Violoncello

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jump to navigation Jump to search
Violoncello
Violoncello
ital.: violoncello
něm.: Violoncello
angl.: cello
fr.: violoncelle
Klasifikace
Tónový rozsah
Tónový rozsah
Příbuzné nástroje
Housle, viola, vzdáleněji i kontrabas

Violoncello [violončelo] (zkráceně nespávně také cello[1]) je strunný smyčcový nástroj se strunami laděnými v čistých kvintách: (C, G, d, a), tedy o oktávu níže než viola.

Popis[editovat | editovat zdroj]

Název nástroje pochází z italštiny a znamená vlastně malý violon. Violoncello se nejvíce používá v evropské klasické hudbě, je nedílnou součástí komorních, smyčcových i symfonických orchestrů a také mnoha komorních souborů a bývá standardním sólovým nástrojem koncertních skladeb mnoha autorů (Antonín Dvořák, Bohuslav Martinů, Sergej Prokofjev ad.). Používá se také v jiných žánrech, především v populární hudbě.

Notace pro violoncello se zapisuje v basovém klíči, ve vyšších pasážích se používá i tenorový a houslový klíč.

Hráč na violoncello se nazývá violoncellista, nebo také zkráceně hovorově cellista.

Stavba[editovat | editovat zdroj]

Osminové violoncello (velikost 1/8) pro výuku dětí ve srovnání s nástrojem plné velikosti (4/4).
  • Délka trupu: 750–760 mm
  • Výška lubů: 111 mm
  • Délka chvějících se strun: 690 mm
  • Průměr strun: 0,8–2 mm
  • Délka smyčce: 710–730 mm

Cello je větší než housle a viola a menší než kontrabas. Při hraní se drží mezi koleny a o zem se opírá vysouvatelným bodcem, který je často zakončen gumovou špičkou, což zabraňuje sklouznutí nástroje. Stejně jako u houslí a viol se zejména luby a spodní deska violoncella vyrábí z javorového dřeva. Místo javoru může být použita i třešeň, hrušeň, ořešák nebo i topol. Horní deska se vyrábí z tzv. rezonančního smrkového dřeva. Hmatník, struník a kolíčky bývají z ebenového dřeva, případně z jiného tvrdého dřeva (palisandru, zimostrázu nebo levnějšího černě mořeného javoru). Nejlevnější nástroje mívají obě desky z překližky, naopak některá moderní cella se vyrábějí z plastu vyztuženého uhlíkovým vláknem.

Violoncello má prakticky stejnou stavbu jako housle. V porovnání s houslemi je délka trupu violoncella přibližně dvojnásobná, výška lubů asi čtyřnásobná. Tím se relativně zesiluje první alikvótní tón, což má za následek pro violoncello typický vřelý tón.

Podobně jako u houslí existují i menší formáty nástroje. Hudebníci menší postavy často používají sedmiosminové violoncello, které je o něco menší, a tím jim umožňuje pohodlnější hru při nízkých polohách. Pro výuku dětí se používají nástroje ještě menší, až do velikosti 1/16, ladění je ale stejné.

Vývoj[editovat | editovat zdroj]

Violoncello je nejhlubší z rodiny houslových nástrojů. Tyto nástroje se vyvíjely paralelně s tzv. violovými nástroji (odvozené od violy da gamba). První moderní violoncello vyrobil v Cremoně v roce 1572 Andrea Amati. Další významní výrobci violoncell jsou Gasparo da Salo (1540–1609), Giovanni Paolo Maggini (1581–1632) a Antonio Stradivari (1644–1737). Na rozdíl od dnešních nástrojů neměla tehdejší violoncella bodec (přibližně do roku 1800) a musela se držet pevně mezi koleny. Také dolaďovače do upevnění strun ke struníku se začaly používat až ve 20. století. Dřevěná část barokních smyčců byla prohnutá ven, dnes je u všech nástrojů prohnutá dovnitř, což umožňuje větší napětí žíní a silnější zvuk.

