Ořešák

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Wikipedie:Jak číst taxoboxOřešák
alternativní popis obrázku chybí
Ořešák královský (Juglans regia)
Vědecká klasifikace
Říše rostliny (Plantae)
Podříše cévnaté rostliny (Tracheobionta)
Oddělení krytosemenné (Magnoliophyta)
Třída vyšší dvouděložné (Rosopsida)
Řád bukotvaré (Fagales)
Čeleď ořešákovité (Juglandaceae)
Rod ořešák (Juglans)
L., 1753
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Ořešák černý

Ořešák (Juglans) je rod rostlin z čeledi ořešákovité. Jsou to povětšině opadavé stromy s aromatickými, střídavými, lichozpeřenými listy. Květy jsou drobné, uspořádané v jednopohlavných jehnědovitých květenstvích a opylované větrem. Plodem je pseudopeckovice neboli oříšek v dužnatém obalu. Rod zahrnuje asi 21 druhů. Je rozšířen v mírném a subtropickém pásu severní polokoule a v horských oblastech Latinské Ameriky. Z opadaných listů a plodů a také z kořenů ořešáků se uvolňuje hnědě zbarvená látka zvaná juglon, která potlačuje rozvoj vegetace v okolí stromu (tzv. alelopatie).

Hospodářsky nejvýznamnějším druhem je ořešák královský, pěstovaný v mírných oblastech celého světa pro vlašské ořechy. Vyhledávány jsou také aromatické ořechy severoamerického ořešáku černého a některých dalších druhů. Ořešáky mají kvalitní, dekorativní a velmi ceněné dřevo. Některé druhy jsou zdrojem oleje nebo se používají k barvení. Význam mají i v medicíně.

Popis[editovat | editovat zdroj]

Ořešáky jsou opadavé jednodomé stromy nebo výjimečně keře. Ořešák černý dorůstá výšky až 50 metrů. V centru větévek je (přinejmenším u ořešáků z mírného pásu) přehrádkovaná dřeň, zimní pupeny jsou kryté několika šupinami. Listy jsou střídavé, zpravidla lichozpeřené, složené z 5 až 31 lístků. Jednotlivé lístky jsou téměř či zcela přisedlé, na okraji pilovité nebo řidčeji celokrajné. Jizvy po opadu listů jsou velké, trojúhelníkovité až trojlaločné. Květy jsou uspořádané v oddělených jednopohlavných květenstvích. Samčí květenství jsou postranní a vyrůstají na starších, dvouletých větévkách, zatímco samičí květenství jsou vrcholová, vyrůstající na koncích letorostů. Květy mají čtyřčetný kalich a jsou podepřeny listenem a 2 listenci. V samičích květech je 7 až mnoho tyčinek. Samičí květy obsahují spodní semeník srostlý ze 2 plodolistů. Listen i listence jsou srostlé se semeníkem. Plodem ořešáku je pseudopeckovice s tlustou, víceméně dužnatou slupkou a oříškem uvnitř.[1][2]

Plod ořešáku[editovat | editovat zdroj]

V minulosti panovaly jisté neshody nad tím, zda plody ořešáku označovat za oříšek, nebo za peckovici. Podle současné morfologie se jedná o pseudopeckovici neboli oříšek obalený dužnatou vrstvou, která se však neformuje ze stěny semeníku (jak by tomu bylo u pravé peckovice), nýbrž zdužnatěním kalicha a zákrovu. Oplodí je většinou nepukavé, pouze u nemnohých druhů (např. ořešák královský) za zralosti nepravidelně puká. Oříšek je dřevnatý, zpravidla se skulpturovaným povrchem, uvnitř rozdělený dvěma sekundárními a u řady druhů i dvěma terciálními přehrádkami. V průběhu klíčení semene skořápka plodu uprostřed puká a masité, olejnaté dělohy zůstávají v polovinách plodu.[3][4]

