Petr Iljič Čajkovskij

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Petr Iljič Čajkovskij
Obraz Čajkovského od malíře Nikolaje Kuzněcova (1850–1929)
Obraz Čajkovského od malíře Nikolaje Kuzněcova (18501929)
Narození 25. dubnajul. / 7. května 1840greg.
Votkinsk
Úmrtí 6. listopadu 1893 (ve věku 53 let)
Petrohrad, Ruské impérium
Příčina úmrtí cholera
Místo pohřbení Tichvinský hřbitov
Národnost Rusové
Alma mater Императорское училище правоведения (1850–1859)
Petrohradská konzervatoř (do 1865)
Povolání hudební skladatel, libretista, dirigent, choreograf, pedagog, spisovatel, hudební pedagog, klavírista, autor autobiografie, Hudební kritik, hudebník a autor deníků
Rodiče Ilja Petrovič Čajkovskij
Manžel(ka) Antonina Ivanovna Miljukova
Příbuzní Modest Iljič Čajkovskij, Anatolij Iljič Čajkovskij a Alexandra Davidová (sourozenci)
Významná díla Labutí jezero
Louskáček
Evžen Oněgin
Šípková Růženka
Symfónia č. 6
… více na Wikidatech
Mecenáš Nadezhda von Meck
Ocenění Řád sv. Vladimíra 4. třídy
Podpis Podpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Čajkovského rodina v roce 1848: Sedící rodiče s Alexandrou a Hyppolitem, stojící zleva Petr, Zinajda a Nikolaj

Petr Iljič Čajkovskij, (rusky Пётр Ильич Чайковский, Pjotr Iljič Čajkovskij; 25. dubnajul./ 7. května 1840greg., Votkinsk – 25. říjnajul./ 6. listopadu 1893greg., Petrohrad) byl ruský hudební skladatel. Už za svého života se Čajkovskij stal v hudebních kruzích respektovanou osobností. Je jedním z hlavních tvůrců hudebního romantismu. Mezi jeho nejznámější díla patří tři poslední symfonie č. 4–6, opery Piková dáma a Evžen Oněgin, balety Labutí jezero, Šípková Růženka a Louskáček. Mezi posluchači jsou oblíbené rovněž 1. klavírní koncert b moll a houslový koncert D dur. Třikrát navštívil Prahu. 6. prosince 1888 zde dirigoval českou premiéru své opery Evžen Oněgin.[1]

Život[editovat | editovat zdroj]

Mládí a studia[editovat | editovat zdroj]

Čajkovského rodný dům ve Votkinsku

Narodil se ve Votkinsku v Rusku jako syn důlního inženýra ve státním podniku Ilji Petroviče Čajkovského (1795–1880). Jeho matka Alexandra Andrejevna roz. d'Assier (1813–1854) byla vnučka šlechtického imigranta francouzského původu. Petr Iljič měl k ní velmi silný citový vztah. Pradědeček z otcovy strany, Fjodor Čajka, byl ukrajinský kozák, který se vyznamenal v bitvě u Poltavy na straně Petra Velikého.[2] Petr Iljič měl šest sourozenců: Zinajdu z otcova prvního manželství (1829–1878), Nikolaje (1838–1911), Hyppolita (1843–1927), dvojčata Anatola (1850–1915) a Modesta (1850–1916) a Alexandru (1842–1891). V pozdějších letech měl nejblíže k oběma dvojčatům a Alexandře. V roce 1844 najala rodina pro děti francouzskou guvernantku Fanny Dürbach (1822–1901), která měla na duševní vývoj Petra Iljiče značný vliv. Její vzpomínky, které zaznamenal Modest Čajkovskij, jsou významným dokumentem o skladatelově mládí.[3] Vyrůstal v početné rodině a v blahobytu. Rodina vlastnila také klavír, na který poskytla malému Petru Iljiči první školení matka. Jednoho dne přinesl otec domů orchestrion, který mechanicky reprodukoval zvuky orchestru. Díky tomuto nástroji se Petr Iljič už v dětství stal vášnivým ctitelem Wolfganga Amadea Mozarta.

