Loutna

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jump to navigation Jump to search
Loutna

Loutna je termín obecně označující typ drnkacího nástroje, pro který je charakteristický vydutý korpus (mušle). Další charakteristikou nástrojů loutnové rodiny jsou struny zdvojené v unisonu nebo v oktávě (sbory). Samotné slovo loutna se používá ve spojení renesanční loutna, barokní loutna a arciloutna; rodina loutnových nástrojů ale zahrnuje široké spektrum typů, které se liší svou hudební funkcí, časovým a geografickým zařazením, systémem ladění, ostruněním či velikostí. Mimo evropskou hudební tradici se také používá ve spojení čínská loutna.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Loutna patří k nejstarším nástrojům lidské historie; první zmínky o loutnovém nástroji najdeme již v Mezopotámii. Původně se zřejmě jednalo o vydlabanou dýni potaženou zvířecí kůží a opatřenou dřevěným krkem se strunami ze zvířecích střev. Do Evropy dorazila loutna z arabských zemí, nejpravděpodobněji přes Španělsko. Arabská loutna - „al ud“ - měla jednoduché ostrunění, které bylo rozezníváno plektrem (trsátkem) a nepoužívala pražce. Plektrum se používalo poměrně dlouhou dobu i v Evropě, ale bylo nakonec vytlačeno hrou prsty, byly přidány vázané pražce a jednoduché ostrunění bylo nahrazeno tzv. sborovým, kdy byly ke stávajícím strunám přidány struny v unisonu nebo v oktávě. Typická renesanční loutna 16. století měla 6 sborů laděných in G nebo in A. Změn průběžně doznávala i konstrukce nástroje samotného a postupně byly přidávány další sbory, takže v polovině 18. století má typická barokní loutna 13 sborů laděných in d. V průběhu evropské historie loutny můžeme napočítat na 40 druhů loutnových nástrojů. Patří mezi ně např. theorba, arciloutna, mandora, cistra, angelika, collascione atd. V průběhu 18. stol. zájem o hru na loutnu upadá, posledním aktivně užívaným typem byla barokní loutna a mandora. V důsledku změny hudebního vkusu i sociální funkce hudby její roli kolem roku 1800 přebírají kytarové nástroje. Obraz loutny zůstal nadále v romantických historizujících představách o potulných muzikantech a kolem roku 1900 se vyráběly kytary s korpusem ve tvaru loutny. Ve 20. století byla loutna i hra na ni obnovena v rámci probuzení zájmu o historicky poučenou interpretaci a stala se součástí běžného instrumentáře souborů staré hudby.

Hra[editovat | editovat zdroj]

Na loutnu se hraje z not nebo z typické loutnové tabulatury, která se vyvíjela podle regionů, nejstarší je tabulatura německá, dále rozlišujeme italskou, španělskou a francouzskou loutnovou tabulaturu, která posléze v souvislosti s oblibou francouzské loutnové hudby ovládla celý kontinent. Tabulatura je číselný nebo písmenný zápis hmatů na krku nástroje, má většinou šest linek a hmaty jsou opatřeny nad osnovou rytmickými znaménky. Výhoda tabulatury oproti notovému zápisu je ta, že hráč může snadno přeladit nástroj do jiné tóniny anebo hrát na různé drnkací nástroje z tabulatur pro ně určených, protože tabulatura je přímým zápisem hmatů, tím pádem si hráč neláme hlavu s převodem notových hodnot do poloh na pražcích.

Současnost[editovat | editovat zdroj]

V současné době je hra na nástroj a jeho výroba po teoretické, praktické i konstrukční stránce velmi dobře zvládnuta, hra na loutnu se vyučuje v předních hudebních institutech a je pro ni skládána i novodobá hudba.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]