Tchaj-wan

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Na tento článek je přesměrováno heslo Čínská republika. Další významy jsou uvedeny na stránkách Tchaj-wan (rozcestník) a Čínská republika (rozcestník).
Čínská republika
中華民國
中华民国
Zhonghuá Mínguó
vlajka Tchaj-wanu
vlajka
znak Tchaj-wanu
znak
Hymna
三民主義 (Sān Mín Zhǔyì)
Geografie

Poloha Tchaj-wanu
Poloha Tchaj-wanu

Hlavní městoTchaj-pej (台北, Táiběi)
Rozloha35 980 km² (138. na světě)
z toho 0 % vodní plochy
Nejvyšší bodJü-šan (玉山, Yùshān) (3952 m n. m.)
Časové pásmo+8
Poloha
Geodata (OSM)OSM, WMF
Obyvatelstvo
Počet obyvatel23 508 428 (55. na světě, 2017)
Hustota zalidnění636 ob. / km²
Jazykúřední: standardní čínština; rozšířené: tchajwanština, hakka; domorodé: atayalština, tsou, rukai, paiwanština, puyuma, ami, bunun, thao, saisiyat, kavalan
Náboženstvítaoismus, buddhismus
Státní útvar
Státní zřízenípoloprezidentská republika
Vznik1. ledna 1912 (svržení dynastie Čching)
PrezidentCchaj Jing-wen
Předseda vládySu Čen-čchang
Měnanový tchajwanský dolar (TWD nebo NT$)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1158 TWN TW
MPZRC
Telefonní předvolba+886
Národní TLD.tw, .台灣, .台湾
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

Tchaj-wan nebo Taiwan (anglicky Taiwan, čínsky hanyu pinyin Táiwān, tongyong pinyin Táiwan, znaky 台灣 nebo 臺灣, tchajwansky Tâi-oân), plným názvem Čínská republika (čínsky v českém přepisu Čung-chua min-kuo, pchin-jinem Zhōnghuá Mínguó, znaky tradiční 中華民國, tongyong pinyin Jhonghuá Mínguó, tchajwansky Tiong-hoâ Bîn-kok),[1][2] je ostrovní stát rozkládající se na stejnojmenném ostrově Tchaj-wan (dříve nazývaném Formosa) a dalších ostrovech[3] u jihovýchodního pobřeží Číny.[4] Žije zde přibližně 23,6 milionu[5] obyvatel. Nejbližšími zámořskými sousedy Tchaj-wanu jsou Čínská lidová republika na západě a severozápadě, Japonsko na severovýchodě a Filipíny na jihu.

Čínská republika na ostrově Tchaj-wan je státoprávní kontinuitou kontinentální Čínské republiky z let 1912–1949, která byla formálně vyhlášena 1. ledna 1912 a nahradila tehdy dynastií Čching ovládanou Říši Čching. Roku 1945 získala Čínská republika správu nad ostrovem Tchaj-wan, který byl od roku 1895 součástí Japonského císařství. Koncem čínské občanské války se v roce 1949 hlavní jednotky věrné vládě Čínské republiky stáhly z pevniny na tento ostrov. Vládu nad celou pevninskou Čínou převzala Komunistická strana Číny pod vedením Mao Ce-tunga, která vyhlásila Čínskou lidovou republiku. V současnosti zahrnuje Tchaj-wan jako mezinárodně neuznaný stát vedle ostrova Tchaj-wan i Peskadorské ostrovy (Pcheng-chu)Tchajwanském průlivu, ostrovy Lü-tao, Lan-jü, Ťin-men (v tchajwanském přepisu též Kinmen), souostroví Ma-cu (někdy též Matsu) a další malé ostrovy.

Název[editovat | editovat zdroj]

Český přepis[editovat | editovat zdroj]

Tchajpejská hospodářská a kulturní kancelář v Česku používá počeštěný výraz Tchaj-wan.[6] Česko Tchaj-wan jako samostatný stát oficiálně neuznává, proto má jejich zastoupení v Praze uvedený status hospodářské a kulturní kanceláře. Ministerstvo zahraničních věcí České republiky používá jako oficiální označení také Tchaj-wan.[7]

Mezinárodní olympijský výbor používá k označení země anglický název Chinese Taipei[8] (čínsky 中華台北/Čung-chua Tchaj-pej, česky Čínská Tchaj-pej). Tento název Tchaj-wan používá pro činnost v různých mezinárodních organizacích a aktivitách, sportovních i jiných, protože se na něm dokážou shodnout obě strany (Čínská lidová republika i Tchaj-wan). Čínský výraz 中華/Čung-chua totiž není svázán s konkrétní zemí nebo vládou, ale spíš kulturou.

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Tchaj-wanu.

Rané dějiny a příchod Číňanů[editovat | editovat zdroj]

Domorodci mluvící austronéskými jazyky byli původními obyvateli ostrova

Tchaj-wan byl spojen s asijskou pevninou suchozemským mostem, než se asi před 10 000 lety zvedla hladina moře a stal se ostrovem. Osídlen lidmi byl již předtím, byly nalezeny lidské pozůstatky z doby před 20 000 až 30 000 lety. Kultury se rozvíjely od paleolitu. Asi před 6000 lety byl Tchaj-wan osídlen zemědělci, kteří se s největší pravděpodobností přeplavili z území dnešní jihovýchodní Číny.[9] To byli předkové dnešních domorodých kmenů Tchaj-wanu. Hovořili austronéskými jazyky, nicméně pestrost těchto jazyků na malém území Tchaj-wanu je nápadná a některé historiky přivedla k názoru, že Tchaj-wan byl vlastně pravlastí Austronésanů, kteří odtud postupně po moři osídlili rozsáhlé území, od Madagaskaru, přes Nový Zéland a Havaj až po Velikonoční ostrov.[10][11] Tito obyvatelé neměli příliš tendenci zakládat centralizovaný stát, ale v polovině 17. století podobný stát přece jen založili, nazýval se království Middag.[12]

První zmínky o Tchaj-wanu v čínských pramenech pocházejí z 3. až 7. století. Ve 12. století byly čínskými usedlíky založeny první rolnické osady, hlavně na Peskadorských ostrovech.[4] Na počátku 17. století došlo k první výraznější migraci Číňanů na Tchaj-wan.[13] Tu iniciovali Nizozemci, kteří v Číně, zvláště v okolí Fu-ťienu, sháněli kolonisty, kteří by obdělávali půdu pod nizozemskou kontrolou. V 60. letech 17. století žilo na ostrově již asi 30 000 až 50 000 Číňanů.

Evropané a království Tung-ning[editovat | editovat zdroj]

Pevnost Zeelandia
Nizozemská pevnost Zeelandia v 17. století. Dnes je oblast součástí města Tchaj-nan.

Evropané ostrov objevili v 16. století. V roce 1544 nejprve Portugalci, kteří ho nazvali Ilha Formosa (Krásný ostrov).[14] V roce 1626 obsadilo severní Tchaj-wan Španělské impérium, které zde chtělo mít svou obchodní základnu. Vybudovalo nejprve osadu v Keelungu a v roce 1628 pak pevnost San Domingo v Tamsui. Tato kolonie existovala šestnáct let, až do roku 1642, kdy poslední španělská pevnost podlehla nizozemským silám. Nizozemci pak v letech 1642 až 1661 obsadili značnou část Tchaj-wanu.

Po pádu dynastie Ming v Pekingu v roce 1644 slíbil generál Čeng Čcheng-kung (také zvaný Koxinga) věrnost Mingům a bojovat proti nové dynastii Čching. Zaútočil na pozice Čchingů podél celého jihovýchodního pobřeží Číny, ale neuspěl. V roce 1661, pod rostoucím tlakem čchingských vojsk, našel útočiště na Tchaj-wanu.[15]

V roce 1662 pak Čeng dobyl nizozemské osady. Nizozemci se spojili s Čchingy a drželi se u Keelungu až do roku 1668, kdy odpor domorodců a neschopnost vytlačit Čengova vojska ze zbytku ostrova přiměly nizozemské koloniální úřady, aby opustily i tuto poslední pevnost a úplně se z Tchaj-wanu stáhly.

Čeng založil na ostrově Království Tung-ning rozkládající se nad jihozápadní částí ostrova. Jeho vztah k mingské dynastii je nejasný, podle některých interpretací zůstal Čeng Mingům věrný a mínil založit království pro ně, podle jiných usiloval o zcela nezávislý stát.[16] Jisté je, že faktickým vládcem byl Čeng, a že předal vládu svým potomkům - králem byl jeho syn Čeng Ťing i vnuk Čeng Kche-šuang.[17] Předpokládá se, že v době vládnutí rodiny Čeng počet obyvatel dosáhl přibližně 120 000. Nedlouhé vládnutí dynastie Čengů na Tchaj-wanu ukončila v roce 1683 čchingská výprava admirála Š' Langa a západní Tchaj-wan se tak postupně dostal pod nadvládu Mandžuů.[18]

Pod vládou Čchingů[editovat | editovat zdroj]

Lin Šuang-wenovo povstání

Čchingskou éru na Tchaj-wan lze rozdělit na období pasivní vlády (1663–1874), dobu, kdy pod hrozbou japonského rozmachu byl ostrov aktivně rozvíjen (1874–1895) a nakonec dobu, kdy se na necelých deset let (1885–1895) stal samostatnou, dvacátou, provincií Čchingské říše, s Tchaj-pejí jako hlavním městem.

