Koloratura

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Hvězdná koloraturní sopranistka českého původu Tereza Stolzová

Koloratura (z německého Koloratur, to z latinského color, barva, barvit, zdobit[1]) je melodická výzdoba především zpěvního hlasu. Je charakteristická rychlými běhy, skoky, trylky či sekvencemi. Nejčastěji se objevuje v áriích. Často je chápána jako projev manýrismu a samoúčelnosti, v dílech mistrů je s účinkem používána jako prostředek ke zvýraznění vypjatých míst. Označení se používá také pro zvláštní pěveckou techniku určenou k interpretaci takových árií.[2]

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

Koloratura vznikla z jubilací, zdobení slabiky Alelujagregoriánském chorálu.[3] Dříve se pro ni používal název canto figurato,[1] termín koloratura se objevuje v teoretických či slovníkových pojednáních o hudbě už v 17. a raném 18. století, ale nikoli v nejvýznamnějších tehdejších pracích o operním zpěvu.[4]

Prosadila se v barokní hudbě, v nově vzniklé opeře i v oratoriích a jiných hudebních typech. V té době ne vždy v rychlém tempu (např. u J. S. Bacha či Händela), jak bylo obvyklé v později[3]. Byla nejčastěji improvizována, virtuózní koloratury byly doménou kastrátů. Kritice ji podrobil už Christoph Willibald Gluck, přesto ji používal ve svých operách i jeho velký obdivovatel Wolfgang Amadeus Mozart (známá je např. árie Královny noci v Kouzelné flétně). Nejčastěji byla ale využívána v italské opeře. V 19. století ji odmítal Richard Wagner a také Bedřich Smetana (přitom ale tzv. Skřivánčí árie Barčete v Hubičce je koloraturní árií[5]), v italské opeře ale zůstává oblíbeným prostředkem ke zvýraznění vypjatých míst, Giuseppe Verdi ji používá i k psychologické charakteristice postav. U horších autorů se ale objevuje často jen schematicky u typických sopránových či komických basových rolí.

Koloratura se notuje až od začátku 19. století. Příkladem je koloraturní role Rosiny v Lazebníku sevillském Gioacchina Rossiniho. Ve 20. století přežívá spíše výjimečně, mj. u Richarda Strausse (árie Zerlinetty v Ariadně na Naxu), u novoklasiků (Igor Stravinskij, Martinů) či expresionistů (Berg).[2]

Nácvik[editovat | editovat zdroj]

Neustávající obliba italského operního repertoáru i menší, ale významné místo, které mají koloratury v jiných dílech, vyžaduje dodnes speciální přípravu operních pěvců.

Otcem koloratury je rytmus a matkou přesnost
— Franziska Martienssenová[3]

Nácvik probíhá nejčastěji nejprve spojováním dvou not na jednu slabiku (doporučuje to již Johann Friedrich Agricola ve svém překladu Opinioni Piera Francesca Tosiho z roku 1723).[3] Obvykle požadované rychlé tempo koloratur se nejčastěji nacvičuje postupným zrychlováním, ale jinou metodou je náhlé střídání temp - pomalého a velmi rychlého s přehlížením chyb v intonaci), doporučován je nácvik s metronomem.[3]

Pro soprán, který vyniká lehkostí, hbitostí a velkým rozsahem (zvláště do výšek) se často používá termín koloraturní soprán. Pěvkyně s touto schopností se stávají často specialistkami na příslušné role (např. Giuditta Pasta, Adelina Pattiová, Tereza Stolzová, Lily Pons, Amelita Galli-Curci, Edita Gruberová, v současnosti Julia Ležněva). Větší akcent na průraznost hlasu a při přiměřeném zachování lehkosti je typický pro dramatický koloraturní soprán (Maria Callas, Joan Sutherland a další).

Termín koloraturní soprán není užíván obecně, někteří autoři upřednostňují např. italské označení soprano leggiero, tj. lehký soprán.[6]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b ROSENTHAL, Harold; WARRACK, John. The concise Oxford dictionary of opera. London: Oxford University Press, 1985. Dostupné online. ISBN 0-19-311321-X. S. 103. 
  2. a b TROJAN, Jan. Operní slovník věcný : Prolegomena. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1987. Kapitola Koloratura, s. 96. 
  3. a b c d e MARTIENSSEN, Franziska. Vzdělaný pěvec : (Pěvecký lexikon v heslech). Pardubice: Kora, 1994. ISBN 80-85644-04-5. Kapitola Koloratura, s. 108–110. 
  4. JANDER, Owen: Coloratura. IN: SADIE, Stanley (ed.): New Grove Dictionary of Music and Musicians. Svazek 4. London : Macmillan Publishers, 1980. ISBN 0-333-23111-2. S. 584.
  5. Ottův slovník naučný. Praha: J. Otto, 1899. Kapitola Koloratura. 
  6. ROSENTHAL, Harold; WARRACK, John. The concise Oxford dictionary of opera. London: Oxford University Press, 1985. Dostupné online. ISBN 0-19-311321-X.