Liberální demokracie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jump to navigation Jump to search
Všeobecné volby jsou definující součástí současné demokracie (Francie, 2007)

Liberální demokracie, dnes často označovaná jen jako demokracie, je politický režim, který má 1. demokratický systém vlády, 2. oficiálně uznává a chrání svobody a práva jednotlivců a 3. je právním státem, tedy omezuje výkonnou moc vládou zákona.[1] Podobný obsah mají pojmy ústavní demokracie (s důrazem na to, že moc státu je limitována zákonem) a moderní západní demokracie (s odkazem na to, že vznikla a nyní převládá v západních zemích); to ovšem neznamená, že by takové státy musely mít psanou ústavu (nemá ji Velká Británie) anebo že by musely patřit k západnímu kulturnímu okruhu (nepatří tam např. Japonsko).

Liberální demokracie může mít různá státních zřízení: republika (například Francie, Německo, Indie, Irsko, Itálie či Spojené státy americké), anebo monarchie (např. Japonsko, Španělsko nebo Spojené království). Mohou mít různé formy vlády: prezidentské republiky (Argentina, Brazílie, Mexiko, Spojené státy), poloprezidentské republiky (Francie, Taiwan) a nebo parlamentní (Austrálie, Kanada, Indie, Nový Zéland, Polsko, Česko).

Myšlenka[editovat | editovat zdroj]

Liberální demokracie zásadně prosazuje volební právo, bez ohledu na rasu jednotlivce, pohlaví či vlastnictví. Dříve bylo v zemích, které byly považované za liberální demokracie, volební právo omezenější a lidé neměli možnost volit. Existoval také zákon přikazující registraci voličů před tím, než půjdou volit.

Ústava liberálně demokratického státu určuje jeho charakter. Stanovuje dobu vlády daných stran, klade důraz na pravomoci stran, na nezávislé soudnictví a na kontrolu vládních zastupitelstev. Vládní orgán může započít činnost pouze v souladu s přijatými písemnými zákony a v souladu se schváleným postupem. Hodně demokratických států je orientováno federativně, za účelem zabránit zneužívání pravomocí a rozdělení pravomocí vlád v daném městě, kraji nebo v národních vládách. (př. Německo)

Občanská práva a svobody[editovat | editovat zdroj]

Finský parlament

V praxi se však i v demokratických státech objevují určitá omezení konkrétních svobod. Existují různá právní omezení, jako jsou například autorská práva a zákony proti pomluvě, nebo také omezení podpory terorismu, kritiky demokracie či zákazy porušování lidských práv.

Důvodem pro tato omezení je nezbytnost zajištění existence demokracie nebo existence samých práv a svobod.

Nicméně existuje mnoho vlád, které jsou považovány za demokratické a přesto potlačují svobodu projevu a měly by tak být považovány naopak za nedemokratické. Tato omezení svobody se vyskytují například ve formě omezení možnosti získat pracovní místo, zakázu přistoupit k volbám či v projevech diskriminace vůči rase či náboženství, které jedinec uznává.

Některá práva, která prosazuje demokracie v dané zemi, můžou být pro jiné demokratické země zcela neznámá. Například ústavy Kanady, Indie, Izraele (poznámka: Izrael nemá ústavu!), Mexika s USA zaručují ochranu před dvojitým potrestáním za tentýž trestný čin (angl. double jeopardy, ekvivalent českého ne bis in idem), což je právo, které ostatní demokratické státy nezaručují. Mnoho Američanů pokládá za důležité právo na vlastnictví zbraně, kdežto jiné země tohle právo nestanovují.

Předpoklady[editovat | editovat zdroj]

Vlády, které jsou součástí systému, slibují ekonomické svobody, vedou k prosperující občanské společnosti a k vytvoření významné střední třídy. Jedná se o vlády liberálních demokracií. V autokratických nedemokratických zemích, kde chybí velký počet jedinců, kteří stojí o demokracii, někdy stačí málo k demokratickému převratu a zavedení svobodných voleb. Posun v politické kultuře a postupné dosažení k vytvoření demokratických vlád jsou zcela potřebné. Existují příklady jako v latinské Americe, kde se povedlo demokracii udržet jen dočasně nebo v omezené době až do širších kulturních změn, které ustanovily podmínky, za kterých je možno, aby se zde demokracie rozkvétala.