Zpočátku byla politika čchingského dvora zaměřena na zabránění tomu, aby se ostrov stal pirátským doupětem či základnou jakékoliv protivládní moci. Avšak i přes pasivní politiku a zákaz imigrace na Tchaj-wan přicházeli osadníci, převážně z oblastí Fu-ťien a Kuang-tung, kteří postupně začali utvářet společnost a rozvíjet převážně zemědělské hospodářství.[19] Ke konci čchingského období bylo přibližně 45 % území Tchaj-wanu (západ a sever) ovládáno říší Čching. Zbytek (východ, jih a pohoří) byl volně obydlen původním obyvatelstvem.[20][21]

Čchingové neměli situaci na ostrově vůbec jednoduchou, čelili nesčetnému množství povstání. Z té doby pochází ironické rčení "každé tři roky povstání, každých pět let rebelie", které dobře ilustrovalo odbojnost místního obyvatelstva. K největším postáním patřilo to z let 1787–1788, tzv. Lin Šuang-wenovo povstání.[22]

Od 70. let 19. století bylo zřejmé, že o ostrov má eminentní zájem japonské impérium, první vojenské střety s Japonci proběhly v roce 1874.[23] V letech 1894 až 1895 došlo k čínsko-japonské válce, po níž byl Tchaj-wan na základě Šimonosecké mírové smlouvy Japonskému císařství postoupen.[4][13]

Japonská kolonizace[editovat | editovat zdroj]

Japonští vojáci s uřezanými hlavami povstalců roku 1930
Spojenecké bombardování rafinerie na Tchaj-wanu roku 1945

Pro obyvatele Tchaj-wanu, kteří si přáli zůstat poddanými Čchingů, bylo vyhlášeno dvouleté moratorium, během nějž mohli prodat svůj majetek a přestěhovat se do pevninské Číny. Velmi málo z nich to ale vidělo jako proveditelné. 25. května 1895 skupina vysokých úředníků vyhlásila Republiku Formosa, aby odvrátila blížící se japonskou nadvládu.[24][25] Japonské síly vstoupily na ostrov a 21. října 1895 odpor zlomily. Partyzánské boje pokračovaly až do roku 1902 a nakonec si vyžádaly životy 14 000 Tchajwanců, což představovalo 0,5 procenta populace. Potlačeno bylo i několik dalších povstání proti Japoncům (1907, 1915, 1930).[26][27][28]

Až do počátku 20. století byl běžnou součástí života některých domorodých etnik lov lebek, který byl společně s tetováním zakázán japonskými koloniálními úřady.[29] Lidské a přírodní zdroje Tchaj-wanu byly použity k podpoře rozvoje Japonska. Vzrostla především produkce cukrové třtiny, kterou ale mohlo kupovat jen několik japonských cukrovarů. V roce 1939 byl díky tomu Tchaj-wan sedmým největším producentem cukru na světě.

Hanové a domorodci byli klasifikováni jako občané druhé a třetí kategorie. Mnoho vládních i obchodních pozic jim bylo zapovězeno, takže o desetiletí později, když Japonci ostrov opustili, zůstalo jen málo domorodců schopných převzít vedoucí a manažerské pozice. Kolem roku 1935 Japonci zahájili japanizační asimilační projekt (hnutí kominka), tchajwanská kultura a náboženství byly zakázány a občané byli vyzýváni k přijetí japonských jmen.[30] Přicházelo také stále více japonských osadníků, v roce 1938 jich bylo již 300 000.

Za druhé světové války Japonci ostrov použili jako námořní a leteckou základnu. Zahájili odtud například útok na Filipíny.[31] Některé oblasti ostrova se staly terčem těžkého spojeneckého bombardování, které zničilo mnoho továren, přehrad a velkou část infrastruktury vybudované Japonci. V říjnu 1944 se na Tchaj-wanu odehrála letecká bitva mezi americkými letadlovými loděmi a japonskými silami.[32] Během války sloužily v japonské armádě desetitisíce Tchajwanců. Kromě toho bylo více než 2 000 tchajwanských žen přinuceno k sexuálnímu otroctví.[33] Po japonské kapitulaci roku 1945 byla většina z přibližně 300 000 japonských obyvatel Tchaj-wanu vyhnána a poslána do Japonska.

Čínská republika[editovat | editovat zdroj]

Japonci podepisují kapitulaci v Tchaj-peji roku 1945

Od 20. let 20. století probíhala v Číně občanská válka mezi vládou Čínské republiky a jednotlivými vojenskými veliteli. Roku 1927 se Komunistická strana Číny pod vedením Mao Ce-tunga oddělila od Národní strany (Kuomintangu). Následovala druhá válka s Japonskem a po roce 1945 další občanská válka mezi komunisty a nacionalisty z Kuomintangu. Po vítězství komunistů v roce 1949 se zbytky Čankajškovy armády uchýlily na ostrov Tchaj-wan. Na pevnině byla vyhlášena Čínská lidová republika (ČLR) a pojem Čínská republika se zúžil na ostrovy udržené kuomintangskou armádou. Spojenci formálně považovali ostrov za japonské území až do roku 1952, kdy byla podepsána Sanfranciská mírová smlouva, v níž se Japonci zříkali mj. i Tchaj-wanu. ČLR se podpisu nezúčastnila, a tak nebylo ve smlouvě upřesněno, ve prospěch koho se Japonsko ostrova zříká. Vzápětí byla podepsána mírová smlouva mezi kuomintangskou vládou v Tchaj-peji a Japonskem, která formálně ukončovala čínsko-japonskou válku. Na základě ní získala Čankajškova vláda nad ostrovem kontrolu z hlediska mezinárodního práva, byť legalita tohoto kroku je předmětem nepřetržitých útoků nepřátel Tchaj-wanu.[34][35]

Ještě před exodem Kuomintangu na Tchaj-wan roku 1949 byla obnovena čínská správa. Vedl ji generál Čchen I, který však situaci nezvládal. Poválečná hyperinflace a vyvlastnění soukromých podniků vyvolaly vlnu nespokojenosti. Výsledkem bylo povstání z 28. února 1947.[36][37] Čchen se ho rozhodl potlačit s maximální silou. Odhady počtu zabitých se pohybují od 18 000 do 30 000. Čchen byl poté odvolán z funkce a nahrazen Wej Tchao-mingem, který se snažil uklidnit situaci, mj. restitucí podniků.

8. prosince 1949, po ztrátě čtyř hlavních měst, došlo k evakuaci nacionalistické vlády na Tchaj-wan.[38] Spolu s ní byly z pevninské Číny evakuovány asi 2 miliony lidí, převážně vojáků, členů vládnoucího Kuomintangu a intelektuálních a obchodních elit. Počet obyvatel Tchaj-wanu se tak zvýšil na osm milionů. Čankajškově vládě se podařilo na ostrov převézt i mnoho národních pokladů a velkou část čínských zlatých rezerv a rezerv v cizí měně. Udržela vojenskou kontrolu i nad několika dalšími ostrovy v oblasti (některé komunisté dobyli v letech 1950 a 1955). Formálně si nárokovala vládu nad celou Čínou, včetně Mongolska a Tibetu.[39] Když přijela na ostrov, platilo stanné právo vyhlášené kvůli nepokojům roku 1947. Nechala ho v platnosti dalších 38 let, zrušeno bylo až roku 1987. Bylo využíváno k represím opozice, kterým se říkalo „bílý teror“. Během něj bylo uvězněno nebo popraveno na 140 000 lidí.[40][41] V roce 1998 byl přijat zákon o vytvoření Nadace pro odškodnění za nesprávné verdikty. Prezident Ma Jing-ťiou se v roce 2008 za bílý teror oficiálně omluvil.[42]

Americký prezident Eisenhower a Čankajšek, od roku 1925 velitel Národní revoluční armády, od roku 1926 předseda Kuomintangu a prezident Čínské republiky

Mezinárodní situace kuomintangské vlády byla zprvu hrozivá. I Spojené státy ji roku 1949 opustily a očekávaly, že Tchaj-wan podlehne komunistům. Vše však změnila korejská válka a americká potřeba mít Tchaj-wan jako základnu v ní.[43] Americký prezident Harry S. Truman proto roku 1950 vyslal 7. flotilu amerického námořnictva do Tchajwanského průlivu, aby bránila ostrov před eventuálním čínským útokem, čímž byla jeho nezávislost zachráněna. Roku 1955 Američané a Tchajwanci podepsali smlouvu o vzájemné obraně.[44] Vzápětí americký Senát schválil rezoluci, podle níž může americký prezident osobně rozhodnout o jakémkoli vojenském kroku k obraně Tchaj-wanu, bez nutnosti schválení parlamentem.[45] Roku 1958 došlo k vážné druhé krizi v Tchajwanské úžině.[46] Američané poté poskytli Tchaj-wanu raketové systémy protivzdušné obrany, což suverenitu Tchaj-wanu značně posílilo.

V 50. letech vláda stavěla hospodářskou politiku na zemědělství a těžkém průmyslu. V 60. letech vsadila na nové technologie a ekonomika začala prudce růst, takže se dokonce začalo hovořit o tchajwanském ekonomickém zázraku.[47] V 70. letech 20. století bylo tchajwanské hospodářství druhým nejrychleji rostoucím v Asii (za japonským). Čankajšek zemřel v roce 1975, předsedou Koumintangu se stal Čankajškův syn Ťiang Ťing-kuo, v prezidentské funkci Čankajška nejprve vystřídal Jen Ťia-kan. Od roku 1978 pak Ťiang Ťing-kuo zastával i prezidentskou funkci. Následoval další hospodářský vzestup Tchaj-wanu. Od poloviny osmdesátých let byla patrná postupná demokratizace společnosti a tzv. tchajwanizace nižších (obecních a okresních) politických úrovní. Roku 1986 byla (zprvu v disentních podmínkách) založena Demokratická pokroková strana. Roku 1987 byl zrušen výjimečný stav, v dalším roce zemřel Ťiang Ťing-kuo.

Současný Tchaj-wan[editovat | editovat zdroj]

Li Teng-chuej, první demokraticky zvolený prezident Tchaj-wanu

Po Ťiang Ťing-kuovi se stal předsedou Kuomintangu rodilý Tchajwanec Li Teng-chuej. Jako dosavadní viceprezident převzal v roce 1988 i prezidentský úřad. V dubnu 1991 začal proces demokratizace, který ukončil vládu jedné strany Kuomintangu.[48] Následovala přímá volba prezidenta.[4] Zvolen byl Li a byl později volen opakovaně, takže úřad zastával až do roku 2000. Během jeho funkčního období byly propagovány tchajwanské kulturní hodnoty a jazyk. Také bylo poukazováno na reálný fakt, že Tchaj-wan (Čínská republika) již nemá žádný vliv a kontrolu nad pevninskou Čínou, což bylo pro předchozí generaci kuomintangských veteránů ožehavé téma.

