Arménské království v Kilíkii
| Arménské království v Kilíkii Կիլիկիոյ Հայկական Թագաւորութիւն
|
|||||||||||
geografie
|
|||||||||||
| hlavní město: | |||||||||||
| obyvatelstvo | |||||||||||
|
národnostní složení:
|
|||||||||||
| státní útvar | |||||||||||
|
mateřská země:
|
|||||||||||
|
vznik:
|
|||||||||||
|
zánik:
|
1375 – Mamlúci dobyli hlavní město Sis
|
||||||||||
| Státní útvary a území | |||||||||||
|
|||||||||||
Arménské království v Kilíkii neboli Kilikijská Arménie (arménsky Կիլիկիոյ Հայկական Թագաւորութիւն, Kilikioy Haykakan T'agaworowt'iwn), byl středověký státní útvar na pomezí dnešního Turecka a Sýrie, na březích Alexandrettského zálivu. Arménské království v Kilíkii nesmí být zaměňováno za antické Arménské království. Byl to stát založený arménskými uprchlíky, kteří do Kilíkie emigrovali před seldžuckou invazí na Kavkaze. Nezávislý byl přibližně v letech 1078 až 1375.
Království v Kilíkii bylo založeno Rubenidskou dynastií, vedlejší větví Bagratidské dynastie, která vládla v Arménii a Gruzii. Hlavním městem Kilíckého království byl Sis, dnešní turecké město Kozan. Během křížových výprav byli Arméni blízkými spojenci evropských křižáků a sami se nazývali baštou křesťanství na východě. Kilíkie od doby, co byli Arméni pod cizí nadvládou, sloužila jako centrum arménské kultury a nacionalismu.
Arménské království v Kilíkii ovládalo velká města a hrady, například přístav Korikos, Partzerpert, Vlaha (dnešní Feke), Hromgla, Tarsos, Anazarbe, Til Hamdoun, Mamistra (dnešní Misis), Adana a přístav Ayas (Aias).
Obsah
Historie[editovat | editovat zdroj]
Kilíkie pod vládou Byzance[editovat | editovat zdroj]
Byzantská vojska dobyla na Arabech oblast Kilíkie roku 965 za vlády císaře Nikefora II. Místní muslimové byli vyhnáni a jejich místo začali zaujímat do země zvaní křesťanští osadníci ze Sýrie a Arménie. Císař Basileios II. Bulgaroktonos (976 - 1025) se pokusil rozšířit jím oblast Kilíkie směrem na východ do Vaspurakanu a arabské državy v Sýrii na jihu. Díky byzantskému vojenskému tažení byla Kilíkie rozšířena o oblast Kappadokie a o hornaté oblasti severní Sýrie a Mezopotámie.
Arménská migrace se ještě zvětšila po formální anexi Velké Arménie Byzancí roku 1015 a o devatenáct let později následovala další velká migrační vlna, když seldžučtí Turci dobyli oblast původní domoviny Arménů. Po pádu Bagratidské Arménie a během následujících staletí byl arménský stát neschopen se obnovit a nabýt zpět svou nezávislost a zůstal tak pod nadvládou seldžuckých kmenů.
Vybudování arménské moci v Kilíkii[editovat | editovat zdroj]
Místní Arméni začali sloužit Byzantské říši jako vojáci a guvernéři, převzali tak kontrolu na místními důležitými mocenskými centry. Když začala v chaotických letech po bitvě u Mantzikertu byzantská moc v oblasti slábnout, někteří mocní Arméni využili příležitosti se osamostatnit, zatímco ostatní zůstali, alespoň formálně, Konstantinopoli loajální. Nejúspěšnější z těchto raných válečníků, byl bývalý generál císaře Romana IV. Philaretos Brachamios. Mezi léty 1078 - 1085 Philaretos vybudoval knížectví sahající od Malatye na severu k Antiochii na jihu a Kilíkie na západě po Edessu na východě. Do země pozval mnoho arménských šlechticů, kterým daroval pozemky a hrady. Po Philaterově smrti se však říše rozpadla zpět na malá panství.
Jedním z těchto šlechticů byl Ruben, který byl úzce spřízněn s posledním Bagratunidským arménským králem Gagikem II. Ruben věděl, že nebude schopen obnovit Bagratunidské království, proto se rozhodl povstat proti byzantské moci v Kilíkii. Ruben získal pro svou věc další arménské šlechtické pozemkové magnáty. Tak, léta páně 1080 bylo v Kilíkii zřízeno nezávislé Arménské knížectví, budoucí království, kterému vládl Ruben a jeho nástupci (též zvaní Rubenidé).