Velkou změnu do života rodiny přinesl rok 1848. Otec se rozhodl svou práci opustit a nechal se penzionovat. Guvernantka odešla a Čajkovští se odstěhovali do Petrohradu. V květnu 1849 našel otec práci v Alapajevsku na Uralu, kde se stal ředitelem jedné z továren.[4]

Rodiče Petra Iljiče sice věděli o chlapcově hudebním talentu a dokonce mu najali učitelku klavíru, nicméně se rozhodli, že perspektivnější než dráha hudebníka pro něj bude úřednické povolání. V roce 1850 ho matka odvezla do Petrohradu, kde se zapsal do Císařské právnické školy.[5] Nejprve zde absolvoval dvouletý přípravný kurz, v letech 1852–1859 pak řádné studium. Mimo to bral i hodiny klavíru u německého pianisty Rudolfa Kündigera (1832–1913). Na škole navázal blízké přátelství s Aleksejem Apuktinem (1840–1893), pozdějším literárním kritikem a pozdně romantickým básníkem, jehož tvorba na něj měla vliv.[6] Po absolvování školy nastoupil Čajkovskij na ministerstvo spravedlnosti jako asistent přednosty úřadu. Jeho touhy už ale v té době byly zcela upřeny k hudbě. Proto roku 1863 opustil státní službu, když se už rok před tím dal zapsat na petrohradskou konzervatoř. Zde ho nejvíce ovlivnil její ředitel Anton Rubinstein (1829–1894), který Čajkovského vyučoval skladbu. Roku 1866 Čajkovskij na konzervatoři absolvoval kantátou na slova Ódy na radost Friedricha Schillera, za kterou obdržel stříbrnou medaili. Rubinstein pak Čajkovského doporučil svému mladšímu bratru Nikolaji Rubinsteinovi (1835–1881), aby jej, začínajícího skladatele, přijal jako učitele harmonie na nově otevřenou Moskevskou státní konzervatoř.

Zralá léta[editovat | editovat zdroj]

V počátečním moskevském období Čajkovskému velmi pomohl ředitel konzervatoře Nikolaj Rubinstein. Nechal ho bydlet ve svém bytě a uváděl jeho skladby. Během svého pedagogického působení byl Čajkovskij plodný i jako skladatel: do roku 1878, kdy učitelské místo opustil, složil mj. opery Vojevoda, OpričnikEvžen Oněgin, první čtyři symfonie a klavírní koncert b moll.

Na jaře 1877 obdržel Čajkovskij několik zamilovaných dopisů od žačky konzervatoře Antoniny Miljukové (1848–1917). Skladatel v té době skutečně pomýšlel na svatbu, ale výhradně ze společenských důvodů. V červnu 1877 se oba stali manželi. Vzhledem k Čajkovského homosexualitě však manželství nebylo naplněno a po šesti týdnech společného života duševně zlomený skladatel odcestoval do ciziny. Manželé soužití nikdy neobnovili, ale také se nerozvedli. Čajkovskij posílal manželce pravidelně peníze jako odměnu za to, že bude o jeho sexuální orientaci mlčet. Miljuková měla později tři děti se třemi různými partnery. Posledních dvacet let prožila v ústavu pro choromyslné. Po rozpadu manželství prožil Čajkovskij hlubokou tvůrčí krizi.[7]

Petr Iljič Čajkovskij a jeho manželka Antonina Miljukova krátce po své svatbě a před rozchodem (1877)
Naděžda von Meck

Odchod z konzervatoře Čajkovskému umožnil kontakt se zámožnou šlechtičnou Naděždou von Meck (1831–1894), která se stala jeho nejvýznamnější oporou. Von Meck byla ruského původu, vdova po železničním podnikateli jménem Karl Otto Georg von Meck a matka třinácti dětí, z nichž jedenáct se dožilo dospělosti. Obdivovala Čajkovského hudbu a v roce 1876 s ním navázala písemný kontakt. Specifikum jejich vztahu spočívalo ve skutečnosti, že se spolu, ačkoliv oba žili v Moskvě, nikdy nesetkali a nikdy spolu nemluvili.[8] Jejich – velice častá – komunikace probíhala jen formou dopisů, kterých se za 15 let jejich vztahu dochovalo kolem dvanácti set. Protože obsahují mnoho Čajkovského úvah a poznámek o vlastní tvorbě a hudbě obecně, jsou velice cenné. Oba si je uchovali, takže bylo možné vydat jejich edici.[9] Od roku 1877 poskytovala von Meck Čajkovskému pravidelné finanční částky, které se ustálily na 6000 rublech ročně. Čajkovskij také často pobýval na jejích venkovských sídlech, ale pouze v době, kdy tam ani ona, ani členové její rodiny nebyli. Přátelství mezi oběma trvalo až do roku 1890, kdy šlechtična styky přerušila, údajně pro hrozící finanční bankrot.

