Arménské království v Kilíkii
| Arménské království v Kilíkii Կիլիկիոյ Հայկական Թագաւորութիւն
| |||||||||||||
geografie
| |||||||||||||
| obyvatelstvo | |||||||||||||
počet obyvatel:
|
více než 1 000 000
| ||||||||||||
národnostní složení:
|
|||||||||||||
| státní útvar | |||||||||||||
měna:
|
tategan
| ||||||||||||
vznik:
|
|||||||||||||
zánik:
|
1375 – egyptští Mamlúci dobyli hlavní město Sis
| ||||||||||||
| státní útvary a území | |||||||||||||
| |||||||||||||
Arménské království v Kilíkii (arménsky Կիլիկիոյ Հայկական Թագաւորութիւն, Kilikioy Haykakan T'agaworowt'iwn) neboli zkráceně Kilikijská Arménie, Malá Arménie (nezaměňovat s Malou Arménií) aj., byl středověký státní útvar na pomezí dnešního Turecka a Sýrie, na březích Alexandrettského zálivu. Arménské království v Kilíkii nesmí být zaměňováno za antické Arménské království.
Hlavním městem Kilikijského království byl Sis, dnešní turecké město Kozan. Během křížových výprav byli Arméni blízkými spojenci evropských křižáků a sami se nazývali baštou křesťanství na východě. Nezávislý státem byla Kilikijská Arménie přibližně v letech 1078 až 1375. Kilíkie od doby, co byli Arméni pod cizí nadvládou, sloužila jako centrum arménské kultury a nacionalismu.
Arménské království v Kilíkii ovládalo velká města a hrady, například přístav Korikos, Partzerpert, Vlaha (dnešní Feke), Hromgla, Tarsos, Anazarbe, Til Hamdoun, Mamistra (dnešní Misis), Adana a přístav Ayas (Aias).
Dějiny[editovat | editovat zdroj]
- Erby dynastií Kilikijské Arménie
Znak království dle erbového sborníku Armorial de Gelre
.svg)
Arménské království v Kilíkii[editovat | editovat zdroj]
Roku 1198 si Lev II. zabezpečil svou korunu a stal se prvním arménským králem v Kilíkii. Koruna poté přešla prostřednictvím druhého manželství Lvovy dcery Isabely na jeho rivaly z rodu Hethumidů. V té době Blízkého východu dosáhli Mongolové, kteří dobyli Velkou Arménii, Mezopotámii, Sýrii a postupovali na Egypt. Mongolské dobytí bylo pro Armény, kteří stále žili ve Velké Arménii na Kavkaze katastrofou, tento osud se Kilíkii vyhnul, protože se Mongolové nikdy nepokusili si ji podrobit. Ba naopak, hethumidští králové navázali s mongolským Íl-chanátem přátelské vztahy, čímž si Arméni zajistili z vnějšku bezpečnost. Hethumidé se dokonce pokusili Mongoly obrátit na křesťanství, avšak marně.
Dynastie Lusignan a úpadek království[editovat | editovat zdroj]
- Vlajky Kilikijské Arménie
Vlajka za vlády Poitiers-Lusignanů (1341–1375)
.svg)
Hethumidé vládli v Kilíkii až do zavraždění krále Lva V. roku 1341. Poté byl králem zvolen Lvův bratranec Guy de Lusignan, který vládl jako Konstantin IV. Arménský. Dynastie Lusignan byla francouzského původu, avšak v oblasti měla silnou oporu v Kyperském království, které založil jeruzalémský král, jmenovec Konstantina IV., Guy de Lusignan. Mezi Lusignany na Kypru a Armény byli vždy úzké vztahy. Nicméně když se proevropští Lusignanové chopili moci, pokusili se v Arménii prosadit katolictví a zemi celkově přiblížit západní Evropě. Místní arménští šlechtici změny povětšinou akceptovali, avšak rolnictvo se postavilo proti změnám. Situace nakonec vedla k povstání.
Později ve 14. století bylo Arménské království v Kilíkii napadeno Mamlúky. Pád hlavního města Sisu v dubnu 1375 do rukou muslimů přispěl k definitivnímu konci království. Poslední král Lev VI. zemřel roku 1393 v exilu v Paříži poté, co marně žádal další křížovou výpravu. Titul arménského krále si nakonec přisvojil Lvův bratranec, kyperský král Jakub I., který tak titul spojil již se svými tituly krále Kypru a Jeruzaléma. Poslední nezávislá arménská entita tak byla po třech stovkách let suverenity a rozkvětu zničena.
S poukazem na to, F. Nansen píše:
- „Když lidé, kteří mají zkušenost se zlým osudem, vybudují vzkvétající stát v cizí zemi, obklíčeni nepřáteli ze všech stran a pokračují ve své existenci další tři staletí, není to než podpis mimořádné síly uvnitř těchto lidí.“
Rozšíření arménské populace v Kilíkii[editovat | editovat zdroj]
Ačkoliv Mamlúci převzali nad Kilíkii kontrolu, nebyli s to ji udržet napořád. Turecké kmeny, které vedl válečník Tamerlán, si prorazily cestu Kilíkií a utvrdily se zde. Ve výsledku na třicet tisíc Arménů opustilo kilíckou pevninu a usadilo se na Kypru, kde žili pod francouzskou a poté benátskou vládou až do roku 1489. Arméni, kteří zůstali v Kilíkii zde zachovávali arménskou populaci až do Arménské genocidy roku 1915. Jejich potomci jsou nyní rozptýleni v Arménské diaspoře a Svaté arménské diecézi v Anteliasu v dnešním Libanonu.
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Armenian Kingdom of Cilicia na anglické Wikipedii.
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- T. S. R. Boase (Hrsg), The Cilician Kingdom of Armenia. Scottish Academic Press, 1978.
- RUNCIMAN, Steven. A history of the Crusades. vol. 1, The first Crusades and the foundation of the Kingdom of Jerusalem. Cambridge: Cambridge University Press, 1999. 376 s. Dostupné online. ISBN 0-521-06161-X. (anglicky)
- RUNCIMAN, Steven. A history of the crusades. Vol. 2, The Kingdom of Jerusalem and the Frankish East : 1100-1187. London: Penguin Books, 1990. 376 s. ISBN 0-14-013704-1. (anglicky)
- RUNCIMAN, Steven. A history of the Crusades. vol. 3, The kingdom of Acre and the later crusades. London ; New-York ; Toronto: Penguin Books, 1990. 529 s. ISBN 0-14-013705-X. (anglicky)
- Jacob G. Ghazarian: The Armenian Kingdom Cilicia during the Crusades. Richmond 2000.
- C. Mutafian: La Cilicie au carrefour des empires. 2 Bde. Paris 1988.
- C. Mutafian: Le Royaume arménien de Cilicie. 12e-14e siècle. Paris 1993.
- Bedros A. Tekeyan: Bibliography of Cilician Armenia : 1500-2000 / Bibliographie de la Cilicie Armenienne. 2. rev. & augmented ed. Tekeyan, Laval, Quebec 2001, ISBN 2-9806391-1-7