Po korupční aféře vládní strany byl prezidentem v letech 2000 až 2008 zvolen kandidát opoziční Demokratické pokrokové strany Čchen Šuej-pien. Tchaj-wanu se v tomto období dařilo. Nicméně několik navržených reforem týkajících se větší samostatnosti Tchaj-wanu výrazně ochladily vztahy s Čínskou lidovou republikou. Po roce 2008 byl za prezidenta zvolen kandidát Kuomitangu a vztahy s pevninskou Čínou se výrazně zlepšily. V listopadu 2015 došlo dokonce v Singapuru k prvnímu setkání prezidentů Číny a Tchaj-wanu.[49][50]

V roce 2014 skupina univerzitních studentů úspěšně obsadila Legislativní dvůr a zabránila ratifikaci nové dohody o obchodu s pevninskou Čínou, což se stalo známým jako Slunečnicové hnutí.[51] Toto hnutí dalo vzniknout novým stranám, jako je New Power Party, a je považováno za faktor, který přispěl k vítězství Demokratické pokrokové strany (DPP) v prezidentských a parlamentních volbách v roce 2016. Poprvé v tchajwanské historii tak Kuomintang ztratil legislativní většinu.

V roce 2016 se prezidentkou Tchaj-wanu stala Cchaj Jing-wen z DPP.[52] V roce 2019 vyzvala mezinárodní společenství, aby bránilo demokracii samosprávného ostrova tváří v tvář obnoveným hrozbám ze strany Číny, a vyzvala ji k demokratizaci a zřeknutí se použití vojenské síly proti Tchaj-wanu. Čínský vůdce Si Ťin-pching se již dříve vyjádřil, že Tchaj-wan je součástí Číny, která si vyhrazuje právo použít sílu, ale bude usilovat o dosažení mírového "sjednocení". Si také nabídl, že bude jednat o sjednocení se stranami nebo jednotlivci za podmínky "jedné Číny", ale Cchaj i opoziční Kuomintang Siův návrh odmítly.[53] V lednu 2020 byla Cchaj Jing-wen znovu zvolena prezidentkou a v souběžných parlamentních volbách získala její Demokratická pokroková strana většinu 61 ze 113 parlamentních křesel, zatímco "pročínský" Kuomintang pouze 38 křesel.[54][55]

V Indexu demokracie 2020, který zveřejňuje londýnská Economist Intelligence Unit, byl Tchaj-wan povýšen z "nedokonalé demokracie" na "plnou demokracii" poté, co se z 31. místa dostal na 11., což je větší zlepšení než u kterékoli jiné země. Umístil se v žebříčku nad Německem, Japonskem i Spojenými státy.[56]

Geografie[editovat | editovat zdroj]

Území Tchaj-wanu se rozkládá na rozloze 36 197 km², z toho hlavní část (32 260 km²) zaobírá stejnojmenný ostrov Tchaj-wan a zbytek dalších 165 ostrovů.[3] K dalším obydleným sousotrovím patří Peskadorské ostrovy (127 km²), Ťin-men (153 km²) a Ma-cu (29,6 km²). Poblíž samotného ostrova Tchaj-wan se ještě nachází obydlené Lü-tao, Orchidejový ostrov, Siao-liou-čchiou a další neobydlené ostrůvky. Země spravuje i některá území v Jihočínském moři, zejména Itu Aba a Prataské ostrovy, které nejsou obydleny ale je zde výzkumná i vojenská posádka.[57][58]

Národní parky[editovat | editovat zdroj]

Tchaj-wan má celkem devět národních parků, z toho 6 na hlavním ostrově.[59]

Název Znaky Datum vyhlášení Rozloha (km²) Geodata (OSM)
Národní park Kenting 墾丁國家公園 19840101a1. ledna 1984 &0000000000000332.900000332,9 OSM, WMF
Národní park Jü-šan 玉山國家公園 19850406a6. dubna 1985 &0000000000001031.2000001 031,2 OSM, WMF
Národní park Jang-min-šan 陽明山國家公園 19850916a16. září 1985 &0000000000000113.400000113,4 OSM, WMF
Národní park Taroko 太魯閣國家公園 19861126a26. listopadu 1986 &0000000000000920.000000920,0 OSM, WMF
Národní park Šej-pcha 雪霸國家公園 19920701a1. července 1992 &0000000000000768.500000768,5 OSM, WMF
Národní park Kinmen 金門國家公園 19951018a18. října 1995 &0000000000000035.30000035,3 OSM, WMF
Národní park atol Tung-ša 東沙環礁國家公園 20071004a4. října 2007 &0000000000003536.7000003 536,7 OSM, WMF
Národní park Tchaj-ťiang 臺江國家公園 20091228a28. prosince 2009 &0000000000000393.100000393,1 OSM, WMF
Národní park Jižní Pcheng-chu 澎湖南方四島國家公園 20141018a18. října 2014 &0000000000000358.400000358,4 OSM, WMF

Mezinárodní status[editovat | editovat zdroj]

Současné postavení ve světě[editovat | editovat zdroj]

Legitimitu Čínské republiky popírá Čínská lidová republika (ČLR) a prohlašuje Tchaj-wan za součást ČLR bez ohledu na to, že území Čínské republiky nikdy nezískala. Jak snaha vlády ČLR sjednotit oba státy podle formule Zvláštní správní oblasti Čínské lidové republiky (jedna země – dva systémy), podobně jako je tomu v případě Hongkongu, tak stálá vojenská hrozba jsou zdrojem trvalého napětí mezi oběma státy. Čínská republika je dnes de facto nezávislý a od roku 1988 demokratizující se stát. Do roku 1987 v něm panovala diktatura s vládou jediné strany Kuomintang, ovládané diktátorem generálem Čankajškem a po jeho smrti v roce 1975 jeho synem Ťiang Ťing-kuoem. V současnosti na Tchaj-wanu existuje přibližně 150 legálních politických stran.

Tchajwanský pas

Podobně jako vláda ČLR považuje Tchaj-wan za svou odpadlou provincii, tak i vláda Čínské republiky (nyní Tchaj-wanu), historicky tvrdila, že ona je reprezentací Číny, jen dočasně ztratila kontrolu nad částí svého území.[zdroj?] Vedle „federální“ vlády v hlavním městě Tchaj-pej existují ještě vlády dvou provincií, které však mají pouze symbolický význam. Ve „federálním“ parlamentu zasedali poslanci, zvolení před rokem 1949 za pevninské provincie. Tento (zrušen v roce 2005 po jeho ovládnutí Demokratickou stranou). Od devadesátých let 20. století ovšem politici na Tchaj-wanu od doktríny „jedna Čína“ upouštějí a někteří otevřeně žádají mezinárodní uznání dnešní nezávislosti Tchaj-wanu de facto. Tím vyvolávají ostré reakce nejen u komunistické vlády Číny, ale také u některých konzervativních příznivců Kuomintangu.

Čínská republika byla jako vítězná mocnost 2. světové války zakládajícím členem OSN a byla také stálým členem Rady bezpečnosti. Toto členství jí zůstalo i po prohře v občanské válce. SSSR se na protest dlouho neúčastnil hlasování v Radě bezpečnosti OSN (mj. tím umožnil vojenský zásah vojsk OSN v Jižní Koreji). Tento stav se změnil začátkem 70. let, kdy USA navázaly diplomatické vztahy s ČLR. Čínská republika byla v OSN a Radě bezpečnosti nahrazena ČLR v roce 1971. Čínská republika je v současné době (prosinec 2021) v důsledku nátlaku ČLR oficiálně uznávána pouze 14 státy. Z evropských států ji oficiálně uznává pouze Vatikán; v letech 19992001 ji uznávala Makedonie. Posledním státem, který zrušil své diplomatické styky s Tchaj-wanem, byla v prosinci 2021 Nikaragua.

Současná prezidentka Tchaj-wanu Cchaj Jing-wen vystoupila 2. ledna 2019 s prohlášením, kterým reagovala na řeč čínského prezidenta Si Ťin-pchinga pronesenou u příležitosti 40. výročí tzv. poselství pekingské vlády krajanům na Tchaj-wanu.[60] Vysvětlila, že Tchaj-wan neakceptuje čínský návrh „jedné země se dvěma systémy“, protože v této otázce panuje na Tchaj-wanu konsensus a velká většina Tchajwanců tento čínský návrh rezolutně odmítá. Tchajwanská vláda je ochotna s Čínou vyjednávat, avšak požaduje, aby čínská vláda uznala existenci „Čínské republiky (Tchaj-wanu)“ a neodpírala Tchaj-wanu jeho demokratický systém. Podle prohlášení prezidentky musí Čína respektovat závazek 23 milionů lidí na Tchaj-wanu zachovat svobodu a demokracii.[60] Dne 12. 1. 2020 byla Cchaj Jing-wen opětovně zvolena za hlavu státu.

Na oficiální úrovni uznává Tchaj-wan pouze 14 zemí (stav k prosinci 2021).[61] Zde je seznam států světa, které mají k současnému datu oficiální diplomatické styky s Čínskou republikou (s daty jejich navázání):

Ministr zahraničí Spojených států amerických Mike Pompeo prohlásil dne 9. ledna 2021, že ruší veškerá omezení kontaktů s Tchaj-wanem, která byla zavedena před mnoha dekádami jako forma appeasementu s Čínou. Uvedl, že Tchaj-wan je živou demokracií a spolehlivým partnerem USA a dřívější omezení, která si vláda USA sama uložila, jsou od tohoto data neplatná.[62]

Členské křeslo Číny v OSN[editovat | editovat zdroj]

Setkání Richarda Nixona a Čou En-laje 21. února 1972. V důsledku sbližování ČLR a USA, které bylo namířeno proti SSSR, byla Čínská republika v roce 1971 vyloučena z OSN.

