Tis červený

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Wikipedie:Jak číst taxoboxTis červený
alternativní popis obrázku chybí
Tis červený, větvička se zralými semeny
Stupeň ohrožení podle IUCN
Málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říše rostliny (Plantae)
Podříše cévnaté rostliny (Tracheobionta)
Oddělení nahosemenné (Pinophyta)
Třída jehličnany (Pinopsida)
Řád borovicotvaré (Pinales)
Čeleď tisovité (Taxaceae)
Rod tis (Taxus)
Binomické jméno
Taxus baccata
L., 1753
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Tis červený (Taxus baccata), nebo tis obecný, je dvoudomá stálezelená jehličnatá dřevina z čeledi tisovitých. Je stínomilná, velmi pomalu rostoucí, vyskytuje se ve formě keře či relativně nízkého stromu. Jde o silně ohrožený třetihorní relikt, ve většině zemí náleží mezi přísně chráněné druhy.

Má nádherné husté dřevo, jedno z nejtěžších českých domácích dřevin, s širokým červenohnědým jádrem a úzkou světlejší bělí. Náleží mezi nejcennější dřeva na severní polokouli, ve středověku sloužilo mimo jiné k výrobě slavných velšských luků.

Až na červený dužnatý nepravý míšek (epimatium) je celá rostlina prudce jedovatá.

Synonyma[editovat | editovat zdroj]

Tis červený, názorná ilustrace
Vzrostlý strom tisu (v parkové úpravě se sochou Charlese Darwina)
Větvička se zralými i nezralými míšky
Semena
Semena tisu červeného
kmen tisu – Výrazným znakem, který odlišuje Tis červený od jiných druhů tisu, je barva jeho kmene, která dala druhu jméno.
Větvička křížence – Taxus x media
  • Taxus communis Senilis, 1866
  • Taxus baccata subsp. communis (Senilis) A. & Gr., 1912
  • Taxus baccata subsp. eubaccata Pilger, 1916
  • Taxus lugubris Salisbury, 1796 (nom. illeg.)
  • Taxus vulgaris Borckh., 1800 (nom. illeg.)

Vzhled[editovat | editovat zdroj]

Tis je keřovitého nebo stromovitého vzrůstu, může dorůst výšky až 20 metrů a šířky 17 m. Vyhovuje mu vlhčí stín až polostín s hlubší živnou půdou. Celá rostlina je až na sladce chutnající červený dužnatý obal okolo semene (nepravý míšek, dozrávající v září až v říjnu), prudce jedovatá. Hlavním jedem je velice účinná směs alkaloidů, souhrnně nazývaná taxin. Roste velmi pomalu – letokruhy jsou nahloučené a i velmi staré stromy si zachovávají neobvyklou štíhlost. Jde o velice dlouhověký strom, jsou známi jedinci staří přes tisíc let.

Z našich jehličnanů má nejtmavší zabarvení. Asi 2 mm široké a 20–30 mm dlouhé špičaté a měkké jehlice mají leskle tmavozelenou svrchní stranu, spodní strana je světlejší a matná. Jsou dvouřadé, na stromě vytrvávají 5–8 let, postrádají pryskyřičné kanálky. Kůra je zpočátku červenohnědá a hladká, posléze se mění na červenohnědošedočernou a odlupuje se v plátech.

Jediný druh, u kterého na území České republice připadá v úvahu záměna s tisem červeným, je v našich parcích často vysazovaný příbuzný tis prostřední Taxus x media. Tis prostřední je křížencem tisu červeného s tisem japonským. Jako rozlišovací znak nejlépe poslouží právě výše zmíněná kůra. Zatímco kůra tisu červeného postupně přechází na červenohnědošedočernou a odlupuje se v plátech, kůra tisu prostředního s postupem času tmavne a rýhovitě praská. Staré větve pak mají kůru více či méně černou (projevuje se však i u nich v různé míře rodičovský vliv tisu červeného). Druhy se ještě liší několika drobnostmi, např. jiným zakončením jehlic, celkově je však tis prostřední jinak dost podobný svému rodičovskému druhu.

Rozšíření a ekologie[editovat | editovat zdroj]

Vyskytuje se v suťových lesích v Evropě od Středomoří až po jižní Švédsko a Norsko, od Velké Británie až po Litvu, Lotyšsko a Estonsko, dále v Malé Asii a v Zakavkazí.

