Arménské království v Kilíkii

; vlajka	; znak
geografie
hlavní město:	Sis (1198–1375)
	obyvatelstvo
počet obyvatel:	více než 1 000 000
národnostní složení:	Arméni, Řekové, Syřané, Francouzi
jazyky:	arménština, latina, starofrancouzština, řečtina, syrština, aramejština, němčina
náboženství:	arménské apoštolské, římskokatolické, syrské ortodoxní
	státní útvar
státní zřízení:	feudální dědičná monarchie
mateřská; země:	1245–1335 Mongolská říše a poté Ílchanát
měna:	tategan
vznik:	1198 – korunovace Lva I. prvním arménským králem v Kilíkii
zánik:	1375 – egyptští mamlúci dobyli hlavní město Sis
	státní útvary a území
	Arménské knížectví v Kilíkii
	Byzantská říše v době Angelovců
	Mamlúcký sultanát
	Království Kypru, Jeruzaléma a Arménie
	Ramazanidský bejlik
	Karamanský bejlik

Arménské království v Kilíkii (arménsky Կիլիկիոյ Հայկական Թագաւորութիւն, Kilikioj Hajkakan Thagauruthjun), neboli zkráceně Kilikijská Arménie či Malá Arménie (nezaměňovat s Malou Arménií v zeměpisném významu, jež ležela jinde), byl vrcholně středověký státní útvar v historické zemi Kilíkii, na pomezí dnešního jižního Turecka, severozápadní Sýrie a při březích severovýchodní části Středozemního moře.

Hlavním městem Kilikijského království byl Sis, dnešní turecké město Kozan. Během křížových výprav byli Arméni blízkými spojenci evropských křižáků a sami se nazývali baštou křesťanství na východě. Nezávislým státem byla Kilikijská Arménie přibližně v letech 1078 až 1375. Kilíkie od doby, co byli Arméni pod cizí nadvládou, sloužila jako centrum arménské kultury a nacionalismu.

Arménské království v Kilíkii ovládalo velká města a hrady, například přístav Korikos, Partzerpert, Vlaha (dnešní Feke), Hromgla, Tarsos, Anazarbe, Til Hamdoun, Mamistra (dnešní Misis), Adana a přístav Ayas (Aias).

Historie[editovat | editovat zdroj]

Arménské království v Kilíkii[editovat | editovat zdroj]

Roku 1198 si Lev II. zabezpečil svou korunu a stal se prvním arménským králem v Kilíkii (jako Lev I.). Koruna poté přešla prostřednictvím druhého manželství Lvovy dcery Isabely na jeho rivaly z rodu Hethumovců. V té době Blízkého východu dosáhli Mongolové, kteří dobyli Velkou Arménii, Mezopotámii, Sýrii a postupovali na Egypt. Mongolské dobytí bylo pro Armény, kteří stále žili ve Velké Arménii na Kavkazu, katastrofou; tento osud se však Kilíkii vyhnul, protože se Mongolové nikdy nepokusili si ji podrobit. Ba naopak, hethumovští králové navázali s mongolským Íl-chanátem přátelské vztahy, čímž si Arméni zajistili z vnějšku bezpečnost. Hethumovští panovníci se dokonce pokusili Mongoly obrátit na křesťanství, avšak marně.

Lusignanové a úpadek království[editovat | editovat zdroj]

*Rytíři sv. Jana obnovují k roku 1347 náboženství v Arménii*. Romantická malba francouzského malíře Henriho Delabordea z roku 1844 zobrazuje krále Konstantina III. (V.), vítěze nad egyptským Mamlúckým sultanátem

Hethumovci vládli v Kilíkii až do zavraždění krále Lva V. roku 1341. Poté byl králem zvolen Lvův bratranec Guy de Lusignan, který vládl jako Konstantin II. Arménský. Dynastie Lusignanů byla francouzského původu, avšak v oblasti měla silnou oporu v Kyperském království, které založil jeruzalémský král, jmenovec nového arménského krále, Guy de Lusignan. Mezi Lusignany na Kypru a Armény byly vždy úzké vztahy. Nicméně když se proevropští Lusignanové chopili moci, pokusili se v Arménii prosadit katolictví a zemi celkově přiblížit západní Evropě. Místní arménští šlechtici změny povětšinou akceptovali, avšak rolnictvo se postavilo proti změnám. Situace nakonec vedla k povstání.

