Tis červený
 Tis červený |
|
 Tis červený, větvička se zralými semeny |
|
| Stupeň ohrožení podle IUCN | |
|---|---|
 málo dotčený[1] |
|
| Vědecká klasifikace | |
| Říše | rostliny (Plantae) |
| Podříše | cévnaté rostliny (Tracheobionta) |
| Oddělení | nahosemenné (Pinophyta) |
| Třída | jehličnany (Pinopsida) |
| Řád | borovicotvaré (Pinales) |
| Čeleď | tisovité (Taxaceae) |
| Rod | tis (Taxus) |
| Binomické jméno | |
| Taxus baccata L., 1753 |
|
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Tis červený (Taxus baccata), nebo tis obecný, je dvoudomá stálezelená jehličnatá dřevina z čeledi tisovitých. Je stínomilná, velmi pomalu rostoucí, vyskytuje se ve formě keře či relativně nízkého stromu. Jde o silně ohrožený třetihorní relikt, ve většině zemí náleží mezi přísně chráněné druhy.
Má nádherné husté dřevo, jedno z nejtěžších českých domácích dřevin, s širokým červenohnědým jádrem a úzkou světlejší bělí. Náleží mezi nejcennější dřeva na severní polokouli, ve středověku sloužilo mimo jiné k výrobě slavných velšských luků.
Až na červený dužnatý nepravý míšek (epimatium) je celá rostlina prudce jedovatá.
Obsah
Synonyma[editovat | editovat zdroj]
- Taxus communis Senilis, 1866
- Taxus baccata subsp. communis (Senilis) A. & Gr., 1912
- Taxus baccata subsp. eubaccata Pilger, 1916
- Taxus lugubris Salisbury, 1796 (nom. illeg.)
- Taxus vulgaris Borckh., 1800 (nom. illeg.)
Vzhled[editovat | editovat zdroj]
Tis je keřovitého nebo stromovitého vzrůstu, může dorůst výšky až 20 metrů a šířky 17 m. Vyhovuje mu vlhčí stín až polostín s hlubší živnou půdou. Celá rostlina je až na sladce chutnající červený dužnatý obal okolo semene (nepravý míšek, dozrávající v září až v říjnu), prudce jedovatá. Hlavním jedem je velice účinná směs alkaloidů, souhrnně nazývaná taxin. Roste velmi pomalu – letokruhy jsou nahloučené a i velmi staré stromy si zachovávají neobvyklou štíhlost. Jde o velice dlouhověký strom, jsou známi jedinci staří přes tisíc let.
Z našich jehličnanů má nejtmavší zabarvení. Asi 2 mm široké a 20–30 mm dlouhé špičaté a měkké jehlice mají leskle tmavozelenou svrchní stranu, spodní strana je světlejší a matná. Jsou dvouřadé, na stromě vytrvávají 5–8 let, postrádají pryskyřičné kanálky. Kůra je zpočátku červenohnědá a hladká, posléze se mění na červenohnědošedočernou a odlupuje se v plátech.
Jediný druh, u kterého na území České republice připadá v úvahu záměna s tisem červeným, je v našich parcích často vysazovaný příbuzný tis prostřední Taxus x media. Tis prostřední je křížencem tisu červeného s tisem japonským. Jako rozlišovací znak nejlépe poslouží právě výše zmíněná kůra. Zatímco kůra tisu červeného postupně přechází na červenohnědošedočernou a odlupuje se v plátech, kůra tisu prostředního s postupem času tmavne a rýhovitě praská. Staré větve pak mají kůru více či méně černou (projevuje se však i u nich v různé míře rodičovský vliv tisu červeného). Druhy se ještě liší několika drobnostmi, např. jiným zakončením jehlic, celkově je však tis prostřední jinak dost podobný svému rodičovskému druhu.
Rozšíření a ekologie[editovat | editovat zdroj]
Vyskytuje se v suťových lesích v Evropě od Středomoří až po jižní Švédsko a Norsko, od Velké Británie až po Litvu, Lotyšsko a Estonsko, dále v Malé Asii a v Zakavkazí.
Ačkoli jde o druh v České republice roztroušený až vzácný, bývá považován za domácí složku naší květeny. Je však třeba dodat, že jeho recentní rozšíření úzce souvisí s přítomností člověka – tis má pro evropské bájesloví (od antického přes keltské až po křesťanské) zvláštní význam a je pravděpodobné, že na svých nejvýznamnějších lokalitách – na Křivoklátsku u Týřova, v Povltaví u Štěchovic a v Moravském krasu – byl vysazen. Ve středověku býval o poznání hojnější, s těžištěm v termofytiku, ve spodním patru listnatých a smíšených lesů, na sutích a skalnatých svazích v nadmořské výšce 400–1000 m např. na Šumavě. Je považován za silně ohrožený druh a je přísně chráněn.
