Alexandr Porfirjevič Borodin

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Alexandr Porfirjevič Borodin
Borodin.jpg
Základní informace
Narození 12. listopadu 1833
Petrohrad
Úmrtí 27. února 1887 (ve věku 53 let)
Petrohrad
Žánry opera, symfonie a klasická hudba
Povolání hudební skladatel, chemik, lékařství, klavírista, flétna a violoncello
Významná díla Symfonie č. 2 h moll „Bohatýrská“
Kníže Igor
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Alexandr Porfirevič Borodin, rusky Алекса́ндр Порфи́рьевич Бороди́н (12. listopadu 1833, Petrohrad27. února 1887 Petrohrad) byl ruský hudební skladatel období romantismu, člen Mocné hrstky, chemik a lékař.

Život[editovat | editovat zdroj]

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Alexandr Porfirevič Borodin se narodil v Petrohradě 31. října (12. listopadu) 1833 z nemanželského svazku 62-letého gruzínského knížete z Imeretie Luky Stěpanoviče Gedianova (původním jménem Gedevanišvili) a 25-leté Abdoty Konstantinovny Antonové. Při křtu byl zapsán jako syn nevolníka Porfirije Jonoviče Borodina a jeho manželky Taťány Grigorijevny. Do svých osmi let byl Alexander nevolníkem svého otce. Kníže před svou smrtí v roce 1840 dal synovi svobodu a pro něj a jeho biologickou matku koupil dům. Matka se vdala z vojenského lékaře Kleineke a svého syna vydávala za synovce

Vzhledem ke svému původu nemohl Alexander navštěvovat gymnázium, ale díky domácímu vyučování získal rovnocenné vzdělání. Hudební nadání projevoval od dětství. Již v devíti letech zkomponoval polku „Helena“. Učil se hrát na flétnu a na klavír. Od 13 let také na violoncello. V té době také složil první vážnou skladbu – Koncert pro flétnu a klavír. Vedle toho se od deseti let zajímal o chemii, která se později stala jeho celoživotním zaměstnáním.

S pomocí Tverské obchodní komory se podařilo získat souhlas s vykonáním maturitní zkoušky. V roce 1850 maturoval na Prvním petrohradském gymnáziu a v září téhož roku byl přijat na Lékařskou akademii v Petrohradě. Vedle mediciny studoval i chemii pod vedením N. N. Zinina. Absolvoval v roce 1856.

A. Borodin na obraze Ilji Repina

Medicina a chemie[editovat | editovat zdroj]

V březnu 1857 byl jmenován stážistou 2. vojenské polní nemocnice, kde se seznámil s důstojníkem a hudebním skladatelem Modestem Petrovičem Musorgským, který se tam léčil. V následujícím roce získal titul doktora lékařství obhajobou disertační práce: „O analogii fosforečné a arseničné kyseliny z chemického a toxikologického hlediska“. V témže roce vyslala Vojenská lékařská vědecká rada Borodina do Soligaliče, aby provedl chemický rozbor minerálních vod, které tam v roce 1841 objevil místní kupec V. A. Kokorev. Borodinova práce se stala jednou ze základních vědeckých prací v oboru balneologie a přinesla mu širokou známost.

Vědecká dráha[editovat | editovat zdroj]

V říjnu roku 1859, se Borodin rozhodl rozšířit své znalosti chemie v zahraničí. Nejprve navštívil Ruprechto-Karlovu univerzitu v Heidelberku. V září roku 1860 se spolu se svým učitelem Zininem a spolužákem Mendělejevem zúčastnil mezinárodního chemického kongresu v Karlsruhe. Po návštěvě Janova a Říma pobýval několik měsíců v Paříži.

Na jaře roku 1861 se Borodin vrátil do Heidelberku. Zasnoubil se s klavíristkou Jekatěrinou Sergejevnou Protopopovou, která přijela do Heildebergu na léčení. V září se její stav zhoršil a lékař jí doporučil změnit klima. Spolu s Borodinem odcestovali do Pisy v Itálii. Borodin tam získal možnost pracovat v chemické laboratoři místní univerzity.