V 80. letech už byl Čajkovskij známým, oblíbeným a respektovaným skladatelem doma i v cizině. Býval zván, aby dirigoval svoje skladby, jak opery, tak symfonickou hudbu. Například v roce 1883 pobýval v Paříži, v letech 1888 a 1889 podnikl koncertní turné po západní Evropě. Kromě Dvořáka na nich osobně poznal Johannese Brahmse, Gustava Mahlera či Charlese Gounoda. V dubnu a květnu 1891 byl triumfálně přijat v USA. Od května 1892 žil Čajkovskij v lokalitě Frolovskoje, což je předměstí Klinu, města severozápadně od Moskvy. V současnosti je v domě Čajkovského muzeum.[10]

Čajkovskij zemřel v Petrohradě 6. listopadu 1893. Ještě 13. června tohoto roku obdržel v anglické Cambridgi čestný doktorát tamní univerzity a 28. října v Petrohradě dirigoval premiéru své poslední symfonie, která byla pojmenována bratrem Modestem jako Patetická. Dne 1. listopadu se po návštěvě divadelního představení odebral spolu s příbuznými a přáteli na večeři do jedné z restaurací. Přes jejich varování, že se ve městě vyskytuje cholera, si nechal přinést sklenici nepřevařené vody, kterou vypil. Již příštího rána si stěžoval na bolesti, ulehl a už se nezotavil. Ošetřující lékaři konstatovali úmrtí na choleru. Vyskytují se i teorie o sebevraždě, většina muzikologů však tento názor nesdílí.[11] Pohřbený byl Čajkovskij v Petrohradě v pravoslavném klášteře Alexandra Něvského.

Čajkovskij a Antonín Dvořák[editovat | editovat zdroj]

K prvnímu setkání obou skladatelů došlo počátkem roku 1888 při Čajkovského návštěvě Prahy, kam přijel na pozvání Umělecké besedy.[12] Desetidenní návštěva se uskutečnila v rámci skladatelova turné do Lipska, Paříže a Londýna. V Praze Čajkovskij na dvou koncertech dirigoval své skladby. První koncert se konal v Rudolfinu a na programu byla předehra-fantazie Romeo a Julie, Klavírní koncert č. 1 b moll se sólistou Alexandrem Silotim, Čajkovského moskevským žákem, Elegie ze Suity č. 3, Houslový koncert D dur se sólistou Karlem Halířem a Předehra 1812. Na druhém koncertu v Národním divadle se hrála Serenáda pro smyčcový orchestr, Téma s variacemi ze Suity č. 3, několik klavírních skladeb (opět v podání A. Silotiho), znovu Předehra 1812 a závěr druhého jednání baletu Labutí jezero (poprvé mimo Rusko). Čajkovskij si po představení zapsal do deníku: „Mimořádný úspěch. Okamžik absolutního štěstí.[13] Své mecenášce Naděždě von Meck napsal z Prahy 10. února: Přijali mě tu, jako kdybych nebyl zástupce ruské hudby, nýbrž Ruska. Mé postavení bylo poněkud choulostivé, protože pocty, které mi prokazovali, neplatily ve skutečnosti mně, ale Rusku. Nikdy bych byl netušil, jak Češi milují Rusko a nenávidí Němce.[14] Čajkovského přijetí v Praze je třeba vidět v kontextu s rusofilstvím, které bylo v některých vrstvách české společnosti tehdy rozšířeno.

