Parlamentní systém

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Československá ústava přijatá Národním shromážděním 29. února 1920

Parlamentní systém je politický systém s dělbou moci, ve kterém je vláda odpovědná parlamentu, což je vyjádřeno hlasováním o důvěře vládě. Parlament je voleným orgánem, reprezentujícím voličstvo a má zákonodárnou moc. Hlava státu má omezenou pravomoc a připadá mu především úloha reprezentativní. V parlamentním systému je hlava státu obvykle osobou odlišnou od hlavy vlády, to je v kontrastu s prezidentským systémem, kde hlava státu je často také hlavou vlády. Země s parlamentními systémy mohou být konstituční monarchie (hlavou státu je panovník), nebo parlamentní republiky (hlavou státu je prezident).

Specifika parlamentarismu[editovat | editovat zdroj]

Tablo zemských poslanců

Základem je v parlamentní formy vlády především princip moci většiny, která sestavuje vládu. V zastupitelské demokracii tento základní princip vlády většiny doplňují další, zejména zásada ochrany menšiny, otevřenost možnosti změny dosavadní menšiny stát se většinou prostřednictvím svobodných voleb, jejíž základní podmínkou je svoboda slova, uznání plurality ve společnosti a existence politických stran.

K dispozici jsou tři hlavní složky[zdroj?] parlamentního systému:

  • voličstvo, politický lid, který volí parlament
  • parlament jako volený zákonodárce
  • strany jako sdružení kandidátů a jejich podporovatelů do voleb zákonodárců.

Součást teorie parlamentarismu jako nauky o parlamentu a parlamentní formě vlády a jejím uspořádání je také teorie bikameralismu či unikameralismu, nauka o specifické struktuře parlamentu, jejích důvodech a funkcích.

Parlamentní demokracie[editovat | editovat zdroj]

Druhy vlády; parlamentní republiky jsou znázorněny oranžovou barvou, parlamentní republiky s výkonným prezidentstvím zelenou barvou a parlamentní konstituční monarchie červenou barvou.

Parlamentní systém může mít různě pevný nebo naopak volný vztah k demokracii, protože jako své definiční znaky nezahrnuje její složky, například všeobecnost volebního práva, ochranu politických menšin.[zdroj?] Parlamentem může být fakticky od skutečně rozhodujícího a jen na svobodné vůli lidu závislého sboru až po pouhý poradní nebo krycí orgán vládce, tj. z velké části vládcem nebo vládnoucí skupinou jmenovaný.[zdroj?] Pak je skutečným voličstvem právě tato určující skupina – monopolní strana, organizace nebo sám diktátor, zpravidla s titulem prezidenta nebo panovníka.

Parlamentní forma vlády se ustavila Velká Británie již v 18. století, tedy v době, kdy volebním právem disponoval jen nepatrný zlomek populace. Obecně tudíž platí, že mezi parlamentní formu vlády a demokracii nelze[zdroj?] klást rovnítko, jakkoliv v Evropě 19. století boj za obojí v podstatě splýval.

Carl Schmitt dokonce považuje parlamentarismus založený na liberálních hodnotách otevřenosti a diskuse za protiklad masové demokracie, jejímž vítězstvím a s ním spjatou dominancí politických stran se parlamentní jednání jako forma hledání pravdy, obecného zájmu a edukace vyprazdňuje. Nastupují pak prvky demokracie plebiscitní, případně diktatura.

Klaus von Beyme píše o parlamentní vládě, která se po jeho soudu stává synonymem parlamentarismu až na konci 19. století. Mezi její institucionální kritéria patří slučitelnost ministerského úřadu s poslaneckým mandátem, rekrutování ministrů především z parlamentu, odpovědnost vlády parlamentu, parlamentní kontrola nebo rozpustitelnost parlamentu jako „conditio sine qua non rovnováhy v parlamentním systému“.

Racionalizovaný parlamentarismus[editovat | editovat zdroj]

Racionalizovaný parlamentarismus (tj. vyvážený) je reakcí na politickou nestabilitu a obtíže ve fungování státu zejména tam, kde vláda byla vůči parlamentu příliš slabá a parlament začal vládnout, aniž by za to nesl odpovědnost, například během Třetí francouzské republiky. Parlamentní vláda funguje lépe, když se toto označení nebere tak úplně doslova, tedy když parlament má racionální omezení ze strany vlády nebo hlavy státu. Stejně tak však může být racionalizovaný parlamentarismus vyústěním opačného vývoje od systému silné hlavy státu působící v podmínkách fragmentovaného a polarizovaného systému politických stran, jako ve výmarském Německu).

Jde o „rozumná“ pravidla, uspořádání složek, orgánů moci – parlamentu, vlády a hlavy státu, o vyvážení jejich pravomocí. A patří sem i vyvážená vazba jak mezi komorami v rámci dvoukomorových parlamentů, tak těchto komor vůči vládní administrativě.

Současné parlamentní systémy[editovat | editovat zdroj]

Variant parlamentarismu je celá řada; vesměs se odlišují počtem a povahou relevantních politických stran a s tím souvisejícím postavením předsedy vlády uvnitř vlády. Rozlišuje se tak britský kabinetní systém, kde v čele vlády stojí vůdce většinové politické strany, pomocí níž kontroluje jednání parlamentu. Ostatní členové vlády jsou vůči němu v nerovném postavení, protože on rozhoduje o jejich jmenování i odvolání, má vliv na kariéry poslanců apod. Zkrátka, premiér je vůdcem vlády, strany i parlamentní většiny.

Odlišný model nabízí Spolková republika Německo, neboť je zde velká pravděpodobnost koalic. Spolkový kancléř tak sice je ústavně dosti silný, avšak již je limitován nutností dohody s koaličními partnery. Ne vždy je též vůdcem nejsilnější politické strany. Zatímco v předchozím případě vláda dominovala parlamentu, v tomto případě je vzájemný vztah více vyrovnaný. Kromě toho ovšem doznívají také podoby klasického parlamentarismu, jehož ztělesněním byla francouzská třetí republika. Premiér je vlastně jen jedním z ministrů, vláda je slabším partnerem parlamentu, který ale je současně fragmentarizovaný.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Sartori, Giovanni: Srovnávací ústavní inženýrství. Praha: Slon, 2001.
  • Klokočka, Vladimír: Ústavní systémy evropských států. Praha: Linde, 2. vyd. 2006.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]