Majuskule

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Psací písmo (jedna z variant): srovnání minuskul (nahoře) a majuskul (dole)

Majuskule, tradičně, zejména v paleografii, také majuskula (jinak velké písmeno, v typografii verzálka, verzála), je původní forma písmen (v latince A, B, C, …), která se objevila kolem 3. století př. n. l. Opakem jsou minuskule (malá písmena, minusky: a, b, c, …). V paleografii se majuskule definují jako znaky, které lze zapsat zpravidla mezi dvě linky psací osnovy, takže vyplňují horní a střední psací pásmo.

Oproti tomu minuskule, jež se zapisují do čtyřlinkové osnovy, mohou jednak zaplňovat pouhé střední pásmo, jednak mohou zasahovat do horního, nebo dolního pásma či do obou.[1]. Kromě základního (prostého, holého) tvaru písmen mohou být minuskule doplněny diakritikou mimo osnovu.

Majuskule v psací podobě mohou zasahovat i do spodního pásma čtyřlinkové osnovy, např. G, J a Y – viz ukázka.

Užívání[editovat | editovat zdroj]

Velká písmena se v češtině užívají např.

  • na začátku věty;
  • ve vlastních jménech (propria; Josef, Praha, Univerzita Karlova, Moravák);
  • v názvu díla literárního, dramatického, filmového, hudebního, malířského, sochařského;
  • v názvu novin a časopisů, rozhlasových a televizních pořadů atp.;
  • ve zkratkách, např. ČKD, AIDS, SMS;
  • k vyznačování textu;
  • v desetinném třídníku k vyjádření hierarchie (A.1, A.2, A.2.1, A.2.2 atd.)

Technika[editovat | editovat zdroj]

Ve světě počítačů, konkrétně v kaskádových stylech CSS, se pro vlastnost „text-transform“ používá hodnota „uppercase“.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. KAŠPAR, Jaroslav. Úvod do novověké latinské paleografie se zvláštním zřetelem k českým zemím. Praha : SPN, 1987. S. 37.  

Související články[editovat | editovat zdroj]