Erasmus Rotterdamský

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Na tento článek je přesměrováno heslo Erasmus. Tento článek pojednává o holandském mysliteli. O dalších významech pojednává článek Erasmus (rozcestník).
Erasmus Rotterdamský
Rodné jméno Gerrit Gerritszoon
Narození 6. listopadu 1469
Rotterdam
Úmrtí 22. července 1536 (ve věku 66 let)
Basilej
Příčina úmrtí úplavice
Místo odpočinku Basilejská katedrála
Alma mater Pařížská univerzita
Povolání spisovatel, filosof, teolog, překladatel, učitel a esejista
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Erasmus Desiderius Rotterdamský, vlastním jménem Gerrit Gerritszoon, (27. října 1466 Rotterdam12. července 1536 Basilej) byl holandský myslitel, augustiniánský řeholník a představitel zaalpské renesance a humanismu.

Život[editovat | editovat zdroj]

Holandský filolog a filosof Erasmus se narodil roku 1466 zřejmě v Rotterdamu (novější výzkumy však ukazují, že se mohl narodit též v Goudě jako Geert Geertsen. Mylně se domníval, že jméno Gerrit pochází ze slova „toužit“, a proto si zvolil latinizované jméno Desiderius. Patřil mezi nejvýznamnější a nejvlivnější představitele evropského humanismu, je považován za předchůdce reformace, ačkoli sám se stavěl velmi kriticky k jejím projevům (opustil například kvůli reformě basilejské univerzity svou milovanou Basilej). V náboženských sporech první poloviny 16. století byl přívržencem náboženské tolerance.

Nejprve byl augustiniánským řeholníkem, od roku 1492 byl po svém kněžském svěcení ve službách biskupa v Cambrai. V letech 14951499 studoval v Paříži, jako kněz procestoval celou Evropu a stal se slavným učencem. Mezi roky 1506 a 1509 žil v Itálii a mezitím pobýval v Nizozemí a Anglii. V letech 15141521 žil v Basileji, odkud vycestovával, aby nechal u svého přítele Johanna Frobena tisknout své knihy. Od roku 1524 opět bydlel v Basileji, avšak po získání města na stranu reformace Ulricha Zwingliho odešel na protest do Freiburgu. Pohřben byl v basilejské katedrále.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Prvním vážnějším Erasmovým dílem je Enchiridion militis christiani (Příručka křesťanského vojáka, 1503). V této krátké práci se Erasmus snažil vytvořit pohled na normální křesťanský život, který posléze po zbytek svého života dotvářel. Za hlavní zlo doby považoval formalismus, respekt ke tradicím bez ohledu na skutečné Kristovo učení. Nabídl řešení: každý se má ptát v každém okamžiku, co je zásadní a co je důležité beze strachu.

Svým nejznámějším spisem, satirou Chvála bláznivosti (Encomium moriae, 1509), se s výsměchem i vážností věnoval hluboce zakořeněným omylům doby a barvitě je vyobrazoval. Je napsán formou monologu, personifikované Bláznivosti kritizuje autor různé vrstvy společnosti – především církev, učence, krále a filozofy. Autor prokázal znalost klasické antické literatury a bible i v poměrech soudobé Evropy. V díle ironickým způsobem upozorňoval na nedokonalost lidí.

Roku 1516 vydal knihu O výchově křesťanského vladaře (Institutio principis christiani), jehož vydání inicioval zřejmě jeho třetí a poslední pobyt v Anglii téhož roku. Knihu věnoval jako radu mladému králi Karlu V. Obecné principy cti a upřímnosti aplikoval Erasmus na konkrétní úkoly knížete, kterého zobrazil jako služebníka svého lidu. Dílo bývá srovnáváno s Machiavelliho Vladařem (1537) jako nejvýznamnější spis o vládě 16. století. Je vhodné obě díla porovnat. Machiavelli uváděl, že k udržení vlády politickou sílou je bezpečnější pro knížete být obávaný než milovaný. Erasmus preferoval opačné stanovisko a uvedl, že vladař pro spravedlivé a shovívavé vládnutí potřebuje všestranné vzdělání a musí se vyvarovat toho, aby se stal zdrojem útisku.

Erasmus coby textový kritik a vydavatel stál u počátků moderní filologie. Stanovil mimo jiné také v současnosti používanou (ačkoli nesprávnou), tzv. „humanistickou“ výslovnost klasické řečtiny. Okolo roku 1505 se v návaznosti na Lorenza Vallu začal věnovat biblické filologii a roku 1516 vydal kritické vydání řeckého textu Nového zákona s vlastním latinským překladem a poznámkami. Tuto knihu věnoval papeži Lvu X. a pro vydání textu užil nově obnovených rukopisů. Ve druhém vydání zavedl pro pojmenování Nového zákona v latině namísto termínu instrumentum dnes běžné testamentum. Erasmova kritického textu použili např. pro anglický překlad překladatelé krále Jakuba I. (King James Bible), z prvních českých překladů jej použil Václav Beneš Optát. Erasmův text byl později označován jako textus receptus. Kromě prvního vydání se Erasmus zasloužil o další vydání (1522, 1527 a 1535).

Erasmovy reformační aktivity nebyly vítány ani z katolické, ani z reformační strany. Poslední roky jeho života byly poznamenané spory s těmi, kteří mu byli dosud sympatičtí. Mezi těmito spory byl význačný především spor s Ulrichem von Hutten, výrazným géniem, který se přidal na Lutherovu stranu. Erasmus Ulricha obvinil, že překroutil či nepochopil jeho výroky ohledně reformace a opakuje svou pozici nestranit žádné ze stran.

