Tis červený

Tis červený
Tis červený
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
Vědecká klasifikace
Říše	rostliny (Plantae)
Podříše	cévnaté rostliny (Tracheobionta)
Oddělení	nahosemenné (Pinophyta)
Třída	jehličnany (Pinopsida)
Řád	borovicotvaré (Pinales)
Čeleď	tisovité (Taxaceae)
Rod	tis (Taxus)
Binomické jméno
Taxus baccata L., 1753
Areál rozšíření
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Informační tabule o tisu červeném v expozici šumavské přírody v Muzeu Vimperska

Tis červený (výslovnost [ťis]; Taxus baccata), nebo tis obecný, je dvoudomá stálezelená jehličnatá dřevina z čeledi tisovitých. Je stínomilná, velmi pomalu rostoucí, vyskytuje se ve formě keře či relativně nízkého stromu. Jde o silně ohrožený třetihorní relikt, ve většině zemí náleží mezi přísně chráněné druhy.

Má nádherné husté dřevo, jedno z nejtěžších u českých domácích dřevin, s širokým červenohnědým jádrem a úzkou světlejší bělí. Náleží mezi nejcennější dřeva na severní polokouli, ve středověku sloužilo mimo jiné k výrobě slavných velšských luků.

Až na červený dužnatý nepravý míšek (epimatium) je celá rostlina prudce jedovatá.

Synonyma

Tis červený, názorná ilustrace

Vzrostlý strom tisu (v parkové úpravě se sochou Charlese Darwina)

Větvička se zralými i nezralými míšky

Semena tisu červeného

Kmen tisu – Výrazným znakem, který odlišuje tis červený od jiných druhů tisu, je barva jeho kmene, která dala druhu jméno.

Větvička křížence – Taxus × media

• Taxus communis Senilis, 1866
• Taxus baccata subsp. communis (Senilis) A. & Gr., 1912
• Taxus baccata subsp. eubaccata Pilger, 1916
• Taxus lugubris Salisbury, 1796 (nom. illeg.)
• Taxus vulgaris Borckh., 1800 (nom. illeg.)

Vzhled

Tis může dorůst výšky až 20 metrů a šířky 17 m. V přírodě rostoucí jedinci pocházející ze semene mají vzrůst stromovitý, při vegetativním množení nabývá tis charakteru keře. Roste velmi pomalu – letokruhy jsou nahloučené a i velmi staré stromy si zachovávají neobvyklou štíhlost. Jde o velice dlouhověký strom, jsou známi jedinci staří přes tisíc let; určování věku tisů je ovšem složité vzhledem k srůstajícím kmenům a vyhníváním jejich vnitřku. Je hluboko kořenící dřevinou se srdčitým, všestranně rozvinutým kořenovým systémem, který tis dobře ukotvuje i na skalnatých a suťových stanovištích.

Z jehličnanů rostoucích na českém území má nejtmavší zabarvení. Asi 2 mm široké a 20–30 mm dlouhé špičaté a měkké jehlice mají leskle tmavozelenou svrchní stranu, spodní strana je světlejší, matně žlutozelená. Na svislých výhonech obrůstají větvičku dokola, na bočních a vodorovných jsou dvouřadě uspořádané, na stromě vytrvávají 5–8 let. Stejně jako dřevo tisu postrádají pryskyřičné kanálky. Kůra je zpočátku červenohnědá a hladká, posléze se mění na červenohnědošedou a odlupuje se v plátech.

Kulovité samčí šištice vyrůstají na spodu loňských větviček, samičí jsou značně redukované, obsahují pouze jedno vajíčko podepřené třemi páry křižmostojných listenů. O rozšiřování semen se starají ptáci a savci, kteří konzumují dužnaté míšky. Semeno před vyklíčením obvykle 2–4 roky přeléhá. Klíčí dvěma dělohami.