Čína, zastoupená vládou Čínské republiky, byla jedním z pěti zakládajících členů OSN. Do řad OSN vstoupila jako její původní člen dne 24. října 1945. Ke konci čínské občanské války uprchla vláda Čínské republiky ovládaná Kuomintangem v roce 1949 z pevniny na ostrov Tchaj-wan. Nová komunistická vláda vyhlásila 1. října 1949 Čínskou lidovou republiku a následně ovládla většinu území Číny. Představitelé vlády Čínské republiky však nadále zastupovali Čínu v OSN, a to i přesto, že území Tchaj-wanu bylo mnohem menší než území, nad kterým vykonávala moc pevninská komunistická Čína. Dne 25. října 1971 byla schválena rezoluce Valného shromáždění OSN č. 2758, která odebrala Čínské republice status legitimního zástupce Číny a jako jedinou legitimní vládu Číny uznala vládu ČLR. Tím došlo k tomu, že Čínská republika byla z řad OSN vyloučena a křeslo Číny v OSN (včetně jejího postu stálého člena Rady bezpečnosti) převzala vláda ČLR.

Od devadesátých let 20. století dochází k tomu, že opětovné žádosti Čínské republiky o zastoupení v OSN jsou zamítány, primárně vzhledem k protestům ČLR, která má v rámci Rady bezpečnosti právo veta. Čínská republika podává, střídavě pod jmény „Čínská republika na Tchaj-wanu“, „Čínská republika (Tchaj-wan)“ nebo jenom „Tchaj-wan“ (název navrhla současná vláda Demokratické pokrokové strany), písemné žádosti o členství v OSN. Žádosti předkládá pouze v roli zástupce obyvatel Tchaj-wanu, a nikoli pevninské Číny. OSN nicméně žádost Čínské republiky o členství pod tlakem ČLR pokaždé zamítla s odvoláním na rezoluci č. 2758, podle které bylo křeslo Číny v roce 1971 odebráno Čínské republice ve prospěch ČLR. Rezoluce však neobjasňuje otázku zastoupení Čínské republiky. Generální tajemník OSN Pan Ki-mun sklidil kritiku za to, že vrátil žádost tchajwanského prezidenta Čchen Šuej-piena o plné členství v OSN, aniž dokument postoupil Radě bezpečnosti a Valnému shromáždění, což je v rozporu se standardním postupem.

Členství Tchaj-wanu v mezinárodních organizacích[editovat | editovat zdroj]

Tchaj-wan (který je samostatným státem de facto) nepřestává apelovat na mezinárodní společenství, aby uznalo právo 23 milionů obyvatel země na účast v OSN a v přidružených organizacích. Komunistické Číně se podařilo do vedení některých mezinárodních organizací dosadit své zástupce a trvale vytváří tlak na vyloučení Tchaj-wanu i prosazení své vlastní agendy.[63]

Vyloučení Tchaj-wanu ze Světové zdravotnické organizace, který se tak nemohl podílet se na plánování a rozhodování mělo přímý praktický dopad – např. s ohledem na šíření nového koronaviru. Již 31. prosince 2019 odešlo z Tchaj-wanu, který měl zkušenost s epidemií SARS, varování pro WHO, že hrozí nebezpečná epidemie. Varování bylo klasifikováno, jako by přicházelo z jedné z čínských provincií a WHO ho vůbec nezahrnula do svého rozhodování.[64]

Dalším žhavým tématem se stala kauza kolem Mezinárodní organizace pro civilní letectví (ICAO), mezivládní organizace přidružené k OSN, která stejně jako Světová zdravotnická organizace (WHO), kvůli čínskému tlaku vyloučila ze svých řad Tchaj-wan. Z politických důvodů tak byl vyřazen ze systému jeden z nejdůležitějších leteckých uzlů v oblasti.[65]

Vztahy s Tchaj-wanem se zabýval Evropský parlament, který 20. ledna 2021 vydal dvě rezoluce, v nichž vyzývá členské státy Evropské unie, aby přehodnotily svůj postoj k Tchaj-wanu a chránily demokratický Tchaj-wan před "zahraničními hrozbami" a podpořily navrácení Tchaj-wanu do funkce pozorovatele ve Světové zdravotnické organizaci. Zároveň je v rezoluci zopakováno znepokojení EU nad stále více provokativními vojenskými manévry Číny, namířenými proti Tchaj-wanu.[66]

Mezinárodní smlouvy[editovat | editovat zdroj]

Tchaj-wan má vzájemnou úmluvu s USA, tzv. Taiwan Relations Act, která stanoví, že Spojené státy poskytnou ostrovu prostředky k vlastní obraně. Americký prezident Joe Biden navíc na přímý dotaz novináře potvrdil, že pokud by Čína Tchaj-wan napadla, mají Spojené státy závazek ho bránit.[67]

Diplomatické vztahy[editovat | editovat zdroj]

Tchaj-wan má plné diplomatické vztahy na úrovni velvyslanců pouze se 14 suverénními státy, ale neoficiální diplomatické vztahy a ekonomické kontakty má s většinou vyspělých států a nadnárodních uskupení, včetně Evropské unie.

V srpnu 2021 otevřel Tchaj-wan své zastoupení ve Vilniusu poprvé pod původním názvem "Taiwan", přičemž litevská kancelář v Tchaj-peji měla být otevřena do konce roku 2021. Následně Čínská lidová republika odvolala svého velvyslance ve Vilniusu Šen Č'-feje a požadovala, aby Litva odvolala svou velvyslankyni v Pekingu Dianu Mickevičienė.[68]

V reakci na sankce ČLR vůči Litvě připravuje zřízení podobné kanceláře také Slovinsko. Slovinský premiér Janez Janša odsuzuje "zemi se systémem jedné strany, která poučuje o demokracii a míru", a říká, že Peking by ze vstupu Tchaj-wanu do WHO mohl získat.[69]

Podle agentury Reuters navrhla v únoru 2022 skupina amerických zákonodárců z obou stran zastoupených v Senátu a ve Sněmovně reprezentantů shodné návrhy zákonů, které požadují, aby americká vláda jednala o přejmenování de-facto velvyslanectví Tchaj-wanu - "Taipei Economic and Cultural Representative Office" ve Washingtonu na "Taiwan Representative Office". Jde i o reakci na sankce Číny proti Litvě.[70]

Vnitřní politika[editovat | editovat zdroj]

Politický systém[editovat | editovat zdroj]

Tchaj-wan (Čínská republika) je zastupitelská demokracie, poloprezidentská republika. Vláda se dělí na pět Yuanů (dvorů): Exekutivní Yuan (výkonná moc), Legislativní Yuan (zákonodárná moc), Soudní Yuan, Examinační Yuan a Kontrolní Yuan. Hlavou státu a vrchním velitelem ozbrojených sil je prezident, který je volen v přímé volbě na maximálně dvě čtyřletá funkční období.[71] Příští volby prezidenta a Legislativního Yuanu se konají v roce 2024.

Demokraticky zvolení prezidenti Tchaj-wanu v přímé volbě (od roku 1996)
Pořadí Ve funkci Portrét Jméno*
(narození–úmrtí)
Volby Strana Poznámka
1. 20. květen 1996

20. květen 2000
Li Teng-chuej Li Teng-chuej
(Lee Teng-hui)
李登輝
(* 1923-2020)
1996 Kuomintang Li úřadoval jako prezident již v období 1988–1996, do této funkce ale byl dosažen v tehdejším systému vlády jedné strany (Kuomintangu). Teprve v roce 1996 se konal první demokratické a přímé volby prezidenta, ve kterých Li s výsledkem 54,0 % hlasů svůj post obhájil.[72]
2. 20. květen 2000

20. květen 2008
Čchen Šuej-pien Čchen Šuej-pien
(Chen Shui-bian)
陳水扁
(* 1950)
2000 Demokratická pokroková strana Historicky první zvolený kandidát opoziční strany, jehož nástup do úřadu znamenal konec více než půl století trvající nadvlády nacionalistů.[72]
2004
3. 20. květen 2008

20. květen 2016
Ma Jing-ťiou Ma Jing-ťiou
(Ma Ying-jeou)
馬英九
(* 1950)
2008 Kuomintang -
2012
4. 20. květen 2016

úřadující
Cchaj Jing-wen Cchaj Jing-wen
(Tsai Ing-wen)
蔡英文
(* 1956)
2016 Demokratická pokroková strana Současná prezidentka a první žena v historii tohoto úřadu.[73]
2020
* Jméno je uvedeno v pořadí: 1) český přepis 2) běžně užívaný přepis v angličtině 3) na Tchaj-wanu používané tradičný znaky

Správní členění[editovat | editovat zdroj]

Tchaj-wan se správně člení na 6 (centrálně spravovaných) speciálních obcí (直轄市, č'-sia-š' / ti̍t-hat-chhī), 13 okresů (縣, siàn / kōan) a 3 města na úrovni okresu (市, shìh / chhī).[74] Historicky byly jednotlivé správní celky ještě řazeny do provincií. Ty ale byly v letech 1998 a 2018 jako administrativní celky zrušeny a dělení na provincie tak zůstalo jen jako formalita.

Původní správní systém a teritoriální nároky Čínské republiky pod vládou jedná strany Kuomintangu.