Koncem 11. století, po Rubenově smrti roku 1095 existovalo v oblasti Kilíkie šest důležitých knížectví:
- Lampron a Babaron, nacházející se v jižním konci Kilíckých bran, kterému vládl bývalý byzantský generál Oshin, zakladatel významné Hethumidské dynastie.
- Na severovýchodě se nacházelo knížectví Rubenova syna Konstantina I. Jeho moc se opírala o pevnosti Partzapert a Vahka.
- Marašské knížectví se nacházelo ještě dále na severovýchod mimo území Kilíkie, kterému vládl Tatoul, bývalý byzantský místodržící.
- Východně od Maraše držel arménský šlechtic Vasil pevnosti Raban a Kesoun, byl však seldžuckým vazalem.
- Severně od Vasila se nacházelo Malatayské knížectví, kterému vládl Gabriel z Meliteny, jeden z Rubenových bývalých úředníků, rovněž jako vazal Seldžuckých Turků.
- A nakonec na východě leželo Edesské panství, kterému vládl Gabrielův zeť Thoros.
První křížová výprava a Roubenidské knížectví[editovat | editovat zdroj]
Během vlády Konstantina I., křižáci postupovali Anatolií dále na východ dobýt Jeruzalém. V křižácích Arméni v Kilíkii získali mocné spojence, díky kterým Kilíkii osvobodili od Turků a zabezpečili ji díky založením křižáckých států Edesské hrabství a Antiochijské knížectví. Arménská pomoc byla pro křižáky velmi cenná, tak že papež Řehoř XIII. řekl:
- „Mezi dobrými skutky, které arménský lid vykonal vůči církvi a křesťanskému světu může být zejména zdůrazněno, v oněch časech, kdy křesťanští princové a válečníci táhli získat zpět zemi svatou, žádný jiný lid ani národ, s takovým zanícením, nadšením a věrností nepřispěchal na pomoc, jako tak učinili Arméni, kteří zásobili křižáky koňmi, potravinami a doprovodem. Arméni pomohli těmto válečníkům s rozhodností a věrností během svaté války“ (Ecclesia Romana, 1584)
Arméni se poté na dvě století stali částečně spojenci, částečně protivníky křižáků.
Nakonec se objevilo posílení centrální moci, pod žezlem vzestupující moci Rubenidských knížat. Ve 12. století Arméni unikli o vlas uvržení zpět pod byzantskou nadvládu. Kníže Leon I. Arménský připojil arménská pobřežní města pod vládu Arménského knížectví, čímž upevnil svou obchodní dominanci v oblasti. V roce byl však 1137 Leon I. poražen a s několika dalšími členy jeho rodiny zajat byzantským císařem Janem II. Komnenem, který Kilíkii nepřestal považovat za byzantskou provincii. Leon I. zemřel ve vězení o tři roky později. Jeho nástupce Thoros II. byl také uvězněn, ale roku 1141 se mu podařilo uprchnout a postavit se znovu do čela protibyzantské politiky v Kilíkii. Zpočátku byl úspěšný, ale nakonec roku 1158 odpřisáhl svou věrnost císaři Manuelu I.
Arménský stát se v této době stal již tak významným, že se sídlo hlavy Arménské církve přeneslo do mocné pevnosti na Eufratu Qal'at ar-Rumu a rubenidská knížata v Kilíkii pokračovala ve své vládě.
Arménské království[editovat | editovat zdroj]
V roce 1187 přišel k moci kníže Leon II. a stal se nejdůležitější postavou arménského království v Kilíkii. Během své vlády čelil vládcům z Konyi, Aleppa i Damašku. Tímto připojil ke Kilíkii nová území a zdvojnásobil rozlohu arménského pobřeží. Také vynaložil velké úsilí na rozšíření arménské vojenské moci. V té době egyptský sultán Saladin svou invazí do Jeruzalémského království velmi oslabil křižácké státy a bezprostředně vyvolal třetí křížovou výpravu. Leon II. z této situace profitoval zlepšením svých vztahů s Evropany. Díky podpoře římsko-německého císaře Fridricha I. Barbarossy a jeho syna Jindřicha VI. bylo Arménské knížectví povýšeno na království. Roku 1198 si Leon II. zabezpečil svou korunu a stal se prvním arménským králem v Kilíkii.
