Tamerlán

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tento článek je o vojevůdci. O opeře Josefa Myslivečka pojednává článek Tamerlán (opera).
Tamerlán
Rekonstrukce Tamerlánovy podoby (M.M. Gerasimov, 1941)
Rekonstrukce Tamerlánovy podoby (M.M. Gerasimov, 1941)
Narození9. dubna 1336
Šachrizabz
Úmrtí19. února 1405 (ve věku 68 let)
Šymkent
Místo pohřbeníGur-e Amir
Povoláníválečník
PředchůdceTransoxanie
NásledovníkKhalil Sultan
Nábož. vyznánísunnitský islám
Manžel(ka)Saray Malik Katun
Cholpan-Mulk Aga
Uljay-Turkan aga
Dilshad aga
DětiShahrukh
Miran Shah
Jahangir Mirza ibn Timur
Umar Shaikh
Akia Beghi
RodičeAmir Taraghai
RodTímúrovská dynastie
PříbuzníUlugbeg, Ibrahim Sultan, Baysonqor a Muhammad Juki (vnoučata)
Funkcekrál
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Tamerlán (též Timur, nebo Tímur Lenk (timur turecky znamená Železo a lenk Chromý nebo Kulhavý 8. dubna 133618. února 1405) byl turkický vojevůdce a krutý dobyvatel, který ve 14. století vytvořil obrovskou Tímúrovskou říši rozkládající se především na území dnešního Íránu, Turkmenistánu, Uzbekistánu a Afghánistánu s hlavním městem Samarkand. Přesto, že již vyznával islám, snažil se obnovit bývalou slávu Mongolské říše. Byl také zakladatelem dynastie Tímúrovců.[1] Navzdory tomu, že se jeho obrovská říše po jeho smrti rozpadla, dynastie dále pokračovala a jeden z jeho potomků, Babur, se stal zakladatelem Mughalské říše v jižní Asii.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Narodil se ve městě Kesh (dnešní Šachrizabz v Uzbekistánu) kolem 8. dubna 1336, zemřel 18. února 1405 ve městě Otrar. Datum a místo narození jsou však pravděpodobně jen legendou. S jistotou lze říci, že se narodil mezi roky 1320–1330 a s největší pravděpodobností v okolí Samarkandu. Jeho jméno lze přeložit jako Železný Chromec, což odkazuje na skutečnost, že výrazně napadal na levou nohu. Uvádí se, že byl částečně ochrnutý na levou polovinu těla, snad v důsledku dětské obrny. Podle jiných údajů měl levou nohu následkem zranění výrazně kratší než pravou a nefunkční kolenní kloub. Proto nebyl schopen ohnout levou nohu v koleni a silně kulhal.[2]

Timur pocházel z poměrně chudých poměrů, nicméně se během velice krátké doby dokázal prosadit mezi politickými a vojenskými špičkami ve středoasijské čagatajské říši, v níž vládli potomci Čingischánova syna Čagataje. V roce 1369 Tamerlán svrhnul čagatajského chána a stal se regentem jeho nezletilého syna, čímž fakticky ovládl celou říši. Zároveň se prohlásil za Čingischánova potomka a pokračovatele, přestože nepocházel z rodu Bordžiginů. Jeho sídelním městem a střediskem nově budované říše se stal Samarkand v dnešním Uzbekistánu.[3]

Ihned po nástupu k moci zahájil Tamerlán svou vojenskou expanzi do okolních oblastí. V porovnání s jeho předchůdci - mongolskými dobyvateli, především Čingischánem, měly Tamerlánovy vojenské výpravy odlišnou povahu. Byly vedeny jako vyhlazovací a genocidní. Tamerlán záměrně nechával civilní obyvatelstvo i vojáky vyvraždit, města vydrancovat a vypálit, dobytá území zpustošit. Nezávislí odborníci odhadují, že jeho vojenské kampaně způsobily smrt 17 milionů lidí, to jest přibližně 5 % celé tehdejší světové populace.[4] Historik islámské Asie John Joseph Saunders shrnul, že "až do příchodu Hitlera byl Tamerlán nejhorším příkladem vojenské diktatury v dějinách".[5] Svou obrovskou kořist postupně shromažďoval v Samarkandu.

