Dynastie Čching

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Dynastie Čching
清朝 – Qīng cháo (Čching čchao)
 Říše Ming 16441912 Čínská republika (1912–1949) 
Mandžukuo 
Tibet (1912–1951) 
Mongolsko (1911–1924) 
Vlajka státu
vlajka
Státní znak
znak
Hymna: 鞏金甌 (Gong Jin'ou)
geografie
Mapa
Říše Čching roku 1890
hlavní město:
obyvatelstvo
státní útvar
wén, liǎng
Státní útvary a území
Předcházející:
Říše Ming Říše Ming
Nástupnické:
Čínská republika (1912–1949) Čínská republika (1912–1949)
Mandžukuo Mandžukuo
Tibet (1912–1951) Tibet (1912–1951)
Mongolsko (1911–1924) Mongolsko (1911–1924)

Dynastie Čching (čínsky 清朝; pchin-jin Qīng cháo, v přepisu do češtiny Čching čchao; Wade-Giles Ch'ing ch'ao; mandžusky daicing gurun; mongolsky Манж Чин, čínsky Čistá), byla mandžuská dynastie, která vládla v Číně, nazývané také jako Říše Velkých Čchingů, mezi lety 1644 a 1911. Byla poslední čínskou císařskou dynastií.

Vzestup dynastie Mandžuů[editovat | editovat zdroj]

Mandžuové, kteří ovládali Čínu mezi lety 1644 a 1911, byli potomky džürčenských kmenů, jež vládly severní Číně a přilehlým oblastem ve 12. století (říše Ťin). Za Nurhačiho a jeho syna Abachaje získal rod Aisin Gioro nadvládu nad ostatními džürčenskými kmeny a rozšířil svou nadvládu i na Vnitřní Mongolsko a Koreu.

Nurhači založil vlastní dynastii, kterou nazval Pozdní Ťin. Hlavním městem Pozdních Ťinů se stal Mukden (moderní Šen-jang). Nurhači reorganizoval celou armádu v osm „praporů“, přejímal mnoho čínských i jiných cizích vzorů, roku 1635 přijal velkou pečeť mongolských chanů a přihlásil se tak k nástupnictví dynastie Jüan.

Nurhačiho nástupce Abachaj si na východě podmanil Koreu a na západě uzavřel spojenectví s kočovnickými kmeny Vnitřního Mongolska. Roku 1636 pojmenoval svůj národ jako Mandžuy a vyhlásil dynastii Čching. V té době také vzniklo mandžuské písmo.

Dobytí Číny[editovat | editovat zdroj]

Expanze dynastie Čching. Území dynastie Ming před rokem 1644 vyznačeno žlutě.

Do roku 1644 Mandžuové podnikli několik vpádů na území severní Číny, neměli však zatím dost sil, aby porazili dynastii Ming.

Mingský režim však rychle slábl, zejména v důsledku trvalých povstání. Nakonec mingský generál Wu San-kuej a další pozvali Mandžuy do severní Číny, aby mingskému vojsku pomohli potlačit povstání v Pekingu. V rázných válečných taženích Mandžuové rozdrtili povstalce a zmocnili se srdce Číny na dolním toku Jang-c’-ťiang.

První čchingští císařové[editovat | editovat zdroj]

Na konci 17. století si Mandžuové obratně získávali náklonnost čínských vzdělanců. První čchingští císařové platili za nejdynamičtější v celých čínských dějinách. Za císaře Kchang-si (1661-1722) byla dokončena poslední fáze vojenského dobytí území dnešní Číny (včetně Tibetu) a pořádána tažení proti Ojratům (západním Mongolům) k upevnění čchingské bezpečnosti na vnitroasijských hranicích říše. Za vlády císaře Jung-čenga (1722-1735) vláda podporovala integraci nečínského obyvatelstva do čínské kultury. Vrchol raného období dynastie Čching znamenala vláda císaře Čchien-lunga (1735-1796), který vydával obrovské sumy na vojenské expedice („deset velkých vítězství“). Především zastavil postup turkických národů a Mongolů. Poslední roky jeho vlády ale byly poznamenány vzestupem jeho oblíbence, Che-šena.

