Osm korouhví
Osm korouhví (mandžusky Jakūn gūsa, mongolsky Найм хошуу, čínsky v českém přepisu pa čchi, pchin-jinem ba qí, znaky 八旗) je označení vojensko-správního rozřazení Mandžuů, zavedeného Nurhačim na počátku 17. století.
Zpočátku šlo především o vojenské rozřazení, které postupem času získalo četné správní funkce a vedle Mandžuů byli do jeho řad začleněny i skupiny Mongolů a Číňanů. Bylo zrušeno s pádem mandžuské dynastie Čching v roce 1911.
Zřízení, etnické složení a struktura[editovat | editovat zdroj]
Korouhevní systém zřídil na počátku 17. století Nurhači. Mandžuské rodiny byly rozčleněny na základě rodové spřízněnosti do korouhví. Každá korouhev byla povinna postavit určitý počet vojáků a z korouhevního systému se brzy stalo tvrdé jádro mandžuské vojenské mašinérie.
Nejprve byli příslušníky korouhví pouze Mandžuové. Po ovládnutí vnitromongolských kmenů byli do systému včleněny i skupiny Mongolů. Posléze začali být přibíráni i Číňané, původně pouze jako náhrada za padlé vojáky. Zvyšující se počet Číňanů nakonec vedl k vytvoření vlastní čínské armády, užívané zejména k podpoře pěchoty. V roce 1631 byla vytvořena zvláštní čínská dělostřelecká jednotka a v roce 1639 byly vytvořeny čtyři čínské korouhve. V roce 1642 byl ustaven systém všech osmi korouhví přidáním nových čtyř korouhví s lemem.
Po dobytí Číny se korouhevní systém byrokratizoval. Materiální potřeby vojáků a jejich rodin již nebylo možné uspokojovat z kořisti. Byl ustaven systém platů, byly standardizovány hodnosti a z korouhví se stala dědičná vojenská kasta. Jednotliví vojáci byli přiděleni do posádek po celé čchingské říši (největší posádky byly v Pekingu, Si-anu, Chang-čou, Mandžusku a na strategických místech podél Jang-c’-ťiang, Velké čínské zdi a Velkého čínského kanálu).
Hierarchicky bylo Osm korouhví rozděleno na dvě skupiny – tři tzv. horní korouhve (Žlutá, Lemovaná žlutá a Bílá), které byly podřízeny přímo císaři a pět tzv. dolních korouhví, které byly podřízeny jednotlivým princům. Základní jednotkou korouhve byla tzv. niru o síle 300 mužů. Pět niru tvořilo jalan. Pět jalanů tvořilo gūsu (korouhev). (Tyto počty byly ideální, skutečná čísla bývala odlišná.)
Jednotlivé korouhve[editovat | editovat zdroj]
| Korouhev | Česky | Mandžusky | Mongolsky | Čínsky |
|---|---|---|---|---|
|
Žlutá korouhev |
Gulu suwayan i gūsa |
Шүлүүн шар хошуу |
正黃旗 zhèng huáng qí (čeng chuang čchi) |
|
Lemovaná žlutá korouhev |
Kubuhe suwayan i gūsa |
Хөвөөт шар хошуу |
鑲黃旗 xiāng huáng qí (siang chuang čchi) |
|
Bílá korouhev |
Gulu šanggiyan i gūsa |
Шүлүүн цагаан хошуу |
正白旗 zhèng bái qí (čeng paj čchi) |
|
Lemovaná bílá korouhev |
Kubuhe šanggiyan i gūsa |
Хөвөөт цагаан хошуу |
鑲白旗 xiāng bái qí (siang paj čchi) |
|
Červená korouhev |
Gulu fulgiyan i gūsa |
Шүлүүн улаан хошуу |
正紅旗 zhèng hóng qí (čeng chung čchi) |
|
Lemovaná červená korouhev |
Kubuhe fulgiyan i gūsa |
Хөвөөт улаан хошуу |
鑲紅旗 xiāng hóng qí (siang chung čchi) |
 |
Modrá korouhev |
Gulu lamun i gūsa |
Шүлүүн хөх хошуу |
正藍旗 zhèng lán qí (čeng lan čchi) |
|
Lemovaná modrá korouhev |
Kubuhe lamun i gūsa |
Хөвөөт хөх хошуу |
鑲藍旗 xiāng lán qí (siang lan čchi) |
Další vývoj[editovat | editovat zdroj]
V 18. století začalo Osm korouhví upadat. Jejich vojenské jednotky přestaly být schopny klást účinný odpor nejen západním mocnostem (např. Británii v Opiových válkách), ale i vnitřnímu nepříteli (během Povstání tchaj-pchingů). Během doby byly některé jednotky z čínských korouhví převedeny do civilní správy, případně byly včleněny do Armády zelené zástavy. Na konci 19. století začali Čchingové vytvářet Novou armádu, založenou na západních metodách výcviku a se západní výzbrojí. Systém Osmi korouhví však byl zachován a byl zrušen až po pádu Čchingů v roce 1911.
Na konci čchingského období byli příslušníci Osmi korouhví Čínskou republikou považováni za Mandžuy, a to bez ohledu na jejich skutečnou národnost.
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- ELLIOT, Mark C.: The Manchu Way: The Eight Banners and Ethnic Identity in Late Imperial China. Google Books
- FAIRBANK, John King. Dějiny Číny. Praha: NLN, s.r.o., Nakladatelství Lidové noviny, 1998. ISBN 80-7106-249-9.