Záměny

Jediný druh, u kterého na území Česka připadá v úvahu záměna s tisem červeným, je v často vysazovaný příbuzný tis prostřední (Taxus × media). Tis prostřední je křížencem tisu červeného s tisem japonským. Jako rozlišovací znak nejlépe poslouží právě výše zmíněná kůra. Zatímco kůra tisu červeného postupně přechází na červenohnědošedočernou a odlupuje se v plátech, kůra tisu prostředního s postupem času tmavne a rýhovitě praská. Staré větve pak mají kůru více či méně černou (projevuje se však i u nich v různé míře rodičovský vliv tisu červeného). Druhy se ještě liší několika drobnostmi, např. jiným zakončením jehlic (pozvolně se zužující u tisu červeného, náhle zašpičatělé u tisu prostředního), celkově je však tis prostřední jinak dost podobný svému rodičovskému druhu.

Rozšíření a ekologie

Vyskytuje se převážně v suťových lesích v Evropě od Středomoří až po jižní Švédsko a Norsko, od Velké Británie až po Litvu, Lotyšsko a Estonsko, dále v Malé Asii a v Zakavkazí, kde se vyskytují největší a nejstarší jedinci. Je dřevinou mírného oceanického klimatu, vyhovují mu vlhčí, stinná až polostinná stanoviště s hlubší živnou půdou, která je dostatečně vlhká a provzdušněná. Podloží může být vápencové i silikátové. Nesnáší přílišné sucho ani zamokření a kontinentální klima s letními vedry a mrazivými zimami. V lesích nevytváří souvislé porosty, vyskytuje se jako příměs ve spodních patrech porostu.

Ačkoli jde již o druh v Česku roztroušený až vzácný, bývá považován za domácí složku české květeny. Je však třeba dodat, že jeho recentní rozšíření úzce souvisí s přítomností člověka – tis má pro evropské bájesloví (od antického přes keltské až po křesťanské) zvláštní význam a je pravděpodobné, že na svých nejvýznamnějších lokalitách – na Křivoklátsku u Týřova, v Povltaví u Štěchovic a v Moravském krasu – byl vysazen. Ve středověku býval o poznání hojnější, s těžištěm v termofytiku, ve spodním patru listnatých a smíšených lesů, na sutích a skalnatých svazích v nadmořské výšce 400–1000 m např. na Šumavě. Je považován za silně ohrožený druh a je přísně chráněn. Jednou z ekologických organizací, které přišly s iniciativou návratu tisu červeného do české krajiny je Čmelák – společnost přátel přírody, která realizuje projekt „Tisíc tisů do hor“.

Jedna z nejbohatších lokalit na výskyt tisu červeného v Česku je přírodní rezervace V Horách u vsi Terešovská Huť (dnes již sloučená s Terešovem). Nachází se zde až 3400 jedinců a majitelé lesa chrání toto území již od první poloviny 19. století. Další významnou lokalitou je přírodní památka Jílovské tisy u Jílového v okrese Děčín, národní přírodní rezervace Chlumská stráň v okrese Rokycany, přírodní rezervace Drbákov – Albertovy skály ve Středním Povltaví či přírodní památka Tisy u Chrobol v okrese Prachatice. Na Hřebečovském hřbetu (okres Svitavy) na jihovýchodních svazích Červené hory (606 m n. m.) se nachází přírodní památka Pod Skálou (Mladějovské tisy). Vyskytuje se zde několik desítek přírodně rostoucích exemplářů tisu červeného. Za pozornost stojí i jeho hojný výskyt na Slovensku v okolí Velké Fatry, především v národní přírodní rezervaci Harmanecká tisina, kde se nalézá až 160 000 tisů (největší výskyt ve střední Evropě).

Obsahové látky

Celá rostlina je až na sladce chutnající červený dužnatý obal okolo semene (nepravý míšek, dozrávající v září až v říjnu), prudce jedovatá. Hlavním jedem je velice účinná směs alkaloidů, souhrnně nazývaná taxin.

