Dějiny Tchaj-wanu

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Dějiny Tchaj-wanu jsou dějinami území současné Čínské republiky zvané obvykle Tchaj-wan, podle největšího ostrova, na němž se nachází (celkem se republika rozkládá na 86 ostrovech). Tchaj-wan původně osídlily polynéské kmeny, ale od 12. století ho začali osidlovat Číňané a po vítězství komunistů na pevninské Číně roku 1949 se stal azylem protikomunistických čínských sil a alternativním čínským státem, který za datum svého vzniku označuje rok 1912, kdy padlo pod tlakem Sinchajské revoluce čínské císařství a vznikla republika.

Prehistorie a Portugalci[editovat | editovat zdroj]

První historicky doloženou čínskou výpravou na Tchaj-wan je expedice z 3. století př. n. l., již nechal vypravit první císař dynastie Čchin Čchin Š’-chuang-ti. Ve 12. století nájezdy Mongolů rozvrátily říši Sung a řada Číňanů hledala azyl na okolních ostrovech, mj. na Tchaj-wanu. Mnoho nich se usadilo natrvalo a jako v jiných částech jihovýchodní Asie vytvořilo obchodnickou vrstvu.

V 17. století se čínští kupci na Tchaj-wanu dostali do střetu s Evropany, kteří měli zájem na kolonizaci ostrova. O ostrov usilovali zejména Portugalci a Nizozemci. Zájem Portugalců opadl, když získali Macao, které se jim zdálo strategičtěji položené. Zato Nizozemci prostřednictvím své Sjednocené východoindické společnosti Tchaj-wan ovládli, postavili zde i významné pevnosti Fort Zeelandia a Tchaj-nan. Tchaj-wan se stal nejvýnosnějším nizozemským koloniálním územím. Zároveň bylo ovšem 17. století érou masivní čínské imigrace, přičemž důvody byly politické – v té době mandžuská dynastie Čching dobyla mingovskou Čínu a na Tchaj-wanu našli útočiště uprchlíci hájící starou dynastii. Tchaj-wan se nakonec stal poslední baštou protimandžuského odporu. Mnoho slavných bitev s mandžuskými nájezdníky svedl kupec a pirát Čeng Čcheng-kung (zvaný též Koxinga). Čeng Čcheng-kung vytlačil z Tchaj-wanu Portugalce a roku 1662 založil nezávislý stát Království Tungning, do jehož čela se postavil. Králi byli ještě jeho syn Čeng Ťing a vnuk Čeng Kche-šuang. Nakonec však Tchaj-wan náporu Mandžuů neodolal, roku 1683 byl připojen k jejich impériu. V 80. letech 19. století se stal samostatnou čínskou provincií.

Japonská nadvláda[editovat | editovat zdroj]

Krátce na to, roku 1895, mandžuský dvůr Tchaj-wan předal Japoncům jako válečnou reparaci po prohrané první čínsko-japonské válce, vedené jinak hlavně o Koreu. Japonci vládli Tchaj-wanu až do roku 1945. Učinili z něj svou „obilnici“, přesněji zásobárnu subtropického ovoce. Vedli nicméně nemilosrdnou japonizační politiku, která budila odpor u čínsky cítícího obyvatelstva, a to nezřídka i ozbrojený. Od roku 1911, tedy od vzniku Čínské republiky s nacionalistickým Kuomintangem jako její hlavní politickou silou, se čínští rebelové na Tchaj-wanu mohli opřít i o podporu z pevniny. Japonci se pak zapojili do druhé světové války na straně tzv. Osy (spolu s nacistickým Německem a fašistickou Itálií). V roce 1943 Spojenci na konferenci v Káhiře rozhodli, že podaří-li se jim síly Osy porazit, připadne Tchaj-wan znovu Číně. To se po japonské kapitulaci v roce 1945 skutečně stalo.

Příchod Kuomintangu[editovat | editovat zdroj]

Kuomintangská vláda vedená Čankajškem jmenovala guvernérem ostrova Čankajškova přítele, generála Čchena I. Ten se však stal mezi místním obyvatelstvem krajně nepopulární. V únoru 1947 proti němu vypuklo povstání, které Čchen I brutálně potlačil. Čankajšek stál zprvu za generálem, ale na nátlak vlastních ministrů ho nakonec odvolal (a později dal dokonce popravit).

Brzy na Tchaj-wanu (v největším městě Tchaj-pej) musel hledat útočiště samotný Čankajšek, když jeho Kuomintang v občanské válce na pevnině prohrál s Maovými komunisty. Přišel spolu s dvěma miliony dalších protikomunistických uprchlíků. Zprvu byla situace uprchlé vlády zoufalá. Čchen I jí v minulých letech neudělal ideální entrée mezi starousedlíky a ani mezinárodní podpora takřka neexistovala. Ani Spojené státy neviděly Čankajška jako perspektivního spojence. První rok byl spíše „čekáním na invazi“ ze strany komunistické Číny, přičemž vyhlídky na vítězství nebyly dobré. Vše ale změnila Korejská válka, v níž se střetl východní a západní blok, a která vypukla v červnu 1950. Spojené státy Tchaj-wan potřebovaly jako základnu a „nepotopitelnou letadlovou loď“ pro boje na Korejském poloostrově. Daly tudíž Čankajškovi mezinárodní záruky státní existence a poskytly i významnou hospodářskou pomoc.