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Rod zahrnuje 21[5] až 23[6] druhů. Je přirozeně rozšířen v Americe, jihovýchodní Evropě a Asii.[6] Největší počet druhů roste v Americe. Jediným původním evropským druhem je ořešák královský. Jeho současný areál sahá od jihovýchodní Evropy přes jihozápadní Asii a země okolo Kaspického moře po Sin-ťiang na severozápadě Číny a přes svahy Himálaje po hory severního Myanmaru a jižní oblasti Číny. Podle výsledků paleobotanických výzkumů tento druh zmizel z jihovýchodní Evropy a jihozápadního Turecka s nástupem poslední doby ledové a opět se zde objevil ve druhém tisíciletí před naším letopočtem, pravděpodobně přičiněním lidí. Pylové záznamy ukazují, že v době železné kolem roku 1000 př. n. l. již byl ořešák královský v Evropě velmi hojně pěstován jako užitková rostlina.[7] Z Asie je mimo již zmíněného ořešáku královského udáváno ještě 5 druhů. Jejich areál zahrnuje Čínu, Japonsko, Koreu, Ruský Dálný východ na sever po Chabarovský kraj a Sachalin (ořešák mandžuský).

V USA se přirozeně vyskytuje 6 druhů ořešáků. Nejrozsáhlejší areál mají druhy ořešák černý a ořešák popelavý, jejichž rozšíření zabírá celou východní část severoamerického kontinentu. Zbývající druhy jsou výskytem omezeny na jih nebo jihozápad USA. Latinská Amerika hostí celkem 12 druhů. V Mexiku roste 5 druhů. V Jižní Americe se ořešáky vyskytují pouze v západních hornatých oblastech, rod není zastoupen v Brazílii, Paraguayi, Uruguayi a nezasahuje ani do Chile. Nejdále na jihu (v severozápadní Argentině a Bolívii) se vyskytuje Juglans australis.[8][2]

Ekologické interakce[editovat | editovat zdroj]

Veverka s vlašským ořechem

Květy ořešáků jsou opylovány větrem. Plody poskytují potravu různým zvířatům, jako jsou hlodavci a někteří ptáci, zejména vrány. Tato zvířata také rozšiřují semena. Zejména veverky plody odnášejí i na větší vzdálenost od stromu a zahrabávají je do země jako zásobu potravy.[9][10] Semena ořešáku černého rozšiřuje v Severní Americe především veverka liščí (Sciurus niger). U ořešáku Juglans major bylo v Arizoně zjištěno, že rozšiřování stromu na nová místa je výrazně zpomaleno, pokud se na něm veverky nepodílejí.[9][11]

Obsahové látky a jedovatost[editovat | editovat zdroj]

Význačnými obsahovými látkami ořešáků jsou zejména fenolické sloučeniny, juglon a syringaldehyd. Juglon patří mezi polycyklické chinony, což jsou velmi reaktivní a vesměs také toxické látky.[12] Je to hnědožlutě zbarvená látka, která je v živé tkáni ořešáku glykosidicky vázána v netoxické a bezbarvé podobě jako glykosid nucin (někdy nazývaný regianin). Ten při porušení tkáně nejprve hydrolyzuje na hydrojuglon (1,4,5-trihydroxynaftalen), který následně oxiduje kyslíkem či oxidačními činidly na toxický juglon (5-hydroxy-1,4-naftochinon). Tato látka způsobuje intenzivní hnědé zbarvení porušených listů, plodů i kůry ořešáků, ořechovců a dalších zástupců čeledi ořešákovité. Juglon je částečně rozpustný v horké vodě, dobře se rozpouští v alkoholu, chloroformu a dalších organických rozpouštědlech.[13][14] Nejvyšší obsah juglonu je v ořešáku černém. V suchých slupkách plodů dosahuje jeho obsah 6 až 17 mg na gram a vrcholí před dozráním plodů. V listech činí jen 1 až 2 mg a je nejvyšší na začátku sezóny.[15] Tenká hnědá slupka pokrývající jádra ořechů je bohatá na fenolické sloučeniny s antioxidačními účinky, které chrání olejnaté jádro před oxidací.