Západním a severozápadním směrem jeho expanze zasahovala na mongolská území při Uralu, Volze a Kaspickém moři. Při tažení jižním směrem si podmanil četná území v Persii a Mezopotámii. V letech 13921394 potlačil povstání proti své vládě v Persii, při němž se odehrály nejhorší excesy jeho vlády. Roku 1395 v bitvě na řece Těrek se svými vojsky přemohl svého rivala, mongolského vládce Zlaté hordy chána Tochtamiše, se kterým předtím vedl dlouholetou válku. Následně vyplenil centrální oblasti Zlaté hordy při ústí Volhy do Kaspického moře. Tochtamiš posléze musel uprchnout na Litvu, kde poté dožil v exilu.

V roce 1398 ve svém pokročilém věku zahájil invazi do Indie. Rozdrtil muslimský stát s centrem v Dillí, město nechal vypálit a obyvatele zmasakrovat. Příští rok se však z Indie stáhl.

Roku 1400 zaměřil svou dobyvatelskou pozornost na Sýrii. Porazil mamlúky (původem egyptské bojovníky) a obsazením Aleppa a Damašku se celé Sýrie zmocnil. V roce 1401 vypuklo proti Tamerlánovi další povstání v Bagdádu, které nechal opět za pomocí masakrů potlačit.

V roce 1402 vtrhl do Anatolie a zaútočil na Osmanskou říši. U Ankary porazil vojska sultána Bayezida I. a uvěznil ho. Poté ovládl rozhodující část osmanských držav v Malé Asii. Obsadil i Smyrnu (Izmir), náležející Johanitům. Likvidací maloasijské části Osmanské říše Tamerlán dočasně zastavil tureckou expanzi do Evropy a přibližně na půlstoletí odvrátil úplné zničení Byzantské říše. Od byzantského císaře Jana VII. si však za „ochranu“ nechal platit výpalné.

V roce 1405 Tamerlán zemřel v čele svých vojsk při dalším dobyvačném tažení, tentokráte proti mingské Číně. Tento svůj záměr už nedokončil. Za jeho syna a nástupce Šáhrucha se struktura říše rozvolnila a říše Timúrovců se definitivně rozpadla po smrti Tamerlánova vnuka Abú Sa´ída roku 1469.[6]

Tamerlán na svých taženích hojně využíval teroru, zejména v případě povstání proti své nadvládě. Z hlav padlých nepřátel nebo popravených zajatců dával stavět pyramidy, či věže spojené maltou, které měly zastrašit jakýkoliv projev odporu.[7] Ve svém vojsku udržoval podobně krutými prostředky tuhou kázeň. Měl prý i poněkud zvrácený smysl pro humor. Jinak žil velmi střídmě a udržoval tradice kočovnického života. Tamerlán do velké míry podléhal perské kultuře a za jeho života došlo k vytvoření syntézy perské a turecké kultury. Sám se zajímal o historickou literaturu a jako silně věřící muslim i o teologickou problematiku islámu. V ní zastával ortodoxní stanoviska. Během vlády nechal ve své obrovské říši stavět nové zavlažovací systémy, zakládal v Turkestánu zemědělské osady, podporoval obchod a z města Samarkand udělal významné mezinárodní obchodní centrum.[8] Byl také mecenášem umění, zvláště architektury a uměleckých řemesel, jejichž centrem se stal právě Samarkand, který byl v době jeho vlády hlavním městem kultury a obchodu celého regionu Střední Asie.