Další expanze[editovat | editovat zdroj]

Územní rozsah říše Velkých Čchingů v roce 1820

V roce 1683 Čchingové dobyli Tchajwan. Od konce 17. stol. do počátku 18. stol. čchingské armády zničily ojratskou říši v Džungarsku a začlenily do čchingského státu oblast kolem jezera Kukunor ve střední Asii. Do poloviny 18. století byly dobyty i země po obou stranách pohoří Tchien-šan až k jezeru Balchaš. V polovině 18. století byli pokořeni i západní Mongolové v Illi. Dobytí území provázely vlny čínských osadníků, kteří se pokoušeli původní obyvatelstvo asimilovat. Mongolové byli udržováni pod kontrolou prostřednictvím administrativních opatření a působením lámaistické sekty Gelugpa.

Na severu Mandžuska začali Čchingové bránit šíření ruských kupců s kožešinami a různých dobrodruhů, pronikajících přes Sibiř do údolí Amuru. Výsledkem srážek mezi Čchingy a Rusy se stala Něrčinská smlouva z roku 1689. Návrh textu smlouvy a tlumočení zprostředkovali pekingští jezuité.

Zachovávání identity[editovat | editovat zdroj]

Mandžuové se snažili zachovat si vlastní identitu a zdůrazňovali rasovou čistotu. Zakázali smíšené čínsko-mandžuské sňatky a podporovali odlišnosti ve zvycích. Mandžuské ženy si nesměly podvazovat chodidla a mandžuští muži se nesměli věnovat obchodu a manuální práci. Původní šamanské náboženství napomáhalo uchovávat někdejší klanovou strukturu Mandžuů.

Léto trávili Mandžuští císaři ve Vnitřním Mongolsku, kde jízdou na koni, lukostřelbou a lovem dávali najevo nepříliš konfuciánský příklad fyzické zdatnosti. Severní Mandžusko bylo uzavřeno čínským přistěhovalcům. Oblast Mandžuska spravovala ryze mandžuská vojenská vláda.

Vládci z dynastie Čching[editovat | editovat zdroj]

Dynastie Velkých Čchingů
Flag of the Qing Dynasty (1889-1912).svg
Vlajka Čchingské dynastie v letech 18901912
země Říše Čching, Čína
tituly čínský císař
zakladatel Chung Tchaj-ťi
rok založení 1636 (přejmenování)
1644 jako císařská dynastie
konec vlády 1912 v Číně
1945 v Mandžukuu
poslední vládce Pchu-i
současná hlava Hengzhen
větve rodu -
Pečeť dynastie Čching
Mandžuský gardista císaře Čchien-lunga
Související informace naleznete také v článku Seznam čchingských císařů.
  1. Chung Tchaj-ťi - (1626-1643)
  2. Šun-č' - (1644-1661), první císař dynastie který ovládl celou Čínu
  3. Kchang-si - (1661-1722), nejdéle vládnoucí čínský císař (61 let),
  4. Jung-čeng - (1722-1735)
  5. Čchien-lung - (1735-1796), abdikoval ve prospěch syna, ale moc si udržel, zemřel v roce 1799
  6. Ťia-čching - (1796-1820), v letech 1796-1799 vládl jako regent jeho otec Čchien-lung
  7. Tao-kuang - (1820-1850)
  8. Sien-feng - (1850-1861)
  9. Tchung-č' - (1861-1875)
  10. Kuang-sü - (1875-1908)
  11. Süan-tchung - (1908-1912), Pchu-i, poslední čínský císař

Titulární čínský císař a hlava dynastie (po roce 1912)[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • FAIRBANK, John King. Dějiny Číny. Praha : NLN, s.r.o., Nakladatelství Lidové noviny, 1998. ISBN 80-7106-249-9.  
  • FAIRBANK, John King. Pchu-i, byl jsem posledním čínským císařem. Praha : Panorama, 1998. ISBN 80-7038-082-9.  
  • LIŠČÁK, Vladimír. Stručná historie států - Čína, Libri, Praha 2002.
  • SATRAPA, Filip. Mezi tradicí, reformou a revolucí: Čína na sklonku císařské éry. Historický obzor, 2004, 15 (11/12), s. 253-269. ISSN 1210-6097.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Předchůdce Dynastie Čching Nástupce
Dynastie Ming čínská císařská dynastie
16441912
republika