Tak jako u všech místních názvů na Tchaj-wanu, existuje celá řada pravopisů pro každý územní celek. Následující tabulka uvádí názvy v českém přepisu, čínsky i tchajwansky, čínský pravopis pak jednak v původních (tradičních) znacích, jednak v pevninské (chan-jü) i ostrovní (tchung-jung) varietě pchin-jinu. Protože na většině map nenajdete ani jeden z uvedených standardních pravopisů, ale tzv. poštovní pravopis, uvádíme i tuto verzi. Poštovní pravopis vychází z tzv. Wade-Gilesovy transkripce, ale na řadě míst se od ní odchyluje, např. vynecháváním apostrofů.

druh český přepis tradičně tchung-jung pchin-jin pošta a mapy tchajwansky
republika Čínská republika 中華民國 Jhonghuá Mínguó Zhōnghuá Mínguó Chunghua Minkuo Tiong-hoâ Bîn-kok
provincie Fu-ťien 福建省 Fújiàn shěng Fújiàn shěng Fukien sheng Hok-kiàn-séng
okres Lien-ťiang 連江縣 Liánjiang siàn Liánjiāng xiàn Lienchiang hsien Liân-kang-kōan
okres Ťin-men 金門縣 Jinmén siàn Jīnmén xiàn Kinmen hsien Kim-mn̂g-kōan
provincie Tchaj-wan 台灣省 nebo 臺灣省 Táiwan shěng Táiwān shěng Taiwan sheng Tâi-oân-séng
okres Čang-chua 彰化縣 Jhanghuà siàn Zhānghuà xiàn Changhua hsien Chiang-hòa-koān
okres Chua-lien 花蓮縣 Hualián siàn Huālián xiàn Hualien hsien Hoa-liân-koān
okres I-lan 宜蘭縣 Yílán siàn Yílán xiàn Ilan hsien Gî-lân-koān
okres Jün-lin 雲林縣 Yúnlín siàn Yúnlín xiàn Yunlin hsien Hûn-lîm-koān
okres Miao-li 苗栗縣 Miáolì siàn Miáolì xiàn Miaoli hsien Biâu-le̍k-koān
okres Nan-tchou 南投縣 Nántóu siàn Nántóu xiàn Nantou hsien Lâm-tâu-koān
okres Pcheng-chu 澎湖縣 Pénghú siàn Pénghú xiàn Penghu hsien Phêⁿ-ô·-koān
okres Pching-tung 屏東縣 Píngdong siàn Píngdōng xiàn Pingtung hsien Pîn-tong-koān
okres Sin-ču 新竹縣 Sinjhú siàn Xīnzhú xiàn Hsinchu hsien Sin-tek-koān
okres Tchaj-tung 台東縣 nebo 臺東縣 Táidong siàn Táidōng xiàn Taitung hsien Tâi-tang-koān
okres Ťia-i 嘉義縣 Jiayì siàn Jiāyì xiàn Chiayi hsien Ka-gī-koān
město Sin-ču 新竹市 Sinjhú shìh Xīnzhú shì Hsinchu shih Sin-tek-chhī
město Ťi-lung 基隆市 Jilóng shìh Jīlóng shì Keelung shih Ke-lâng-chhī
město Ťia-i 嘉義市 Jiayì shìh Jiāyì shì Chiayi shih Ka-gī-chhī
speciální obec Tchaj-čung 台中市 nebo 臺中市 Táijhong shìh Táizhōng shì Taichung shih Tâi-tiong-chhī
speciální obec Tchaj-nan 台南市 nebo 臺南市 Táinán shìh Táinán shì Tainan shih Tâi-lâm-chhī
speciální obec Kao-siung 高雄市 Gaosyóng shìh Gāoxióng shì Kaohsiung shih Ko-hiông-chhī
speciální obec Nová Tchaj-pej 新北市 Sinběi shìh Xīnběi shì Hsinpei shih Sin-pak-chhī
speciální obec Tchaj-pej 台北市 nebo 臺北市 Táiběi shìh Táiběi shì Taipei shih Tâi-pak-chhī
speciální obec Tchao-jüan 桃園市 Táoyuán shìh Táoyuán shì Taoyuan shih Thô-hn̂g-chhī

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

Odhad z února 2022 říká, že Tchaj-wan má 23 319 776 obyvatel.[75] Hustota zalidnění je zhruba 650 osob na km2, což z Tchaj-wanu činí desátou nejhustěji zalidněnou zemi světa. Drtivá většina žije na ostrově Tchaj-wan, z dalších ostrovů jsou poměrně zalidněny ještě Kinmen (127 723) a Penghu (101 758). V největším městě Nové Tchaj-peji žije 4 miliony lidí (v jeho jádru, Tchaj-peji, 2,6 milionu).[76] Nad milion obyvatel mají ještě města Tchaj-čung (2 809 004), Kao-siung (2 773 229), Tchao-jüan (2 230 653) a Tchaj-nan (1 883 078).

Většinu obyvatelstva Tchaj-wanu tvoří Chanové, tj. etničtí Číňané (98 % obyvatel), dále zde žijí lidé ze šestnácti celostátně uznávaných původních etnik. Původní obyvatelstvo Tchaj-wanu mluví austronéskými jazyky, podobně jako například lidé na Madagaskaru, v Malajsii či Oceánii. Zhruba od 17. století na Tchaj-wan začali houfně připlouvat lidé z Číny. Nyní se odhaduje, že na Tchaj-wanu žije 300 až 500 tisíc lidí z původních domorodých etnik. Největší mezi nimi jsou Amiové, kteří představují třetinu až polovinu ze všech příslušníků původních etnik a obývají jihovýchodní část ostrova.[77][78] Druhou největší domorodou skupinou jsou Pajwanové.[79] Zbytek z celkového počtu 23 milionů obyvatel tvoří tedy z velké části přistěhovalci z Číny.

Ústava zajišťuje svobodu náboženského vyznání. Podle Světové banky Tchaj-wan patří do skupiny zemí s nejvyšší náboženskou svobodou na světě.[80] Podle výzkumu Pew Research z roku 2020 nejvíce lidí na Tchaj-wanu vyznává čínské lidové náboženství (43,8 procenta), 21,2 procent tvoří buddhisté, 13,7 procenta nevěřící, 5,8 procenta křesťané a 1 procento muslimové.[81] Zbytek připadá na vyznavače různých jiných směrů, včetně taoismu. Tchajwanští domorodci tvoří pozoruhodnou podskupinu mezi křesťany: Přes 64 procent z nich se identifikuje jako křesťané. Kostelní budovy jsou manifestačními znaky domorodých vesnic, které je odlišují od tchajwanských nebo hakkaských vesnic.[82] Muslimové působí na Tchaj-wanu od 17. století, kdy sem migrovala skupina Chuejů. Životní styl většiny Tchajwanců ovlivňuje také filozofie konfucianismu, zejména v etické oblasti. Podle Mezinárodní humanistické a etické unie, která hájí práva ateistů všude po světě, je Tchaj-wan jednou ze tří zemí na světě, kde je nejvýhodnější a nejvíce bezrizikové být ateistou (spolu s Belgií a Nizozemskem).[83]

Ekonomika[editovat | editovat zdroj]

Tchaj-pej je obchodní centrum země

Tchaj-wan měl od konce japonské okupace v roce 1945 možnost svobodně rozvíjet tržní ekonomiku[zdroj?], což mu umožnilo zařadit se mezi čtyři původní asijské tygry (spolu s Hongkongem, Jižní Koreou a Singapurem). Stalo se tak v ostrém kontrastu s Čínskou lidovou republikou, kde Mao Ce-Tungovy snahy o kolektivizaci a vybudování plánované ekonomiky vedly k rozsáhlému hladomoru, kterému padly za oběť desítky milionů lidí, a naprostému rozvratu ekonomiky. ČLR začala postupně implementovat tržní reformy až od roku 1978 z iniciativy nového vůdce Teng Siao-pchinga.

Ještě v roce 1962 činilo HDP na 1 obyvatele Tchaj-wanu 170$, což zemi stavělo na úroveň Zairu (dnes Demokratická republika Kongo) nebo Konga (Konžské republiky). Postupně však vybudoval silnou exportní ekonomiku. Ekonomika utrpěla relativně málo během Asijské finanční krize v roce 1997, protože je na rozdíl od sousedního Japonska a Jižní Koreje založena především na malých a středních firmách, ne na velkých konglomerátech jako jsou jihokorejské čeboly (např. Samsung). Vzhledem ke kulturním poutům s ČLR firmy využívají snadného offshoringu – činnosti vyžadující levnou pracovní sílu se provádí v Číně, např. většina výroby elektroniky Foxconnu probíhá v Číně. HDP na hlavu v roce 2014 bylo mírně vyšší než HDP Japonska a Jižní Koreje.

Podle Mezinárodního měnového fondu byla k roku 2021 tchajwanská ekonomika 19. největší na světě, z hlediska hrubého domácího produktu v paritě kupní síly.[84] Byla tedy zhruba na úrovni ekonomiky australské a větší než polská, egyptská, vietnamská či argentinská. Její výkon, vyjádřený v HDP (PPP) ve výši 1 403 663 mezinárodních dolarů, byl třikrát vyšší než v Česku (460 933 mezinárodních dolarů), přestože Tchaj-wan má jen asi dvakrát více obyvatel. V přepočtu na obyvatele (HDP v paritě kupní síly per capita) je podle Mezinárodního měnového fondu tchajwanská ekonomika sedmnáctou nejrozvinutější na světě, zhruba na úrovni Rakouska, Německa a Švédska (Česko 35.). Čínská lidová republika je z tohoto hlediska až 77., zhruba na úrovni Botswany a Severní Makedonie.

Největšími tchajwanskými firmami jsou Acer, Asus, HTC, Foxconn a Gigabyte Technology. Každoročně se od roku 1981 v Tchaj-peji koná veletrh výpočetní techniky a spotřební elektroniky Computex.[85]

Doprava[editovat | editovat zdroj]

Silniční síť[editovat | editovat zdroj]

Vzhledem k přírodním podmínkám je západní část ostrova hustě zalidněná a protkaná hustou silniční sítí. Páteř silniční dopravy zde tvoří dvě souběžné dálnice (國道) č. 1 a 3 propojující sever a jih ostrova podél západního pobřeží. Střední část ostrova vyplňují vysoká pohoří, která dosahují téměř čtyřtisícových výšek a na východním pobřeží spadají prudkými srázy rovnou do vod Tichého oceánu. Komunikací, které překonávají tento přírodní val, je jen velmi málo, jsou inženýrsky velmi náročné (a turisticky atraktivní), často s množstvím tunelů a serpentin v horských stěnách. Ovšem kvůli zemětřesením a tajfunům zde dochází k častým sesuvům půdy, kvůli kterým je třeba horské silnice neustále opravovat.[86]

Hlavní tahy, spojující západ a východ ostrova, jsou tři:

Železnice[editovat | editovat zdroj]

Tchajwanská rychlodráha (THSR)

Tchajwanská železniční síť je dlouhá 1065 km (z toho 350 km vysokorychlostní trať) a ročně přepraví 232 milionů cestujících.[87] Meziměstské železnice se organizačně dělí na Tchajwanskou železnici (TRA) a vysokorychlostní železnici Taiwan High Speed Rail (THSR).

