Symfonie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Možná hledáte: Sinfonia.
Symfonický orchestr, zde Česká filharmonie s dirigentem Václavem Neumannem, na koncertě v japonském Kóbe, rok 1982

Symfonie je cyklická Hudební forma sonátového typu, komponovaná pro velké nástrojové obsazení (symfonický orchestr).

K původně instrumentální později přibyla možnost současného uplatnění dalších komponent, např. sólového zpěvu, sborů, v moderní klasické hudbě pak nejrůznějších dalších přidružených souborů, např. souboru bicích nástrojů (8. symfonie Miloslava Kabeláče, Krzysztof Penderecki) a dalších ne zcela tradičních součástí, např. elektronických nástrojů (Philip Glass), původně nehudebních (John Cage, György Ligeti), industriálních, hlukových a ambientních zdrojů zvuku, digitálně zpracovaných zvuků nástrojů z obsazení klasického orchestru (Vladimír Hirsch), atd. Symfonická forma patří k nejnáročnějším hudebním útvarům jak z hlediska kompozičního, tak interpretačního a je proto právem perlou a vrcholem skladatelského i koncertního umění.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Symfonická forma se rozvinula se především v období klasicismu a romantismu, avšak původ tohoto útvaru i slova symfonie (volně přeloženo: souzvuk, současné znění více zdrojů zvuku) je nutno hledat již v antickém Řecku. Význam výrazu v hudební historii zaznamenal v průběhu staletí mnoho změn. Ve starověké řecké hudbě představoval tento výraz tedy totéž, co dnes -konsonance, v 16. století to byla každá vokální skladba s instrumentálním doprovodem, v 17. století je sinfonia předehrou k opeře, atd. Právě tato „předehra“ - sinfonia, se stala přímým předchůdcem současné formy, která se v průběhu času proměňovala (počet vět 3-5, dělení jednotlivých částí rychlá-pomalá-rychlá, zaváděním sborů, či sólistů atd.)

Důležitým vývojovým článkem pro symfonii, tak jak ji chápeme víceméně dodnes, jsou skladby tzv. mannheimské školy (založené českými hudebníky, především J. V. Stamicem a jeho syny) a vznik sonátové formy.

Za „otce“ klasické symfonie je považován Joseph Haydn; v té době měla symfonie obvykle sonátovou cyklickou formu o čtyřech větách. Toto členění bylo víceméně respektováno prakticky až do začátku 20. století. Pro moderní symfonie v dnešní vážné hudbě nejsou stanovena žádná předem daná pravidla a záleží na každém skladateli, jaký přístup a řešení si při skladbě symfonie zvolí.

Skladatelé[editovat | editovat zdroj]

Mezi nejvýznamnější skladatele symfonické hudby jsou (řazeno chronologicky):

Za nejdokonalejší symfonická díla lze považovat skladby Haydnovy (přes 100 programních symfonií), Mozartovy (např. Symfonie č. 25 g-moll, Symfonie č. 40 g-moll, Symfonie č. 41 C dur „Jupiterská“), Beethovenovy (především 3. Eroica, 5. „Osudová“, 6. „Pastorální“, či 9. „S ódou na radost“), Dvořákovy symfonie č. 7–9 (9. „Novosvětská“ a Dvořákova „Novosvětská“ jsou vůbec nejhranějšími symfoniemi na světě), dále pak symfonie Brucknerovy, Brahmsovy a Mahlerovy (Titánská, .

Související články[editovat | editovat zdroj]