Liberální demokracie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Jako v každém demokratickém systému existují svobodné volby (Francie, 2007)

Liberální demokracie, někdy též ústavní demokracie, je běžnou formou zastupitelského demokratického zřízení. Mezi hlavní body liberální demokracie patří spravedlivé a svobodné volby včetně konkurenceschopnějších politických procesů. Pluralita této politiky je definována jako vláda více stran.

Liberální demokracie může mít různé typy státních zřízení: ústavní republika (například Francie, Německo, Indie, Irsko, Itálie či Spojené státy americké), konstituční monarchie (např. Japonsko, Španělsko nebo Spojené království), prezidentské republiky (Argentina, Brazílie, Mexiko, Spojené státy), poloprezidentské republiky (Finsko, Francie, Taiwan) a nebo parlamentní republiky (Austrálie, Kanada, Indie, Nový Zéland, Polsko, Česko).

Myšlenka[editovat | editovat zdroj]

Liberální demokracie zásadně prosazuje volební právo, bez ohledu na rasu jednotlivce, pohlaví či vlastnictví. Dříve bylo v zemích, které byly považované za liberální demokracie, volební právo omezenější a lidé neměli možnost volit. Existoval také zákon přikazující registraci voličů před tím, než půjdou volit.

Ústava liberálně demokratického státu určuje jeho charakter. Stanovuje dobu vlády daných stran, klade důraz na pravomoci stran, na nezávislé soudnictví a na kontrolu vládních zastupitelstev. Vládní orgán může započít činnost pouze v souladu s přijatými písemnými zákony a v souladu se schváleným postupem. Hodně demokratických států je orientováno federativně, za účelem zabránit zneužívání pravomocí a rozdělení pravomocí vlád v daném městě, kraji nebo v národních vládách. (př. Německo)

Občanská práva a svobody[editovat | editovat zdroj]

Finský parlament

V praxi se však i v demokratických státech objevují určitá omezení konkrétních svobod. Existují různá právní omezení, jako jsou například autorská práva a zákony proti pomluvě, nebo také omezení podpory terorismu, kritiky demokracie či zákazy porušování lidských práv.

Důvodem pro tato omezení je nezbytnost zajištění existence demokracie nebo existence samotných práv a svobod.

Nicméně existuje mnoho vlád, které jsou považovány za demokratické a přesto potlačují svobodu projevu a měly by tak být považovány naopak za nedemokratické. Tato omezení svobody se vyskytují například ve formě omezení možnosti získat pracovní místo, zakázu přistoupit k volbám či v projevech diskriminace vůči rase či náboženství, které jedinec uznává.

Některá práva, která prosazuje demokracie v dané zemi, můžou být pro jiné demokratické země zcela neznámá. Například ústavy Kanady, Indie, Izraele, Mexika s USA zaručují ochranu před dvojitým potrestáním za tentýž trestný čin (angl. double jeopardy, ekvivalent našeho ne bis in idem), což je právo, které ostatní demokratické státy nezaručují. Mnoho Američanů pokládá za důležité právo na vlastnictví zbraně, kdežto jiné země tohle právo nestanovují.

Předpoklady[editovat | editovat zdroj]

Vlády, které jsou součástí systému, slibují ekonomické svobody, vedou k prosperující občanské společnosti a k vytvoření významné střední třídy. Jedná se o vlády liberálních demokracií. V autokratických nedemokratických zemích, kde chybí velký počet jedinců, kteří stojí o demokracii, někdy stačí málo k demokratickému převratu a zavedení svobodných voleb. Posun v politické kultuře a postupné dosažení k vytvoření demokratických vlád jsou zcela potřebné. Existují příklady jako v latinské Americe, kde se povedlo demokracii udržet jen dočasně nebo v omezené době až do širších kulturních změn, které ustanovily podmínky, za kterých je možno, aby se zde demokracie rozkvétala.

