Dějiny Arménie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Arménie jako země v Malé Asii je poprvé zmiňována v polovině 1. tisíciletí před naším letopočtem.[1]

Arménská republika získala nezávislost 23. srpna 1990, kdy Nejvyšší sovět Arménské sovětské socialistické republiky přijal deklaraci o nezávislosti. Zároveň došlo ke změně názvu státu na Arménskou republiku a byly zavedeny státní symboly a hymna z roku 1920. 23. září 1990 byla nezávislost vyhlášena.

Starší historie[editovat | editovat zdroj]

Zříceniny starověkého arménského města Zvarthnoc
Caucasus03.png

Původ Arménů je nejasný, nejpřesněji se o nich vyjadřují antičtí autoři. Podle Herodota přišli do oblasti hory Ararat a jezera Van někdy v 9. - 7. století př. n. l., ale není jasné, zda území kontrolovali. Je ale téměř jisté, že se minimálně etnicky podíleli na existenci říše Urartu[zdroj?]. Další období arménské historie má mnoho interpretací, je typické boji i spoluprací s následníky alexandrijské říše - jak seleukovská, tak Perská říše ovládaly Arménii podle toho, jak byly silné. Od úplné nadvlády na jedné straně, až po letmé kontroly zejména pomocí nepravidelných daní. V roce 301 se Arménie díky působení svatého Řehoře na panovníka Tiridata stala prvním křesťanským státem na světě, a to o pár desetiletí dříve, než Římská říše. Pro křesťanství v Arménii byly určující dva výrazné vlivy - expanzivní politika perských Sásánovců, respektive krvavé boje s nimi, a ideologický konflikt mezi východním a západním křesťanstvím. Arméni sice ještě byli přítomni na koncilu v Nikáji, ale poté ztratili s hlavním křesťanským proudem kontakt[zdroj?]. Od této chvíle můžeme arménské křesťanství označit za ortodoxní v původním slova smyslu. Arménští křesťané se věroučně odlišují od pravoslavné i katolické církve. Naopak blízká je místní církev k egyptské koptské církvi a arménskému pojetí byli nakloněni i věrozvěsti Cyril a Metoděj[zdroj?]. Vliv církve na identitu Arménů je stěžejní[zdroj?], naposledy se ukázal ve 20. století při turecké genocidě a při sérii konfliktů po rozpadu SSSR.

Moderní dějiny[editovat | editovat zdroj]

Politické neúspěchy Osmanské říše v Evropě na konci 19. století vedly Turky k posilování jejich vlivu v Zakavkazí. Na přelomu 19. a 20. století došlo ke genocidě Arménů s následnou arménskou emigrační vlnou. Podle arménských údajů zahynulo 1,5 miliónu Arménů. Celá Arménie je poseta chačkary - neopakovatelnými kamennými kříži, z nichž každý symbolizuje jednoho mrtvého při turecké genocidě[zdroj?]. Arménská komunita žije dodnes v diaspoře, zejména v USA. Někteří emigranti či jejich potomci dosáhli v nových zemích významného úspěchu - například spisovatel William Saroyan. V roce 2001 se udává počet arménských emigrantů na 7 250 000, zatímco v Arménii žijí necelé 4 milióny.

Po vzniku Sovětského svazu se Arméni na více než 70 let ocitli v područí sovětského komunismu, který byl v oblasti Zakavkazí považován za pokračování ruského imperialismu.[zdroj?]. Národnostní problémy, které vznikaly i na základě náboženských střetů, byly v době komunismu drženy pod pokličkou. Země byla významně modernizována v sovětském stylu.

Ale ještě před rozpadem SSSR se objevily boje mezi Ázerbájdžánci a Armény. Na jedné straně existuje Nachičevanská exkláva Ázerbájdžánců, obklopená Armény - na druhé straně bývalá ázerbájdžánská autonomní oblast Náhorní Karabach, obklopená ázerbájdžánskými muslimy. Pro Arménii vítěznou válku o Náhorní Karabach ukončilo příměří v roce 1994, jejím výsledkem je vznik de facto nezávislé Náhorno-karabašské republiky, která však není uznána žádným státem OSN. Mír dosud uzavřen nebyl, a tak se tato oblast řadí k potenciálním zdrojům neklidu ve světě.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Robert Rollinger: The Median Empire, the End of Urartu and Cyrus the Great Campaigne 547 v. Chr. in Nabonaid Chronicle II 16. In: Proceedings of the 1st International Conference on Ancient Cultural Relations between Iran and West-Asia, Teheran 2004, S. 9–12.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]