Čajkovskij kolem roku 1888

Antonín Dvořák byl na obou koncertech přítomen a s ruským skladatelem navázal blízký osobní kontakt. Pozval ho domů na oběd a debatoval s ním o hudbě. Čajkovskij si zapsal do deníku, s jakým pohnutím mu Dvořák vyprávěl o svém vztahu k Brahmsovi. Podle Dvořáka to byl právě on, kdo mu prosazováním jeho skladeb pomohl prosadit se i mimo Čechy.[15] Umělecká beseda také uspořádala na počest Čajkovského slavnostní schůzi, na které byl proveden Dvořákův klavírní kvintet A dur op. 81; Čajkovský se v deníku o něm pochvalně vyjádřil. Čajkovskij a Dvořák společně navštívili pražskou premiéru Verdiho Othella, která se uskutečnila v Národním divadle 7. ledna 1888. Při rozloučení na nádraží se oba skladatelé vzájemné obdarovali tištěnými partiturami svých skladeb: Čajkovskij obdržel Dvořákovu 4. symfonii d moll, Dvořák pak Čajkovského Suitu č. 3 G dur op. 55.

Na přelomu listopadu a prosince téhož roku 1888 přijel Čajkovskij do Prahy znovu. Za Dvořákovy přítomnosti zde dirigoval Symfonii č. 5, Klavírní koncert č. 2 a 6. prosince, poprvé mimo Rusko, operu Evžen Oněgin. Výsledkem kontaktů obou skladatelů bylo Dvořákovo koncertní turné do Ruska, do Moskvy a Petrohradu, které se uskutečnilo v únoru a březnu 1890. Podle Dvořáka ale neměly jeho koncerty ani zdaleka takový ohlas, jaký očekával. Dokonce si stěžoval na intriky, které se proti němu kuly v místních hudebních kruzích.[16]

Při poslední Čajkovského návštěvě Prahy v říjnu 1892, kdy zde byla provedena jeho opera Piková dáma, se oba skladatelé nesetkali. Dvořák byl tou dobou už v New Yorku. Čajkovského úmrtí o rok později Dvořáka zasáhlo. Jeho Biblické písně op. 99 se často dávají do souvislosti se smrtí jeho ruského přítele.[17]

Charakteristika hudby[editovat | editovat zdroj]

Čajkovskij je považován za výrazného melodika. Komponoval také tzv. romansy – ruské umělé písně pro sólový hlas s klavírním doprovodem. Skladatelova symfonická hudba zrcadlí jeho vnitřní svět. Vypovídá o autorově zádumčivosti a o jeho životním pesimismu. Jeho tvorba je poučená západoevropským dědictvím (Mozart, Verdi, Bizet, Massenet), tvorba Richarda Wagnera pro něj byla nepřijatelná. Byl v kontaktu s představiteli Mocné hrstky, zejména s Balakirevem, jeho pojetí kompozice však bylo jiné. Autoři Mocné hrstky si vymýšleli hudební témata s ruskou melodikou, která podbarvovali exotickým koloritem. Naproti tomu Čajkovskij využíval autentické lidové melodie, které zpracovával v duchu západní hudební tradice.[18]

Čajkovského nejpopulárnější skladby – kromě těch nejznámějších mezi ně patří i balet a suita Louskáček z let 1891–1892, klavírní koncert č. 2 G dur z roku 1880, smyčcový kvartet č. 3 es moll z roku 1876 či trio pro housle, violoncello a klavír a moll z roku 1882 – jsou mezi návštěvníky koncertů stále populární. Jeho nejoblíbenější skladby jsou charakterizovány bohatými melodickými pasážemi, v nichž se často střídají místa hluboce melancholická s hudebními plochami odvozenými z lidových tanců. Podobně jako jeho současník Rimskij-Korsakov byl Čajkovskij mistr orchestrace. Zejména jeho balety obsahují mnoho okouzlujících prvků orchestrální barevnosti. Jeho symfonie, oblíbené pro svůj melodický obsah, obsahují často působivou (a někdy nedoceňovanou) práci s jednotlivými hudebními tématy. Ve svých nejlepších operách, jako je Evžen Oněgin a Piková dáma, používal velmi podmanivé melodické pasáže, aby stručně popsal dramatickou situaci s maximální působivostí. Pro svou melodičnost a brilantní instrumentaci nebyly jeho balety, zejména Labutí jezero a Šípková Růženka, nikdy překonány. Skladatel je komponoval ve spolupráci s francouzským choreografem Mariem Petipou. Čajkovského balety představují vlastně první dramatickou hudbu k tanci od operních baletů německého skladatele Christopha Willibalda Glucka. Čajkovský také přispěl k rozvoji žánru symfonické básně. Zejména skladby Romeo a Julie a Hamlet jsou pozoruhodné tím, jak v nich autor melodickými prostředky dokázal evokovat náladu literárních děl, která byla předlohou jeho kompozic.