Jedna z nejbohatších lokalit na výskyt tisu červeného v Česku je přírodní rezervace V Horách u vsi Terešovská Huť (dnes již sloučená s Terešovem). Nachází se zde až 3400 jedinců a majitelé lesa chrání toto území již od první poloviny 19. století.[2] Další významnou lokalitou je přírodní památka Jílovské tisy u Jílového v okrese Děčín, národní přírodní rezervace Chlumská stráň v okrese Rokycany či přírodní památka Tisy u Chrobol v okrese Prachatice. Na Hřebečovském hřbetu (okres Svitavy) na jihovýchodních svazích Červené hory (606 m n. m.) se nachází přírodní památka Pod Skálou (Mladějovské tisy). Vyskytuje se zde několik desítek přírodně rostoucích exemplářů tisu červeného. Za pozornost stojí i jeho hojný výskyt na Slovensku v okolí Velké Fatry.
Obsahové látky[editovat | editovat zdroj]
- Alkoholy
- Karboxylové kyseliny a jejich soli
kyselina gallová, jablečnan vápenatý
- Sacharidy
- Alkaloidy
taxin A, taxin B, milosin, lykopin, efedrin, baccatin III, 10-deacetylbaccatin III
- Steroidy
Otravy[editovat | editovat zdroj]
Zralý nepravý míšek, který je sladký a červený, není jedovatý. Jedovaté semeno se doporučuje vyplivnout, ale ani při jeho pozření by se nemělo nic stát, pokud je člověk nerozkouše. Jed se vstřebává a působí velice rychle (výplach žaludku musí být co nejrychleji); zpomaluje srdeční činnost do té míry, až způsobí jeho zástavu. Smrt může nastat v řádu desítek minut po požití rostliny.
Zaznamenány jsou smrtelné otravy po čaji z jehličí tisu nebo po žvýkání jeho větviček či jehličí. Rovněž se lze otrávit odvarem ze semen.[3]
Jed rostliny může být nebezpečný i pro nezkušená či zdomácnělá zvířata (kůň, skot), která někdy umírají ještě dřív, než stihnou své hodování dokončit[zdroj?].
Použití[editovat | editovat zdroj]
Dřevo[editovat | editovat zdroj]
Protože velmi pomalu roste, má velmi husté dřevo, nejhustší z našich domácích dřevin. Má krásný vzhled, široké červenohnědé jádro a úzkou světlejší běl. Dříve se používalo na výrobu vzácného nábytku a vyřezávaných šperků. Tak jako téměř celá rostlina je i dřevo tisu jedovaté. Z tohoto důvodu je mnohem trvanlivější, než ostatní, protože je jed chrání před parazity.
Lov a boj[editovat | editovat zdroj]
V dávné minulosti byl vzhledem k velice pružnému dřevu používán především na výrobu luků a z tohoto důvodu byl také téměř vyhuben. Kromě toho se jedovatý extrakt používal k otrávení hrotů šípů, případně bodných zbraní[zdroj?].
Lékařství[editovat | editovat zdroj]
Derivát paclitaxel, vyráběný polosynteticky z baccatinu III, se užívá jako cytostatikum u rakoviny vaječníků a plic.
Zahradnictví[editovat | editovat zdroj]
Ačkoliv byl dříve hojnou dřevinou našich smíšených lesů, v současné době se téměř výlučně používá jako okrasná dřevina v sadech a zahradách v celé řadě různých kultivarů. Významem jej však v sadovnické tvorbě předčil jeho kříženec Taxus x media s japonským tisem Taxus cuspidata. Kříženec T. media vykazuje ve svých kultivarech značnou variabilitu a je oblíben zejména ve všech moderních městských výsadbách. U tisu červeného si pro sadovnickou tvorbu udržely význam především jeho mohutnější formy (a i některé speciální – variegované a barevné), které jsou použitelné do volnějších a historických parkových výsadeb. Původní botanický druh tisu se vyskytuje nejčastěji právě v historických zámeckých zahradách. Mnoho krásných, věkovitých exemplářů roste například v Lednickém parku a i v celém Lednicko-valtickém areálu.
