Josef Mysliveček

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Josef Mysliveček
Jan Vilímek - Josef Mysliveček.jpg
Základní informace
Přezdívka Il divino Boemo
Narození 9. března 1737
Praha
České královstvíČeské království České království
Úmrtí 4. února 1781 (ve věku 43 let)
Řím
ItálieItálie Itálie
Příčina úmrtí syfilis
Žánry opera, symfonie, klasická hudba a oratorium
Povolání hudební skladatel, varhaník a houslista
Významná díla Triumf Klélie
Bellerofontés
Hyperméstra
Antigona
Olympiáda
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Josef Mysliveček, též Joseph Misliweczek, od 1767 též italský tvar Giuseppe Venatorini, nazývaný také "Il divino boemo" (9. března 1737 Praha4. února 1781 Řím), byl český hudební skladatel období pozdního baroka a klasicismu. Druhou polovinu svého života prožil v Itálii, kde se proslavil především svými operami. Kromě dvaceti šesti oper jeho bohatá tvůrčí činnost zahrnuje řadu oratorií a kantát, sinfonií a nástrojových komorních skladeb. [1] V českém prostředí je jeho životní osud spojen s legendou, kterou vytvořil Jakub Arbes ve své próze Il divino Boemo.

Život a kariéra[editovat | editovat zdroj]

Melantrichova ulice (Praha-Staré Město), busta a pamětní deska na domě kde žil Josef Mysliveček

Původ a vzdělání[editovat | editovat zdroj]

Josef Mysliveček byl synem Matěje Myslivečka (16971749), bohatého pražského měšťana a mlynáře, člena mlynářského cechu a přísežného mistra, a Anny, rozené Červenkové (1706–1766). Otec hospodařil v rodném Dubovém mlýně v Šáreckém údolí u Prahy a byl dědičným nájemcem mlýna na Novotného lávce čp. 201/II v Praze na Novém Městě, dodnes zvaného Myslivečkovský (od roku 1936 je v domě Smetanovo muzeum). Josef se narodil jako jednovaječné dvojče s bratrem Jáchymem, pravděpodobně v Sovových mlýnech čp. 503/III, na Kampě. Měli ještě mladší sestru Mariannu, která se stala řeholnicí.[1] Později se rodina přestěhovala do domu U modrého šifu na Starém Městě. [2] V lednu 1749 zemřel otec při tyfové epidemii a matka se znovu provdala za mlynáře Jana Čermáka. [1]

Oba bratři absolvovali trivium na staroměstské škole u dominikánů při sv. Jiljí a od roku 1747Akademické gymnázium u jezuitů v Klementinu, kde také od roku 1753 měli pokračovat studiem filozofie a literatury na univerzitě, Josef ale školu před dokončením opustil. V letech 1753–1756 se oba bratři vyučili u Václava Kliky mlynářskému řemeslu, roku 1758 byli přijati do cechu jako tovaryši, roku 1761 byli prohlášeni mistry. Josef, který od útlého věku projevoval velké hudební nadání, se mlynářem stát nechtěl a všechna práva k živnosti přenechal bratrovi. [1][2][3]

Hudební činnost[editovat | editovat zdroj]

Chtěl se věnovat výhradně hudbě, kterou od dětství slyšel v pražských chrámech nebo při operních představeních v divadle v Kotcích. Základy získal na gymnáziu u jezuitů a také studoval hru na housle. Již jako dvanáctiletý roku 1749 platil za dobrého houslistu. Ve čtyřiadvaceti letech začal studovat hudební kompozici u Františka Václava Habermanna. [1] Potom pokračoval u varhaníka týnského chrámu Josefa Segera a již v roce 1762 napsal svých prvních šest sinfonií, které pojmenoval podle měsíců Januarius až Juni (Leden až Červen). [1][2]. Trpěl však provincionalismem českých zemí, chtěl získat zkušenosti v cizině a plně zde rozvinout a uplatnit svůj talent. S podporou hraběte Jana Václava Šporka[1] a půjčkou od benediktinů z břevnovského kláštera [4] odjel 5. listopadu 1763 do Itálie. [1][2][3]

Mysliveček v Itálii[editovat | editovat zdroj]

Zprvu se živil jako houslista a studoval hudbu u varhaníka a skladatele Giovanniho Battisty Pescettiho (1704–1766) v Benátkách. [2][3] Už v roce 1764 byly tiskem vydány v Norimberku jeho tři nástrojové skladby. [1][4] Ke konci pobytu v Benátkách se zhoršila finanční situace jeho rodiny a Mysliveček se musel zadlužit. Půjčku mu poskytl strahovský premonstrátský klášter. [1]

Jako skladatel se prosadil velkým úspěchem své první opery-kantáty Zmatek na Parnasu (Il Parnaso confuso), uvedené v Parmě v letech 1765.[1] Autorem libreta byl básník Pietro Metastasio, který se stal jeho oblíbeným libretistou.