Dílo (výběr)[editovat | editovat zdroj]

Čajkovskij v pozdějších letech svého života

Složil šest symfonií, programní symfonii Manfred, symfonické básně (Romeo a Julie, Francesca da Rimini), slavnostní předehru 1812, Italské capriccio, čtyři orchestrální suity (čtvrtá z nich se jmenuje Mozartiana), smyčcová kvarteta (D dur a další), tři klavírní koncerty (jeho asi nejznámější dílo Koncert pro klavír a orchestr č. 1 b moll), houslový koncert, romance, sbory, kantáty a mnohá další díla. Dále mj. složil deset oper, z nichž nejznámější jsou Evžen Oněgin, Piková dáma, Mazepa a Jolanta.

Nejvíce ho však proslavila jeho baletní díla Labutí jezero a Šípková Růženka. Libreto k oběma operám bylo vytvořeno volným zpracováním básní ruského básníka A. S. Puškina. Velmi populární je baletní pohádka Louskáček.

Balety[editovat | editovat zdroj]

Opery[editovat | editovat zdroj]

Scénická hudba[editovat | editovat zdroj]

  • 1873: Sněhurka, op. 12, ke stejnojmenné hře A. N. Ostrovského
  • 1891: Hamlet, op. 67a, ke stejnojmennému dramatu W. Shakespeara

Duchovní hudba[editovat | editovat zdroj]

Symfonie[editovat | editovat zdroj]

Koncerty pro sólový nástroj a orchestr[editovat | editovat zdroj]

Čajkovského pomník v Sumské oblasti na Ukrajině
Ruská poštovní známka
Poštovní známka Kazachstánu znázorňující Labutí jezero

Další orchestrální skladby[editovat | editovat zdroj]

  • 1864: Bouře (1864), op. post. 76, předehra ke stejnojmennému dramatu A. N. Ostrovského
  • 1866: Slavnostní předehra na motiv dánské hymny, op. 15
  • 1868: Fatum, op. post. 77, symfonická fantazie
  • 1869: rev. 1870 a 1880: Romeo a Julie, symfonická báseň
  • 1873: Bouře (1873), symfonická fantazie podle Williama Shakespeara, op. 18
  • 1876: Slovanský pochod, op. 31
  • 1876: Francesca da Rimini, op. 32
  • 1876–1877: Variace na rokokové téma pro violoncello a orchestr, op. 33
  • 1880: Italské capriccio, op. 45
  • 1880: Serenáda pro smyčce C dur, op. 48
  • 1880: Slavnostní předehra 1812, op. 49
  • 1887: Pezzo capriccioso (Náladový kus) pro violoncello a orchestr, op. 62
  • 1888: Hamlet symfonická báseň, op. 67
  • 1891: Vévoda, symfonická balada, op. 78

Komorní hudba[editovat | editovat zdroj]

Smyčcové kvartety[editovat | editovat zdroj]

  • 1871: Smyčcový kvartet č. 1 D dur, op. 11
  • 1874: Smyčcový kvartet č. 2 F dur, op. 22, věnován Ferdinandu Laubovi
  • 1876: Smyčcový kvartet č. 3 es moll, op. 30
  • 1882: trio pro housle, violoncello a klavír a moll (Vzpomínka na velkého umělce), op. 50

Skladby pro sólový klavír[editovat | editovat zdroj]

  • 1870: Capriccio, op. 8
  • 1870: Tři kusy, op. 9
  • 1875–1876: Roční období, op. 37a
  • 1878: Album pro děti, op. 39
  • 1886: Dumka. Ruská venkovská scénka, op. 59

Ostatní komorní hudba[editovat | editovat zdroj]