Charakter růstu[editovat | editovat zdroj]
Typ růstu tisu je významně ovlivněn způsobem, kterým byl namnožen. Jsou-li tisy (botanická forma) pěstovány ze semene, vyrostou z nich relativně velké, vzpřímeně rostoucí stromy. Jsou-li rozmnožovány vegetativně – řízkováním, dceřiná rostlina si poměrně dlouhou dobu uchovává typ růstu který měla původní větvička, ze které byl odebírán řízek. Záleží na pozici v koruně mateřské rostliny, kde byl řízek odebrán. Tedy, byl-li odebrán z bočních, do strany rostoucích větviček, výsledná rostlina bude postrádat terminál (růstový vrchol) a bude mít spíše křovitý růst s vodorovnými anebo šikmými větvemi. Byl-li řízek odebrán z terminálních – vzhůru rostoucích výhonů, výsledný habitus bude podobný jako u semenáčů, jen se slabším vzrůstem. Všeobecně ale platí (i u ostatních vegetativně množených rostlin), že po určité době bude mít namnožená rostlina stejný habitus, jako rostlina mateřská.
Protože velice dobře regeneruje i na starém dřevě (hluboký zmlazovací řez), velmi dobře se hodí na stříhané živé ploty, pěstované v zástinu.
U okrasných forem je množení stonkovými řízky jediným možným způsobem množení, kterým je možné uchovat vlastnosti mateřské rostliny.
Pověsti[editovat | editovat zdroj]
Tis je opředený pověstmi. Odedávna je považován za dřevinu regenerace. Když hlavní kmen zestárne, obraší zakrátko mladými zelenými výhonky. Proto byl vždy vysazovaný na hřbitovech a tradovalo se, že kořeny těchto hřbitovních tisů sahají až k ústům nebožtíků a napájejí je životem.
Irská pověst Noise a Deire zase vypráví o nenaplněné lásce milenců, kterým rodiny nepřály manželské štěstí a raději je zabily, než by něco takového připustily. Aby se milenci nemohli setkat ani v posmrtném životě, probodli jejich těla nepřející příbuzní tisovými kůly. Jejich láska však překonala všechno. Kůly obrašily mladými větvičkami, vyrostly z nich krásné a vysoké stromy a ve větvích se pevně propletly. Tak skončili Noise a Deire ve věčném objetí.
Památné a významné tisy červené[editovat | editovat zdroj]
Protože tis v našich podnebných podmínkách roste poněkud rychleji než například v Anglii, býval některým vzrostlým tisovým stromům přisuzovaný vyšší věk, než jakému odpovídají výsledky moderních výzkumů. Kolem roku 1900 byl přisuzován věk zhruba 2000 let následujícím tuzemským tisům: tis u Macochy (zaniklý, 2000 let podle prof. Kolenatého), Vilémovický tis (1500-2000 let), tis v Krompachu (1800 let podle botanika Huga Wilhelma Conwentze, 2000 let podle starých map, pohlednic apod.), Pernštejnský tis (1000-1500 let).
Přes 15 tisů přesahuje svým obvodem 300 centimetrů:
- tis v Krompachu (462 cm, 2005)
- Pernštejnský tis (461 cm, 2009)
- Tisíciletý tis v Žilině u Nového Jičína (400 cm, 2007)
- Vilémovický tis (363 cm, 2009)
- Koláčkův tis v Zubří (353 cm, 2009)
- Kamenický tis (332 cm, 2009)
- Tis v Bílé Vodě (336 cm, VZ LČR)
- Ondrův tis v Jindřichově (335 cm, 2009)
- Všechovický tis (320 cm, 2009)
- Tis v Bílovci (311 cm, 2009)
- Tis na louce (308 cm, 2005)
- Mikulovický tis (305 cm, 2009)
- Tis v Podzámecké zahradě (302 cm, 2007)
- Tis v Karolince (301 cm, 2003)
- Uhřínovský tis (300 cm, 2004)
Obvod v rozmezí 200-300 cm je běžnější, dosahuje ho přes 25 stromů.
Další památné stromy naleznete v kategorii památné tisy červené.
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Červený seznam IUCN 2017.1. Dostupné online. [cit. 2017-06-12]
- ↑ http://web.archive.org/web/20090219232608/http://www.ochranaprirody.cz/res/data/081/011527.pdf
- ↑ http://www.novinky.cz/krimi/172746-zena-se-otravila-vyvarem-z-jedovateho-tisu.html
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- Květena ČSR, díl 1 / S. Hejný, B. Slavík (Eds.). – Praha : Academia, 1988. – S. 344–346.
Související články[editovat | editovat zdroj]
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu tis červený ve Wikimedia Commons- Galerie tis červený ve Wikimedia Commons
- Tis – strom roku 2012 Vyhlášeno LČR pro rok 2012.
- Tis červený na botanika.wendys.cz
- www.npsumava.cz Inventarizace a genetická diverzita tisu červeného ve ZCHÚ ČR jako podklad pro záchranná opatření a pro jeho reintrodukci
- Tis červený na biolibu
- Tis v sadovnickém použití