Zvukové vlastnosti[editovat | editovat zdroj]

Detail kobylky a strun

Violoncello vydává bohatý a vřelý zvuk, v některých polohách velmi podobný lidskému hlasu. Při hraní vysokých tónů barva tónu připomíná violu.

Violoncello je také možno podladit a pozměnit tak rozsah nástroje, jako je tomu např. v Sonátě pro violoncello sólo Zoltána Kodálye, kde se struna C podladí o půltón níž (tedy na H).

Herní technika[editovat | editovat zdroj]

Diagram prstokladu první polohy levé ruky. Černě prázdné struny, zatímco čísla označují prsty; notace používá anglofonní hudební abecedu.

Violoncello se drží mezi koleny, o zem se opírá bodcem a horní část se drží vedle levého ucha, čili struna C je nejblíže hráči. V minulosti se považovalo za neslušné, aby hrály ženy na violoncello tímto způsobem, a proto měly nástroj opřený o zem vedle obou nohou.

Herní techniky jsou v podstatě stejné jako u houslí nebo u violy. Pro levou ruku je základní první poloha, přičemž prsty jsou od sebe vzdáleny na půltón. Dále se používá půltá, 2., 3. a 4. poloha. U violoncella se mimo to používají tzv. palcové polohy (od 5. polohy výše), kdy palec levé ruky tiskne dvě struny, zpravidla v úrovni horní desky (podobně jako při barré hmatech na kytaře) a ostatními prsty hráč tiskne jednotlivé struny.

Významné skladby pro violoncello[editovat | editovat zdroj]

Pro více titulů viz skladby pro violoncello.

Virtuosové a významní violoncellisté[editovat | editovat zdroj]

Světoví[editovat | editovat zdroj]

Apocalyptica · Luigi Boccherini · Gautier Capuçon · Pablo Casals · Pierre Fournier · Domenico Gabrielli · Mischa Maisky[1]· Steven Sharp Nelson · Jacqueline du Pré [2] · Boris Pergamenščikov · Mstislav Rostropovič · Janos Starker · Paul Tortelier · Truls Mørk · Yo-Yo Ma[3] · Zoë Keating[4]

Čeští[editovat | editovat zdroj]

Stanislav Apolín · Jiří Bárta[5]· František Brikcius[6] · Michaela Fukačová [7] · Bedřich Havlík · Petr Hejný[8] · Jiří Hošek [9] · Dominika Weis-Hošková · Josef Chuchro[10] · Tomáš Jamník . Josef Klíč[11]· Vladan Kočí[12] · Josef Krečmer · Kryštof Lecian · David Niederle . Petr Nouzovský [13] · Miroslav Petráš [14] · David Popper · Miloš Sádlo· Jan Škrdlík[15] · Marek Štryncl · Daniel Veis [16]

Poslech ukázek[editovat | editovat zdroj]

J. S. Bachova violoncellová suita č. 3, Sarabande

BWV 1009, 4. věta. Provedeno v Annie Camp v Atlantě 2008 violoncellistkou Stephanií Vossovou

Problémy s přehráváním? Nápověda.

Ave Maria

Preludium č. 1 C dur z Dobře temperovaného klavíru Kniha I od J. S. Bacha, později přepsáno jako Gounodovo Ave Maria. Provedeno Johnem Michelem

Problémy s přehráváním? Nápověda.

Koncertní suita D dur pro orchestr a violu da Gamba - TWV55:D6 - 1. Předehra

Skladatel Georg Philipp Telemann. Provedeno: Advent Chamber Orchestra s violoncellistou Stephenem Balderstonem

Problémy s přehráváním? Nápověda.

Elegie pro violoncello od Faurého

Elegie od Gabriela Faurého, provedeno Hansem Goldsteinem (violoncello) a Elim Kalmanem (klavír)

Problémy s přehráváním? Nápověda.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Cello na anglické Wikipedii a Violoncello na italské Wikipedii.

  1. Původní italský výraz violoncello je zdrobnělinou výrazu violone (violon - druh basového nástroje), tedy česky přibližně "violonek", "basička", proto výraz "cello" je nesmyslem.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]