Po návratu do Petrohradu v létě 1862 se stal asistentem profesora Lékařsko-chirurgické akademie. V dubnu roku 1863 se konečně s Jekatěrinou Sergejevnou oženil. Jejich materiální situace nebyla přiíliš dobrá. Borodin si přivydělával přednáškami na Lesnické akademii a překlady. Jeho vědecká kariéra však byla úspěšná. V roce 1864 byl jmenován řádným profesorem a v roce 1868 se stal jedním ze zakládajících členů Ruské chemické společnosti. V roce 1874 se stal vedoucím chemické laboratoře a v roce 1877 akademikem. Od roku 1883 byl čestným členem Společnosti ruských lékařů. Publikoval více než 40 vědeckých prací a je autorem několika unikátních chemických metod.

Zemřel v Petrohradě 27. února 1887 a je pochován na Tichvinském hřbitově v klášteře Alexandra Něvského.

Hudební dílo[editovat | editovat zdroj]

Hrob Alexandra Borodina v Petrohradě

Seznam Borodinových skladeb je v článku Seznam skladeb Alexandra Porfirjeviče Borodina.

Ještě v době studia na Lékařsko-chirurgické akademii začal Borodin psát romance a klavírní a komorní skladby, což vzbuzovalo nelibost u jeho vědeckého školitele Zinina. Domníval se, že hudba odvádí Borodina od seriózní vědecké práce. Po návratu ze zahraničí v roce 1862 se seznámil se skladatelem Milijem Balakirevem a vstoupil do jeho kroužku, který později získal název Mocná hrstka. Stal se stoupencem ruské národní školy a aktivně účastnil i na práci Běljajevského kroužku, skupiny skladatelů, která se vytvořila okolo publicisty a filantropa Mitrofana Petroviče Běljajeva.

Vzhledem k tomu, že musel spojit svou vědeckou a pedagogickou činnost s hudbou, není jeho dílo nijak rozsáhlé, ale přesto tvoří cenný vklad do ruské klasické hudby. Nejvýznamnějším dílem je jeho opera Kníže Igor, která je příkladem ruského národního hrdinského eposu v hudbě. Na svém životním díle pracoval Borodin 18 let, ale ani za tuto dobu ji nedokončil. Po Borodinově smrti ji na základě zápisků a poznámek dokončili a uvedli na scénu Nikolaj Andrejevič Rimskij-Korsakov a Alexandr Glazunov. Premiéru měla v roce 1890 v Petrohradě. Sklidila nesmírný úspěch a stala se trvalou součástí světové operní tvorby.

Borodin je rovněž pokládán za jednoho ze zakladatelů ruské symfonické tvorby a smyčcového kvarteta.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Бородин, Александр Порфирьевич na ruské Wikipedii.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  •  Schonberg, Harold C.: Životy velkých skladatelů. 1. vyd. Praha : BB/art, 2006. ISBN 80-7341-905-X. S. 387. 
  • Письма А. П. Бородина. Полное собрание, критически сверенное с подлинными текстами. С предисловием и примечаниями С. А. Дианина. – Вып. 1-4. – М.-Л., 1927—1950:
    • Вып. 1 (1857–1871). М.: Гос. издательство, Музыкальный сектор, 1927—1928. 420 с.
    • Вып. 2 (1872–1877). М.: Музгиз, 1936. 316 с.
    • Вып. 3 (1878–1882). М.-Л.: Музгиз, 1949.
    • Вып. 4 (1883–1887). М.-Л.: Музгиз, 1950. 480 с.
  • Сохор, Арнольд Наумович: Александр Порфирьевич Бородин: Жизнь, деятельность, муз. творчество. – М.-Л.: Музыка, 1965. – 826 с.
  • Фигуровский Н. А., Соловьев Ю. И.: Александр Порфирьевич Бородин. – М.-Л.: Изд-во АН СССР, 1950. – 212 с.
  • Kuhn E.: Alexander Borodin. Sein Leben, seine Musik, seine Schriften. – Berlin: Verlag Ernst Kuhn, 1992. ISBN 3-928864-03-3
  • Vijvers Willem G.: Alexander Borodin; Composer, Scientist, Educator. Amsterdam: The American Book Center, 2013, ISBN 978-90-812269-0-5.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]