Mandora (nástroj)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Mandora je loutna s altovým laděním. To během vývoje procházelo změnami.[1] Někdy se tento středověký hudební nástroj označoval i jako mandola. Má o něco menší velikost než loutna a pravděpodobně je předchůdkyní maličké mandolíny.[2][3]

Příbuzným středoevropské mandory je tradiční ukrajinský loutnový strunný nástroj podobný kytaře kobza.[4]

Mandolína[editovat | editovat zdroj]

Mandolína je sopránový nástroj řazený mezi drnkací mandolové nástroje, mezi něž dále patří mandola a mandolóna. Ty v 16. a 17. století vznikly v Itálii z mandory a panduríny. Takto však o vzniku mandolíny jako důsledku vývoje loutny a mandory uvažují jen někteří badatelé. Podle jiných byla do jižní Evropy přivezena z Persie.[5][6]

Název středověkého nástroje mandory se později přenesl na mandolu – zvětšenou neapolskou mandolínu se čtyřmi dvojsborovými strunami, jež jsou naladěny o oktávu níže, než je ladění strun mandolíny. Mandola je jedním z nástrojů ve skupině mandolín určených pro hlubší polohy, vyvinutých z toho důvodu, že ladění původní mandolíny bylo diskantní. Dalšími těmito nástroji jsou: altová mandolína – ladění violy, mandolóncello – ladění violoncella, a mandolóna, mandolone (mandora, chitarrone), která má osm dvojsborových kovových strun.[7]

Mandora (galizona)[editovat | editovat zdroj]

Klasicismus v hudbě vedl k řadě změn v obsazení hudebních nástrojů. Musely umět v celém svém rozsahu a ve všech tóninách zřetelně zahrát melodie i harmonické pasáže, čemuž loutna s mnoha sbory a laděním d-moll nevyhovovala. Hudebníci ve střední Evropě, kde tradice loutny žila nejdéle, se ale jejího tónu vzdát nechtěli. Z toho důvodu zde vznikla loutna se šesti sbory a kvartovým laděním s jednou tercií. Novému nástroji se říkalo mandora nebo galizona.[p 1] Vzhledem k docela velké menzuře (okolo 70 cm) byl první sbor vypuštěn. Díky přidání basové struny znějící o kvartu níže na místo prvního sboru se tercie přesunula mezi druhý a třetí sbor. Takto je to i na dnešní kytaře. Výrazný a zřetelný tón opředených strun plně využívaných mandorou v basové poloze požadavkům hudebního klasicismu rovněž vyhovoval. Hra na nástroj se zjednodušila, a mandora se díky tomu a také díky jednodušší harmonické sazbě stala více dostupnou pro hudebníky z měšťanského prostředí.[8]

Obvykle je mandora laděna s nejvyšší strunou d ́, což je o sekundu níže, než je ladění moderní kytary. Vznikla ale i basová verze naladěná o kvartu níže, jejíž nejvyšší strunou je a, s menzurou okolo 90 cm. Někdy se u basové mandory od zdvojených strun již upouštělo. Takový nástroj tím předjímal proměny proběhnuvší na konci 18. století u kytary. Stavba a používání mandory (galizony) se omezovaly na střední Evropu.[8]

Oba nástroje ve svém hudebním lexikonu Clavis ad thesaurum magnæ artis musicæ (Klíč k pokladu velkého umění hudebního), který vyšel v Praze v roce 1701, podrobně popisuje Tomáš Baltazar Janovka (1669–1741). Jeho údaje jsou základním pramenným materiálem k loutnovým nástrojům. Tomáš Baltazar Janovka stejně jako anglický hudebník James Talbot (1665–1708) převzal část popisu nástroje s podobným názvem ale s odlišnou stavbou a původem, nazývaného colascione (třístrunný nástroj s malým tělem a s velmi dlouhým krkem). Colascione (calascione) je s galizonou chybně zaměňováno poměrně často. Ladění „Galizony neboli Colachonu“ je v Janovkově hesle uváděno stejné jako u Jamese Talbota. Na rozdíl od mandory bylo galizonu možné ostrunit sborově v unisonech a oktávách, a také jednoduchými strunami. Struny mandory, která je „o kvartu vyšší než galizona a ladí se podobně“, však byly taženy ve dvojicích. V době vydání lexikonu Clavis ad thesaurum stále ještě platilo rozlišení na menší mandory a větší galizony. Později se těchto termínů užívalo synonymně.[9]

Nejstarší prameny se vztahem ke galizoně a mandoře podle předního mandorového badatele a hráče Pietra Prossera svědčí o tom, že nástroj zřejmě vznikl na Moravě nebo ve Slezsku. K jeho vzniku vedla nespokojenost s velkým počtem strun v té době ještě jedenáctisborové loutny.[9]

Janáčkova akademie múzických umění v Brně v roce 2019 mezi jinými nástroji koupila i jednu mandoru: "Studenti loutny mohou experimentovat s loutnovým nástrojem, který se používal hlavně na Moravě v 18. století a byl nazýván Mandora. Nově mají k dispozici také renesanční loutnu."[10]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Pojmenování mandory (galizony) má více variant: mandore luthée, colachone, calichon, kalichon... Termíny mandora a galizona se používaly již dříve v 16. a 17. století. Tehdy se ale jednalo o úplně jiné typy loutny.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. MACHALOVÁ, Monika. Názvy strunných hudebních nástrojů v češtině [online]. 2017 [cit. 2019-12-31]. S. 37. Dostupné online. 
  2. Středověké hudební nástroje. Loutny, mandory, kvinterny [online]. [cit. 2019-12-31]. Dostupné online. 
  3. Středověké hudební nástroje. Charakteristika některých středověkých nástrojů [online]. [cit. 2019-12-31]. Dostupné online. 
  4. Frantovy stránky. Kobza [online]. [cit. 2019-12-31]. Dostupné online. 
  5. MACHALOVÁ, Monika. Názvy strunných hudebních nástrojů v češtině [online]. 2017 [cit. 2019-12-31]. S. 51–52. Dostupné online. 
  6. MACHALOVÁ, Monika. Názvy strunných hudebních nástrojů v češtině [online]. 2017 [cit. 2019-12-31]. S. 53. Dostupné online. 
  7. MACHALOVÁ, Monika. Názvy strunných hudebních nástrojů v češtině [online]. 2017 [cit. 2019-12-31]. S. 52–53. Dostupné online. 
  8. a b ČEPELÁK, Jiří. Loutna a její proměny ve třech staletích (1500–1800) [online]. 2008 [cit. 2019-12-31]. S. 11. Dostupné online. 
  9. a b ŠTUDENT, Miloslav. Obrázky z historie loutny I: XII. od jedenácti k pěti – Mandora a Galizona. Hudební rozhledy [online]. 2019 [cit. 2019-12-31]. Čís. 12. Dostupné online. [nedostupný zdroj]
  10. MAREČEK, Lubomír. Dvacet křídel, tři cembala nebo barokní hoboj: Na JAMU pokřtí nové nástroje za 70 milionů. Harmonie. klasická hudba, jazz a world music [online]. 2019 [cit. 2019-12-31]. Dostupné online.