Ačkoli jde o druh v České republice roztroušený až vzácný, bývá považován za domácí složku naší květeny. Je však třeba dodat, že jeho recentní rozšíření úzce souvisí s přítomností člověka – tis má pro evropské bájesloví (od antického přes keltské až po křesťanské) zvláštní význam a je pravděpodobné, že na svých nejvýznamnějších lokalitách – na Křivoklátsku u Týřova, v Povltaví u Štěchovic a v Moravském krasu – byl vysazen. Ve středověku býval o poznání hojnější, s těžištěm v termofytiku, ve spodním patru listnatých a smíšených lesů, na sutích a skalnatých svazích v nadmořské výšce 400–1000 m např. na Šumavě. Je považován za silně ohrožený druh a je přísně chráněn.

Jedna z nejbohatších lokalit na výskyt tisu červeného v Česku je přírodní rezervace V Horách u vsi Terešovská Huť (dnes již sloučená s Terešovem). Nachází se zde až 3400 jedinců a majitelé lesa chrání toto území již od první poloviny 19. století.[2] Další významnou lokalitou je přírodní památka Jílovské tisy u Jílového v okrese Děčín, národní přírodní rezervace Chlumská stráň v okrese Rokycany či přírodní památka Tisy u Chrobol v okrese Prachatice. Na Hřebečovském hřbetu (okres Svitavy) na jihovýchodních svazích Červené hory (606 m n. m.) se nachází přírodní památka Pod Skálou (Mladějovské tisy). Vyskytuje se zde několik desítek přírodně rostoucích exemplářů tisu červeného. Za pozornost stojí i jeho hojný výskyt na Slovensku v okolí Velké Fatry.

Obsahové látky[editovat | editovat zdroj]

Alkoholy

miricylalkohol

Karboxylové kyseliny a jejich soli

kyselina gallová, jablečnan vápenatý

Sacharidy

sacharosa, rafinosa

Alkaloidy

taxin A, taxin B, milosin, lykopin, efedrin, baccatin III, 10-deacetylbaccatin III

Steroidy

sitosterin

Otravy[editovat | editovat zdroj]

Zralý nepravý míšek, který je sladký a červený, není jedovatý. Jedovaté semeno se doporučuje vyplivnout, ale ani při jeho pozření by se nemělo nic stát, pokud je člověk nerozkouše. Jed se vstřebává a působí velice rychle (výplach žaludku musí být co nejrychleji); zpomaluje srdeční činnost do té míry, až způsobí jeho zástavu. Smrt může nastat v řádu desítek minut po požití rostliny.

Zaznamenány jsou smrtelné otravy po čaji z jehličí tisu nebo po žvýkání jeho větviček či jehličí. Rovněž se lze otrávit odvarem ze semen.[3]

Jed rostliny může být nebezpečný i pro nezkušená či zdomácnělá zvířata (kůň, skot), která někdy umírají ještě dřív, než stihnou své hodování dokončit[zdroj?].

Použití[editovat | editovat zdroj]

Dřevo[editovat | editovat zdroj]

Protože velmi pomalu roste, má velmi husté dřevo, nejhustší z našich domácích dřevin. Má krásný vzhled, široké červenohnědé jádro a úzkou světlejší běl. Dříve se používalo na výrobu vzácného nábytku a vyřezávaných šperků. Tak jako téměř celá rostlina je i dřevo tisu jedovaté. Z tohoto důvodu je mnohem trvanlivější, než ostatní, protože je jed chrání před parazity.

Lov a boj[editovat | editovat zdroj]

V dávné minulosti byl vzhledem k velice pružnému dřevu používán především na výrobu luků a z tohoto důvodu byl také téměř vyhuben. Kromě toho se jedovatý extrakt používal k otrávení hrotů šípů, případně bodných zbraní[zdroj?].

Lékařství[editovat | editovat zdroj]

Derivát paclitaxel, vyráběný polosynteticky z baccatinu III, se užívá jako cytostatikum u rakoviny vaječníků a plic.