Díky svým válečným výpravám nashromáždil velké jmění, které z velké části investoval do rozvoje měst v oblasti, odkud pocházel. Z dobytých území zejména do Samarkandu nepřivážel jen válečnou kořist, ale i umělce, architekty, vědce a další významné osobnosti, které přiměl nebo donutil ke spolupráci. Tamerlán udržoval čilé diplomatické styky se západním světem, konkrétně např. s tehdejším španělským králem Jindřichem III. Kastilským.

Zajímavostí je, že ačkoliv šlo o jednoho z nejmocnějších mužů svojí doby, kvůli svému neurozenému původu si nikdy nepřivlastnil královský titul. Zřejmě se obával diplomatických důsledků takového kroku. Ve svojí domovině je tak znám jako Amir Timur - vojevůdce Timur, a nikdy není označován jako chán (král).

Přispěl i rozvoji vojenské teorie a svou vládou ovlivnil geopolitickou situaci na generace kupředu. V dnešním Uzbekistánu je pro svoje zásluhy uznáván jako jeden z nejvýznamnějších panovníků oblasti. V hlavním městě Taškentu se nachází Tamerlánovo muzeum.

Ohlas v kultuře[editovat | editovat zdroj]

Postava Tamerlána coby mocného vládce se objevuje v některých humorně-poučných příbězích o Nasreddinu Hodžovi. Tato folklórní postava má odvahu dobyvateli čelit svým ostrovtipem, čímž si získává jeho respekt.

Tamerlán se stal též námětem uměleckých děl. Roku 1587 napsal anglický dramatik Christopher Marlowe divadelní hru Tamerlán Veliký (Tamburlaine the Great). Tamerlán je zde zobrazen jako sebevědomý dobyvatel poražený jen smrtí, který si chce podrobit celý svět a nakonec bojovat i s nebeskými mocnostmi. Patrně nejznámější umělecké zpracování tamerlánovského tématu má na svém kontě hudební skladatel Georg Friedrich Händel, který roku 1724 vyslal do světa operu Tamerlano. Autorem libreta byl Nicola Francesco Haym. Šlo o součást jevu zvaného kulturními historiky "turquerie", tedy módy zabývat se v evropském umění turkickými tématy, kterou lze vysledovat od 16. do 18. století.[9] Součástí stejného kulturního jevu byla i opera Il Bajazet Antonia Vivaldiho z roku 1735 a opera Tamerlán českého barokního hudebního skladatele Josefa Myslivečka z roku 1771. Jako vedlejší postava se Temerlán (i v českých inscenacích zde zván Timur) objevuje i ve známé opeře Turandot Giacoma Pucciniho, která měla premiéru v roce 1926.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. TAUER, Felix, Svět islámu, Praha, 1984, s. 175.
  2. Tamerlán: Když se handicapovaný šílenec stane neomezeným vládcem. Dotyk [online]. [cit. 2020-11-14]. Dostupné online. (česky) 
  3. Šumný Samarkand: město, odkud vládl krutý Tamerlán. Zoom magazin [online]. [cit. 2020-11-14]. Dostupné online. (česky) 
  4. The Rehabilitation Of Tamerlane. Chicago Tribune. January 17, 1999. Dostupné online. (anglicky) 
  5. J.J. Saunders, The history of the Mongol conquests (page 174), Routledge & Kegan Paul Ltd., 1971, ISBN 0-8122-1766-7
  6. TAUER, Felix, Svět islámu, Praha, 1984, s. 175-176.
  7. Krutý dobyvatel Tamerlán: Staví pyramidy z tisíců lidských hlav!. Ulánbátar dnes [online]. [cit. 2020-11-14]. Dostupné online. (česky) 
  8. TAUER, Felix, Svět islámu, Praha, 1984, s. 176-177.
  9. Turquerie – the reception of the Orient in Europe. Die Welt der Habsburger [online]. [cit. 2020-11-14]. Dostupné online. (anglicky) 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]