Titulní strana libreta Myslivečkova oratoria La passione (vydáno r. 1784 v Mohuči)

Roku 1766 následovala závratná kariéra počínaje operou Semiramis znovu poznaná, uvedenou v Bergamu. Na objednávku neapolského vyslance napsal operu Bellerofontés, která byla s velkým úspěchem slavnostně uvedena roku 1767 ve dvorním divadleTeatro San CarloNeapoli za přítomnosti krále Ferdinanda IV. [3][1] Hlavní role zpívali německý tenorista Anton Raaff a sopranistka Caterina Gabrielliová, proslavená virtuozitou svého zpěvu a hlasovým rozsahem. Mysliveček pro ni napsal další operní party, v nichž mohla uplatnit svou koloraturní techniku: Farnakés (Il Farnace), Triumf Klélie (Il Trionfo di Clelia). Jejich blízká spolupráce se stala základem legendy o milostném románku. [5] Mysliveček dokázal upoutat publikum bohatstvím svých melodií, jejich osobitou zpěvností a hloubkou citu. [2] Nejpozději od roku 1765 byl v Itálii nazýván Il Boemo.[4][5] Někdy také používal italský překlad svého příjmení Venatorini.[1]

V únoru 1768 odjel do Prahy, aby uspořádal majetkové poměry rodiny po úmrtí matky. Zaplatil své dluhy a bratrovi předal rodinnou usedlost. V divadle dirigoval představení Bellerofonta a přislíbil křižovníkům, že jim zašle k provedení svá oratoria. V letech 1770-1775 byla v Praze uvedena čtyři Myslivečkova oratoria: Rodina Tobiášova (La famiglia di Tobia), Adam a Eva, Osvobození Izraele (La Liberazione d’Israele) a Abrahám a Izák (Abramo ed Isacco), které je považováno za jedno z jeho nejlepších děl. [1][4]

Po návratu pokračoval Mysliveček v intenzivní práci. Kromě oper se od roku 1770 začal uplatňovat jako autor řady oratorií. Díky obrovské popularitě mu přicházely nové objednávky z různých měst v Itálii. Sklízel úspěchy v Turíně, Padově, Benátkách, Florencii, Miláně, Pavii a Bologni.[6]V roce 1770 se v Bologni poprvé setkal s mladým Mozartem. Wolfgang Amadeus Mozart a jeho otec Leopold sledovali Myslivečkovu kariéru i dílo už od Wolfgangova dětství. Ten Myslivečkovu tvorbu velmi obdivoval a z jeho skladeb, zejména operních, pak získával zkušenosti pro vlastní skladby. Vzniklo mezi nimi přátelství, které přetrvalo téměř do konce Myslivečkova života.[1][2] Osobně se setkali ještě 15. května 1771 v Miláně, roku 1773 v Itálii a nemocného Myslivečka navštívil jednou na klinice v Mnichově 11. října 1777. Jeho stav v něm vzbudil zděšení a upřímný zármutek. Leopold Mozart později kritizoval Myslivečkův způsob života a vyslovil obvinění, že si tím přivodil venerickou chorobu. Nepřál si, aby se jeho syn s Myslivečkem nadále stýkal. [1][4]

V květnu 1771 vykonal Mysliveček zkoušku před komisí filharmonické akademie v Bologni a získal prestižní titul accademico filarmonico, kterého si velmi vážil a vždy jej připojoval ke svému jménu spolu s označením národnosti. [1] [4] Často byl oslovován také prestižním titulem Maestro. Sedmdesátá léta 18. století jsou obdobím Myslivečkova tvůrčího zenitu, během nichž vznikly jeho opery Montezuma, Tamerlán, Romulus a Ersilie, Antigona nebo Ezio (Aetius). Zakoupil si dům v Římě, ale přes svou slávu se stále potýkal s finančními nesnázemi. [1]

Závěr života[editovat | editovat zdroj]

Zlom v kariéře a postupný Myslivečkův společenský přinesla léta 17771781, kdy se u něj začaly projevovat příznaky údajné venerické choroby (syfilis). Počátkem roku 1777 opustil Itálii a odjel na pozvání bavorského vévody Maxmiliána I. Josefa do Mnichova. Při cestě se převrhl s Myslivečkem kočár, přičemž si zlomil nos. Svědectví o této události, jak ji vylíčil Mysliveček při setkání v Mnichově, je známo z Mozartova dopisu otci. Tvrdil, že do tržné rány dostal v důsledku špatné lékařské péče infekci, a proto strávil rok v tamní  nemocnici. Na jaře 1778 odtamtud vyšel se znetvořeným obličejem, který si chránil páskou. [1][2][6]