Hlavní železniční koridory konvenční železnice (TRA) obíhají ostrov Tchaj-wan kolem dokola. Výstavba první železniční tratě byla zahájena v roce 1887 mezi městy Ťi-lung a Sin-ču.[88]

Vysokorychlostní trať THSR uvedena v roce 2007 spojuje sever a jih ostrova podél západního pobřeží a využívá soupravy 700T dodané z Japonska (Šinkansen). Maximální rychlost je 300 km/h. Vybudováno bylo 12 stanic. Z Tchaj-peje na severu do Kao-siungu na jihu trvá cesta 96 minut.[89] V roce 2019 vláda oznámila plány na prodloužení trasy do města Pching-tung na jihu země.[90]

Letecká doprava[editovat | editovat zdroj]

Základem civilní letecké dopravy je 17 letišť a 7 leteckých společností, z nichž nejvýznamnější jsou tchajwanští China Airlines a EVA Air.[91] Převážná část mezinárodních letů je odbavována skrz Mezinárodní letiště Tchaj-wan Tchao-jüan. Další letiště odbavující mezistátní lety jsou Mezinárodní letiště Kao-siung, Letiště Tchaj-pej Sung-šan, Mezinárodní letiště Tchaj-čung, Letiště Tchaj-nan a Letiště Chua-lien. Ostatní letiště spojují jednotlivé ostrovy nebo jednotlivá města ostrova Tchaj-wan.

Kultura[editovat | editovat zdroj]

Filmový režisér Ang LeeCannes, 2013

Jako občan Tchaj-wanu zemřel významný spisovatelfilozof Lin Jü-tchang (1895–1976). Jazykovou reformou se zabýval Chu Š’ (1891–1962), který v Číně prosadil užívání hovorové čínštiny (paj-chua) v psaném projevu.

Nejslavnějším filmovým režisérem z Tchaj-wanu je Ang Lee, který se prosadil ve Spojených státech. Roku 2001 získal jeho snímek Tygr a drak (Crouching Tiger, Hidden Dragon) Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film.[92] Posléze byl Ang Lee ještě dvakrát oceněn Cenou akademie za režii, v roce 2005 za snímek Zkrocená hora a roku 2012 za film Pí a jeho život (Life of Pi).[93]

Zlatého lva z Benátského filmového festivalu si roku 1989 odvezl režisér Chou Siao-sien, v roce 1994 ho napdobil Tsai Ming Liang. Edward Yang získal cenu za nejlepší režii na festivalu v Cannes roku 2000. Všichni tři patří k předním tvůrcům tchajwanské nové vlny a tchajwanské kinematografie. V Hollywoodu uspěl také Justin Lin. Ke známým hercům patří Ruby Lin, Shu Qi či Takeshi Kaneshiro.

Nejvýznamnější výstavní institucí na Tchaj-wanu je Národní palácové muzeum v Tchaj-peji, jehož většina exponátů pochází z po staletí shromažďovaných sbírek čínských císařů zachráněných před Japonci i komunisty ze Zakázaného města.[94] Díky tomu disponuje největší sbírkou čínského umění na světě. Na sběr moderního výtvarného umění (od 18. století k dnešku) je zaměřeno Tchajwanské národní umělecké muzeum v Tchaj-čungu, které bylo založeno roku 1988.

pop music se prosadili Jolin Tsai či Jay Chou, nejslavnější zpěvačkou 20. století byla Teresa Teng.[95] Jako ikona rockové hudby je známý zpěvák a kytarista Wu bai, v metalové scéně se celosvětově proslavila kapela Chthonic.[96]

Sport[editovat | editovat zdroj]

Dvojnásobná olympijská vítězka Sü Šu-ťing s tchajwanskou prezidentkou Cchaj Jing-wen
Vlajka po níž Tchajwanci soutěží na olympijských hrách od roku 1984

Nejpopulárnějšími sporty v zemi jsou baseball a basketbal. Mužská baseballová reprezentace brala stříbro z olympijského turnaje (1992) i ze světového poháru (1994), vyhrála Asijské hry (2006) a pětkrát mistrovství Asie (1983, 1987, 1989, 2001, 2019). V žebříčku Mezinárodní baseballové federace byly Tchajwanci na konci roku 2021 na druhé příčce, za Japonskem.[97] Úspěšná je i ženská baseballová reprezentace, která má stříbro ze světového poháru (2018) a dvě z mistrovství Asie (2017, 2019). Tchajwanská mužská basketbalová reprezentace má dvě stříbra z mistrovství Asie (1960, 1963), ženy jedno stříbro (1972).

Od roku 1956 se Tchaj-wan zúčastňuje olympijských her, nejprve letních, od roku 1972 dokonce i zimních. K roku 2021 si připsal sedm zlatých medailí. Vzpěračka Sü Šu-ťing získala hned dvě (2012, 2016).[98] Vzpěračka Čchen Wej-ling přidala třetí (2008)[99] a její kolegyně Kchuo Hsing-čchun čtvrtou (2020).[100] Dvě zlaté získal Tchaj-wan v taekwondu, obě v Athénách roku 2004, a jednu v badmintonové čtyřhře, kterou v Tokiu roku 2021 zajistili Li Jang a Wang Č'Lin.[101] Nejúspěšnějšími atlety jsou desetibojař Yang Chuan-Kwang (stříbrný na OH v Římě roku 1960) a překážkářka Ťi Čeng (bronzová na OH v Mexiku roku 1968). Tchajwanci brali cenné kovy i v lukostřelbě, stolním tenise, gymnastice, boxu, golfu a karate.

Úspěšnou badmintonistkou je Tai Tzu-ying, jež se v roce 2016 stal světovou jedničkou.[102] Yani Tseng se to povedlo v golfu.[103] Tenistky Sie Su-wej a Latisha Chan byly světovými jedničkami ve čtyřhře.

Z politických důvodů soutěžil Tchaj-wan na olympijských hrách a jiných sportovních akcích pod různými názvy. V letech 1956 a 1972 jako Čínská republika (Republic of China), na olympijských hrách v roce 1960 jako Formosa, v letech 1964 a 1968 jako Tchaj-wan (Taiwan). Od roku 1984 je používán název Čínská Tchaj-pej (Chinese Taipei), přičemž je používána i speciální vlajka, nikoli vlajka Tchaj-wanu, a speciální hymna, netotožná s tchajwanskou hymnou. Jde o kompromis shrnutý do tzv. Nagojské rezoluce, v níž se Tchaj-wan a Čínská lidová republika vzájemně uznaly v rámci Mezinárodního olympijského výboru.[104] Jméno je Tchaj-wanem užíváno i v jiných sportovních organizacích (např. FIFA, při Asijských hrách apod.), ale i v nesportovních mezinárodních organizacích (Světová obchodní organizace, Světová zdravotnická organizace) nebo při kulturních akcích (Miss Earth apod.). V roce 2018 se na Tchaj-wanu konalo referendum o tom, zda se nemá Tchaj-wan vrátit na olympijských hrách k názvu Tchaj-wan, ale většina hlasujících to odmítla, z obavy, že by to znamenalo konec účasti na olympiádách kvůli čínskému tlaku.[105]

Kuchyně[editovat | editovat zdroj]

Tchajwanská kuchyně kombinuje vlivy kuchyně původních obyvatel Tchaj-wanu, čínských, japonských, mongolských a také amerických kulinářských tradic.[106] Je známá pro své siao-čch (小吃), malé porce různých pokrmů (podobné španělským tapas či meze z Blízkého východu), které se prodávají v pouličních stáncích a na nočních trzích. Mezi nejrozšířenější nápoje patří sojové mléko, tchajwanský čaj (hlavně oolongy a červené čaje) a také z nich odvozené nápoje šou-jao jin-liao (手搖飲料), jako je tchajwanský vynález perlivý mléčný čaj (bubble tea). Velké oblibě se těší také instantní nudle.

Věda[editovat | editovat zdroj]