Nejvýznačnější prací posledních let Erasmova života je Ecclesiastes (Kazatel, 1535), v níž popsal kázání jako nejdůležitější úkol křesťanského kněze. Krátký traktát z roku 1533, Příprava na smrt, pak poukazoval i na jiné Erasmovy důrazy a tendence, když se snažil vyzdvihnout dobrý život jako nezbytnou podmínku šťastné smrti.

Krátce před svou smrtí sepsal knihu De puritate ecclesiae christianae (Čistota křesťanské církve), v níž se obě znepřátelené strany v reformačních sporech snažil usmířit. V některých svých snahách byl považován též za předchůdce osvícenství.

Katolická církev zařadila několik spisů Erasma Rotterdamského na Index zakázaných knih, kde byly uváděny až do konce 19. století.[1] Index z roku 1900 a vydání následující již díla Erasma Rotterdamského nezmiňují.[2]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Některé Erasmovy spisy jsou uvedeny např. ještě v Indexu z roku 1892 → Index librorum prohibitorum sanctissimi Domini Nostri Leonis XIII. Pont. Max. jussu editus: Editio IV. Taurnensis cum appendice usque ad 1892. Taurini : Typ. Pontificia et Archiepiscopalis Eq. Petrus Marietti, 1892. 444 s. [Viz str. 132.]
  2. Vydání Indexu z roku 1900 už Erasmovy spisy nezmiňuje → Index Librorum Prohibitorum Ssmi D.N. Leonis XIII Jussu et auctoritate recognitus et editus: praemittuntur constitutiones apostolicae de examine et prohibitione librorum. Romae: Typis Vaticanis, 1900. xxiii, 316 s. [Viz str. 122.]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Česká vydání Erasmových děl[editovat | editovat zdroj]

  • Humanismi et pacis praedicator / Hlasatel humanistických a mírových myšlenek, Praha : [s.n.], 1958. (latinský text a český překlad Erasmových spisů „Nářek míru“ a „O slušném chování dětí“)
  • Živá tvář Erasma Rotterdamského (výbor z textů), Praha : Vyšehrad, 1985.
  • Erasmus Rotterdamský: Chvála bláznivosti. List Martinu Dorpiovi. přel. R. Mertlík a J. Hejnic, Praha : Aurora, 1995 (předtím Praha : Odeon, 1966; Praha : Mladá fronta, 1986).
  • Erasmus Rotterdamský: Důvěrné hovory, přel. J. Dvořáček, Praha : Votobia, 1999.
  • Erasmus Rotterdamský: O svobodné vůli, přel. K. Korteová, Praha : OIKOYMENH, 2006.
  • Erasmus Rotterdamský: Chvála bláznivosti, přel. R. Mertlík, Praha : XYZ, 2008.
  • Erasmus Rotterdamský: O výchově křesťanského vladaře, přel. D. Korte, Praha : Občanský institut, 2009.
  • Erasmus Rotterdamský: Hérakleovy práce, přel. D. Sanetrník, in: Auriga (ZJKF) 51, 2009, s. 84-98 (úvod s. 84-89, překlad s. 90-98).

Česká sekundární literatura[editovat | editovat zdroj]

  • SVATOŠ, Martin; SVATOŠ, Michal. Živá tvář Erasma Rotterdamského. Praha : [s.n.], 1985.
  • ZWEIG, Stefan. Triumf a tragika Erasma Rotterdamského. Praha : [s.n.], 1997.
  • JOHNSON, Paul. Dějiny křesťanství, kap. V. Brno : [s.n.], 1999.
  • HEER, Friedrich. Evropské duchovní dějiny. Praha : [s.n.], 2000.
  • SANETRNÍK, David. Reformní theolog Erasmus Rotterdamský a jeho polemika s Lutherem. in: Erasmus Rotterdamský, O svobodné vůli. Praha : [s.n.], 2006. S. 7-103.
  • Erasmovo dílo v minulosti a současnosti evropského myšlení. usp. T. Nejeschleba a J. Makovský, Brno : CDK, 2012. ISBN 978-80-7325-301-1
  • CETL, Jiří aj. Průvodce dějinami evropského myšlení. 1. vyd. Praha: Panorama, 1985. 634 s. [Kapitola „Erasmus Rotterdamský – program tolerance" je na str. 216–222; autorem je Jaroslav Kudrna.]
  • GORFUNKEL, Aleksandr Chaimovič. Renesanční filozofie: [Orig.: Filosofija epochi vozroždenija]. Vyd. 1. Přeložil Otto Vochoč. Praha: Svoboda, 1987. 377 s. [Viz str. 131–140.]
  • McGREAL, Ian Philip, ed. Velké postavy západního myšlení: slovník myslitelů. Překlad Martin Pokorný. Vyd. 1. Praha: Prostor, 1997. 707 s. Obzor; sv. 10. ISBN 80-85190-61-3. [Stať „Desiderius Erasmus Rotterdamský" je na str. 160–164.]
  • TUMPACH, Josef, ed. a PODLAHA, Antonín, ed. Český slovník bohovědný. Díl 3., církevní řády – Ezzo (sešity 42–82). Praha: Cyrillo-Methodějská knihtiskárna a nakladatelství V. Kotrba, 1926. 960 s. [Heslo „Erasmus Desiderius" je na str. 820–822.]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]