Vrátil se do Itálie, kde s úspěchem dirigoval své opery v Neapoli, Lucce a Benátkách. Nákladná inscenace jeho opery Armida v Miláně v prosinci 1779 však skončila neúspěchem. Caterina Gabrielliová, která zpívala hlavní roli, to kladla za vinu Myslivečkovi a pro reprízu si objednala árie od jiného skladatele. [2][1]

Mysliveček se uchýlil do Říma, kde pokračoval v tvůrčí práci. V lednu 1779 zde byla uvedena jeho opera Medonte a 5. dubna roku 1780 byla v Římě uvedena jeho poslední opera Antigonos.[1] [5]Množily se však i kritické hlasy k jeho práci, bylo mu vyčítáno příliš volné zacházení s Metastasiovými librety. Mysliveček se zcela odmlčel a nedochovaly se prokazatelné doklady z posledního roku jeho života. Žil v ústraní a bez prostředků. Bezprostřední příčina smrti není zcela vyjasněna. Zemřel 4. února 1781. Příznivci jeho hudby, zejména jeho bývalý žák Angličan Edward Barry, mu vystrojili pohřeb v kostele San Lorenzo in Lucina, kde se dochovala také jeho náhrobní deska.[1][4]

Příbuzenstvo[editovat | editovat zdroj]

Josefův bratr Jáchym (1737 - 1788) hospodařil v rodinném mlýně v Praze. Sestra Marie Anna (*1741) se stala řeholnicí řádu cisterciaček a pod řeholním jménem soror Bernarda působila v klášteře Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně. Z téže rodové větve pochází Františka Myslivečková, jež byla v letech 1861–1883 v Praze hospodyní Joachima Barranda (po paní Nerudové, matce Jana Nerudy).

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Mysliveček složil 26 oper, 10 oratorií, řadu symfonií, koncertů, overtur a množství komorní a chrámové hudby. Byl nazýván „Božským Čechem“ (Il divino Boemo). Řada děl se nedochovala nebo dosud nebyla objevena. Jeho rukopisy jsou rozšířeny po celém světě v různých archivech i v soukromých sbírkách (Rusko, Rakousko, Itálie, Německo, Dánsko, Francie, Belgie, státy bývalé Jugoslávie, Portugalsko, Holandsko, Polsko, Maďarsko).

Těžištěm jeho tvorby jsou hudebně-dramatická díla: opery, oratoria, kantáty a samostatné árie. Myslivečkovy opery jsou typu neapolské opery seria (dramma per musica), v nichž dominovala vokální složka. Dodržoval klasické schéma opery seria o třech dějstvích, které inovoval osobitou melodikou i novým obsahem. Střídal recitativy s áriemi ve stylu italského belcanta, které dávaly příležitost k uplatnění krásy lidského hlasu a koloraturní techniky zpěvu. Děj vycházel především z antických příběhů. Jeho pozdější díla nabývají charakter tragédie (Montezuma) a hlavním tématem je národní svoboda a lidové povstání (Nittetis, Tamerlán, Medonte). [1] Svou hudbou dokázal vyjádřit hluboké lidské emoce osob, které se dostaly do složitých situací. Myslivečkova oratoria se vyznačují hlubokým melodickým záběrem a bohatou instrumentací. Patří k jeho vrcholným dílům. Jeho nokturna - třívěté skladby pro dva ženské hlasy a orchestr psané na italské rokokové texty se vyznačují zpěvností, prostým výrazem a hlubokým citem.[1]

Myslivečkova nástrojová hudba směřuje ke klasicismu. Ve svých sinfoniích uplatňoval třívěté schéma a mnohdy je přidával k operám jako předehry. [1] Jeho komorní díla v sonátové formě s lidově znějící melodikou velmi obdivoval Wolfgang Amadeus Mozart. [1]

Cembalo (klavír)[editovat | editovat zdroj]

  • Šest sonát
  • Sonatiny
  • 6 divertimenti (Londýn 1780)
  • Rondo
  • Sei sonati per il Cemballo

Komorní skladby[editovat | editovat zdroj]