Chemik Yuan Tseh Lee získal v roce 1986 Nobelovu cenu za chemii.[107] Vyvinul metodu zkřížených molekulových svazků, která postihuje reakce probíhající v časovém rozmezí menším než 10−12 s. Tchajwanským rodákem byl i Momofuku Ando, který v roce 1958 vynalezl instantní nudle, výrobek na bázi škrobů, který netřeba vařit a stačí ho zalít horkou vodou.[108]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. TW, ISO 3166 Country Codes [online]. International Organization for Standardization, rev. 2018 [cit. 2018-06-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. Jména států a jejich územních částí. 4. rozšířené a přepracované. vyd. Praha: Český úřad zeměměřický a katastrální, 2009. 111 s. Dostupné online. ISBN 978-80-86918-57-0. Kapitola Asie, s. 34. 
  3. a b 10 Gorgeous Taiwan Islands to Visit – Best Taiwanese Islands. Big Little Island [online]. 2020-01-15 [cit. 2021-02-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. a b c d Universum, všeobecná encyklopedie. 9. díl. 1. vyd. Praha: Odeon, Euromedia Group, 2001. 655 s. ISBN 80-207-1071-X. Kapitola Tchaj-wan, s. 481, 482. 
  5. Department of Household Registration.
  6. 首頁 - Taipei Economic and Cultural Office, Prague, Czech Republic 駐捷克台北經濟文化代表處. www.roc-taiwan.org [online]. [cit. 2019-04-23]. Dostupné online. 
  7. www.mzv.cz [online]. [cit. 2019-04-23]. Dostupné online. 
  8. Athletes - Famous Olympic Athletes, Medalists, Sports Heroes. International Olympic Committee [online]. 2019-04-12 [cit. 2019-04-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  9. BLUST, Robert. Subgrouping, circularity and extinction: some issues in Austronesian comparative linguistics. In E. Zeitoun & P.J.K Li (eds.). Selected papers from the Eighth International Conference on Austronesian Linguistics. Taipei: Academia Sinica, 1999. S. 31–94. (angličtina) 
  10. DIAMOND, Jared M. Taiwan's gift to the world. Nature. 2000-02, roč. 403, čís. 6771, s. 709–710. Dostupné online [cit. 2022-04-04]. ISSN 1476-4687. DOI 10.1038/35001685. (anglicky) 
  11. FOX, James. Current Developments in Comparative Austronesian Studies. In: [s.l.]: The Australian National University, 2004. Dostupné online. (anglicky)
  12. HSIN-HUI, Chiu. The Colonial 'civilizing Process' in Dutch Formosa: 1624 - 1662. [s.l.]: BRILL 375 s. Dostupné online. ISBN 978-90-04-16507-6. (anglicky) Google-Books-ID: 4QzpJtddFxEC. 
  13. a b Merriam-Webster's Geographical Dictionary. 3. vyd. Springfield, Massachusetts, U. S. A.: Merriam-Webster, Incorporporated, Publishers, 1997. 1153 s. Dostupné online. ISBN 0-87779-546-0. S. 247. (anglicky) 
  14. VAN DER WEES, Gerrit. How European explorers discovered Ilha Formosa. Taipei Times [online]. 2019-02-13 [cit. 2022-04-04]. Dostupné online. 
  15. SAZVAR, Nastaran. Zheng Chenggong (1624–1662): Ein Held Im Wandel Der Zeit. Monumenta Serica. 2010-12-01, roč. 58, čís. 1, s. 153–247. Dostupné online [cit. 2022-04-04]. ISSN 0254-9948. DOI 10.1179/mon.2010.58.1.005. 
  16. RUBINSTEIN, Murray A. Taiwan: A New History. [s.l.]: M.E. Sharpe 560 s. Dostupné online. ISBN 978-0-7656-1495-7. (anglicky) Google-Books-ID: FtnvnQEACAAJ. 
  17. HANG, Xing. Contradictory Contingencies: The Seventeenth-Century Zheng Family and Contested Cross-Strait Legacies. American Journal of Chinese Studies. 2016, roč. 23, s. 173–182. Dostupné online [cit. 2022-04-04]. ISSN 2166-0042. 
  18. LIŠČÁK, Vladimír. Taiwan - stručná historie státu. 1. vyd. Praha: Libri, 2003. 142 s. ISBN 80-7277-097-7. S. 52. 
  19. LIŠČÁK, Vladimír. Taiwan - stručná historie států. 1. vyd. Praha: Libri, 2003. 142 s. ISBN 80-7277-097-7. S. 53, 54. 
  20. CHOU, Wan-Yau. A new illustrated history of Taiwan. 1. vyd. [s.l.]: SMC Publishing Inc., 2015. 469 s. Dostupné online. ISBN 978-957-638-784-5. S. 132. 
  21. LIŠČÁK, Vladimír. Han immigration to Taiwan since the 17th century and changes in place names [přednáška, elektronická publikace].
  22. CHEUNG, Han. Taiwan in Time: Rebels of heaven and earth. Taipei Times [online]. 2016-04-17 [cit. 2022-04-04]. Dostupné online. 
  23. LEUNG, Edwin Pak-Wah. The Quasi-War in East Asia: Japan's Expedition to Taiwan and the Ryūkyū Controversy. Modern Asian Studies. 1983, roč. 17, čís. 2, s. 257–281. Dostupné online [cit. 2022-04-05]. ISSN 0026-749X. 
  24. VAN DER WEES, Gerrit. The rise and fall of the Republic of Formosa. Taipei Times [online]. 2018-06-04 [cit. 2022-04-05]. Dostupné online. 
  25. LAMLEY, Harry J. The 1895 Taiwan Republic: A Significant Episode in Modern Chinese History. The Journal of Asian Studies. 1968, roč. 27, čís. 4, s. 739–762. Dostupné online [cit. 2022-04-05]. ISSN 0021-9118. DOI 10.2307/2051577. 
  26. TIERNEY, Robert. Tropics of Savagery: The Culture of Japanese Empire in Comparative Frame. [s.l.]: University of California Press, 2010. ISBN 978-0-520-94766-5. S. 8–9. (anglicky) 
  27. BARCLAY, Paul D. Outcasts of Empire: Japan's Rule on Taiwan's "Savage Border," 1874-1945. [s.l.]: Univ of California Press 328 s. Dostupné online. ISBN 978-0-520-29621-3. (anglicky) Google-Books-ID: dC45DwAAQBAJ. 
  28. Wushe Incident - 台灣大百科全書 Encyclopedia of Taiwan. web.archive.org [online]. 2014-03-25 [cit. 2022-04-05]. Dostupné online. 
  29. Ostrov létajících lampionů a tetovaných domorodců. To je Tchaj-wan, skrytá perla Asie. Reflex [online]. 24. června 2019. Dostupné online. 
  30. LAMLEY, Harry J. Assimilation Efforts in Colonial Taiwan: The Fate of the 1914 Movement. Monumenta Serica. 1970, roč. 29, s. 496–520. Dostupné online [cit. 2022-04-05]. ISSN 0254-9948. 
  31. EDITORS, Charles River Charles River. The Philippines Campaigns of World War II: The History of the Japanese Invasion in 1941-1942 and the Allied Liberation in 1944-1945. [s.l.]: CreateSpace Independent Publishing Platform 198 s. Dostupné online. ISBN 978-1-9857-5949-7. (anglicky) Google-Books-ID: _8detAEACAAJ. 
  32. Battle off Formosa, 12-16 October 1944. www.historyofwar.org [online]. [cit. 2022-04-05]. Dostupné online. 
  33. WARD, Thomas J. The Comfort Women Controversy - Lessons from Taiwan. The Asia-Pacific Journal [online]. 2018-04-15 [cit. 2022-04-05]. Dostupné online. 
  34. CHEN, Lung-chu; REISMAN, W. M. Who Owns Taiwan: A Search for International Title. The Yale Law Journal. 1972, roč. 81, čís. 4, s. 599–671. Dostupné online [cit. 2022-04-05]. ISSN 0044-0094. DOI 10.2307/795213. 
  35. SHEU, Gary. No, Taiwan’s Status Is Not Uncertain. thediplomat.com [online]. [cit. 2022-04-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  36. Zabíjíme vás? Mlčte, ani slovo! Příběh Incidentu 228, nejstrašnějšího tajemství bílého teroru na Tchaj-wanu. iROZHLAS [online]. Český rozhlas, 19. dubna 2018. Dostupné online. 
  37. SHIH, Cheng-feng; CHEN, Mumin. Taiwanese Identity and the Memories of 2–28: A Case for Political Reconciliation. Asian Perspective. 2010, roč. 34, čís. 4, s. 85–113. Dostupné online [cit. 2022-04-05]. ISSN 2288-2871. DOI 10.1353/apr.2010.0007. 
  38. Chinese Nationalists move capital to Taiwan. History.com [online]. [cit. 2022-04-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  39. COHEN, Marc J. One China or Two: Facing up to the Taiwan Question. World Policy Journal. 1987, roč. 4, čís. 4, s. 621–649. Dostupné online [cit. 2022-04-05]. ISSN 0740-2775. 
  40. Svět, který nestrannost hubil a kde se novináři upalovali, zrodil Zelený tým proti bílému teroru. Deník N [online]. 30. července 2020. Dostupné online. 
  41. ROWEN, Ian. Transitions in Taiwan: Stories of the White Terror. [s.l.]: Cambria Press 276 s. Dostupné online. ISBN 978-1-62196-600-5. (anglicky) Google-Books-ID: bztxzgEACAAJ. 
  42. Taiwan sorry for white terror era. news.bbc.co.uk. 2008-07-16. Dostupné online [cit. 2022-04-05]. (anglicky) 
  43. LIN, Cheng-yi. The legacy of the Korean War: Impact on U.S.-Taiwan relations. Journal of Northeast Asian Studies. 1992-12-01, roč. 11, čís. 4, s. 40–57. Dostupné online [cit. 2022-04-05]. ISSN 1874-6284. DOI 10.1007/BF03023495. (anglicky) 
  44. LIN, HSIAO-TING. U.S.-Taiwan Military Diplomacy Revisited: Chiang Kai-shek, Baituan, and the 1954 Mutual Defense Pact. Diplomatic History. 2013, roč. 37, čís. 5, s. 971–994. Dostupné online [cit. 2022-04-05]. ISSN 0145-2096. 
  45. ACCINELLI, Robert. Eisenhower, Congress, and the 1954-55 Offshore Island Crisis. Presidential Studies Quarterly. 1990, roč. 20, čís. 2, s. 329–348. Dostupné online [cit. 2022-04-05]. ISSN 0360-4918. 
  46. SAVAGE, Charlie. Risk of Nuclear War Over Taiwan in 1958 Said to Be Greater Than Publicly Known. The New York Times. 2021-05-22. Dostupné online [cit. 2022-04-05]. ISSN 0362-4331. (anglicky) 
  47. TSIANG, S. C. Taiwan's economic miracle : lessons in economic development. World economic growth. 1984, čís. World economic growth. - San Francisco, Calif. : ICS Press, ISBN 0-917616-63-4. - 1984, p. 301-323. Dostupné online [cit. 2022-04-05]. 
  48. TIEN, HUNG-MAO; SHIAU, CHYUAN-JENG. Taiwan's Democratization: A Summary. World Affairs. 1992, roč. 155, čís. 2, s. 58–61. Dostupné online [cit. 2022-04-05]. ISSN 0043-8200. 