Alkoholy

myricylalkohol

Karboxylové kyseliny a jejich soli

kyselina gallová, jablečnan vápenatý

Sacharidy

sacharosa, rafinosa

Alkaloidy

taxin A, taxin B, milosin, lykopin, efedrin, baccatin III, 10-deacetylbaccatin III

Steroidy

sitosterin

Otravy

Zralý nepravý míšek, který je sladký a červený, není jedovatý. Jedovaté semeno se doporučuje vyplivnout, ale ani při jeho pozření by se nemělo nic stát, pokud je člověk nerozkouše. Jed se snadno vstřebává trávicím ústrojím a působí velice rychle (výplach žaludku musí být co nejrychleji); zpomaluje srdeční činnost do té míry, až způsobí jeho zástavu. Smrt může nastat v řádu desítek minut po požití rostliny.

Zaznamenány jsou smrtelné otravy po čaji z jehličí tisu nebo po žvýkání jeho větviček či jehličí. Rovněž se lze otrávit odvarem ze semen.

Jed rostliny může být nebezpečný i pro nezkušená či zdomácnělá zvířata (kůň, skot), která někdy umírají ještě dřív, než stihnou své hodování dokončit.

Využití

Dřevo tisu červeného

Dřevo

Protože velmi pomalu roste, má velmi husté dřevo – nejhustší, a tedy i nejtěžší ze středoevropských dřevin. Má krásný vzhled, široké červenohnědé jádro a úzkou světlejší běl. Špatně se štípe, ale snadno leští, moří a soustruží. Dříve se používalo na výrobu vzácného nábytku a vyřezávaných šperků. Tak jako téměř celá rostlina je i dřevo tisu jedovaté. Z tohoto důvodu je mnohem trvanlivější než ostatní, protože je jed chrání před parazity.

V dávné minulosti byl tis vzhledem k velice pružnému dřevu používán především na výrobu luků a z tohoto důvodu byl také téměř vyhuben. Kromě toho se jedovatý extrakt z tisového jehličí u Keltů údajně používal k otrávení hrotů šípů, případně bodných zbraní.

Lékařství

Derivát paclitaxel, vyráběný polosynteticky z baccatinu III, se užívá jako cytostatikum u rakoviny vaječníků a plic.

Zahradnictví

Ačkoliv byl tis dříve hojnou dřevinou českých smíšených lesů, v současné době se téměř výlučně používá jako okrasná dřevina v sadech a zahradách v celé řadě různých kultivarů. Významem jej však v sadovnické tvorbě předčil jeho kříženec Taxus × media s japonským tisem Taxus cuspidata. Kříženec T. media vykazuje ve svých kultivarech značnou variabilitu a je oblíben zejména ve všech moderních městských výsadbách. U tisu červeného si pro sadovnickou tvorbu udržely význam především jeho mohutnější formy (a i některé speciální – variegované a barevné), které jsou použitelné do volnějších a historických parkových výsadeb. Původní botanický druh tisu se vyskytuje nejčastěji právě v historických zámeckých zahradách. Mnoho krásných, věkovitých exemplářů roste například v Lednickém parku a i v celém Lednicko-valtickém areálu.

Charakter růstu

Typ růstu tisu je významně ovlivněn způsobem, kterým byl namnožen. Jsou-li tisy (botanická forma) pěstovány ze semene, vyrostou z nich relativně velké, vzpřímeně rostoucí stromy. Jsou-li rozmnožovány vegetativně – řízkováním, dceřiná rostlina si poměrně dlouhou dobu uchovává typ růstu který měla původní větvička, ze které byl odebírán řízek. Záleží na pozici v koruně mateřské rostliny, kde byl řízek odebrán. Tedy, byl-li odebrán z bočních, do strany rostoucích větviček, výsledná rostlina bude postrádat terminál (růstový vrchol) a bude mít spíše křovitý růst s vodorovnými anebo šikmými větvemi. Byl-li řízek odebrán z terminálních – vzhůru rostoucích výhonů, výsledný habitus bude podobný jako u semenáčů, jen se slabším vzrůstem. Všeobecně ale platí (i u ostatních vegetativně množených rostlin), že po určité době bude mít namnožená rostlina stejný habitus, jako rostlina mateřská. U okrasných forem je množení stonkovými řízky jediným možným způsobem množení, kterým je možné uchovat vlastnosti mateřské rostliny.

