Zakázané město

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Zakázané město
Světové dědictví UNESCO
Forbidden city 07.jpg
Smluvní stát ČínaČína Čína
Souřadnice
Typ kulturní dědictví
Kritérium i, ii, iii, iv
Odkaz 438 (anglicky)
Zařazení do seznamu
Zařazení 1987 (11. zasedání)

Zakázané město (čínsky v českém přepisu C’-ťin-čcheng, pchin-jinem Zǐ​jìn​chéng, znaky 紫禁城, doslova „Purpurové zakázané město“) je komplex budov vybudovaných v Pekingu v nitru Vnitřního města během vlády dynastie Ming. Celkem bylo na území Zakázaného města vystavěno kolem 800 budov a spolu s rozlehlými zahradami tvoří uzavřený celek o rozloze 720 000 m²; je obehnáno 8,5 m širokou zdí a 52 m širokým vodním příkopem. Většina budov postavených za říše Ming byla zničena a v období říše Čching byla znovu vybudována.

Komplex je od roku 1925 přeměněn v muzeum, jehož název je Palácové muzeum (čínsky v českém přepisu Ku-kung po-wu-jüan, pchin-jinem Gù​gōng​ Bó​wù​yuàn, znaky zjednodušené 故宫博物院, tradiční 故宮博物院). Roku 1987 bylo zapsáno na seznam světového dědictví UNESCO. Číně je obecně známo jako Bývalý palác (čínsky v českém přepisu Ku-kung, pchin-jinem Gù​gōng, znaky zjednodušené 故宫, tradiční 故宮)

Historie[editovat | editovat zdroj]

Lvi střežící vstup do Paláce Nebeské čistoty

Bylo sídlem císařů od počátku 15. století, kdy jej císař Jung-le nechal postavit; většina dochovaných budov však pochází až z 18. století. Reprezentovalo vzdáleného a nedotknutelného čínského císaře. Směl se tu zdržovat jen císař s doprovodem, ostatním smrtelníkům sem byl vstup pod hrozbou smrti přísně zakázán po dobu pěti set let. Město bylo domovem 24 císařů dvou dynastií – Ming a Čching.

Výstavbu zahájil císař Jung-le roku 1406, trvala 14 let a vyžádala si práci více než miliónu dělníků. Náklady byly nesmírné. Město má obdélný půdorys a za jeho 12,5 m vysokými zdmi není jediná budova, jak bylo zvykem na Západě, ale soubor vícero síní, paláců a chrámů propojených průchody a chodbami. Podle legendy je v komplexu 9 999 místností. Vzhledem k tomu, že město bylo postaveno ze dřeva, neustále mu hrozil požár. V 17. století jej zapálili Mandžuové, kteří několik let předtím založili říši Čching. Po staletích jej vyplenili Japonci, a stejně se zachoval i Kuomintang – čínští nacionalisté, kteří v roce 1949 uprchli na Tchaj-wan. Během opojení Kulturní revolucí pak byl celý komplex málem rozmetán.

Do roku 1911 bylo Zakázané město nedostupné. Teprve po pádu dynastie bylo zpřístupněno obyčejným lidem. V roce 1987 bylo zapsáno na Seznam světového dědictví UNESCO jako největší a nejzachovalejší palácový komplex na světě.

Stavby a struktura komplexu[editovat | editovat zdroj]

Plán Zakázaného města
- – - Přibližná hranice mezi vnitřní (severněji od linie) a vnější (jižně od linie) částí.
A. Poledníková Brána
B. Brána Božské bojovnosti
C. Západní slavná brána
D. Východní slavná brána
E. rohové věže
F. Brána Nejvyšší harmonie
G. Síň Nejvyšší harmonie
H. Síň Válečnické udatnosti
J. Síň Literární slávy
K. Tři jižní budovy
L. Palác Nebeské čistoty
M. Císařská zahrada
N. Síň Mentální kultivace
O. Palác Klidné dlouhověkosti

Zakázané město má obdélný tvar, s 961 metry délky v severojižním směru a 753 metry šířky od západu k východu. Je obehnáno 8,5 m širokou a 7,9 m vysokou hradbou a 52 m širokým a 6 m hlubokým vodním příkopem.

Jelikož tradiční čínská architektura pracuje spíše s horizontálními než vertikálními liniemi, budovy Zakázaného města jsou sice nevysoké, ale prostor kolem nich doslova bere dech.

Do města se vchází na severní straně náměstí Nebeského klidu (Tchien-an-men kuan-čchang) pěším podchodem pod ulicí a pak Bránou Nebeského klidu (Tchien-an-men). Na této bráně je velký portrét Mao Ce-tunga. Nalevo od něj je bílými znaky napsáno „Ať žije Čínská lidová republika“, napravo pak „Ať žije spojený lid celého světa“. Právě tady na tribuně Mao Ce-tung vyhlásil 1. října 1949 Čínskou lidovou republiku. Také se odsud předčítaly svitky s císařskými edikty.

Za bránou následuje nádvoří, po jehož levé straně se nachází park Čung-šan a po pravé straně Palác kultury pracujícího lidu, původně zde však stával Chrám předků. Uprostřed nádvoří se nachází Vysoká brána (Tuan-men).

Teprve za ní je samotný vstup do Zakázaného města – Poledníková Brána (Wu-men), u níž začínají jak vodní příkop, tak hradby, a která z jihu uzavírá první nádvoří, jehož středem protéká potůček, přes který se klene pětice mramorových mostů. Ze severu toto nádvoří uzavírá Brána Nejvyšší harmonie (Tchaj-che-men). Nalevo od ní je Síň Válečnické udatnosti (Wu-jing-tien), napravo pak Síně Literární slávy (Wen-chua-tien) – bývalá císařská knihovna. Následuje rozlehlé hlavní nádvoří na jehož severním konci stojí trojice síní Harmonie. Každá z nich měla předepsaný rituální účel.

Síň Nejvyšší harmonie (Tchaj-che-tien) je ze všech tří síní největší a nejstarší. Probíhaly v ní oslavy Nového roku, korunovace císařů i jejich narozeniny. Stojí na třípodlažním mramorovém podstavci a vede k ní trojice schodišť, přičemž to prostřední, hlavní bylo určeno pouze pro císaře. Následuje ji Síň Dokonalé harmonie (Čung-che-ien), která je ze všech nejmenší. Zde se slavil nový zemědělský rok a císař se zde připravoval na ceremonie konané v předchozí síni. Poslední je Síň Zachování harmonie (Pao-che-tien) kde byli přijímáni zahraniční vyslanci.

Tím končí vnější, obřadní, část města. Vnitřní, soukromou, část od té obřadní odděluje Brána Nebeské čistoty (Čchien-čching-men). Vstoupit do této části měli povoleno pouze eunuchové a císařovi příbuzní.

První budovou vnitřní části je Palác Nebeské čistoty (Čchien-čching-kung), který sloužil jako císařova ložnice. Následuje nevelká Síň Jednoty (Ťiao-tchaj-tien) kde spávaly císařovny, také se zde uchovávalo 25 císařských pečetí. Vše zakončuje Palác Pozemského pokoje (Kchun-ning-kung) a Brána Pozemského pokoje (Kchun-ning-men), která vede do Císařské zahrady (Jü-chua-jüan).

Za ní je pak severní vstup či též východ do/z města – Brána Božské moci (Šen-wu-men) za níž se nachází park Ťing-šan.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]