejské bible slouží také zemědělský kalendář z Gezeru (10. stol.), ostraka ze Samaří (8. stol.), šíloašský nápis z Jeruzaléma (okolo 700), ostraka z Lakiše (okolo 600).[2] Dalším důležitý zdroj představují svitky od Mrtvého moře a další nápisy nalezené v této oblasti.[3][4][5]

Codex Leningradensis, nejstarší ucelený hebrejský text Bible z roku 1008

Vývoj[editovat | editovat zdroj]

Hebrejština se utvořila zřejmě ve 1412. století. Nejednalo se o homogenní jazyk, nýbrž o souhrn různých nářečí. Po různých dialektech však v dochovaných textech zbyly jen stopy a zmínky.[6] Mnohem více zvláštností pak vykazují texty od Mrtvého moře. Hebrejština ovšem mezi Izraelity převládala jen do 7. století. S rostoucím asyrským a později babylonským vlivem na Palestinu rostl i vliv aramejštiny. Aramejština zprvu sloužila jako diplomatický jazyk,[7] rozhodujícím faktorem bylo nicméně dobytí izraelského (722) a judského království (586). Aramejština se pak stala běžnou řečí a hebrejštinu vytlačila do pozice jazyka literatury a vzdělanců. I tato hebrejština ovšem podléhala silnému vlivu aramejské gramatiky a slovní zásoby až se nakonec proměnila v mišnaickou hebrejštinu.[8]

Zvyklosti ve výslovnosti se ustálily značně pozdě, a to až v 1. století n. l.. Bylo to dáno zejména tím, že klasická hebrejština zapisovala pouze konsonanty. V 1. století se rovněž definitivně ustálil starozákonní text, jenž byl teprve v 9. století doplněn vokály (tzv. masoretský text). Vznikly tři hlavní systémy vokalizace: babylonský, palestinský a tiberiadský. Nakonec se prosadila tiberiadská vokalizace, kterou vytvořila rodina ben Ašerů.[9]

Dnešní studijní vydání hebrejské bible vychází zpravidla z vokalizovaného textu Leningradského kodexu, který sice není zdaleka nejstarším biblickým textem, pochází až z roku 1008, je však nejstarším dochovaným kompletním textem.[10]

Hebrejské písmo[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Hebrejské písmo.

K zápisu klasické hebrejštiny se používaly dva základní typy hebrejského písma. V období 10.6. století př. n. l. se pro zápis hebrejštiny používalo tzv. paleohebrejské písmo, jež představovalo modifikaci fonického písma. S rostoucím vlivem aramejštiny se však k zápisu hebrejského textu stále více užívaly aramejské znaky, jež byly pro zápis hebrejštiny uzpůsobeny do podoby tzv. kvadrátního písma.[11]

Hebrejština se zapisuje zprava doleva pomocí 22 konsonantů, které tvoří hebrejskou abecedu. Moderní edice hebrejské bible sice obsahují také vokály, akcenty a další znaky a poznámky, jedná se však o systém vokalizace, jež byl vyvinut až v 9. století n. l. a slouží jako pomůcka ke správnému čtení posvátného hebrejského textu.[12]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. MEYER, Rudolf. Hebräische Grammatik. Berlin, New York : Walter de Gruyter, 1992. Dále jen Meyer (1992). ISBN 3-11-013694-5. S. 27n. (německy) 
  2. BIČ, Miloš. Stopami dávných věků: Mezi Nilem a Tigridem. 1. vyd. Praha : Vyšehrad, 1979. Dále jen Bič (1979). S. 136-156.  
  3. THIEDE, Carsten Peter. Svitky od Mrtvého moře a židovský původ křesťanství. 1. vyd. Praha : Volvox Globator, 2007. ISBN 80-7207-549-7. S. 219n.  
  4. SEGERT, Stanislav. Synové světla a synové tmy: Svědectví nejstarších biblických rukopisů. 1. vyd. Praha : Orbis, 1970. S. 107.  
  5. Meyer (1992). s. 28n.
  6. např. Sd 12, 6 (Kral, ČEP)
  7. 2Kr 18, 26 (Kral, ČEP)
  8. Meyer (1992). s. 29-32.
  9. Meyer (1992). s. 33-36.
  10. Meyer (1992). s. 36.
  11. Meyer (1992). s. 36-40.
  12. Meyer (1992). s. 41-82.

Související články[editovat | editovat zdroj]