Standardní česká transkripce čínštiny

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Standardní česká transkripce čínštiny, případně standardní český přepis čínštiny je systém transkripcečínských znaků do latinky, který v rámci možností zachycuje jejich mandarínskou výslovnost českou abecedou. Vytvořil ho v roce 1951 významný český sinolog prof. Oldřich Švarný. V češtině je to spolu s (chan-jü) pchin-jinem (hanyu pinyin, tedy mezinárodním standardem ISO pro přepis čínštiny do latinky) jeden ze dvou v praxi používaných ucelených systémů pro přepis čínštiny: standardnímu přepisu se dává přednost v běžných, např. novinářských textech, pchin-jin se uplatňuje např. v akademické sféře nebo v mapách.[1]

Výhodou Švarného přepisu je, že umožňuje běžnému českému čtenáři bez zvláštních znalostí vyslovit čínský výraz podobně, jako zní čínsky. To nesplňuje pchinjin, kde je potřeba se nejdříve naučit výslovnost jednotlivých znaků (písmen), protože se často značně liší od výslovnosti stejných znaků v češtině a navíc, ačkoliv zdánlivě připomíná anglický styl pravopisu, v řadě hlásek jde naopak zcela proti němu (J, Q).

Výhoda pchinjinu je — kromě mezinárodního rozšíření — možnost diakritikou zaznamenat i tóny, které u stejně znějící slabiky mění význam. Standardní transkripce umožňuje notaci tónů pomocí čísel (tento způsob používal Wade-Giles), upravená standardní transkripce znala též notaci pomocí diakritiky (způsob pinyinu), ovšem obě tyto možnosti jsou spíše teoretické, protože odborné texty zpravidla užívají pinyin a laiky by diakritika spíše mátla.

Historie českých přepisů čínštiny[editovat | editovat zdroj]

Vůbec první ucelený systém přepisu čínštiny do české latinky navrhl podle Wadea-Gilese Jaroslav Průšek v roce 1938 – ten ještě upravil v roce 1950 – ovšem uvědomoval si jeho nedostatečnost.

V roce 1950 se Kartografický ústav obrátil na katedru dějin a filologie Dálného východu na FF UK za účelem vytvoření nového standardu, Průšek, který katedru vedl, tímto úkolem pověřil fonetika a sinologa Oldřicha Švarného. Švarný vyšel z Průškova systému, diskutovalo se i o některých zásadách Palladiova systému (tedy transkripce čínštiny do ruštiny), ovšem vesměs přijaty nebyly. Návrh revidovala komise složená ze sinologů, bohemistů, fonetiků a kartografů a byl přijat Názvoslovnou komisí Kartografického ústavu a 8. sekce (jazyka a literatury) ČSAV v roce 1951.[2]

Švarný ve své učebnici Úvod do hovorové čínštiny z roku 1967[3] publikoval ještě vlastní fonetickou transkripci, což byla vlastně zpřesněná varianta standardní transkripce, ovšem tato již nebyla ani Švarným, ani nikým jiným později užita.

Iniciály[editovat | editovat zdroj]

Čínská slabika se tradičně dělí na iniciální souhlásku nebo polosamohlásku a na finálu (viz níže). Následuje převodní tabulka iniciál mezi pchin-jinem a Švarného přepisem. Iniciály jsou v tabulce uvedené v tradičním čínském pořadí.

Pchinjin Švarný Výslovnost
b p polozněle mezi p a b
p pch p s přídechem
m m m
f f f
d t polozněle mezi t a d
t tch t s přídechem
n n n
l l l
g polozněle mezi k a g
kch k s přídechem
h ch polozněle mezi h a ch
j ť polozněle (mezi ť a ď), s neplným závěrem
q čch velmi měkce (mezi č a ť, jako polské ć) a s přídechem
x velmi měkce (mezi š a s, jako polské ś)
zh č polozněle mezi č a dž
ch čch č s přídechem
sh š š
r ž obtížný zvuk mezi ž a r (ř)
c polozněle mezi c a dz
c cch c s přídechem
s s s
w w jako v angličtině, tj. wen čti jako [uen] bez rázu na začátku
y j j


Poznámky:

  • ť se píše s háčkem i před měkkým i, např. ťin = zlato
  • pchinjinové x se vyslovuje měkčeji než s, ale českým přepisem se tato informace neztrácí, protože ji lze jednoznačně zjistit z následující finály: pchinjin xi, xu = Švarného si, sü; pchinjin si, su = Švarného s', su
  • pchinjinové q se vyslovuje měkčeji než ch, ale českým přepisem se tato informace neztrácí, protože ji lze jednoznačně zjistit z následující finály: pchinjin qi, qu = Švarného čchi, čchü; pchinjin chi, chu = Švarného čch', čchu

Finály[editovat | editovat zdroj]

Pchinjin po iniciále Pchinjin samostatně Švarný po iniciále Švarný samostatně Výslovnost a poznámky
-a a -a a
-o o -o o
-e e -e e mezi e a o
-r er -r er jedna hláska; jako e, zvednout hrot jazyka k měkkému patru
-i yi -i i
-i -' po z/c, c/cch, s/s, zh/č, ch/čch, sh/š, r/ž se spodobňují: při artikulaci iniciály se jazyk mírně oddálí od patra (poněkud "změkčí")
-u wu -u wu
yu
-ai ai -aj aj
-ei ei -ej ej
-ao ao -ao ao
-ou ou -ou ou
-an an -an an
-en en -en en
-ang ang -ang ang
-eng eng -eng eng
-ong weng -ung weng
-ia ya -ia ja
-iao yao -iao jao
-ie ye -ie jie
-iu you -iou jou
-ian yan -ien jen
-iang yang -iang jang
-in yin -in jin
-ing ying -ing jing
-iong yong -iung jung
-ua wa -ua wa
-uo wo -uo wo
-uai wai -uaj waj
-ui wei -uej wej
-uan wan -uan wan
-un wen -un wen
-uang wang -uang wang
-üe yue -üe jüe
-üan yuan -üan jüan
-ün yun -ün jün


Poznámky:

  • ü se vyslovuje jako v němčině, tedy mezi u a y. Na rozdíl od pchinjinu, kde si musíme pamatovat, že po x, q, j a y se u čte vždy ü, ve Švarného přepisu se ü píše vždy s přehláskou.
  • koncové ng je jedna hláska, jako n v českém slově banka
  • koncové n a ng částečně splývají s předchozí samohláskou a vytvářejí z ní nosovku

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. KANE, Daniel. Knížka o čínštině. Vyd. 1. Mirošovice: DesertRose, 2009. ISBN 978-80-903296-1-4, s. 25-27.
  2. Augustin Palát. Několik slov k počátkům transkripce u nás. In Hana Třísková (ed.): Transkripce čínštiny. Praha, Česko-čínská společnost 1999. Díl I., s. 23-27.
  3. Švarný, Oldřich. Úvod do hovorové čínštiny. Praha : SPN, 1967.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Jaromír Vochala: Stručný čínsko-český a česko-čínský slovník. Státní pedagogické nakladatelství, Praha, 1997. ISBN 80-04-26089-6
  • Vladimír Liščák (ed.): Transkripce čínštiny (I. Sborník příspěvků; II. Tabulky a návody). Česko-čínská společnost, Praha 1999, 260 pp.
  • Hana Třísková (ed.): Transkripce čínštiny. Praha, Česko-čínská společnost 1999. Díl I. - sborník statí, 104 s. Díl II. - tabulky a návody, 133 s.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]