Zahradnictví[editovat | editovat zdroj]

Ačkoliv byl dříve hojnou dřevinou našich smíšených lesů, v současné době se téměř výlučně používá jako okrasná dřevina v sadech a zahradách v celé řadě různých kultivarů. Významem jej však v sadovnické tvorbě předčil jeho kříženec Taxus x media s japonským tisem Taxus cuspidata. Kříženec T. media vykazuje ve svých kultivarech značnou variabilitu a je oblíben zejména ve všech moderních městských výsadbách. U tisu červeného si pro sadovnickou tvorbu udržely význam především jeho mohutnější formy (a i některé speciální – variegované a barevné), které jsou použitelné do volnějších a historických parkových výsadeb. Původní botanický druh tisu se vyskytuje nejčastěji právě v historických zámeckých zahradách. Mnoho krásných, věkovitých exemplářů roste například v Lednickém parku a i v celém Lednicko-valtickém areálu.

Charakter růstu[editovat | editovat zdroj]

Typ růstu tisu je významně ovlivněn způsobem, kterým byl namnožen. Jsou-li tisy (botanická forma) pěstovány ze semene, vyrostou z nich relativně velké, vzpřímeně rostoucí stromy. Jsou-li rozmnožovány vegetativněřízkováním, dceřiná rostlina si poměrně dlouhou dobu uchovává typ růstu který měla původní větvička, ze které byl odebírán řízek. Záleží na pozici v koruně mateřské rostliny, kde byl řízek odebrán. Tedy, byl-li odebrán z bočních, do strany rostoucích větviček, výsledná rostlina bude postrádat terminál (růstový vrchol) a bude mít spíše křovitý růst s vodorovnými anebo šikmými větvemi. Byl-li řízek odebrán z terminálních – vzhůru rostoucích výhonů, výsledný habitus bude podobný jako u semenáčů, jen se slabším vzrůstem. Všeobecně ale platí (i u ostatních vegetativně množených rostlin), že po určité době bude mít namnožená rostlina stejný habitus, jako rostlina mateřská.

Protože velice dobře regeneruje i na starém dřevě (hluboký zmlazovací řez), velmi dobře se hodí na stříhané živé ploty, pěstované v zástinu.

U okrasných forem je množení stonkovými řízky jediným možným způsobem množení, kterým je možné uchovat vlastnosti mateřské rostliny.

Pověsti[editovat | editovat zdroj]

Tis stinný

Tis je opředený pověstmi. Odedávna je považován za dřevinu regenerace. Když hlavní kmen zestárne, obraší zakrátko mladými zelenými výhonky. Proto byl vždy vysazovaný na hřbitovech a tradovalo se, že kořeny těchto hřbitovních tisů sahají až k ústům nebožtíků a napájejí je životem.

Irská pověst Noise a Deire zase vypráví o nenaplněné lásce milenců, kterým rodiny nepřály manželské štěstí a raději je zabily, než by něco takového připustily. Aby se milenci nemohli setkat ani v posmrtném životě, probodli jejich těla nepřející příbuzní tisovými kůly. Jejich láska však překonala všechno. Kůly obrašily mladými větvičkami, vyrostly z nich krásné a vysoké stromy a ve větvích se pevně propletly. Tak skončili Noise a Deire ve věčném objetí.

Památné a významné tisy červené[editovat | editovat zdroj]

Protože tis v našich podnebných podmínkách roste poněkud rychleji než například v Anglii, býval některým vzrostlým tisovým stromům přisuzovaný vyšší věk, než jakému odpovídají výsledky moderních výzkumů. Kolem roku 1900 byl přisuzován věk zhruba 2000 let následujícím tuzemským tisům: tis u Macochy (zaniklý, 2000 let podle prof. Kolenatého), Vilémovický tis (1500-2000 let), tis v Krompachu (1800 let podle botanika Huga Wilhelma Conwentze, 2000 let podle starých map, pohlednic apod.), Pernštejnský tis (1000-1500 let).

Přes 15 tisů přesahuje svým obvodem 300 centimetrů:

Obvod v rozmezí 200-300 cm je běžnější, dosahuje ho přes 25 stromů.

Další památné stromy naleznete v kategorii památné tisy červené.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Červený seznam IUCN 2017.1. Dostupné online. [cit. 2017-06-12]
  2. http://web.archive.org/web/20090219232608/http://www.ochranaprirody.cz/res/data/081/011527.pdf
  3. http://www.novinky.cz/krimi/172746-zena-se-otravila-vyvarem-z-jedovateho-tisu.html

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Květena ČSR, díl 1 / S. Hejný, B. Slavík (Eds.). – Praha : Academia, 1988. – S. 344–346.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]