Jedním z klíčových bodů demokratické kultury je představa o loajální opozici. Tento kulturní posun je ale obtížný uskutečnit v zemích, kde došlo k demokratickému převratu násilnou cestou. Znamená to, že všechny strany odlišného názoru v demokracii budou sdílet společný závazek k jejich základním hodnotám. Političtí konkurenti mohou nesouhlasit, ale musí respektovat jeden druhého a uznávat legitimní a důležité role, kterou každý jedinec hraje. Základní pravidla o společnosti musí podporovat toleranci a zdvořilost ve veřejné debatě. V takovéto společnosti musí poražená strana ve volebních výsledcích přijmout svou porážku a pokojně předat moc vítězné straně. Poražení by měli být v uspokojení a se svědomím, že život nekončí, jejich svoboda nekončí a že se mohou podílet na vládě. Nejsou loajální vůči politice vítězné vlády, ale vůči základní legitimitě státu a demokratických procesů.

Kritika liberální demokracie[editovat | editovat zdroj]

Pojem liberální demokracie je těžké definovat vzhledem k míře jeho využívání v různých kontextech, zejm. je problematické jeho vymezení, resp. odlišení od klasické demokracie. Není proto jasné, co přesně znamená.[2] V současnosti se setkáváme také se stále častějším užíváním tohoto pojmu určitými zájmovými skupinami.[3] Kritika proto upozorňuje na uzurpování pojmu liberální demokracie v rámci politického boje, resp. jeho zneužitím a naplnění obsahem, který nemá s klasickým liberalismem ani s demokracií mnoho společného.[4][5]

Na základě textu Jiřího Weigla[6] vznikl v rámci Institutu Václava Klause manifest s názvem Manifest IVK: Obrana demokracie před liberální demokracií, který byl představen širší veřejnosti na semináři v Obecním domě 26. června 2018, setkal se se značným zájmem médií a rozpoutal společenskou diskuzi.[7][8][9][10][11] Záznam ze semináře s vystoupeními jednotlivých řečníků je ke shlédnutí zde.Autoři Manifestu např. konstatují[12] (výňatky, celý text Manifestu je ke zobrazení zde):