Koruna poté přešla prostřednictvím druhého manželství Leonovy dcery Isabely na jeho rivaly z rodu Hethumidů. V té době Blízkého východu dosáhli Mongolové, kteří dobyli Velkou Arménii, Mezopotámii, Sýrii a postupovali na Egypt. Mongolské dobytí bylo pro Armény, kteří stále žili ve Velké Arménii na Kavkaze katastrofou, tento osud se Kilíkii vyhnul, protože se Mongolové nikdy nepokusili si ji podrobit. Ba naopak, Hethumidští králové navázali s mongolským Íl-chanátem přátelské vztahy, čímž si Arméni zajistili z vnějšku bezpečnost. Hethumidé se dokonce pokusili Mongoly obrátit na křesťanství, avšak marně.
Dynastie Lusignan a úpadek království[editovat | editovat zdroj]
Hethumidé vládli v Kilíkii až do zavraždění krále Lva V. roku 1341. Poté byl králem zvolen Leonův bratranec Guy de Lusignan, který vládl jako Konstantin IV. Arménský. Dynastie Lusignan byla francouzského původu, avšak v oblasti měla silnou oporu v Kyperském království, které založil jeruzalémský král, jmenovec Konstantina IV., Guy de Lusignan. Mezi Lusignany na Kypru a Armény byli vždy úzké vztahy. Nicméně když se proevropští Lusignanové chopili moci, pokusili se v Arménii prosadit katolictví a zemi celkově přiblížit západní Evropě. Místní arménští šlechtici změny povětšinou akceptovali, avšak rolnictvo se postavilo proti změnám. Situace nakonec vedla k povstání.
Později ve 14. století bylo Arménské království v Kilíkii napadeno Mamlúky. Pád hlavního města Sisu v dubnu 1375 do rukou muslimů přispěl k definitivnímu konci království. Poslední král Lev VI. zemřel roku 1393 v exilu v Paříži poté, co marně žádal další křížovou výpravu. Titul arménského krále si nakonec přisvojil Leonův bratranec, kyperský král Jakub I., který tak titul spojil již se svými tituly krále Kypru a Jeruzaléma. Poslední nezávislá arménská entita tak byla po třech stovkách let suverenity a rozkvětu zničena.
S poukazem na to, F. Nansen píše:„Když lidé, kteří mají zkušenost se zlým osudem, vybudují vzkvétající stát v cizí zemi, obklíčeni nepřáteli ze všech stran a pokračují ve své existenci další tři staletí, není to než podpis mimořádné síly uvnitř těchto lidí.“
Rozšíření arménské populace v Kilíkii[editovat | editovat zdroj]
Ačkoliv Mamlúci převzali nad Kilíkii kontrolu, nebyli s to ji udržet napořád. Turecké kmeny, které vedl válečník Tamerlán, si prorazily cestu Kilíkií a utvrdily se zde. Ve výsledku na třicet tisíc Arménů opustilo kilíckou pevninu a usadilo se na Kypru, kde žili pod francouzskou a poté benátskou vládou až do roku 1489. Arméni, kteří zůstali v Kilíkii zde zachovávali arménskou populaci až do Arménské genocidy roku 1915. Jejich potomci jsou nyní rozptýleni v Arménské diaspoře a Svaté arménské diecézi v Anteliasu v dnešním Libanonu.
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- T. S. R. Boase (Hrsg), The Cilician Kingdom of Armenia. Scottish Academic Press, 1978.
- RUNCIMAN, Steven. A history of the Crusades. vol. 1, The first Crusades and the foundation of the Kingdom of Jerusalem. Cambridge : Cambridge University Press, 1999. 376 s. ISBN 0-521-06161-X. (anglicky)
- RUNCIMAN, Steven. A history of the crusades. Vol. 2, The Kingdom of Jerusalem and the Frankish East : 1100-1187. London : Penguin Books, 1990. 376 s. ISBN 0-14-013704-1. (anglicky)
- RUNCIMAN, Steven. A history of the Crusades. vol. 3, The kingdom of Acre and the later crusades. London ; New-York ; Toronto : Penguin Books, 1990. 529 s. ISBN 0-14-013705-X. (anglicky)
- Jacob G. Ghazarian: The Armenian Kingdom Cilicia during the Crusades. Richmond 2000.
- C. Mutafian: La Cilicie au carrefour des empires. 2 Bde. Paris 1988.
- C. Mutafian: Le Royaume arménien de Cilicie. 12e-14e siècle. Paris 1993.
- Bedros A. Tekeyan: Bibliography of Cilician Armenia : 1500-2000 / Bibliographie de la Cilicie Armenienne. 2. rev. & augmented ed. Tekeyan, Laval, Quebec 2001, ISBN 2-9806391-1-7
Související články[editovat | editovat zdroj]
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Armenian Kingdom of Cilicia na anglické Wikipedii.