Koně mohou onemocnět akutním zánětem kopyt, pokud se jako podestýlka používají hobliny a piliny ořešáku černého nebo pokud jsou ustájeni v blízkosti stromu. Pyl může způsobit u koní i u lidí alergické reakce. Slupky z ořechů mohou u zvířat přivodit otravu vlivem mykotoxinu Penitrem A, vytvářeného plísní rodu Penicillium. Z tohoto důvodu by se neměly konzumovat žádné ořechy, jejichž slupky nesou známky hniloby. U psů jsou známy i smrtelné otravy.[14]

Alelopatie[editovat | editovat zdroj]

Negativní vliv ořešáku na okolní vegetaci je znám již dlouho a zmiňoval jej již Plinius starší v 1. století př. n. l.[16] Je to jeden z nejznámějších případů alelopatie, tedy vztahu dvou organismů, při němž jeden potlačuje růst toho druhého vylučováním toxických metabolitů. Hlavní látkou podílející se v případě ořešáků na tomto jevu je juglon, zřejmě však spolupůsobí i další příbuzné látky a produkty štěpení. Jeho obsah je vysoký zejména v severoamerickém ořešáku černém.

Juglon se uvolňuje do půdy zejména z opadaných listů a dalšího organického opadu a je rovněž vymýván ze živých listů dešťovou vodou. Jeho uvolňování z kořenů ořešáku způsobují také některé oxidující látky uvolňované z kořenů jiných rostlin. U citlivých druhů rostlin působí juglon jako inhibitor buněčného dýchání. V postižené rostlině pak neprobíhá správně výměna kyslíku a oxidu uhličitého, která je nutná pro řádný průběh procesů fotosyntézy a vytváření energie. U některých rostlin, jako jsou např. rajčata, způsobuje také ucpání cév xylému kalusovým pletivem a následně poruchu příjmu vody od kořenů. Otrava se u rostlin může projevit zpomaleným růstem, částečným nebo celkovým uvadnutím nebo až odumřením rostliny. Toxická reakce je někdy velmi náhlá a rychlá a rostlina odumírá bez předchozích příznaků v průběhu jednoho nebo dvou dní. Juglon, uvolňovaný z rozkládajících se kořenů, zůstává v půdě i více než rok po odstranění stromu. Přitom dosah kořenů bývá značný, u ořešáku černého mohou přesahovat průměr koruny až o 25 metrů.[16][14]

Bylo zjištěno, že na toxickou reakci má velký vliv vlhkost půdy, respektive její provzdušnění. Juglon se hromadí zejména v podmáčených půdách, v nichž převládají anaerobní procesy a nedochází k jeho přirozené dekompozici. Naopak v dobře provzdušněných, propustných půdách je poměrně rychle metabolizován bakterií Pseudomonas putida, která jej využívá jako zdroj energie a uhlíku a štěpí jej na semialdehyd 2-hydroxymukonátu a pyruvát. V takových půdách se proto nemusí toxický účinek ani u citlivějších druhů projevit.[17][16][12]

Ze zahradních plodin jsou vůči juglonu odolné např. mrkev, fazol, kukuřice, vinná réva, cibule a pšenice. U některých dusík fixujících bobovitých rostlin bylo dokonce zjištěno, že významně posilují růst i kondici ořešáku. Mezi citlivé kulturní rostliny náleží jabloně, paprika setá, rajčata a tabák virginský, z okrasných dřevin většina jehličnanů s výjimkou jalovce, pěnišníky, mochnovec křovitý, lípy, skalníky a pivoňky. Ořešákové listí a ostatní opad je nutno alespoň 1 rok kompostovat, než je možno je použít jako mulč nebo kompost k citlivým rostlinám.[14][16] V ořešáku královském je obsah juglonu menší a toxické reakce rostlin proto nejsou tak časté. Přesto bylo zaznamenáno, že některé plodiny pod tímto stromem špatně rostou, mezi jinými rajčata, brambory a tolice vojtěška.[17]

Taxonomie[editovat | editovat zdroj]

Nejblíže příbuzným rodem je dle výsledků molekulárních studií rod Pterocarya (lapina).[18] Rod Juglans je zejména na základě morfologie plodů, anatomie dřeva a uspořádání listů členěn do 4 sekcí.[5]

Zástupci[editovat | editovat zdroj]

Význam[editovat | editovat zdroj]

Potravinářství[editovat | editovat zdroj]