  • ,,Pojem „liberální demokracie“ není neutrálním politologickým termínem, stal se v současnosti propagandistickým heslem ... Jeho smyslem je zúžit pojem demokracie – jako obecného prostoru a mechanismu pro otevřenou politickou soutěž – na jednu jedinou podobu uspořádání společnosti. A tím vlastně demokracii jako takovou sprovodit ze světa."[13]
  • ,,Faktické ohrožení svobody přichází od dnešních – zejména evropských – elit samých, což se tyto elity ze všech sil pokoušejí skrývat. Snaží se zatemnit podstatu a příčiny současného stavu a odvést pozornost jinam, což je nebezpečný manévr. Jimi iniciovaná manipulace a matení veřejnosti mají za následek postupný rozklad politického systému, založeného na soutěži tradičních, ideově vymezených politických stran, a zmatené těkání voličů mezi nově vznikajícími hnutími s nejasnými programy a často s bizarními vůdci. Tento chaos velmi pomáhá k udržení moci dnes vládnoucích, ale málokým respektovaných politických elit."
  • ,,Ohrožení demokracie opravdu existuje. Není jím však – jak tvrdí oni – existence a relativní politická úspěšnost těch několika málo tzv. populistických lídrů, kteří uspěli tím, že dokázali oslovit voliče kritikou dobře viditelných a ničím neobhajitelných defektů dnešního evropského politického systému. Lehce vyslovitelná nálepka populismu je od evropských elit cílenou a vědomou náhražkou vážné diskuse. Je urážkou všech těch, kteří jsou k takové diskusi připraveni."
  • ,,Demokracie je opravdu vážně ohrožena, ale ze zcela jiné strany, než nám tvrdí současný politický establishment. K nezanedbatelnému potlačení a omezení občanských svobod tentokráte dochází ve jménu nové, potichu vzniklé, evidentně nedemokratické pokrokářské ideologie, která v posledních dvou dekádách ovládla západní civilizaci, resp. západní mocenská centra a na ně napojený mediální a intelektuální svět. Jejich – totalitou zavánějící – mutace demokracie dnes dostala zdánlivě neutrální název liberální demokracie. Není ani liberální, není ani demokracií."
  • ,,Za hlavní hrozbu pro demokracii na Západě nepovažujeme tzv. autoritářské režimy nepohodlných populárních vůdců, ale právě onu tolik opěvovanou liberální demokracii (a její exponenty)."
  • ,,Liberální demokracie, tedy nikoli sama demokracie, začala být prezentována jako ideál a cíl současnosti. Nic lepšího údajně neexistuje, a ani existovat nemůže. Proto si Západ, jako její kolébka, osobuje právo uplatňovat universalistický nárok na šíření tohoto programu po celém světě, třeba i násilím (všechny „barevné“ revoluce a „humanitární“ intervence jsou toho přesvědčivým důkazem)."
  • ,,Demokracie je vládou většiny, liberální demokracie je vládou menšin. Její prosazování a obhajobu považujeme za „začátek konce“ moderního liberálního světa."
  • ,,Není to poprvé v historii, kdy byl pojem demokracie ukraden. Musíme připomenout podobné hrátky se slovem demokracie v komunistické éře. Starší generace si dobře pamatují pojem „lidová demokracie“, což byl zřejmý obsahový nesmysl či protimluv („lidová lidovláda“). Nebyla to vláda lidu. Zneužití slov „lidová“ a „demokracie“ bylo snahou legitimizovat totalitní komunistickou diktaturu. Dnes tolik vzývaná liberální demokracie je podobnou ambicí. Je snahou o legitimizaci politického systému vlády, založené na bázi progresivistické, pokrokářské, levicové ideologie. Ta liberální v žádném případě není. Pocit svobody, na který jsme se před listopadem 1989 tolik těšili, už opět nemáme. Opět žijeme v systému rozsáhle manipulované společnosti. Není náhodou, že to cítíme silněji než lidé v zemích na západ od nás. V tom jsme byli nesmírně poučeni komunismem."
  • ,,Koncept liberální demokracie fakticky znamená odklon od pojetí demokracie jako vlády se souhlasem ovládaných. Vláda většiny je nahrazována vládou byrokracie, jejímž úkolem je zajišťovat ochranu a práva velmi rozmanitě definovaných menšin. Jejich počet je záměrně a programově neukončený a neukončitelný. Když hrozí, že se – z pohledu elit – něco úspěšně vyřeší, musí být k dispozici vždy plná zásobárna dalších „diskriminovaných“. Umělá práva, nároky, pravidla a svévole „nezávislých“ orgánů dostávají přednost před voličem a odpovědností vůči němu."
  • ,,Progresivistická ideologie současnosti má za cíl politický lid-démos rozbít a zabránit prosazení vůle většiny, která by byla v rozporu se zájmy dnešní, za avantgardu se považující mocenské garnitury. Té se podařilo zneužít demokracie k vytvoření své autoritativní vlády. Protože démos může existovat pouze v rámci národních států, stávají se tyto národní státy hlavním předmětem pokrokářského ataku. To platí především pro Evropu a Evropskou unii, která je vůči svým základním článkům – vůči členským národním státům a vůči národním společenstvím jejich obyvatel – vysloveně nepřátelská. A je nepřátelská stále více."
  • ,,Politické elity se snaží národní státy všemi cestami oslabit, narušit, zbavit je posledních zbytků suverenity. To není žádná novinka. O to se neliberální politické elity v minulosti snažily nejednou. Pokoušejí se zlikvidovat národní identitu jejich obyvatel. I dnes se to, stejně jako v minulosti, provádí v zájmu již tradiční pokrokářské ideje – sjednocení Evropy a vytvoření jejího nového obyvatele, zglajchšaltovaného kosmopolitního Evropana bez kořenů a tradic. To považují za nezbytné. Dnešní Evropan se svými národními kořeny a tradicemi brání uskutečnění tohoto „velkého“, avšak zcela neliberálního projektu."
  • ,,Demokratické procedury se v poměrech dnešní liberální demokracie stávají pouhou formalitou. Prototypem této nové budoucnosti je Evropský parlament, který s původním významem slova parlament nemá nic společného. Záměrně v něm neexistuje vládní většina ani opoziční menšina, svobodná parlamentní diskuse v něm není umožňována, parlament nemá zákonodárnou iniciativu."
  • ,,Politici a politika jsou odmítáni. Přesto je stále posilován stát. Proto jsou vzývány a oslavovány – jak houby po dešti se množící – tzv. nezávislé orgány. Ty však nepodléhají standardní demokratické kontrole, což je koneckonců faktickým obsahem oné pokrokářské „nezávislosti“.
  • ,,Evropská unie je svou konstrukcí přímo ideálním prostředím, v němž je postupný a trvalý odklon od zásad demokracie a svobodné společnosti již řadu desetiletí „úspěšně“ uskutečňován. Eufemisticky se hovoří o demokratickém deficitu EU (my dodáváme deficitu vrozeném), ale to v očích tvůrců a hybatelů liberální demokracie není nedostatkem EU, nýbrž její kýženou předností."
  • Žádné krátkodobé revoluční řešení neexistuje. Zvrátit neblahý vývoj západní společnosti bude během na dlouhou trať. Předstupněm k němu musí být nahrazení „liberální demokracie“ demokracií skutečnou, tj. znovu dát většině rozhodující slovo při správě věcí veřejných. Jinak řečeno, ubránit parlamentní demokracii. Předpokladem je obhájit národní stát (před liberální demokracií) jako jediné přirozené místo pro existenci funkční demokracie. Musíme bránit všem dalším pokusům o posilování bruselského centra a o pokračování přenosu kompetencí z národních států. Prvním velkým střetem bude souboj o revoluci v azylové legislativě (Dublin IV), o odebrání kompetencí členských států v této oblasti. Musíme zrušit automatickou nadřazenost unijní legislativy nad národní. Jedině tak lid znovu získá kontrolu nad svou vládou."
  • ,,Na vnitrostátní úrovni je nezbytné podrobit všechny oblasti veřejného života demokratické kontrole občanů, tj. netolerovat „nezávislé“ orgány a instituce nadané veřejnou mocí bez odpovědnosti. Rozhodování musíme vrátit orgánům s demokratickým mandátem. Musí nastat zprůchodnění politického systému tak, aby usnadňoval vytváření funkčních vlád. Nefunkční vlády jsou nikoli náhodou jedním z cílů liberální demokracie. Na první místo v pořadí principů, jimiž se řídí společnost, musíme znovu předřadit svobodu před falešnou rovností."