Protože velice dobře regeneruje i na starém dřevě (hluboký zmlazovací řez), velmi dobře se hodí na stříhané živé ploty, pěstované v zástinu.

Kultivary

• ′Fastigata′ – pouze samičí, vzpřímeně, sloupcovitě rostoucí; jehlice vždy radiálně uspořádané
• ′Aurea′ – žlutavě zbarvené jehlice
• ′Adpressa′ – krátké široké jehlice
• ′Dovastoniana′ – smuteční typ
• ′Amersfoort′ – drobné kulaté jehlice, vysoce odlupčivá kůra

Pověsti

Tis stinný

Tis je opředený pověstmi. Odedávna je považován za dřevinu regenerace. Když hlavní kmen zestárne, obraší zakrátko mladými zelenými výhonky. Proto byl vždy vysazován na hřbitovech a tradovalo se, že kořeny těchto hřbitovních tisů sahají až k ústům nebožtíků a napájejí je životem.

Irská pověst Noise a Deire zase vypráví o nenaplněné lásce milenců, kterým rodiny nepřály manželské štěstí a raději je zabily, než by něco takového připustily. Aby se milenci nemohli setkat ani v posmrtném životě, probodli jejich těla nepřející příbuzní tisovými kůly. Jejich láska však překonala všechno. Kůly obrašily mladými větvičkami, vyrostly z nich krásné a vysoké stromy a ve větvích se pevně propletly. Tak skončili Noise a Deire ve věčném objetí.

Památné a významné tisy červené

Protože tis ve středoevropských podnebných podmínkách roste poněkud rychleji než například v Anglii, býval některým vzrostlým tisovým stromům přisuzován vyšší věk, než jakému odpovídají výsledky moderních výzkumů. Kolem roku 1900 byl přisuzován věk zhruba 2000 let následujícím tuzemským tisům: tis u Macochy (zaniklý, 2000 let podle prof. Kolenatého), Vilémovický tis (1500–2000 let), tis v Krompachu (1800 let podle botanika Huga Wilhelma Conwentze, 2000 let podle starých map, pohlednic apod.), Pernštejnský tis (1000–1500 let).

Přes 15 tisů přesahuje svým obvodem 300 centimetrů:

• tis v Krompachu (462 cm, 2005)
• Pernštejnský tis (461 cm, 2009)
• Tisíciletý tis v Žilině u Nového Jičína (400 cm, 2007)
• Vilémovický tis (363 cm, 2009)
• Koláčkův tis v Zubří (353 cm, 2009)
• Kamenický tis (332 cm, 2009)
• Tis v Bílé Vodě (336 cm, VZ LČR)
• Ondrův tis v Jindřichově (335 cm, 2009)
• Všechovický tis (320 cm, 2009)
• Tis v Bílovci (311 cm, 2009)
• Tis na louce (308 cm, 2005)
• Mikulovický tis (305 cm, 2009)
• Tis v Podzámecké zahradě (302 cm, 2007)
• Tis v Karolince (301 cm, 2003)
• Uhřínovský tis (300 cm, 2004)

Obvod v rozmezí 200–300 cm je běžnější, dosahuje ho přes 25 stromů.

Další památné stromy naleznete v kategorii památné tisy červené.

Odkazy

Literatura

• Květena ČSR, díl 1 / S. Hejný, B. Slavík (Eds.). – Praha : Academia, 1988. – S. 344–346.

Související články

• Dubensko
• V Horách
• Tisy na Vsetínsku
• Památné tisy červené

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu tis červený na Wikimedia Commons
• Galerie tis červený na Wikimedia Commons
• Tis – strom roku 2012^{[nedostupný zdroj]} Vyhlášeno LČR pro rok 2012.
• Tis červený na botanika.wendys.cz
• www.npsumava.cz Inventarizace a genetická diverzita tisu červeného ve ZCHÚ ČR jako podklad pro záchranná opatření a pro jeho reintrodukci
• Tis červený na biolibu
• Tis v sadovnickém použití

Autoritní data	GND: 4151137-2 LCCN: sh85149136

Portály: Rostliny | Stromy