Řada druhů ořešáků poskytuje jedlé plody. Nejvýznamnější je ořešák královský, který je jednou z nejstarších pěstovaných ořechovin v historii lidstva a je pěstován ve většině zemí mírného pásu. V některých oblastech Balkánu, Střední Asie a Indického subkontinentu dosud roste divoce.[7] Z cizokrajných druhů je nejdůležitější Juglans neotropica (syn. J. honorei), rozšířený na severozápadě Jižní Ameriky, a rovněž některé severoamerické druhy, zejména ořešák černý z východních oblastí a druhy Juglans major, Juglans californica a Juglans hindsii z východu a jihovýchodu USA.[21][17] Druh Juglans sigillata je v jihočínském Jün-nanu již po dlouhý čas pěstován jako zdroj jedlého oleje.[22] Ořechy také slouží k výrobě různých likérů (v ČR např. známá ořechovka).

Dřevo[editovat | editovat zdroj]

Ořešáky poskytují kvalitní, dekorativní a ceněné dřevo. Žádané je zejména dřevo ořešáku královského. Jádrové dřevo může být vlivem stanoviště světle až tmavě hnědé nebo i šedé, často je tmavě žilkované a obsahuje našedlé, nafialovělé nebo načervenalé vložky. Zvláště dekorativní bývá kořenicová struktura, stromy se proto za účelem výroby dýh vykopávají i s pařezovou částí. V současné době se tento materiál velmi obtížně shání a bývá proto nahrazován jinými, vesměs exotickými dřevy. Podobné dřevo má i jihoamerický druh Juglans neotropica. Bývá obchodováno pod názvem nogal. V Severní Americe je těžen zejména ořešák černý. Jeho dřevo má poměrně všestranné použití, nejčastěji se z něj vyrábějí dýhy, nábytek a obložení interiérů automobilů. Obchoduje se pod názvem black walnut.[23] Ořechové dřevo je pro vynikající vlastnosti, stálost a pěkný vzhled tradičně používáno na pažby pušek.[24]

Medicína[editovat | editovat zdroj]

Juglon získávaný z ořešáku má účinky proti střevním parazitům, houbovým, virovým i bakteriálním infekcím a je používán při ošetřování úžehu. Také působí proti bakteriím podílejícím se na vzniku zubního kazu (Streptococcus mutans, Streptococcus sanguis) a některým dalším ústním patogenům (Porphyromonas gingivalis, Prevotella intermedia). Má rovněž projímavý účinek.[7]

Barvení[editovat | editovat zdroj]

Juglon, získávaný ze slupek nezralých plodů ořešáku královského a také ořechovce Carya illinoinensis, je tradičně (minimálně již od 17. století) používán k barvení gobelínů. Vlnu barví na hnědožlutou barvu, zatímco bavlnu do růžových odstínů. Alkoholický výluh nezralých slupek v kombinaci s kamencem sloužil k barvení vlasů.[13]

Pěstování[editovat | editovat zdroj]

V České republice se lze zdaleka nejčastěji setkat s ořešákem královským neboli vlašským, který je pěstován v řadě kulturních kultivarů. Ve sbírkách botanických zahrad a arboret se pěstují i některé méně běžné druhy, zejména ořešák černý, ořešák mandžuský, ořešák japonský a ořešák popelavý.[25]

Světová produkce ořechů[editovat | editovat zdroj]

V roce 2016 činila světová produkce více než 3,7 milionu tun neloupaných ořechů. Zemí s největší produkcí byla Čína, která se podílela na světové produkci 47,7 %. V Asii celkem bylo sklizeno přibližně 67,5 % celkového množství.[26]

Tabulka uvádí deset největších producentů ořechů v roce 2016:[26]

Pořadí Stát Množství v tunách
1 Čína Čína 1 785 879
2 USA Spojené státy americké 607 814
3 Írán Írán 405 281
4 Turecko Turecko 195 000
5 Mexiko Mexiko 141 818
6 Ukrajina Ukrajina 107 880
7 Chile Chile 73 529
8 Uzbekistán Uzbekistán 53 116
9 Francie Francie 39 410
10 Rumunsko Rumunsko 34 095
svět celkem 3 747 549

