Ořešák černý

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jak číst taxoboxOřešák černý
alternativní popis obrázku chybí
Ořešák černý
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říšerostliny (Plantae)
Podříšecévnaté rostliny (Tracheobionta)
Odděleníkrytosemenné (Magnoliophyta)
Třídavyšší dvouděložné (Rosopsida)
Řádbukotvaré (Fagales)
Čeleďořešákovité (Juglandaceae)
Rodořešák (Juglans)
Binomické jméno
Juglans nigra
L., 1753
Areál rozšíření
Areál rozšíření
Areál rozšíření
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Plody
Dřevo ořešáku černého

Ořešák černý (Juglans nigra L.) je statný strom, který jako solitér dorůstá výšky 25 až 40 metrů a 15 až 25 metrů do šířky.

Popis[editovat | editovat zdroj]

Má tmavou rozbrázděnou borku, listy lichozpeřené s 5–10 jařmy, 30–60 cm dlouhé, lístky dlouze zašpičatělé a po okraji jemně pilovité. Strom je jednodomý, samčí květy (jehnědy) až 12 cm dlouhé, samičí květy po 2 až 5 na koncích mladých výhonků. Plody jsou zelené, kulovité, 4 až 6 cm v průměru a voňavé.

Jádra plodů ořešáku černého jsou jedlá.[2]

Původ a výskyt[editovat | editovat zdroj]

Ořešák černý pochází z východní části USA, odkud byl v 17. století dovezen do Evropy a občas pěstován v zámeckých zahradách. Na Moravě byl poprvé vysazen v roku 1803[3] v Lednici, v Čechách v roku 1835 v pražské Královské oboře.[4] V současnosti nejmohutnější exemplář tohoto druhu v Česku roste v zámeckém parku v Kvasicích (Ořešák v Kvasicích). V posledních letech se běžně vysazuje v parcích jako ozdobná dřevina. V našich podmínkách je odolný vůči mrazu.[5]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Červený seznam IUCN 2022.2. Dostupné online. [cit. 2023-01-03]
  2. KOBLÍŽEK, J. Jehličnaté a listnaté dřeviny našich zahrad a parků. 2. vyd. Tišnov: Sursum, 2006. ISBN 80-7323-117-4. 
  3. BOTANY.cz » JUGLANS NIGRA L. – ořešák černý / orech čierny. botany.cz [online]. [cit. 2017-10-05]. Dostupné online. 
  4. Zámecký park v Kravařích
  5. U. Hecker, Stromy a keře. Str. 179.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • U. Hecker, Stromy a keře. Čestlice: REBO 2003.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]