Diplomatická prohra a ekonomický tygr[editovat | editovat zdroj]

Oficiálně byl nový stát, Čínská republika zvaná obvykle Tchaj-wan, ve válečné stavu s Čínskou lidovou republikou (komunistickou Čínou) až do konce 20. století. Kvůli tomu trval výjimečný stav, což dalo režimu nedemokratický charakter. Režim dráždila zejména starousedlická politická hnutí, která usilovala o stát v hranicích tchajwanského souostroví, Čankajškova vláda naopak trvala na tom, že je v zásadě vládou celé Číny (a dokonce i Mongolska, jehož samostatnost nikdy neuznala). Odpůrci Čankajškova režimu byli internováni na odlehlejších ostrovech. Spojené státy základní Čankajškovu interpretaci dlouho respektovaly a zajistily, že čínské místo v OSN držel dlouho Tchaj-wan. Vše změnila sovětsko-čínská roztržka v 60. letech. Prezident Richard Nixon a jeho ministr zahraničí Henry Kissinger vycítili příležitost, jak ještě více vrazit klín mezi dvě největší komunistické velmoci a navázali s komunistickou Čínou diplomatické vztahy, ba i opatrné protisovětské spojenectví. Cenou za to však bylo, že Tchaj-wan odejde z OSN a oficiálním čínským reprezentantem se stane vláda v Pekingu. Byl to začátek dlouhé a prohrané diplomatické války. Protože obě entity, ČLR i Tchaj-wan, trvaly na ideji „jedné Číny“, mohl být v každé zemi jen jeden „čínský velvyslanec“. Jak mezinárodní váha ČLR rostla (spolu s vahou ekonomickou, již zmnohonásobily Teng Siao-pchingovy reformy v 80. letech), musel Tchaj-wan postupně vyklidit řadu ambasád všude po světě. O možnosti vytvořit samostatný stát s vlastní identitou se na Tchaj-wanu vede dosud vzrušená politická debata.

O co více Tchaj-wan prohrával diplomaticky, o to větší však byl jeho triumf ekonomický. Dvacetimilionová země se stala asijským ekonomickým tygrem. Ještě v roce 1957 činilo HDP na obyvatele 170 $, což bylo na úrovni nejchudších afrických zemí. V roce 1959 však byly spuštěny reformy, které především podporovaly malé a střední podnikání. Tchaj-wan tím vytvořil nesmírně silnou exportní ekonomiku, která přispěla k rychlému růstu, kterému se přezdívá tchajwanský zázrak.[1] Mnoho společností z Japonska, díky levné a dobře vzdělané pracovní síle, přesunulo svou výrobu právě na Tchaj-wan. Podle údajů Mezinárodního měnového fondu byl Tchaj-wan k roku 2019 jednadvacátou největší světovou ekonomikou (podle nominálního hrubého domácího produktu), zhruba 2,5krát větší, než je ekonomika stejně lidnatého Rumunska, nebo 1,6krát větší než ekonomika šedesátimilionové Jihoafrické republiky. V HDP v paritě kupní síly na hlavu byl Tchaj-wan k roku 2018 15.–16. nejbohatším státem, bohatším než Německo nebo Kanada.

Demokratizace[editovat | editovat zdroj]

V roce 1975 zemřel Čankajšek a do čela Kuomintangu i celé země se postavil jeho syn Ťiang Ťing-kuo. Ten zahájil liberalizační a demokratizační reformy. Za datum vzniku tchaj-wanské demokracie je považován rok 1986, kdy byla povolena první opoziční strana, Strana demokracie a pokroku (koketující s myšlenkou na samostatný Tchaj-wan, nezávislý na pevninských kořenech). Li Denghui se roku 1988 stal prvním tchaj-wanským prezidentem narozeným na ostrově. V roce 1991 byl zrušen výjimečný stav a zároveň se uskutečnily první parlamentní volby (po exodu v roce 1949 zasedal dlouho parlament ve složení z tohoto roku s tím, že další bude zvolen až po návratu na pevninu, ale v průběhu doby většina členů zemřela a z instituce se stal pomník kuomintangské ideologie jedné Číny). Ve veřejném prostoru se od 90. let mohlo začít mluvit i o některých tabuizovaných tématech (např. povstání z roku 1947). V roce 2008 nicméně ve volbách jednoznačně zvítězil Kuomintang, čímž dala většina veřejnosti najevo, že zcela nezávislý Tchaj-wan stále není většinovou touhou.[2]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. U.S. Agency for International Development. www.usaid.gov [online]. [cit. 2018-12-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. Dějiny Taiwanu. Cestovní kancelář Chinatours [online]. [cit. 2019-09-05]. Dostupné online. (česky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]