Liberálně demokratické státy[editovat | editovat zdroj]

Mapa s výsledky organizace Freedom House z roku 2017, která ukazuje svobodné a nesvobodné státy na světě v roce 2016, z čehož lze vyčíst počet demokratických států. Některé z těchto průzkumů jsou ale sporné.
     Svobodné státy (86)
     Svobodné s větším omezením lidských práv (59)
     Nesvobodné (50)

Několik organizací a vědců tvoří seznam svobodných a nesvobodných států na světě, a to jak v současnosti, tak i o pár století zpět. Asi nejznámější seznam těchto údajů (Polity Data Set) je vyráběný organizací Freedom House.

Existuje také shoda mezi několika vědci a organizacemi (jako např. již zmiňovaná Freedom House), že státy Evropské Unie, Norsko, Island, Švýcarsko, Japonsko, Argentina, Brazílie, Chile, Jižní Korea, Taiwan, USA, Indie, Kanada, Izrael, Mexiko, JAR, Austrálie a Nový Zéland jsou liberální demokracie, však s Kanadou, která má největší rozlohu a Indií, která je svou demokracií na světě nejlidnatější.

Freedom House se domnívá, že mnoho oficiálních demokratických vlád v Africe a bývalém Sovětském svazu jsou nedemokratické, obvykle proto, že vláda, která je u moci má silný vliv na volební výsledky.