Na jaře 1347 bylo království napadeno egyptskými mamlúky, ovšem král Konstantin III. (V.) se dokázal, také s pomocí kyperského loďstva a johanitských rytířů, nakonec ubránit a do roku 1349 osvobodit obsazená města i vůbec východ státu (tzv. rovinatou Kilíkii) až po břehy Alexandrettského zálivu. Mamlúcká vojska se však v roce 1359 opět vrátila a tentokrát již byla úspěšnější: celá východní Kilíkie padla do muslimských rukou, takže Arménské království bylo odkázáno na přežívání v západní hornaté a málo úrodné části země (tzv. drsné Kilíkii). Z trvalé defenzivy už se arménskému státu nepodařilo vymanit.

Pád hlavního města Sisu v dubnu 1375 do rukou muslimů přispěl k definitivnímu konci království. Poslední král Lev VI. zemřel roku 1393 v exilu v Paříži poté, co opakovaně marně žádal o vypravení další křížové výpravy. Titul arménského krále si nakonec přisvojil Lvův bratranec, kyperský král Jakub I., který tak titul spojil již se svými tituly krále Kypru a Jeruzaléma. Poslední nezávislá arménská entita tak byla po třech stovkách let suverenity a rozkvětu zničena.

S poukazem na to F. Nansen napsal:

„Když lidé, kteří mají zkušenost se zlým osudem, vybudují vzkvétající stát v cizí zemi, obklíčeni nepřáteli ze všech stran a pokračují ve své existenci další tři staletí, není to než podpis mimořádné síly uvnitř těchto lidí.“

Rozšíření arménské populace v Kilíkii[editovat | editovat zdroj]

Ačkoliv Mamlúci převzali nad Kilíkii kontrolu, nebyli s to ji udržet napořád. Turecké kmeny, které vedl válečník Tamerlán, si prorazily cestu Kilíkií a utvrdily se zde. Ve výsledku na třicet tisíc Arménů opustilo kilikijskou pevninu a usadilo se na Kypru, kde žili pod francouzskou a poté benátskou vládou až do roku 1489.

Arméni, kteří zůstali v Kilíkii zde přetrvali jako národnostní a náboženská menšina v rámci Osmanské říše až do Arménské genocidy roku 1915. Jejich potomci jsou nyní rozptýleni v arménské diaspoře a Svaté arménské diecézi v Anteliasu v dnešním Libanonu.

Státní symboly[editovat | editovat zdroj]

erby dynastií Kilikijské Arménie:
znak království dle erbovníku Armorial de Gelre
Rubenovci
(1000–1261)
Hethumovci
(1226–1341)
Poitiers-Lusignanové (1341–1375)

vlajky Kilikijské Arménie:
dynastie Rubenovců
(1198–1219)
království Hethumovců
(1226–1341)
království Poitiers-Lusignanů
(1341–1375)
1375 (dle Katalánského atlasu)
1375 (dle Katalánského atlasu)

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Armenian Kingdom of Cilicia na anglické Wikipedii.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

T. S. R. Boase (Hrsg), The Cilician Kingdom of Armenia. Scottish Academic Press, 1978.
RUNCIMAN, Steven. A history of the Crusades. vol. 1, The first Crusades and the foundation of the Kingdom of Jerusalem. Cambridge: Cambridge University Press, 1999. 376 s. Dostupné online. ISBN 0-521-06161-X. (anglicky)
RUNCIMAN, Steven. A history of the crusades. Vol. 2, The Kingdom of Jerusalem and the Frankish East : 1100-1187. London: Penguin Books, 1990. 376 s. ISBN 0-14-013704-1. (anglicky)
RUNCIMAN, Steven. A history of the Crusades. vol. 3, The kingdom of Acre and the later crusades. London ; New-York ; Toronto: Penguin Books, 1990. 529 s. ISBN 0-14-013705-X. (anglicky)
Jacob G. Ghazarian: The Armenian Kingdom Cilicia during the Crusades. Richmond 2000.
C. Mutafian: La Cilicie au carrefour des empires. 2 Bde. Paris 1988.
C. Mutafian: Le Royaume arménien de Cilicie. 12e-14e siècle. Paris 1993.
Bedros A. Tekeyan: Bibliography of Cilician Armenia : 1500-2000 / Bibliographie de la Cilicie Armenienne. 2. rev. & augmented ed. Tekeyan, Laval, Quebec 2001, ISBN 2-9806391-1-7

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Obrázky, zvuky či videa k tématu Arménské království v Kilíkii na Wikimedia Commons

Pahýl

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.