  • Adagio a Menuet
  • Minuetto
  • Six Sonatas for the Piano Forte Or Harpsichord with an Accompaniment for a Violin
  • Klavírní tria, triové sonáty
  • Sonáty pro flétnu, housle a violoncello op.1
  • Divertimenta a tre, smyčcové kvartety Sei Sonate a due Violini, Violetta e Basso)
  • Smyčcové kvintety (6 Quintetti)
  • Oktety pro dechové nástroje
  • Sei sonate a due violoncelli a basso

Koncerty[editovat | editovat zdroj]

  • Klavírní (např.Concerto per Cembalo con Violini e Basso per uso della signora Poloni)
  • Koncert pro housle a orchestr C dur
  • Koncert pro housle a orchestr E dur
  • Koncert pro housle a orchestr F dur
  • Koncert pro housle a orchestr A dur
  • Koncert pro housle a orchestr D dur
  • Koncert pro housle a orchestr G dur Pastorální
  • Koncert pro housle a orchestr D dur
  • Koncert pro housle a orchestr Es dur
  • Koncert pro violoncello a orchestr C dur
  • Koncert pro flétnu a orchestr D dur

Orchestrální skladby[editovat | editovat zdroj]

  • 6 Ouvertur
  • 6 sinfonií s názvy 1.–6. měsíce
  • 6 Sinfonie a otto
  • Sinfonia-Serenata in G
  • Sinfonia in C, D, Es, F, G, B a další
  • 6 koncertantních sinfonií op. 2

Chrámové skladby[editovat | editovat zdroj]

  • Antifona a 4 parti
  • další četné antifony
  • duchovní árie
  • duetta
  • litanie
  • offertoria
  • 2 mše
  • Salve regina

Kantáty a oratoria[editovat | editovat zdroj]

  • několik kantát věnovaných oseckému opatu P.Kaj.Březinovi
  • L'Ascenza S.Benedette (Nanebevzetí sv.Benedikta), Padova 1768
  • Narcisso al fonte (Narcissus u pramene), Padova 1768
  • Il Tobia (Tobiáš) Padova 1769 též jako La famiglia di Tobia, Padova 1769
  • Giuseppe riconosciuto (Josef znovu poznaný), Padova 1769
  • La Passione di nostro signore Gesu Christo (Ježíšova smrt), Padova 1770
  • Betuglia liberata (Osvobozená Betylua), Padova 1771
  • Adamo ed Eva (Adam a Eva), Benátky 28.3.1771
  • La liberazione d'Israele (Osvobození Izraele), Praha 1775
  • Isacco, figura del Redentore (Izák, předobraz spasitele), Florencie 10.3.1776
  • Abramo ed Isacco (Abraham a Izák), Mnichov 1777

Opery[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Seznam oper Josefa Myslivečka.


Josef Mysliveček v umění a tradici[editovat | editovat zdroj]

Osobnost Josefa Myslivečka se stala tématem literárních, hudebních a výtvarných děl i filmu:

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x y z PEČMAN, Rudolf. Josef Mysliveček. 1. vyd. Praha: Supraphon, 1981. 275 s. (Hudební profily sv. 24). 
  2. a b c d e f g h i CODR, Milan; KERERTOVÁ, Olga. Přemožitelé času sv.4. 1. vyd. Praha: Mezinárodní organizace novinářů, 1988. Kapitola Josef Mysliveček, s. 148-151. 
  3. a b c d TEICHMAN, Josef. Z českých luhů do světa-Průkopníci české hudby. 2. vyd. Praha: SNKLHU, 1959. Kapitola Josef Mysliveček, s. 23-26. 
  4. a b c d e f g Josef Mysliveček. Vltava [online]. 2013-04-30 [cit. 2019-09-23]. Dostupné online. (česky) 
  5. a b c LUKS, Václav. Josef Mysliveček - Il Boemo – mistr italské opery. www.casopisharmonie.cz [online]. [cit. 2019-09-23]. Dostupné online. (česky) 
  6. a b OperaPlus [online]. 2017-03-07 [cit. 2019-09-22]. Dostupné online. (česky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Československý hudební slovník osob a institucí II. (M–Ž), Státní hudební vydavatelství, Praha 1986, s. 140
  • Bohadlo, Stanislav, Mysliveček, Josef in: Neue Deutsche Biographie 18 (1997), s. 675-. [Online]: http://www.deutsche-biographie.de/pnd118735500.html
  • Bohadlo, Stanislav, Josef Mysliveček v dopisech. Opus musicum Brno 1989
  • Freeman, Daniel E. Josef Mysliveček, "Il Boemo": the Man and His Music. Sterling Heights, Mich.: Harmonie Park Press, 2009.
  • PEČMAN, Rudolf. Josef Mysliveček. 1. vyd. Praha: SNKLHU, 1981. 275 s. (Hudební profily). 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]