Graf Freedom House ukazující počet národů v různých kategorií v období let 1973-2013.
     Svobodné státy
     Svobodné s větším omezením lidských práv
     Nesvobodné

Oficiálně jsou nedemokratické diktátorské státy s vládou jedné strany obyčejné ve východní Asii, na středním východě a severní Africe.

Druhy systémů[editovat | editovat zdroj]

Státní zřízení jednotlivých zemí v roce 2006
     plný prezidentský systém
     parlamentní konstituční monarchie, kde se panovník na vládě nepodílí
     konstituční monarchie, kde panovník má výkonnou moc
     státy s vedoucí úlohou jedné strany zakotvenou v ústavě
     státy, kde platnost ústavy byla pozastavena
     země mimo uvedené kategorie

Poměrný × většinový volební systém[editovat | editovat zdroj]

Většinový volební systém přiděluje křesla v závislosti na regionální většině. Vítězný kandidát či politická strana obsazuje křeslo, které představuje daný region. Existují i jiné demokratické volební systémy, jako jsou například různé formy poměrného zastoupení, které přiděluje křeslo podle podílu jednotlivých hlasů, které strana obdržela celostátně nebo v určitém regionu.

Prezidentský × parlamentní systém[editovat | editovat zdroj]

Prezidentský systém je systém republiky, ve které legitimita výkonné i zákonodárné moci je odvozena od občanů. Parlamentní systém se vyznačuje výkonem vlády, která je závislá na přímé či nepřímé podpoře parlamentu, většinou vyjádřením důvěry. Legislativa tak má legitimitu odvozenu od občanů, zatímco vláda získává legitimitu nepřímo od parlamentu.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Liberal democracy na anglické Wikipedii.

  1. liberal democracy | Definition of liberal democracy in English by Oxford Dictionaries. Oxford Dictionaries | English [online]. [cit. 2018-06-27]. Dostupné online. 
  2. Liberální demokracie – další matení pojmů. virtually.cz [online]. [cit. 2018-07-09]. Dostupné online. 
  3. Liberální demokracie se podobá komunismu | Recenze. Lidovky.cz [online]. 2017-02-22 [cit. 2018-07-09]. Dostupné online. 
  4. Liberální demokracie se podobá komunismu | Recenze. Lidovky.cz [online]. 2017-02-22 [cit. 2018-07-09]. Dostupné online. 
  5. Jiří Weigl: Vystoupení na úvodním představení Manifestu IVK proti liberální demokracii | Václav Klaus. www.klaus.cz [online]. [cit. 2018-07-09]. Dostupné online. (česky) 
  6. Jiří Weigl: Vystoupení na úvodním představení Manifestu IVK proti liberální demokracii | Václav Klaus. www.klaus.cz [online]. [cit. 2018-07-09]. Dostupné online. (česky) 
  7. KLAUSE, Institut Václava. Manifest IVK: Obrana demokracie před liberální demokracií. Literární noviny. Dostupné online [cit. 2018-07-09]. (česky) 
  8. KOMENTÁŘ: Je liberální demokracie demokratická? – Alexander Tomský. Novinky.cz. Dostupné online [cit. 2018-07-09]. (česky) 
  9. ESEJ: Obrana demokracie před liberální demokracií - Neviditelný pes. Lidovky.cz [online]. 2018-06-26 [cit. 2018-07-09]. Dostupné online. 
  10. Liberální demokracie je protiliberální a protidemokratická, tvrdí Klausův exkancléř Weigl. iROZHLAS. Dostupné online [cit. 2018-07-09]. (česky) 
  11. manifest liberální demokracie AND klaus - Hledat Googlem. www.google.cz [online]. [cit. 2018-07-09]. Dostupné online. (česky) 
  12. Manifest IVK: Obrana demokracie před liberální demokracií | Václav Klaus. www.klaus.cz [online]. [cit. 2018-07-09]. Dostupné online. (česky) 
  13. Manifest IVK: Obrana demokracie před liberální demokracií | Václav Klaus. www.klaus.cz [online]. [cit. 2018-07-09]. Dostupné online. (česky)