  • 1882: Klavírní trio a-moll Vzpomínka na velkého umělce, op. 50
  • 1890: Smyčcový sextet Vzpomínky na Florencii d moll, op. 70, přepracován 1891/1892

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Inzerce. Národní listy. 6. 12. 1888, s. 6. 
  2. Alexander Poznansky, Tchaikovsky Through Others' Eyes, 1999, s. 1.
  3. Bibliografické odkazy.
  4. FLOROS, Constantin. Peter Tschaikowsky. Reinbek bei Hamburg: Rowohlt Taschenbuch Verlag, 2006. 160 s. S. 14–15.  (Dále jen Floros 2006).
  5. BERBEROVÁ, Nina. Čajkovskij. Praha: HUMANITARIAN TECHNOLOGIES, 2000. 237 s. ISBN 80-8639-807-2. S. 26. 
  6. HINDLEY, Geoffrey (ed). Larousse Encyclopedia of Music. London: Hamlyn, 1974. 576 s. ISBN 0-600-35491-1. S. 348.  (Dále jen Hindley 1974)
  7. GRBIĆ, Dario. Čajkovského opera Evžen Oněgin. Brno, 2011. Diplomová práce. JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ. Vedoucí práce Jindra Bártová. s. 17. Dostupné online.
  8. Das ABC der klassischen Musik. Die großen Komponisten und ihre Werke. [s.l.]: Naxos, 1999. 325 s. S. 235. 
  9. VON BAER, Ena; PEZOLD, Hans (eds.). Teuere Freundin. PeterTschaikowskis Briefwechsel mit Nadeshda von Meck. Leipzig: G. Kiepenheuer Verlag, 1988. ISBN 978-3378-0019-61. 
  10. Stránky muzea.
  11. KUNA, Milan. Skladatelé světové hudby. Praha: Fragment, 1993. 64 s. ISBN 80-85768-03-8. S. 41. 
  12. BURGHAUSER, Jarmil. Antonín Dvořák. Praha: Horizont, 1985. 128 s. S. 66. 
  13. "Čajkovskij, Petr Iljič (1840 – 1893)"
  14. Floros 2006, s. 56–57.
  15. PETZOLD, Richard; FAHLBUSCH, Lothar (eds). Tschaikowski, Peter I., Erinnerungen und Musikkritiken.. Wiesbaden: WMA-Verlag, 1974. 264 s. S. 47. 
  16. DÖGE, Klaus. Antonín Dvořák. Praha: Vyšehrad, 2013. 357 s. ISBN 978-80-7429-297-2. S. 183.  (Dále jen Döge 2013).
  17. Döge 2013, s. 212.
  18. Hindley 1974, s. 349.
  19. tchaikovsky-research.net. www.tchaikovsky-research.net [online]. [cit. 2010-10-30]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-07-20. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BRAUN, Lucinde. Studien zur russischen Oper in späten 19. Jahrhundert (Čajkovskij-Studien Bd. 4). Mainz: Schott, 1999. 419 s. ISBN 978-3-7957-0354-7. 
  • BAJER, Jiří. Petr Iljič Čajkovskij. Praha: Horizont, 1973. 75 s. 
  • BERBEROVÁ, Nina. Čajkovskij. Překlad Hana Hornová a Miroslav Koláč. Praha: Humanitarian technologies, 2000. ISBN 80-86398-07-2. 
  • KUNA, Milan. Čajkovskij a Praha. Praha: Editio Supraphon, 1980. 86 s. 
  • ORLOVA, Jelena Michajlovna. Petr Iljič Čajkovskij. Moskva: Muzyka, 1980. 270 s. 
  • PALS, Nikolai van der. Peter Tschaikowsky. Potsdam: [s.n.], 1940. 
  • Mitteilungen der Tschaikowski-Gesellschaft, Tschaikowski Gesellschaft, Tübingen 1 (1994) – 25 (2018) (ročenka).
  • TSCHAIKOWSKI, Peter. Die Tagebücher. Berlin: Ernst Kuhn, 1992. 450 s. ISBN 978-3928-8640-08. 
  • WOLFURT, Kurt von. Tschaikowski. Zürich: Atlantis, 1978. ISBN 978-3761-1029-09. S. 296. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]