Jedním z klíčových bodů demokratické kultury je představa o loajální opozici. Tento kulturní posun je ale obtížný uskutečnit v zemích, kde došlo k demokratickému převratu násilnou cestou. Znamená to, že všechny strany odlišného názoru v demokracii budou sdílet společný závazek k jejich základním hodnotám. Političtí konkurenti mohou nesouhlasit, ale musí respektovat jeden druhého a uznávat legitimní a důležité role, kterou každý jedinec hraje. Základní pravidla o společnosti musí podporovat toleranci a zdvořilost ve veřejné debatě. V takovéto společnosti musí poražená strana ve volebních výsledcích přijmout svou porážku a pokojně předat moc vítězné straně. Poražení by měli být v uspokojení a se svědomím, že život nekončí, jejich svoboda nekončí a že se mohou podílet na vládě. Nejsou loajální vůči politice vítězné vlády, ale vůči základní legitimitě státu a demokratických procesů.

Liberálně demokratické státy[editovat | editovat zdroj]

Mapa s výsledky organizace Freedom House z roku 2010, která ukazuje svobodné a nesvobodné státy na světě v roce 2009, z čehož lze vyčíst počet demokratických států. Některé z těchto průzkumů jsou ale sporné.      Svobodné státy (89)      Svobodné s větším omezením lidských práv (58)      Nesvobodné (47)

Několik organizací a vědců tvoří seznam svobodných a nesvobodných států na světě, a to jak v současnosti, tak i o pár století zpět. Asi nejznámější seznam těchto údajů (Polity Data Set) je vyráběný organizací Freedom House.

Existuje také shoda mezi několika vědci a organizacemi (jako např. již zmiňovaná Freedom House), že státy Evropské Unie, Norsko, Island, Švýcarsko, Japonsko, Argentina, Brazílie, Chile, Jižní Korea, Taiwan, USA, Indie, Kanada, Izrael, Mexiko, JAR, Austrálie a Nový Zéland jsou liberální demokracie, však s Kanadou, která má největší rozlohu a Indií, která je svou demokracií na světě nejpopulárnější.

Freedom House se domnívá, že mnoho oficiálních demokratických vlád v Africe a bývalém Sovětském svazu jsou nedemokratické, obvykle proto, že vláda, která je u moci má silný vliv na volební výsledky.

Graf Freedom House ukazující počet národů v různých kategorií v období let 1973-2013.      Svobodné státy      Svobodné s větším omezením lidských práv      Nesvobodné

Oficiálně jsou nedemokratické diktátorské státy s vládou jedné strany obyčejné ve východní Asii, na středním východě a severní Africe.

Druhy systémů[editovat | editovat zdroj]

Státní zřízení jednotlivých zemí v roce 2006     parlamentní systém      mix prezidentského systému a parlamentního systému      poloprezidentský systém      plný prezidentský systém      parlamentní konstituční monarchie, kde se panovník na vládě nepodílí      konstituční monarchie, kde panovník má výkonnou moc      absolutní monarchie      státy s vedoucí úlohou jedné strany zakotvenou v ústavě      státy kde ustanovení ústavy byla pozastavena      země které se nevejdou ani do jedné z uvedených kategorií

Poměrný × většinový volební systém[editovat | editovat zdroj]

Většinový volební systém přiděluje křesla v závislosti na regionální většině. Vítězný kandidát či politická strana obsazuje křeslo, které představuje daný region. Existují i jiné demokratické volební systémy, jako jsou například různé formy poměrného zastoupení, které přiděluje křeslo podle podílu jednotlivých hlasů, které strana obdržela celostátně nebo v určitém regionu.

Prezidentský × parlamentní systém[editovat | editovat zdroj]

Prezidentský systém je systém republiky, ve které legitimita výkonné i zákonodárné moci je odvozena od občanů. Parlamentní systém se vyznačuje výkonem vlády, která je závislá na přímé či nepřímé podpoře parlamentu, většinou vyjádřením důvěry. Legislativa tak má legitimitu odvozenu od občanů, zatímco vláda získává legitimitu nepřímo od parlamentu.

Zastupitelské demokracie (modře)

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Liberal democracy na anglické Wikipedii.