  49. History of Modern Taiwan [online]. Guide to Taipei.com, rev. 2019 [cit. 2019-06-27]. Dostupné online. (angličtina) 
  50. Historický summit. Po 66 letech se setkali prezidenti Číny a Tchajwanu. E15.cz [online]. [cit. 2022-04-05]. Dostupné online. 
  51. MIESSLER, Jan. Tchajwanské slunečnicové hnutí zahnalo pro-čínského prezidenta do kouta. Deník Referendum [online]. 2014-03-30 [cit. 2022-04-05]. Dostupné online. 
  52. V čele Tchaj-wanu bude žena, prezidentské volby vyhrála vůdkyně opozice. E15.cz [online]. [cit. 2022-04-05]. Dostupné online. 
  53. Taiwan president calls for international support to defend democracy, Reuters, 5.1.2019
  54. Taiwan election: Tsai Ing-wen wins second presidential term. BBC News. 2020-01-11. Dostupné online [cit. 2022-04-05]. (anglicky) 
  55. Zvítězila ‚ochránkyně autonomie.‘ Tchajwanská prezidentka Cchaj Jing-wen obhájila druhý mandát. Lidovky.cz [online]. 2020-01-11 [cit. 2022-04-05]. Dostupné online. 
  56. Democracy Index 2020, Economist Intelligence Unit
  57. Military to strengthen combat readiness on offshore islands: Defense Ministry [online]. 2020-05-12 [cit. 2021-02-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  58. Dongsha Atoll Research Station [online]. 2019-03-12 [cit. 2021-02-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  59. Taiwan at a Glance 2020 - 2021 [online]. Ministry of Foreign Affairs, Republic of China (Taiwan), září 2020 [cit. 2021-02-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  60. a b President Tsai issues statement on China's President Xi's „Message to Compatriots in Taiwan“. Oficiální stránka tchajwanské prezidentky, https://english.president.gov.tw/NEWS/5621, 2. ledna 2019 (anglicky).
  61. VAN DER WEES, Gerrit. Is Taiwan’s International Space Expanding or Contracting?. thediplomat.com [online]. The Diplomat, 2021-12-14 [cit. 2021-12-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  62. Pompeo: US to lift restrictions on contacts with Taiwan. BBC News, [1], 9. ledna 2021 (anglicky).
  63. Jichang Lulu, United Nations with Chinese Characteristics: Elite Capture and Discourse Management on a global scale, Sinopsis, 25.6.2018
  64. Olga Lomová, Role WHO v dnešní pandemii a vliv Číny ve světě, Sinopsis, 29.3.2020
  65. Kamila Hladíková, Koronavirus mezi řádky. Co říká nákaza o Číně a jejím vlivu na světovou politiku, Sinopsis, 29.1.2020
  66. EU passes resolutions containing pro-Taiwan clauses, 21.1.2021
  67. Biden says US will defend Taiwan if China attacks, BBC News, 22.10.2021
  68. Catherine Wong, China recalls envoy to Lithuania over Taiwan’s move to open de facto embassy, South China Morning Post, 10.8.2021
  69. Lawrence Chung, Taiwan plans representative office in Slovenia as the EU nation blasts Beijing, South China Morning Post, 18.1.2022
  70. Taiwan thanks U.S. lawmakers for initiative to rename de facto embassy, Focus Taiwan, CNA English News, 4.2.2022
  71. 2019-2020 Taiwan at a Glance [online]. 2011-12-13 [cit. 2020-02-02]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-10-23. (anglicky) 
  72. a b Timeline: Taiwan's road to democracy. Reuters. 2011-12-13. Dostupné online [cit. 2019-07-25]. (anglicky) 
  73. ČTK. První žena v čele Tchaj-wanu. Prezidentské i parlamentní volby vyhrála vůdkyně opozice. Hospodářské noviny [online]. 2016-01-16 [cit. 2019-07-25]. Dostupné online. 
  74. 2019-2020 Taiwan at a Glance [online]. Ministry of Foreign Affairs, Republic of China (Taiwan), 2019-10-31 [cit. 2020-10-03]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-10-23. (anglicky) 
  75. National Statistics, Republic of China (Taiwan). eng.stat.gov.tw [online]. [cit. 2022-04-04]. Dostupné online. 
  76. Statistics. Dept. of Household Registration [online]. Ministry of the Interior Republic of China (Taiwan), 2018-05-01 [cit. 2022-04-04]. Dostupné online. (English) 
  77. Amis. Dmtip.gov.tw [online]. Digital Museum of Taiwan Indigenous Peoples [cit. 2022-04-04]. Dostupné online. 
  78. Amis remains Taiwan's biggest aboriginal tribe at 37.1% of total | Society | Focus Taiwan. web.archive.org [online]. 2015-02-16 [cit. 2022-04-04]. Dostupné online. 
  79. Paiwan. Cip.gov.tw [online]. Council of Indigenous Peoples, 2010-12-20 [cit. 2022-04-04]. Dostupné online. (English) 
  80. GovData360: Freedom of religion. GovData360 [online]. [cit. 2022-04-04]. Dostupné online. 
  81. WORMALD, Benjamin. Size & Demographic Characteristics of Religious Groups: Asia-Pacific. Pewresearch.org [online]. Pew Research Center [cit. 2022-04-04]. Dostupné online. 
  82. HUANG, Shiun-Wey. The Politics of Conversion. The Case of an Aboriginal Formosan Village. Anthropos. 1996, roč. 91, čís. 4/6, s. 425–439. Dostupné online [cit. 2022-04-04]. ISSN 0257-9774. 
  83. HALPIN, Hayley. These are the best and worst countries in the world to be an atheist. TheJournal.ie [online]. [cit. 2022-04-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  84. Report for Selected Countries and Subjects. IMF [online]. [cit. 2022-04-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  85. Tchaj-pej se mění ve středobod počítačového světa. Odstartoval veletrh Computex. Novinky.cz [online]. 2019-05-28 [cit. 2022-04-04]. Dostupné online. 
  86. Forty Years of the Central Cross-Island Highway. Taiwan Panorama [online]. Listopad 2000 [cit. 2021-12-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  87. Railways: Linking Cities, Connecting the Countryside. Ministry of Transportation and Communications [online]. 2018-06-08 [cit. 2020-01-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  88. TENG, Pei-ju. TRA celebrates 130 years of railway services .... Taiwan News [online]. 2019-09-10 [cit. 2019-03-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  89. Taiwan High Speed Rail (台灣高鐵, THSR). Guide to Taipei.com [online]. 2018-07-01 [cit. 2020-01-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  90. EVERINGTON, Keoni. Taiwan's HSR to be extended to Pingtung. Taiwan News [online]. 2019-09-10 [cit. 2020-01-24]. Dostupné online. 
  91. Aviation: East Asian Hub for Global Travel. Ministry of Transportation and Communications [online]. 2020-01-15 [cit. 2020-01-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  92. 'Crouching Tiger, Hidden Dragon' Wins Best Foreign Film Oscar. en.people.cn [online]. [cit. 2018-12-09]. Dostupné online. 
  93. BROOKS, Xan. Ang Lee wins best director Oscar for Life of Pi. The Guardian. 2013-02-25. Dostupné online [cit. 2018-12-09]. ISSN 0261-3077. (anglicky) 
  94. HYKLOVÁ, Dáša. Číňané musí za národními poklady do Tchaj-peje. E15.cz [online]. [cit. 2022-04-04]. Dostupné online. 
  95. INSIGHT, Taiwan. Teresa Teng, Taiwan's Legendary Singer and Sweetheart. The News Lens International Edition [online]. 2019-08-27 [cit. 2021-12-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  96. ChthoniC: A heavy metal alloy of music and politics. The New York Times. 2007-08-16. Dostupné online [cit. 2021-12-17]. ISSN 0362-4331. (anglicky) 
  97. WBSC Rankings. Wbsc.org [online]. [cit. 2022-04-04]. Dostupné online. 
  98. Rio Olympics 2016: Hsu Shu-ching wins -53kg weightlifting gold for Chinese Taipei. BBC Sport. 2016-08-07. Dostupné online [cit. 2018-12-09]. (anglicky) 
  99. Vzpěračka Čchen Sie-sia získala první olympijské zlato pro Čínu. iDNES.cz [online]. 2008-08-09 [cit. 2018-12-09]. Dostupné online. 
  100. První zlato pro Tchaj-wan získala v Tokiu vzpěračka Kchuo Hsing-čchun. Sport.cz [online]. [cit. 2022-04-04]. Dostupné online. 
  101. Badmintonisté Tchaj-wanu ovládli čtyřhru a vezou z Tokia zlato. ČT sport [online]. Česká televize, 2021-07-31 [cit. 2022-04-04]. Dostupné online. 
  102. Badminton star Tai Tzu-ying becomes world No. 1 with HK Open victory. Taiwan Today [online]. 2016-11-28 [cit. 2018-12-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  103. Ascending to the top of the world rankings is one thing. Finding the will to stay there is quite another. Ask Yani Tseng. [online]. Golf.com, 2014-06-24 [cit. 2018-12-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  104. CHIANG, Ying; CHEN, Tzu-hsuan. What’s in a name? Between “Chinese Taipei” and “Taiwan”: The contested terrain of sport nationalism in Taiwan. International Review for the Sociology of Sport. 2020-06-08, roč. 56, čís. 4, s. 451–470. Dostupné online [cit. 2022-04-04]. ISSN 1012-6902. DOI 10.1177/1012690220913231. 
  105. Taiwanese reject gay marriage, new Olympic name. AP NEWS [online]. 2018-11-25 [cit. 2022-04-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  106. NGUYEN-OKWU, Leslie. The 16 Essential Dishes That Define Taiwanese Food. Eater [online]. 2019-03-06 [cit. 2021-06-06]. Dostupné online. (anglicky) 
  107. The Nobel Prize in Chemistry 1986. NobelPrize.org [online]. [cit. 2022-04-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  108. HEVESI, Dennis. Momofuku Ando, 96, Dies; Invented Instant Ramen. The New York Times. 2007-01-09. Dostupné online [cit. 2022-04-02]. ISSN 0362-4331. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]