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. WHITTEMORE, Alan T.; STONE, Donald E. Flora of North America: Juglans [online]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. a b LU, Anmin; STONE, Donald E.; GRAUKE, L.J. Flora of China: Juglans [online]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. STUPPY, Wolfgang. Glossary of Seed and Fruit Morphological Terms. Kew: Royal Botanical Gardens, 2004. Dostupné online. (anglicky) 
  4. STANDLEY, Paul C.; STEYERMARK, Julian A. Flora of Guatemala. Part III.. Fieldiana. 1952, čís. 24. 
  5. a b ARADHYA, Mallikarjuna K. et al. Molecular phylogeny of Juglans (Juglandaceae): a biogeographic perspective. Tree Genetics & Genomes. 2007, čís. 3. 
  6. a b Plants of the world online [online]. Royal Botanic Gardens, Kew. Dostupné online. (anglicky) 
  7. a b c THAKUR, Ajay. Juglone: A therapeutic phytochemical from Juglans regia L.. Journal of Medicinal Plants Research. Oct. 2011, čís. 5(22). Dostupné online. 
  8. HASSLER, M. Catalogue of life. Synonymic Checklists of the Vascular Plants of the World [online]. Naturalis Biodiversity Center, 2017. Dostupné online. (anglicky) 
  9. a b VITTOZ, Pascal; ENGLER, Robin. Seed dispersal distances: a typology based on dispersal modes and plant traits.. Botanica Helvetica. Dec. 2007, čís. 117(2). Dostupné online. 
  10. WANG, Jing et al. Rodent-mediated seed dispersal of Juglans mandshurica regulated by gap size and within-gap position in larch plantations: Implication for converting pure larch plantations into larch-walnut mixed forests. Forest Ecology and Management. 2017, čís. 404. 
  11. Fire Effects Information System (FEIS): Juglans major [online]. USDA. Dostupné online. (anglicky) 
  12. a b SCHMIDT, S.K. Degradation of juglone by soil bacteria. Journal of Chemical Ecology. 1988, čís. 14(7). Dostupné online. 
  13. a b SINGH, Har Bhajan; BHARATI, Kumar Avinash. Handbook of natural dyes and pigments. New Delhi: Woodhead Publishing, 2014. ISBN 978-93-80308-913. (anglicky) 
  14. a b c d LEUTY, Todd. Walnut Toxicity [online]. Ontario: Ministry of agriculture, food and rural affairs, 2016. Dostupné online. (anglicky) 
  15. LEE, Kuo-Chuan. Nature and occurence of juglone in Juglans nigra L. Master's thesis.. [s.l.]: Kansas State University, 1967. Dostupné online. (anglicky) 
  16. a b c d RIETVELD, J.W. Allelopathic effects of juglone on germination and growth of several herbaceous and woody species.. Journal of Chemical Ecology. 1983, čís. 9(2). Dostupné online. 
  17. a b c WILLIS, J.R. Juglans spp., juglone and allelopathy.. Allelopathy Journal. 2000, čís. 7(1). Dostupné online. 
  18. MANOS, Paul S.; STONE, Donald E. Phylogeny, and systematics of the Juglandaceae.Chybí název periodika! 2001, čís. 88(2). 
  19. HIEKE, Karel. Praktická dendrologie 2. Praha: SZN, 1978. ISBN 07-105-78. 
  20. KOBLÍŽEK, J. Jehličnaté a listnaté dřeviny našich zahrad a parků. 2. vyd. Tišnov: Sursum, 2006. ISBN 80-7323-117-4. 
  21. VALÍČEK, Pavel a kol. Užitkové rostliny tropů a subtropů. Praha: Academia, 2002. ISBN 80-200-0939-6. 
  22. MOTLEY, Timothy J.; ZEREGA, Nyree; CROSS, Hugh (eds.). Darwin's Harvest: New Approaches to the Origins, Evolution, and Conservation of Crops.. [s.l.]: Columbia University Press, 2006. ISBN 9780231508094. (anglicky) 
  23. WAGERFUHR, R. Dřevo. Obrazový lexikon. Praha: Grada Publishing, 2002. ISBN 80-247-0346-7. 
  24. TROTTER, H. The common commercial timbers of India and their uses. Delhi: Government of India, Central Publication Branch, 1960. (anglicky) 
  25. Florius - katalog botanických zahrad [online]. Dostupné online. 
  26. a b statistika FAOSTAT, navštíveno 25. ledna 2018.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]